Ukázka z knihy Hvězdy vědeckého nebe: Lovec bolidů Pavel Spurný

  0:10
Na začátku listopadu vychází kniha Hvězdy vědeckého nebe. Jedním z jejích spoluautorů je publicista Karel Pacner, který v ní zprostředkoval zážitky českého astronoma světového významu Pavla Spurného.
RNDr. Pavel Spurný, CSc

RNDr. Pavel Spurný, CSc | foto: Wikipedia/Packa

V pátek 15. února 2013 ráno vystrašil obyvatele Čeljabinska a okolních měst na ruském Uralu výbuch následovaný tlakovou vlnou. Domy se otřásaly, některé střechy smetl vichr, okna mnoha domů praskla, lidi zranily střepiny oken. Oblohou prolétlo takřka vodorovně nějaké těleso, vzápětí se proměnilo v hořící kouli padající k Zemi. Celý jev trval 16 - 17 vteřin.

Na snímku je zachycen meteorit, který proletěl blízko ruské vesnice Bolšoje Sidelnikovo, ležící zhruba 50 kilometrů od Čeljabinsku.

Co se děje? Útok z vesmíru? Atomové bombardování? Nikdo nevěděl. Čeljabinská policie vyhlásila poplach a spustila krizový plán pro případ napadení nepřítelem. Hasiči měřili radioaktivitu v ovzduší – žádná se neprojevila. Úřady požádaly rodiče, aby si vyzvedli své děti ze škol a zůstali s nimi doma. Ministerstvo pro mimořádné události vyslalo do vzduchu tři letadla, aby zjišťovala škody.

Byl to meteorit – upozornila ředitelka observatoře Sverdlovské oblasti Polina Zacharovová. "Na zem dopadlo samostatné těleso, jehož váha nepřevyšovala jeden kilogram. Jeho dopad vyvolal tlakovou vlnu. V těchto případech dochází ve výšce pět až dvacet kilometrů k explozi, která vysílá jasné světlo."

Nemocnice přijaly na 1200 zraněných lidí a podniky spočítaly škody na 650 milionů korun.

Záběry ze sedmi aut stačily

"O události v Čeljabinsku jsem se dověděl v pátek ráno ze zpráv Radiožurnálu a vzápětí z internetu," vzpomíná dr. Pavel Spurný z Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově. "Byl už jsem doma v Kunžaku. Hned jsem volal Jirku Borovičku na observatoř a potom jsem e-mailem komunikoval s kolegy po celém světě.

Hned v pátek ráno jsem pověřil syna, vysokoškoláka Pavla, aby stahoval z YouTube veškerá videa, která zachycovala bolid a jeho projevy. Během dne jsem také požádal kolegyni dr. Olgu Popovovou z Moskvy, zda by mohla zjistit souřadnice aspoň některých z nich. Poslala mu jich v sobotu večer osm a některé z nich jsme nakonec použili. Od profesora Petera Browna z Univerzity západního Ontaria v kanadském Londonu jsme dostali v pátek velmi důležité informace z předběžné analýzy infrazvuků, které popisovaly celkovou energetickou bilanci jevu, a tedy i velikost tělesa."

O víkendu skoro nespal – neustále seděl u počítače, shromažďoval a třídil informace, komunikoval s kolegy a snažil se utvářet aspoň nějaký obrázek o tom, co se stalo. Přes víkend začal třídit videa vhodná pro další analýzu. Hodně jim pomáhal dr. Pavel Kalenda z Ostravy, který se zabývá interpretací zvukových projevů bolidů.

Když přijeli v pondělí dopoledne do Ondřejova, měli víceméně už jasno, v čem a jak budeme pokračovat. Jen pro zajímavost: od pátku ráno do pondělí ráno dostal Spurný na toto téma 84 emailů a odeslal 45 emailů.

V Rusku je běžné, že většina aut má palubní kamery, aby během jízdy řidiči dokumentovali případné nehody. Využití jejich videí nebylo jednoduché. Naštěstí některé záznamy pocházely ze stojících aut – ať už zaparkovaných anebo čekajících na křižovatce na červenou. Kromě toho bolid zanechal na obloze dlouhou stopu, což se pro výpočet trajektorie také dalo dobře využít.

"Měli jsme na šest set videí," dodává dr. Spurný. "Nikde jinde na světě by to nebylo tak dokonale zdokumentované. Ovšem najít a vybrat ty nejvhodnější si vyžádalo hodně času. K předběžnému výpočtu dráhy onoho tělesa jsme jich použili sedm nejvhodnějších."

Nejprve museli určit místa jednotlivých kamer a nalézt jejich správnou orientaci a poté určit pomocí vhodných pozemních objektů směry k trajektorii bolidu, tedy azimut a výšku nad obzorem. V této fázi si pomáhali mapami Google Earth.

Hvězdy vědeckého nebe

Akademie věd České republiky slaví letos 20 let od svého založení. V nakladatelství Academia k této příležitosti vychází 7. listopadu 2013 kniha reportáží a rozhovorů několika autorů.

Když ohlásili předběžné výsledky, ozval se jim český montér David Částek. Pracuje v okolí Čeljabinsku a nabídl se, že přesně zjistí, za jakých podmínek videa, ze kterých ondřejovští astronomové vycházejí, vznikala. Nakonec tedy většinu z nich, která k definitivním výpočtům použili, pomohl kalibrovat právě Částek.

Těleso skončilo pod ledem

Za jediný týden astronomové Spurný, Borovička a Shrbený předběžnou studii dokončili. V noci z 22. na 23. února ji poslali ji telegraficky Mezinárodní astronomické unii. Byli prvními odborníky, kteří na základě analýzy video záznamů určili základní parametry tohoto bolidu.

Pokus o rekonstrukci dráhy planetky nad Čeljabinskem. Den po události ji vydal blogger Stefan Geens.

Základní výsledek: Pozorovaná dráha v atmosféře byla dlouhá přes 250 kilometrů. Těleso poprvé viděli na záznamech ve výšce necelých 92 kilometrů nad zemským povrchem, kdy už se jeho povrch zahřál natolik, že se intenzivně odpařoval. Horký plyn okolo tělesa zářil tak, že začal být viditelný i na světlé ranní obloze. Těleso se pohybovalo rychlostí 19,1 kilometru za sekundu po dráze skloněné 17 stupňů k zemskému povrchu a jeho jas se neustále zvyšoval. O 11 sekund později, kdy dosáhlo výšky 32 kilometrů nad Zemí, začal jeho rozpad na menší části. Výrazně se tím zvýšila plocha vystavená zemské atmosféře, odpařování narostlo a bolid se zjasnil tak, že jeho jasnost na některých místech nakrátko přesáhla jasnost Slunce. V následujících sekundách další a další rozpady pokračovaly. Velká část původní hmoty tělesa se takto rozprášila a vytvořila dlouhou prachovou stopu, která zůstala viditelná díky nasvícení Sluncem desítky minut a rozptylovala se postupně. Toto drobení přežilo jedno velké těleso, které bylo na videích vidět po další tři sekundy, několik středně velkých úlomků, které pohasly dříve, a tisíce drobných úlomků, jež pocházely především z hlavního výbuchu a pohasly prakticky okamžitě.

Největší těleso se před pohasnutím zbrzdilo na rychlost 4 kilometrů za sekundu. Z průběhu brzdění vědci odhadli jeho hmotnost na 200 - 500 kilogramů, což odpovídá velikosti balvanu kolem půl metru. Už neviditelné těleso pokračovalo po zakřivené balistické dráze a poté volným pádem padalo k Zemi. Shodou okolností nespadlo na pevnou zem, nýbrž na led jezera Čebarkul, který rychlostí kolem 150 metrů za sekundu prorazilo a skončilo na dně. Nicméně při dopadu na led se z něj odlomily malé odštěpky, které se na ledu poblíž osmimetrové díry našly.

Největší kus čeljabinského meteoritu o hmotnosti 142 gramů na výstavě v Ruzyni

Vlastní těleso na dně zatím nenašli. Jeden nebo dva větší meteority o hmotnosti přes 10 kilogramů by měly ležet poblíž vesnice Travniki, dosud se nenašly. Malé kusy o hmotnostech maximálně desítek gramů leží rozprášené v pásu širokém několik kilometrů a dlouhém až 30 kilometrů, který začíná mezi městy Korkino a Jemanželinsk, a pokračuje směrem na západ. Mnoho těchto malých úlomků lidé už objevili.

Jak bylo tohle těleso velké? To ondřejovští astronomové neurčili, neměli k tomu dost podkladů. Podle vyjádření americké kosmické agentury NASA mělo před vstupem do atmosféry hmotnost 10 tisíc tun a průměr 17 metrů. Avšak je to odhad, který se může v budoucnu ještě měnit.

Proč se astronomové o meteority tolik zajímají? Jsou jediným dochovaným hmatatelným záznamem o formování naší sluneční soustavy před 4,5 miliardy lety. Jiné materiály z té doby nemáme. Rozbor meteoritů nám může ukázat, jaké podmínky tehdy panovaly. Ovšem je třeba zjistit jejich rodokmen – ze které oblasti pocházejí a kde se pohybovaly před tím, než se trefily do Země.

RNDr. Pavel Spurný, CSc

Zaměřuje se na výzkum větších meteoroidů a jejich interakce se zemskou atmosférou (jev bolidu).

"Astronomie je mou životní náplní. Je to práce, koníček, dobrodružství a styl života. Musím zdůraznit dobrodružství. Vždyť jenom rozkrývání tajemství každého bolidu je dobrodružstvím."

K astronomii je přitáhly knihy

"Měl jsem hvězdnou oblohu zadarmo, nepřesvícenou městem," říká s úsměvem Spurný. "Jsem z Kunžaku z jižních Čech, nedaleko od Jindřichova Hradce. Začal jsem se dívat na oblohu díky mé osvícené babičce. Když byla 1970 viditelná Bennettova kometa, vytáhla mě z postele, abych se na ní podíval. Ten pohled mě uchvátil. O obloze jsem však nic nevěděl. Proto jsem si koupil knihu Souhvězdí od Josefa Klepešty a Antonína Rükla, abych zjistil, na co se koukám. Další inspirací byly lety Američanů v lodích Apolla na Měsíc. Také mě ovlivnila kniha Vesmír je náš svět z roku 1973 od Jiřího Grygara. Otec mi přivezl z NDR součástky na dalekohled a já si ho s jeho pomocí sestavil. Babička mě potom seznámila s amatérem Ladislavem Schmiedem, který vedl v Kunžaku astronomický kroužek a dlouhodobě se zabýval pozorováním Slunce."

Pavel Spurný se narodil 22. ledna 1958 v Dačicích. Od narození bydlí v Kunžaku, odkud pochází jeho předci. Komunisté způsobili jeho rodičům a prarodičům těžké příkoří. Otcovi rodiče byli rolníci. Odmítali však vstoupit do zemědělského družstva. Matčini rodiče na tom byli ještě hůře, měli "buržoazní původ" – děda vlastnil malou pletárnu ponožek, babička pocházela z rodiny stavitele. Za to jim zabavili majetek, matka, otec ani strýc nesměli dále studovat a všechny tři muže z rodiny odvedli z domova – otec a strýc sloužili u Pomocných technických praporů, děda skončil na Slovensku a byl určen pro transport do Ruska na Sibiř, do kterého se však naštěstí nedostal. Otec kopal kanalizaci pro Most, strýc stavěl silnice někde v Krkonoších. Vrátili se po dlouhých třech letech, otec s částečně podlomeným zdravím.

Pavlovým rodičům přidělil pracovní úřad místa řadových zaměstnanců v textilce Otavan ve Slavonicích. Museli tam pracně denně dojíždět. Otec se postupně vypracoval na vedoucího účtárny, matka byla účtařkou. Počátkem šedesátých let přestoupil otec do Centropenu v Dačicích, kde dosáhl funkce výrobního náměstka. Avšak nucené práce mu přivodily řadu nemocí, zemřel v devětačtyřiceti letech. Matka, před rokem 1948 absolventka vyšší pedagogické školy, skončila jako neaprobovaná vychovatelka ve školní družině v Kunžaku a aby sama udržela oba hochy na studiích, začala pracovat ještě jako vedoucí školní jídelny.

Naštěstí koncem sedmdesátých let poměry aspoň dovolily, že Pavel mohl vystudovat matematicko-fyzikální fakultu a jeho bratr František České vysoké učení technické.

Během studia na gymnáziu začal Pavel s kamarády z astronomického kroužku v Kunžaku a také s kolegy z Jindřichova Hradce pozorovat meteory. Za tiché, nicméně důležité pomoci místních činitelů si chlapci postupně začali stavět v Kunžaku astronomickou pozorovatelnu zaměřenou na pozorování meteorů. Pavel byl tak astronomií a oblohou uchvácen, že vážně uvažoval o tom, že by se stal astronomem. "Hodně lidí mi to vymlouvalo – prý se tím neuživím, i kdybych se vůbec na studium astronomie dostal. Když jsem si podal přihlášku na fakultu, zjistil jsem, že většina zájemců do ní psala, že chtějí na astronomii. Samozřejmě jsme se tam nedostali, v té době bylo takzvané směrné číslo na celé Československo jeden astronom za rok a v našem ročníku navíc obor astronomie vůbec nebyl otevřen. Já jsem tedy skončil na oboru fyzika pevných látek."

Nicméně po celou dobu studií se stále intenzivněji amatérsky zabýval pozorováním meteorů. Také stavba pozorovatelny, ze které se postupně stávala skutečná hvězdárna, čímž si plnil jeden z velkých klukovských snů, ho bavila.

Když končil fakultu, dověděl se mladý fyzik od technika Jaroslava Bočka z Ondřejova, že se uvolnilo jedno místo u dr. Ceplechy, který se zabývá sledováním jasných meteorů čili bolidů. Boček pocházel z Jindřichova Hradce a společně každý rok organizovali meteorické expedice v Kunžaku. Okamžitě se přihlásil. Avšak brzy zjistil, že je pátý v pořadí.

Měl štěstí. Aniž to tušil, kandidáti před ním odpadávali. Ve čtvrtek 2. července 1982 zazvonil u Spurných v Kunžaku telefon. Sluchátko vzala matka: "Tady Ceplecha jméno mé. Vyřiďte synovi, že jsem ho přijal." První zájemce z pořadníku se ozval až následující den po termínu.

Meteority s rodokmenem

Když nastoupili v roce 1982 Spurný a v roce 1988 Borovička do Ondřejova, byl dr. Zdeněk Ceplecha astronomickou hvězdou. V roce 1951 začal se systematickým provozem baterií jednoduchých kamer na dvou stanicích, které fotografovaly meteory a bolidy - nejdřív v Ondřejově a v Mezivratech, zakrátko se druhá stanice přestěhovala do Prčice.

O osm let později 7. dubna 1959 obě stanice několika kamerami vyfotografovaly velmi jasný bolid. Na základě těchto snímků se podařilo vypočítat jeho dráhu a později najít čtyři jeho kusy – meteority Příbram.

Byla to první tělesa nalezená tímto způsobem a nejdůležitější ze všeho bylo, že se poprvé na světě podařilo prokázat původ meteoritů v hlavním pásu planetek. Složením sice nebyly nijak výjimečné, jednalo se o běžné chondrity – těch máme nejméně tři čtvrtiny ze všech meteoritů nalezených na Zemi, ale znalost jejich rodokmenu, tedy kde vznikly, znamenala zásadní milník v meteorické astronomii. Pocházejí z počátku vzniku sluneční soustavy před 4,5 miliardy lety, mohou nám tedy poskytnout informace o tehdejších bouřlivých procesech a hlavně o stavbě jejich mateřských těles – planetek.

První meteorit s rodokmenem Ceplechu proslavil na celém světě. Na základě jeho zkušeností z původního dvojstaničního pozorování vznikla celá bolidová síť a postupně se v šedesátých létech minulého století rozšířila z Československa i do západní Evropy. Další sítě na sledování bolidů postavili podle Ceplechova vzoru rovněž ve Spojených státech a v Kanadě. V letech 1970 a 1977 tam vyfotografovali bolidy Lost City a Innisfree a na základě výpočtů drah našli jejich zbytky. Dnes už Američané a Kanaďané tyto sítě neprovozují, jen v Kanadě na území provincie Ontário se podařilo v minulých letech spustit podobnou, nicméně podstatně menší bolidovou síť.

Čeští astronomové v pozorování bolidů a v pátrání po přilétajících meteoritech pokračovali. Především zdokonalovali kamery, rozšiřovali stávající síť a zefektivňovali vlastní pozorování. "Už před mým příchodem se začaly vyrábět a rozmísťovat kamery, které místo málo přesného zrcadla byly vybaveny velmi moderním objektivem rybí oko. Po mém příchodu se postupně podařilo vybavit všechny naše stanice těmito kamerami. Zároveň se podařilo síť rozšířit vybudováním několika nových stanic," vzpomíná Spurný. "Zpracovával jsem data, která jsme dostávali, a stále významnější měrou se zapojoval do organizace činnosti bolidové sítě. Asi rok nato mi Zdeněk fakticky řízení celé sítě předal, oficiálně to bylo až o 10 let později v roce 1993, kdy mi předal i vedení celého oddělení meziplanetární hmoty."

Dosavadnímu šéfovi bylo čtyřiapadesát let a chtěl oprostit od každodenní rutinní práce spojené s pozorováním meteorů. Lákalo ho teoretické zobecňování získaných poznatků a hledání nových pozorovacích metod.

Pod ochranným pláštěm dr. Ceplechy

Po nástupu dr. Borovičky si oba mladíci rozdělili úlohy. "Já se spíš zabývám bolidovými sítěmi," říká Spurný. "Jirka je špičkový expert na spektra a na analýzu videozáznamů meteorů a bolidů. Sedíme v jedné kanceláři, takže se o všem bavíme."

"Připravuji počítačové programy, software," dodává dr. Borovička. "Zajímavé bolidy vybírám a studuji. V 1995 jsme začali pozorovat videokamerami slabé meteory. Účastnili jsme se i zahraničních leteckých a pozemních expedic v letech 1997 - 2002 při návratu meteorického roje Leonid."

Původně astronomové pozorovali bolidy, jenom když nesvítil Měsíc. Spurný zavedl metodu fotografování, při níž jeho svit tolik nevadil. Přidávali další stanice, a zcela zásadní mezník ve zvýšení efektivnosti a i přesnosti a komplexnosti pozorování byla automatizace všech stanic bolidové sítě na přelomu tisíciletí. Dnes kamery pracují, aniž by je musel někdo manuálně obsluhovat, a bolidová síť poskytuje data v nesrovnatelně vyšší kvalitě a rozsahu než na začátku. V poslední době přecházejí od filmových kamer ke kamerám digitálním, což znamená další významný kvalitativní pokrok. Nyní řídí z Ondřejova třináct stanic středoevropské sítě. Spurný stále žije s rodinou v Kunžaku – v domě po rodičích. Manželce Anně, která je dětskou lékařkou, tam zřídil ordinaci. " Aspoň částečně se tak snažím splácet dluh vůči mým nejbližším, manželce a dětem Pavlovi a Anně, kteří nezištně tolerují mojí nepřítomnost a pracovní vytížení. Bez dokonalého zázemí, které především v nich mám, bych nikdy nebyl schopen svou práci dělat s takovým nasazením a věnovat jí tolik času. Mají tak nemalou zásluhu na všech mých výsledcích."

Na ondřejovskou observatoř přijíždí v pondělí ráno, domů se vrací v pátek odpoledne, někdy již ve čtvrtek večer, protože díky rozvoji Internetu lze hodně věcí dělat na dálku z domova. Třeba spravovat všechny automatické kamery v bolidové síti ve střední Evropě i v Austrálii. Nicméně ve svém rodišti dál provozuje malou hvězdárnu, dokonce tam instaloval jednu z bolidových kamer a zároveň hvězdárna slouží od poloviny devadesátých let jako druhá stanice pro videové pozorování slabých meteorů. V Ondřejově zpočátku bydlel všelijak – v pracovně na nafukovacím lehátku, v ubytovně bez vody. Teď má malý kutloch ve třetím patře kosmické laboratoře.

Mladý astronom odmítal vstoupit do komunistické strany a zastával se některých nepohodlných lidí, proto nesměl cestovat na Západ. Nadřízení mu rovněž nedali souhlas k aspirantuře, ale Ceplecha mu to neprozradil, naopak ho na všechny kurzy a semináře, které k získání vědecké hodnosti potřeboval, posílal. "Zdeněk nade mnou držel ochrannou ruku. Teprve když se koncem roku 1989 rozdávaly kádrové materiály, dočetl jsem se o svých politických hříších podrobnosti. Díky Zdeňkovi jsem měl v aspirantuře náskok, takže jsem mohl obhájit kandidátskou dizertaci o vlastnostech meteorického roje Geminid na základě fotografických záznamů už v prosinci 1991."

V roce 1995 odešel doktor Ceplecha spíše formálně kvůli dosažené věkové hranici do penze a řízení Evropské bolidové sítě, která pokrývá zhruba milion čtverečních kilometrů, i České bolidové sítě předal již dva roky předtím definitivně Spurnému. Zakladatel se stal mimořádně aktivním penzistou, protože v devadesátých letech byl publikačně nejaktivnější za celou jeho bohatou kariéru. Svému oboru a dílu ale jako emeritní pracovník – jak se toto postavení delikátně nazývá – zůstal na observatoři věrný prakticky až do smrti v prosinci 2009. Své nástupce stále inspiroval a podporoval.

Vypočítávání drah bolidů a hledání jejich trosek na předpovězeném území pokračovalo. V květnu 1991 prolétl nad středními Čechami bolid, který nazvali Benešov. Byl to nejjasnější bolid, který zcela jistě končil pádem meteoritů od roku 1959. Žádné jeho kousky se však nepodařilo najít. Totéž se opakovalo začátkem září 2000 s poněkud méně jasným bolidem Vimperk. Podle výpočtů spadly jeho úlomky u obce Stožec v Šumavském národním parku. Několik expedic je tam v členitém terénu, bažinách a hustém porostu hledaly – marně, podobně jako v případě Benešova.

V Německu čtvrtý úspěch

Bavorsko a západní část Rakouska osvítil v sobotu 6. dubna 2002 po desáté hodině večer na pět sekund jasný bolid. Rozzářená obloha a hromobití mnoho lidí překvapilo, volali o pomoc a radu na policejní stanice. Astronomové v rozhlase a televizi vysvětlovali, že Německo a Rakousko navštívil jasný bolid, který skončil velmi pravděpodobně pádem meteoritů. Třebaže v Čechách bylo zataženo, i tady několik lidí zvláště v jihozápadních Čechách tento jev spatřilo. Kromě toho stanice Ondřejov a Kunžak ho zaznamenaly optickými senzory.

"Okamžitě jsem se spojil s vedoucím německé části naší sítě Dieterem Heinleinem, který mě potěšil," vzpomíná Spurný. "V Německu měli jasnou oblohu, a proto mohli bolid zachytit – jak mě postupem času Dieter informoval – na osmi stanicích. Později jsme zjistili, že ho zaznamenala i naše stanice Přimda, která jediná měla v době přeletu bolidu jasno. Třebaže snímek odtamtud ukazoval dráhu nízko nad obzorem a navíc z velké části zakrytou stromy, pro vlastní výpočet byl vlastně nejdůležitější, protože přesnost našich kamer výrazně převyšovala ty německé. Osvícení krajiny a následné zvukové jevy zachytily dvě průmyslové kamery v německém Murnau. Interakci rázové vlny se zemským povrchem zaregistrovaly seizmické stanice v Německu, Rakousku a Švýcarsku."

Informací měli v Ondřejově dostatek. Nicméně zatímco české kamery jsou vybaveny objektivy rybí oko, v Německu a Rakousku sloužily pořád celooblohové zrcadlovky, které jsou méně přesné.

Už po týdnu mohl dr. Spurný konstatovat, že jeho poznámka z prvního mailu, který psal kolegům do Německa a která byla myšlena spíše žertem, "co kdyby to byla druhá Příbram", se k velkému překvapení opravdu vyplnila a dráha tohoto meteoritu se shoduje s drahou meteoritu Příbram. Zdálo se, jakoby obě tělesa byla součástí jednoho roje.

Spurný dospěl k závěru, že zbytky tohoto meteoritu leží v horském terénu. "Němečtí kolegové překypovali od začátku nadšením, těšili se, že nějaké kusy určitě najdou. Já jsem tak optimistický nebyl, uvědomoval jsem si mnohá úskalí výpočtů, vždyť jsme v minulosti několikrát hledali marně."

Když začátkem srpna 2002 dokončoval Spurný referát pro tradiční mezinárodní konferenci o asteroidech, kometách a meteorech, svolané do Berlína, dostal e-mailem od Heinleina zprávu: "We got it!" Našli jsme ho!

V Berlíně tedy dr. Spurný přednesl referát o bolidu, který 6. dubna vyplašil Bavorsko. Na základě snímků ze šesti německých a jedné české stanice spočítal Spurný jeho dráhu a zjistil, že je téměř shodná s drahou meteoritu Příbram před 43 lety. A pak předpověděl, kde by se měly hledat jeho zbytky. Hned po něm si vzal slovo německý kolega Dieter Heinlein a z krabice vytáhl kamen: "Tady je jeden kousek, který jsme našli poblíž hranic s Rakouskem podle výpočtů kolegy Spurného, které jsme od něho už dostali. Ležel asi tři sta metrů od vypočteného místa. Nazvali jsme ho Neuschwanstein podle blízkého hradu."

"Ještě nikdy v životě jsem neslyšel na konferencích takový frenetický potlesk," vzpomínal Zdeněk Ceplecha. "Jedním rázem přibyla k dosud třem přesným fotografickým drahám meteoritů dráha čtvrtá. A co víc – dvě z nich, tedy polovina, jsou stejné! Když přednáška skončila, běžel jsem hned k předsednickému stolu a vzal jsem ten meteorit do ruky. Měl jsem pocit stejný jako před lety – držel jsem v ruce úplně stejný kámen jako tenkrát. Všechno se shodovalo. Navíc mě udivilo, že oba meteority spadly takřka na stejné místo, jenom několik set kilometrů od sebe."

Českého astronoma okamžitě obléhali reportéři. Dával rozhovory pro BBC, New York Times, německou agenturu DPA a další redakce.

Avšak byla to náhoda. Složení meteoritu Neuschwanstein bylo rozdílné – patřil mezi chondrity, ale k jinému typu než Příbram. Zatímco Ceplechova kořist se pohybovala po vlastní dráze pouze 12 milionů let, Neuschwanstein kroužil vesmírem 48 milionů. Obě tělesa tedy podle tehdejších znalostí neměla nic společného.

O bolidu Neuschwanstein otiskl Spurný s kolegy studii v časopisu Nature. Redakce ho dokonce vybrala jako "highlight of the week", což bychom česky volně mohli označit za "bonbonek týdne" – a to je obrovská pocta.

Převrat: dráha z videozáznamů

V pátek 9. října 1992 večer se hrály ve Spojených státech fotbalové zápasy. Mnozí fanouškové si natáčeli jejich průběh videokamerami. Přibližně v 19:50 hodin se najednou na nebi nad východním pobřežím objevila takřka vodorovná nazelenalá čára. UFO? Nikdo nevěděl. Kameramani samozřejmě zamířili své aparatury na tento jev.

Brzy se ukázalo, že proletěl jasný bolid. Jeden jeho kus spadl v městečku Peekskill poblíž New Yorku na zaparkované auto Michella Knappa. Osmnáctiletý mladík okamžitě prodal černý balvan, vážící 12 a půl kilogramu, prvnímu zájemci. Dostal za něj 69 tisíc dolarů – dost na to, aby si mohl koupit nový vůz. Nový majitel nebeského posla rozřezal a prodal po kouskách, jenom malá část skončila v muzeu.

Američtí astronomové požádali majitele kamer o zapůjčení záznamů. Na základě těchto údajů chtěli vypočítat dráhu tohoto tělesa, které dostalo název Peekskill. Dostali šestnáct videí. Když zjistili, kde přesně kameramani stáli, dali všechny údaje k dispozici rovněž kolegům ze zahraničí. I dr. Ceplecha se na zpracování těchto informací podílel a zásadní měrou přispěl k publikování správných dat.

Byl to obyčejný chondrit, který vznikl před 4,54 miliardy lety, v době formování sluneční soustavy. Při střetu se zemskou atmosférou měl průměr kolem 1 metru a vážil asi 5 tun. Třebaže vypočítali místo dopadu, po dalších úlomcích už nikdo nepátral – jeden kus Američanům pro potvrzení jeho existence stačil.

Oslava doplněná pádem meteoritu

V sobotu 6. května 2000 slavila rodina Manouškových na zahradě své chaty ve vesnici Morávka v Beskydech narozeniny vnučky. Najednou spadl k nohám dívenky černý kámen, ještě teplý. Všichni strnuli, nikdo nevěděl, co to je a co se děje. Až později jim astronomové vysvětlili, jakou ohromnou událost zažili – pád meteoritu. Ten kousek vážil 200 gramů a bylo štěstí, že nikoho netrefil – mohl ho zranit nebo i zabít.

Pád tohoto bolidu viděli i tři lidé, kteří náhodou zaznamenávali rodinné události na video, a pohotově namířili své kamery i na bolid. Jedno z videí zachytilo rozpad tohoto tělesa na mnoho menších trosek. Jejich průlet viděly stovky náhodných diváků, někteří byli až 400 kilometrů daleko. Kamery sítě nefungovaly, protože jsou uzpůsobeny jen na práci v noci, ale dopad trosek zaregistrovalo šestnáct seismografických stanic v českých zemích a v Polsku. Později se ukázalo, že světlo bolidu zahlédly rovněž vojenské družice. Pět kousků roztříštěného meteoritu našli místní lidé v Morávce a v jejím okolí, šestý kus nalezl jeden Rakušan a odvezl si ho s sebou domů. Dohromady vážily skoro půldruhého kilogramu. Ten největší však nalezen nebyl a pravděpodobně leží v těžko přístupném terénu okolo Bílého Kříže. Byl to běžný chondrit, jak ukázala analýza nalezených kousků.

Ondřejovský tým se okamžitě pustil do pátrání. Když dostal od náhodných kameramanů jejich videozáznamy, požádal je, aby mu přesně určili místa, odkud natáčeli. Detektivní práce spočívající v analýze videozáznamů se ujal dr. Borovička. A po roce mohl oznámit rodokmen tohoto tělesa: Vzniklo přibližně ve stejné době jako Peekskill. Před milióny let se planetka při svém putování vesmírem srazila s jiným tělesem. Náraz ji rozbil na kusy a ty se vydaly svou vlastní cestou. Jedna z částí, která měla průměr jeden metr a vážila asi půldruhé tuny, se onoho sobotního dne potkala se Zemí.

Výsledkům studia meteoritu Morávka věnoval časopis Meteoritics and Planetary Science velkou část jednoho čísla. Byl to ohromný úspěch.

O deset let později, v neděli 28. února 2010, pozorovali lidé na Slovensku, v Maďarsku a Polsku jasný meteor. Během letu od západu na východ čtyřikrát explodoval. Bylo špatné počasí, proto nefotografovaly kamery bolidové sítě, jen jejich rychlé fotometry vydaly svědectví o průběhu svícení tohoto mimořádně jasného bolidu. Jeho dráhu však zaznamenaly tři bezpečnostní kamery v Maďarsku, a pád zaregistrovali tamní seismologové.

Maďarští seismologové odhadli, že meteority dopadly východně od Košic, avšak místo přesně neurčili. Jakmile o tom napsaly noviny, začali někteří lidé po jeho zbytcích pátrat – domnívali se, že by je mohli bohatě zpeněžit. Nic neobjevili. Ani psychotronik s kyvadlem – dětina, jemuž mnozí naivkové věřili – neměl úspěch.

Teprve dr. Borovička z Ondřejova určil na základě videozáznamů místo dopadu: 10 kilometrů severozápadně od Košic v oblasti přibližně 15 kilometrů čtverečních. Výsledek oznámil pouze svým kolegům na Slovensku – nikdo nechtěl, aby se do hledání pustili ziskuchtiví laici. Skupina astronomů a studentů z tamní univerzity se sešla na udaném místě 20. března. Za necelou hodinu našli první kus, vzápětí i druhý. Za účasti ondřejovských kolegů sebrali během šesti dnů 63 fragmentů, které dohromady vážily takřka 4 kilogramy. I meteorit Košice patřil mezi chondrity.

Kořist z australské sítě

Začátkem ledna 2001 dostal Spurný e-mail od dr. Philipa Blanda z Imperial College, prestižní univerzity v Londýně, kterého do té doby vůbec neznal. Tento geolog létal často do Austrálie a v poušti Nullarbor, ležící na jihozápadě kontinentu, hledal meteority. Poušť měří 200 tisíc čtverečních kilometrů, je tedy 2,5krát větší než Česká republika. Zatímco v Evropě všude roste vegetace, takže se poslové z nebes obtížně nalézají, tato australská planina, mimochodem nejrozsáhlejší vápencová deska na světě, je rovná a takřka bez jakýchkoli porostů, jenom tu a tam s drobnými keříky. Bývá tam 300 i více jasných nocí za rok. Bland chtěl začít sledovat oblohu podle vzoru Evropské bolidové sítě.

Ovšem spolupráce takového formátu nebyla jednoduchá. Londýnská univerzita se zavázala, že všechno zaplatí. Češi měli dodat kvalitní techniku a znalosti. Tahle síť si vyžadovala plnoautomatické kamery.

"Měli jsme pro naše účely takovou aparaturu akorát připravenou," vzpomíná Spurný. "Na jaře 2001 po 3 letech obtížného vývoje dokončila firma Space Devices, se kterou jsme na vývoji spolupracovali, první prototyp, který jsem dr. Blandovi při jeho první návštěvě u nás předvedl. Tehdy jsme udělali strategické rozhodnutí, že to by mohl být základ naší budoucí společné spolupráce. Kameru však bylo potřeba upravit pro náročné podmínky práce v australské poušti. A tak vznikl další, tentokrát australský prototyp. Byl hotový v létě 2003 a vyzkoušeli jsme ho nejprve na Ondřejově. Na podzim jsme ho odvezli do Austrálie. U nás fungoval bezvadně, ale nevěděli jsme, jestli obstojí v tamních podmínkách, kde jsou nízké teploty v noci a vysoké přes den, navíc tam často vane silný vítr, který víří spoustu prachu. Pracoval přes rok. Na jaře 2005 jsme mohli objednat dvě další kamery."

Pro každou stanici v tak odlehlé pustině museli navíc postavit sluneční elektrárnu, která bude zásobovat všechna zařízení potřebná pro provoz stanice energií. Nezbytnou součástí bylo i zřízení satelitního datového spojení, bez kterého by nebylo možné kameru provozovat a posílat data. V říjnu našli vhodná stanoviště pro tři stanice. Potom dorazily kamery.

První bolid zaregistrovaly dvě stanice australské sítě vzdálené od sebe 150 km 7. prosince 2005, tedy hned druhou noc od zahájení systematického provozu. Na ten správný bolid, ze kterého mohly na zem dopadnout meteority, však museli čekat mnohem déle. V roce 2006 sice pár nadějných případů zachytili, ale buď skončily ve vodách Jižního oceánu, anebo byly tak daleko od stanic, že nešlo přesněji lokalizovat pádovou oblast.

Dočkali se v pátek 20. července 2007. Šest hodin po tomto jevu si Spurný stáhnul informace z kamer o průběhu svícení tohoto bolidu do svého počítače. Tohle by konečně mohla být ta pravá kořist. Čekání a napětí, jestli skutečně spadl meteorit, trvalo ještě více než dva měsíce. V půlce října dorazily do Ondřejova z Austrálie filmy – bolid vyfotografovaly dvě stanice.

Spurný se hned pustil do vypočítávání jeho dráhy. To nebylo jednoduché. Bolid evidentně nebyl příliš jasný, a tedy pokud nějaké meteority na zem vůbec dopadly, tak nemohly být velké. Těleso navíc přestalo zářit už ve výšce 30 kilometrů nad Zemí místo obvyklých 20 kilometrů. Astronomové proto museli dopočítat větší část takzvané temné dráhy, když už těleso nesvítí a padá k zemi. Situaci navíc komplikoval prudký vítr, který ve stratosféře nad pouští vál rychlostí až 180 kilometrů za hodinu.

"Udivila nás především původní dráha tohoto meteoroidu. Přiletěl totiž z vnitřních částí sluneční soustavy. Podíváme-li se na statistiku několika desetiletí sledování bolidů nad střední Evropou, z tisícovky letěly po takové výjimečné dráze jenom čtyři. Proto bylo velmi vzrušující pomyslet na to zbytky takového tělesa najít "

Na podzim 2008 organizoval profesor Bland expedici do Nullarborské pouště za zbytky meteoritu. Účastnil se jí i dr. Spurný. Z města Perth vyrazila tři terénní auta a nákladní vůz na cestu dlouhou 1 800 kilometrů.

"Cítil jsem velký stres," vzpomínal český astronom. "Bland potřeboval najít kousky meteoritu, aby vykázal oprávněnost tamní bolidové sítě. Výpočet místa dopadu byl velice komplikovaný a já se obával, že nemusíme nic najít. Vždycky je to sázka do loterie. Nemluvil jsem o tom, abych kolegům, kteří bezmezně věřili v úspěch, nepřidělával starosti."

Spurný se dvěma kolegy jeli překontrolovat všechny tři existující stanice. Bland se čtyřmi lidmi zamířili do pouště, aby trosky meteoritů hledali.

Na sklonku prvního dne pátrání ve středu 3. října Bland zavolal Spurnému: "Sedni si." A řekl mu, že už mají první kus. Pětadevadesát metrů na jih od místa, které on předpověděl. Vážil 150 gramů, předpověď byla 100 - 250 gramů. Dokonalá trefa.

"To byla neskutečná novina – už první den úspěch. Všechno napětí ze mne spadlo. Myslím, že to byl nejsilnější okamžik v mém životě."

Potom se Spurného parta přidala k Blandovi. "Když jsme třetí den nic nenašli, znervózněli jsme. Ráno 11. října jsme si uvědomili, že jsme neprohledali jeden malý kousek, asi 50 krát 100 metrů. Tam jsme našli druhý krásný kus. Třicet devět metrů severně od vypočteného bodu dopadu. Hned jsme viděli, že není obvyklý, byl kus odlomený. V únoru 2009 se našel ještě třetí úlomek."

Meteorit oficiálně pojmenovali Bunburra Rockhole, podle nedaleké terénní struktury, Spurný mu s nadsázkou začal říkat Černá perla z Nullarboru. Bylo to páté těleso na světě ulovené pomocí bolidové sítě vynalezené v Československu. A první, které se našlo na jižní polokouli.

Výpočty Ondřejovských byly velice přesné – všechny úlomky nebeského tělesa se našly ne dále než 100 metrů od vypočteného místa. "Samozřejmě měli jsme i kus štěstí, ale hlavně je to výsledek našich metod a dlouhodobých zkušeností. V minulosti se nám několikrát podařilo úlomky najít, a proto víme, co se s tím tělesem děje, jak mnoho je během letu po temné dráze ovlivňováno stavem atmosféry. Kdybychom nepočítali s větrem, hledali bychom asi o sedm kilometrů jinde a v žádném případě bychom ten meteorit nenašli."

Bunburra Rockhole astronomy překvapil. Podle svého složení patří mezi achondrity, které jsou velmi vzácné, mezi nalezenými meteority tvoří jenom 4,5 procenta. A je to achondrit některými svými vlastnostmi neznámého typu, nejvíc se podobá tzv. eukritům. Navíc k nám přiletěl po netypické dráze – kroužil uvnitř dráhy Země, patří tedy do třídy zvané Aten, a těch známe velice málo. Jeho složení naznačuje, že mohl být součástí nějakého poměrně velkého tělesa – ale jakého, to nevíme.

Další výzkum by mohl přinést důležité informace o vzniku terestrických planet, tedy těles podobných Zemi. Výsledky bádání Bunburry Rockhole, podepsané Spurným a Blandem, otiskl jeden z nejváženějších odborných časopisů Science.

Po třech letech – v úterý 13. dubna 2010 krátce po soumraku – se nad Západní Austrálii rozzářil další bolid. Šest vteřin sledovaly jeho let z výšky 84 kilometrů do 24 kilometrů tři ze čtyř stanic sítě.

"Meteorit přilétl rychlostí 14,5 kilometru za sekundu a zbrzdil asi na 3 - 4 kilometry za sekundu. To už je rychlost, kdy se toto těleso už netaví a padá po takzvané temné dráze, kterou jsme mohli jenom modelovat. Výpočet pádové oblasti byl složitý, protože průlet po temné dráze trval sedm minut a jednotlivé meteority musel zanést silný vítr o mnoho kilometrů. Vítr foukal téměř kolmo na směr letu, zanesl je víc než šest kilometrů od průmětu jeho světelné dráhy. Expedice, které jsem se nezúčastnil, našla jeden úlomek meteoritu 3. listopadu 2010 necelých 150 metrů od bodu dopadu, který jsme vypočítali. Naše metoda se tedy opět osvědčila."

Těleso dostalo název meteorit Mason Gully. Opět to byl obyčejný chondrit, přiletěl k nám z oblasti mezi Marsem a Jupiterem, jako většina planetek. "Díky letitým zkušenostem a díky tomu, že jsme propracovali metody zpracování dat, se nám podařilo určit jeho dráhu ve sluneční soustavě velmi přesně. Patří k dosud nejlépe určeným drahám meteoritů, které jsme pozorovali."

Provoz australské sítě financuje londýnská Imperial College. Rovněž americká National Geographical Society na ni přispívá. Češi tam vlastní jednu kameru, tři další zaplatili Britové. Všechny základní výpočty se dělají stále v Ondřejově.

Návrat k meteoritu Benešov

Dr. Spurný občas vzpomínal na bolid Benešov, jehož pozůstatky se nepodařilo najít. Po půlnoci 8. května 1991 středoevropského letního času ho zachytilo několik kamer. Čtyřtunový balvan o průměru asi jednoho metru se rozsvítil ve výšce necelých 92 kilometrů a zhasl po pěti sekundách v 19 kilometrech nad vesnicí Přibyšice západně od Benešova. Noc proměnil v den – byl víc jak tisíckrát jasnější než Měsíc v úplňku. Když ondřejovští astronomové propočítali jeho dráhu, věděli, že několik kilogramů jeho úlomků muselo dopadnout na zem. Přes všechno úsilí však nic nenašli.

"Během několika let jsme tento bolid podrobně analyzovali, patřil mezi nejlépe prozkoumaná a popsaná tělesa v historii. Avšak zůstal neodbytný pocit, že to nejdůležitější tajemství tento bolid ještě nevydal. Zkušenosti, které jsme získali u bolidů Neuschwanstein, Bunburra Rockhole, Košice a Mason Gully, ukázaly, že naše metody jsou správné. Právě mimořádná přesnost výpočtů pádů dvou těles v Austrálii nás přiměla k tomu, abychom se k Benešovu vrátili."

Na jaře 2011 ondřejovští specialisté novými metodami proměřili dvacet let staré snímky jeho průletu a určili nový scénář pádu meteoritů, jejich nové místo dopadu a zvolili vzhledem k uplynulé době i novou strategii hledání. Tentokrát se soustředili na malé, řádově gramové meteority, které podle nově nabytých zkušeností měly být ve velkém počtu uvolněny v mohutném výbuchu výšce 24 kilometrů nad zemí. Podle výpočtů Spurného měly úlomky ležet v dobře přístupném a přehledném terénu poblíž osady Chvojen, západně od Benešova. Avšak po těch dvaceti letech se těžko rozeznají od pozemských hornin, některé mohou ležet následkem zemědělských prací v různých hloubkách pod povrchem. A rozhodně budou zvětralé. Z analýzy podrobných spektrálních záznamů bolidu věděli, že spadl chondrit, a ten obsahuje velké množství železa. Proto požádali o pomoc skupinu nadšenců vedenou Markem Mlejnským, která s detektory kovů propátrává různé oblasti – většina sbírá staré vojenské předměty, některé zajímají středověké a starověké věci.

V sobotu 9. dubna 2011 se sešla dvacítka pátračů u kostela svatého Jakuba a Filipa v Chvojenu. Spurný jim ukázal kousek kamene – část meteoritu Košice: "Takhle nějak by to mělo vypadat, avšak bez té černé kůrky."

Ovšem to byla jenom teoretická představa. Nikdo nevěděl, jak by měly meteority ležící dvě desetiletí v půdě, bičované větry, deštěm, mrazem a zemědělskými stroji vypadat.

Pole bylo oseté pšenicí. Jeho majitel s pátráním souhlasil, jenom nechtěl, aby kopali do hloubky. Ale s tím se nepočítalo, stačí odhrnovat zem botou, detektory nejsou schopné odhalit malý meteorit hlouběji než asi 5 centimetrů.

Nejdřív museli vyzkoušet, jestli detektory na chondrit vůbec zabírají. Astronom zahrabal vzorek do země a potom se ho muži s detektory pokoušeli najít. Některé přístroje však selhaly, jejich majitelé se proto rozhodli hledat aspoň něco jiného v lese.

Ostatní se přesunuli na nedaleké pole a v rojnici ho pročesávali. Najednou se ozývalo pípání detektorů poměrně často. Zřejmě to jsou kusy strusky z keltské vesnice, která byla na Chvojenu okolo roku 100 našeho letopočtu. A potom také kameny s příměsí železa. Sbírali všechny podezřelé kamínky – zjistit, co je skutečný meteorit, se musí později v laboratoři.

U každého kusu proměřili pomocí GPS jeho souřadnice, vyfotografovali a přesně popsali místo nálezu. Potom hodili kamínek do sáčku.

V pondělí v Ondřejově vzorky očistili, prohlédli, zvážili a vytřídili evidentní artefakty. Z několika desítek kamínků zůstalo osm nejnadějnějších vzorků. Tuto zbylou kořist předali dr. Jakubu Halodovi z České geologické služby v Praze. Haloda je vždy částečně obrousil a bedlivě prohlédl pod mikroskopem. Pro chondrity jsou typické kruhové struktury, říká se jim chondrule, které pozemské kameny nemají. Po vybroušení se ze dvou vylouply zbytky meteoritů. Byly to drobky: 1,54 gramu, 7,72 gramu. K nim za dva týdny stejným způsobem přibyl další 1,99 gramu. Všechny patřily do třídy chondritů, ale dvou rozdílných typů, navíc do druhého se přimísila i špetka achondritu. Achondritů máme v pozemských sbírkách jenom málo, asi tři procenta. Vznikly tavením ve velkých tělesech.

Stal se zázrak. Spurného tým našel po dvaceti letech meteority. Poprvé na světě! Všechny tři ležely ve vzdálenosti do 40 metrů od vypočteného místa pádu. Tím si ondřejovští astronomové znovu potvrdili dokonalost svých výpočetních metod.

Výbrus benešovského meteoritu 2 (LL3,5 chondrit) s typickými kruhovými obrazci "chondrami" (modře) pod elektronovým mikroskopem.

Tři dosud nalezené meteority Benešov. Zleva meteorit 1 klasifikován jako H5 chondrit, výsledná váha 1,54 g, meteorit 2 klasifikován jako LL3,5 chondrit, váha 7,72 g (obsahuje achondritickou část) a meteorit 3 opět LL3,5 chondrit, váha 1,99 g.

Výsledky tohoto bádání předložil Spurný na mezinárodní konferenci o asteroidech, kometách a meteoritech v dubnu 2012 v japonské Niigatě. Účastníky zaujal nejen úspěšný nález zbytků meteoritu dvacet let po jeho pádu, ale zvláště pak různorodé složení – 2 různé chondrity a achondrit. Dosud totiž převládal názor, že meteorit je vždycky složen pouze z jednoho typu materiálu. Vyvrátili to Češi, vlastně už různorodost meteoritů Příbram a Neuschwanstein to naznačovala, ale tehdy k přijetí takového pohledu ještě nebyla vhodná doba. Tentokrát se k nim však přidali další specialisté.

Evropská sonda Rosseta při průletu okolo asteroidu Lutecia zjistila, že i tento balvan o průměru 100 kilometrů se skládá z různorodých materiálů. Stejný závěr udělal mezinárodní tým vedený americkým astronomem Peterem Jenniskensem z NASA u meteoritu Almahata Sitta nalezeného v Súdánu.

"Tento unikátní výsledek znamenal, že meteorit Benešov, který pocházel z vnějšího pásu planetek, byl svým složením velmi komplikované těleso a že tedy stavba asteroidů je mnohem složitější než se dosud předpokládalo. To je největší tajemství, které nám zatím vydal. A současně přispěl k vytýčení nového směru ve výzkumu meziplanetární hmoty."

Ojedinělé prvenství

V létě 2012 udělil předseda Akademie věd Jiří Drahoš dr. Spurnému prestižní ocenění Praemium Academiae – Akademickou prémii. To představuje nejen plaketu, ale i pět milionů korun po dobu šesti let. "Tyto peníze rád využiji k zásadní modernizaci našich pozorování, zabezpečení a zkvalitnění provozu bolidových sítí a k rozšíření našeho týmu," řekl Pavel Spurný. "Počítáme s digitalizací sítě, s rozšířením počtu stanic, které se dálkově ovládají. Jsem si jist, že nejen v tomto období, ale i ve vzdálenější budoucnosti získáme řadu cenných výsledků a udržíme si tak vedoucí postavení české školy v tomto zajímavém oboru vědy."

Na jaře 2013 jsem dr. Spurného, vedoucího oddělení meziplanetární hmoty, požádal, aby shrnul nejdůležitější výsledky svého týmů.

"Naším prvořadým cílem je získat co nejpodrobnější a nejpřesnější popis každého vyfotografovaného bolidu. Z toho pak prověřujeme a zdokonalujeme teorie průniku meziplanetárních těles do naší atmosféry, rovněž chceme lépe porozumět všem dějům, které tento proces doprovázejí. Z těchto všech údajů pak skládáme mozaiku informací o tom, jak vypadají mateřská tělesa meteoroidů, komety a asteroidy a jaké je rozložení těchto malých meziplanetárních poutníků v celé sluneční soustavě a i v bezprostředním okolí Země.

Pracujeme ve více rovinách. Zdeněk Ceplecha vždycky říkal, že si musíme umět vybrat a rozeznat to nejdůležitější. Bolidová síť produkuje totiž tak velké množství dat, že nejsme schopni úplně všechno zpracovat.

Hlavní výsledky pramení z mimořádných případů. Objevili jsme záření meteorů ve velkých výškách. Při pozorování meteorického roje Leonid v roce 1998 v Číně jsme objevili, že meteory září ve výškách až kolem 200 kilometrů. To jsme dosud nevěděli. Později se to potvrdilo i u Perseid. Za přelom můžeme považovat meteorit Morávka – poprvé jsme vypočítali dráhu podle záznamů z videokamer od denního bolidu. Krátce poté jsme úspěšně předpověděli pád meteoritu Neuschwanstein, orbitálního dvojčete Příbrami a poprvé upozornili na možnou různorodost materiálu meteoritů. Mimořádným úspěchem byly oba případy z Austrálie, dosud jediné meteority s rodokmenem z jižní polokoule. Další přelom Košice – nález meteoritů na základě analýzy videozáznamů z Maďarska. A v neposlední řadě Benešov, úspěšné rozuzlení velké záhady po dvaceti letech. Objev tří různých druhů meteoritů potvrdil, že nebeská tělesa mají složitější složení, než jsme čekali. Nově k tomuto výčtu patří i výpočet dráhy čeljabinského meteoritu.

Nalezení meteoritů však není hlavním cílem našeho fotografického sledování. To by byla efektivita bolidové pozorovací sítě velmi malá. Naší snahou je každé zachycené těleso co nejpodrobněji popsat, přičemž my máme k dispozici díky našim přístrojům a metodám nejpřesnější data, jaká kdy na světě se podařilo v nějakém pozorovacím programu získat."

Pozoruhodné je i vyčíslení úspěchů ondřejovského týmu.

"Přímo jsme se podíleli na více než dvou třetinách všech případů meteoritů s rodokmenem. Dohromady jich je nyní celkem 20 včetně Čeljabinsku. Tuto skupinu můžeme dále dělit, nejcennější případy jsou ty, které jsou předem předpovězeny a na základě předpovědi nalezeny. Těch je ovšem z celého počtu jen polovina a z těch vyloženě naše předpovědi jsou v šesti případech – Příbram, Benešov, Neuschwanstein, Bunburra Rockhole, Mason Gully, Košice. A na jednom – Križevci – jsme se podíleli. Nepočítám do toho vůbec Čeljabinsk, kde jsme po týdnu bez znalosti poloh nálezů udělali předpověď pro malé kusy a skutečně se tam pak našly.

Český vědec Gunther Kletetschka (vpravo) s pomocníky zkoumá led na zamrzlém jezeře Čebarkul v blízkosti dopadu čeljabinského meteoritu.

Také jsme jako první jednoznačně potvrdili, že ta díra v ledu patří hlavnímu kusu a žádný další větší neexistuje. Z těch ostatních případů, kdy se prvně našel meteorit a pak se analyzovaly záznamy, jsme přímo pracovali na Morávce a Jesenici. Na dalších třech jsme významně spolupracovali – Peekskill, Villalbeto de la Peňa, Čeljabinsk. V případě meteoritů Almahatta Sitta jsme spolupracovali spíše okrajově na analýze záznamů z družic Meteosat. Takže i z tohoto jednoduchého výčtu je vidět, že v kategorii, která je v našem oboru nejzajímavější, hrajeme docela dominantní úlohu."

Známý astrofyzik, čestný předseda České astronomické společnosti dr. Jiří Grygar práci tohoto ondřejovského týmu vysoce oceňuje: "Od Ceplechy ke Spurnému, to je šedesát let na světové špičce. Nevzpomínám si, že by nějaká naše vědecká skupina tohle dokázala."

Nebeská stráž

Jaký mají tyto výzkumy význam? "Dělat výzkum na světové úrovni je věc mimořádně nákladná a bude stále nákladnější, připomínal nám Zdeněk Ceplecha," říká dr. Spurný. " Je zřejmé, že v tak malé zemi, jako jsme my, si nemůžeme dovolit financovat všechno a v potřebné výši. Prostě konkurovat gigantům jako je Amerika, jednoduše nejde. Musíme tedy najít na tom hlavním směru nějakou skulinu. A právě výzkum bolidů a pádu meteoritů je taková typická 'česká ulička', kdy se za relativně málo peněz dá udělat hodně. Nikdy nás nebavilo být jedním malým kolečkem ve velkém soukolí, to bylo Zdeňkovo krédo, které jsme převzali. A proto se snažíme být na špici v něčem sice ne úplně mainstreamovém, ale také podstatném a mezinárodně vnímaném. A to přesně obor bolidů a pádů meteoritů splňuje. A není to tak, že by se nikdo jiný o toto ve světě nepokoušel. Snaží se i vědecké velmoci, ale začínat na zelené louce je vždy velmi obtížné a myslet si, že první auto co vyrobíme, bude hned Ferrari, je naivní a hodně týmů už na to přišlo. Tradice a dobré základy jsou naší velkou výhodou.

Avšak konkurence se snaží, a proto i my musíme neustále vylepšovat jak naše instrumentální zázemí, tak i metody. Například dosud nikdo nemá tak dobré zařízení ani jako naše stávají analogové kamery. Přesto pokračujeme v jejich vývoji a už jsme vyvinuli o generaci novější a ve všech zásadních parametrech lepší digitální kamery. Letos je instalujeme a začneme používat. To je klíčová věc, která nám zajišťuje získávání vlastních dat. A za druhé to je naše know-how, tedy metody práce s daty a jejich interpretace, vytvářené na Ondřejově po desetiletí a nepřetržitě zdokonalované. Tohle vše se nám zatím daří, avšak teď bude velmi záležet na další generaci, jestli v této tradici dokáže pokračovat a rozvíjet jí dále. Sám vím a dr. Borovička by vám to jistě potvrdil, že není jednoduché převzít veslo po někom tak výjimečném, jako byl Zdeněk Ceplecha. Máme štěstí, že jsme na to dva a že jsme našli způsob a cestu, jak v jeho díle dále pokračovat a zdokonalovat ho. Další generace to bude mít v mnohém ale ještě obtížnější."

Ne všechny věci se dají měřit penězi. "Výzkum bolidů a pádu meteoritů kromě toho, že je dobré znát něco o tom co, jak a kdy nám může spadnout na hlavu, má i efekt, o kterém se nemluví. Projevilo se to asi nejvýrazněji u Čeljabinska. Neznámé těleso spadlo do obydlené a strategicky citlivé oblasti, ale Rusové neaktivovali zbraňové systémy, protože protivzdušná obrana dokázala rozlišit, že se jedná o přirozené těleso a ne umělé, jako mohou být nepřátelské rakety. A k tomu určitě naše práce také přispívá."

Čeljabinský meteorit astronomické dalekohledy a radioteleskopy včas nezachytily. Nebeská stráž ještě není tak dokonalá, aby ji spatřila. Američané však připravují uvést okolo roku 2020 do provozu v Chile velmi výkonný dalekohled Large Synoptic Survey Telescope (LSST), který by každé tři dny prohlédl přibližně dvě třetiny oblohy, takže by Čeljabinský meteorit mohl spatřit už 25 dnů před dopadem. Nicméně nejméně třetina oblohy zůstane pořád nepokrytá – jedině velký teleskop ve vesmíru by nás mohl stoprocentně ohlídat.

Větší tělesa, ať už původem asteroidy či komety, by mohla být při střetu se Zemí nebezpečná – jako takzvaný tunguzský meteorit v červnu 1908. Naštěstí zasáhl neobydlenou oblast. Podobně velká jako tunguzský meteorit byla planetka 2012 DA14, která prolétla okolo Země shodou okolností ve stejný den jako sedmnáctimetrový čeljabinský bolid dne 15. února 2013. Od ní však žádné nebezpečí nehrozilo – i když měla průměr asi 60 metrů tak bylo dopředu jasné, že Zemi mine v bezpečné vzdálenosti 30 tisíc kilometrů. Nejtěsnější průlet velkého tělesa, jaký astronomové zatím předpověděli, proběhne 13. dubna 2029, kdy kolem Země podobně daleko jako planetka 2012 DA14 proletí asteroid Apophis o průměru 300 - 400 metrů.

Řada astronomických týmů – nikoli Spurného – proto bedlivě sleduje nebeská tělesa v meziplanetárním prostoru. I když se občas stane, že některý velký meteoroid nebo lépe malý asteroid proletí v blízkosti Země, aniž to dokázali předpovědět – je to zpravidla tím, že se blížil od Slunce. Rovněž tak neexistuje ještě možnost odklonit z kolizní dráhy velké nebeské těleso, které by mohlo poničit obydlenou oblast. Ovšem na vytváření budoucí obrany před takovými nezvanými hosty vědci usilovně pracují.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 56 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 18 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 56 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi je 1 příspěvek

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...