Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kolumbie objevila patrně nejcennější vrak historie. Už podruhé

aktualizováno  8:33
Kolumbijský prezident oznámil, že země objevila vrak lodě San José, kterou v roce 1708 potopilo britské námořnictvo s ohromným pokladem na palubě. Vrak už dříve objevili američtí lovci pokladů, ale vláda latinskoamerické země je k němu odmítla pustit. A tak si ho po 30 letech údajně našla sama.

Snímky zlatého pokladu nalezeného ve vraku jedné ze ztroskotaných lodí španělské transatlantické flotily z roku 1715. Nález v hodnotě zhruba milionu dolarů byl získán při „paběrkování“ ve vraku, který po jeho ztroskotání důkladně vybrali už potápěči Španělů. | foto: 1715 FLEET - QUEENS JEWELS, LLC

U kolumbijského pobřeží už tři století leží ohromný poklad tvořený zlatem i drahými kameny. V roce 1708 skončila nedaleko dnešního karibského ostrova Barú předčasně cesta velké španělské galeony San José naložená bohatstvím určeným ze značné části na financování velké evropské války.

Poměrně dobře známá a zdokumentovaná katastrofa zaujala samozřejmě i historiky, státy a lovce pokladů, a tak se vrak dočkal už dvou veřejně ohlášených objevení. První přišlo v roce 1982, druhé letos v prosinci. V mezidobí byla loď předmětem dlouhé bitvy, naštěstí tentokrát pouze právní.

Indická flotila se vrací

Pod hladinu Karibiku San José klesla kvůli britskému námořnictvu. Na začátku 18. století se evropské velmoci zapletly do vleklého konfliktu, tzv. Války o španělské dědictví. V ní stála francouzsko-španělská koalice proti velké části zbytku západní Evropy. Někteří historici ji považují za první skutečně „světovou válku“, protože konflikt evropských panovníků a vlád o to, kdo zdědí ohromnou španělskou říši, se přelil i daleko za hranice starého kontinentu. Jednou z drobných kapitol bylo i námořní střetnutí, které se odehrálo v červnu roku 1708 ve vodách španělských karibských držav, nedaleko Cartageny na severním pobřeží Kolumbie.

V té době představovaly jediné spojení s mateřským Španělskem plachetní lodě, které sloužily mimo jiné i k dopravě plateb pro korunu z kolonií. Protože představovaly lákavé cíle pro nepřátele Španělska i dobrodruhy, přepravu velmi cenných nákladů zajišťovaly více či méně pravidelné konvoje s vojenskou ochranou.

Někdy, hlavně samozřejmě v době válečné, to nestačilo. Ukázalo se to třeba v roce 1702, kdy Angličané napadli španělskou „Indickou flotilu“ při vykládání nákladu v zátoce Vigo na severu Španělska. Sice se jim nepodařilo zajmout většinu nákladu, který už byl na souši, ale zajali či zničili v podstatě celou flotilu, včetně francouzských bitevních lodí, které ji měly chránit.

Pro francouzsko-španělskou koalici to byla nepříjemná rána. Plavba velkých konvojů se na dalších šest let zastavila. Poklady Nového světa do Evropy putovaly komplikovaně a v menších množstvích na palubě (hlavně francouzských) lodí, které mířily do Evropy mnohem delší cestou kolem mysu Dobré naděje, přes Pacifik a Indický oceán. To rozhodně nebylo ideální řešení, ale válečné lodě byly naléhavě zapotřebí jinde.

Bitva v zátoce Vigo v roce 1702. Anglické a holandské lodě se blíží k zakotvené španělské flotile a její francouzské eskortě.

Bitva v zátoce Vigo v roce 1702. Anglické a holandské lodě se blíží k zakotvené španělské flotile a její francouzské eskortě.

I tak se brzy začalo pracovat na přípravě dalšího konvoje: do kolonií vyrazili pověření úředníci, začaly se vybírat a v přístavech shromažďovat peníze a další náklad, nabízela se volná místa pasažérům, kteří chtěli využít ochrany velké flotily. Vše vyšlo tak, že největší skok, tedy plavbu přes Atlantik, měly lodě a jejich náklad uskutečnit v létě 1708.

Přepravu měly obstarat hlavně španělské lodě, rozložené do dvou flotil v Karibiku, severní a jižní. Setkat se měly před začátkem sezony hurikánů v kubánské Havaně a odtud společně pokračovat přes oceán. Už při cestě přes Karibik je měly doprovázet i francouzské bitevní lodě. Dnes to vypadá jako jednoduchá záležitost, ale bez možnosti rychlé komunikace na dálku šlo o akci velmi náročnou a nejistou.

Navíc šlo o hodně. Na palubě bylo zhruba dvakrát až třikrát více peněz, než kolik činil roční příjem španělského státního rozpočtu - a to mát být jen cena všech cenností (včetně soukromých, které se musely také při nakládání evidovat), bez započtené ceny zboží na palubě. Koruně patřila jen menší část drahých kovů, mincí a dalších cenností (zhruba o něco více než desetina), většinu tvořil majetek obchodníků a dalších soukromníků, ale i daně a cla z těchto prostředků by se státnímu rozpočtu velmi hodily.

Společnost Sea Search Armada, která dlouhodobě uvažovala o vyzvednutí vraku, odhaduje, že kupní síla nákladu by odpovídala dnešním zhruba 50 miliardám dolarů, což je zhruba výše celého českého ročního rozpočtu. Takovéto přepočty jsou ošemetné a ne zcela přesné, ale dávají alespoň nějakou představu o tom, jak důležitý náklad byl.

Dlouhé čekání

Angličané se o chystané akci dozvěděli a na nic nečekali. Mise se ujala malá flotila tří válečných a jedné slaběji ozbrojené lodě pod vedením kapitána Charlese Wagera. Neměla zdaleka dost sil na to, aby zničila celý konvoj chráněný i francouzskými loděmi, ale Wager se podle svých zápisů chtěl pokusit o útok, během kterého by separoval naložené galeony od zbytku flotily a pokusil se tedy buď ukořistit, nebo potopit lodě s největší částí nákladu. Jeho válečné lodě byly mnohem obratnější a rychlejší než španělské galeony, které byly sice poměrně mohutně vyzbrojeny, ale nebyly stavěny pro manévrovací boj.

Wagerovy lodě hlídkovaly v Karibiku dlouhé měsíce a Španělé o nich věděli. Větší francouzská flotila je dokonce po jistou dobu také dokázala „uhlídat“ na Jamajce, daleko od možných cílů. Španělé také byli v podstatě v domácích vodách a měli více lodí i mužů než nepřítel, a tak je možné, že nebezpečí hrozící od Wagera trochu podceňovali. To byl zřejmě případ i admirála José Fernández de Santillán, který vedl San José na poslední plavbu.

Abychom mu nekřivdili, rozhodnutí, která admirála dovedla až ke ztrátě lodi, nebyla nesmyslná, navíc vznikala pod značným tlakem. Jeho flotila o patnácti lodích čekala na začátku léta v panamském přístavu Portobello na nalodění všeho nákladu, pak měla doplout do Cartageny, aby naložila další náklad, a odtud se vydat do Havany. Kde se musela přidat ke zbytku flotily dříve, než v srpnu začne vrchol sezony hurikánů.

Vzhledem k technickým a logistickým možnostem doby to byl poměrně náročný jízdní řád, byť se samozřejmě počítalo s nějakou rezervou. Ta se ovšem začala vytrácet, když v plánovaném čase nedorazily doprovodné francouzské válečné lodě. Flotila čekala, ale pobyt v portobellském klimatu byl nepříjemný, zvláště když lodě byly už od května plné lidí a nákladu. Starosti dělala Fernándezovi i jeho vlajková loď San José, která vůbec nebyla v dobrém stavu. V Portobella stála celé dva roky, než se podařilo dopravit od tichomořského pobřeží Panamy a dalších lokalit všechen náklad, který měl putovat do Evropy. Loď v tropickém klimatu hodně trpěla, značně do ní teklo a na vodě byla ještě pomalejší a hůře ovladatelná než obvykle.

K velitelovým starostem musíme připočítat i to, že politická situace byla velmi složitá a nepřehledná. Španělsko vlastně bylo nejen ve válce s vnějším nepřítelem, ale také tak trochu ve válce občanské. Byla to nejistá a dosti nebezpečná doba a Fernández nemohl zcela věřit ani vlastním lidem.

V téhle složité situaci místo slibované francouzské flotily dorazily na začátku léta jen dvě menší fregaty, které ohlásily, že hlavní část ochranné flotily bude mít nejméně měsíc či dva zpoždění. Měly ovšem rozkaz doprovodit Španěly do Cartageny a dále. Se dvěma dalšími bojovými loďmi se Fernández cítil dostatečně silný, aby si případně poradil i s britskou flotilou. Měl více lodi (celkem 17), více děl (byť z velké části menší ráže) i mužů. Chtěl tedy plout do Cartageny i bez francouzského doprovodu.

Někteří kapitáni proti plánu vehementně protestovali a Fernández se rozhodl nejcennější části jejich nákladu přemístit na své dvě největší lodě, z nichž jednou byla vlajková San José. Odhadnout cenu nákladu v dnešních cenách je velmi obtížné i proto, že španělská dokumentace nákladu nebyla zdaleka bezchybná, ale hodnota samotného zlata, stříbra a drahých kamenů (především smaragdů) na palubě je určitě v řádu stovek milionů dolarů.

Společnost Sea Search Armada odhaduje, že i při dnešních nízkých cenách zlata a (hlavně) stříbra by prodej nákladu zájemcům mohl vynést kolem dvou miliard dolarů - v tom je započtena i historická hodnota mincí.

Rychlá cesta ke dnu

I když Fernández doufal, že mu bude štěstí přát, protože „moře je veliké a proudy nevyzpytatelné“, 8. června ho štěstí definitivně opustilo. Poměrně dobře informovaný Wager flotilu dohnal nedaleko poloostrova (dnes už díky umělému kanálu ostrova) Barú, jen pár desítek kilometrů od jejich cíle, Cartageny. Angličané měli jen čtyři lodě, španělský konvoj v té chvíli tvořilo 17 lodí, ale kromě pěti šlo o lodě obchodní s velmi lehkou výzbrojí. Ani španělské galeony se soupeři nemohly rovnat: San José sice měla 64 děl (32 na každé straně) proti 70 dělům největší britské lodi Expedition ale její děla střílela lehčí projektily (24 librové proti 32 librovým anglickým) a především šlo v podstatě o nákladní loď, která se nemohla soupeři rovnat obratností ani rychlostí.

Navíc Angličané měli během setkání na své straně výhodu větru. Španělé se pokusili uniknout směrem ke Cartageně, ale počasí bylo proti nim a bitvě se nevyhnuli. Štěstí měli jen v tom, že střetnutí začalo až poměrně pozdě odpoledne, a tak se snad mohli nepříteli časem ztratit ve tmě.

Angličané vyslali do útoku pouze své tři silně vyzbrojené lodě, na které se nalodila i část posádky doprovodné lodi Vulture, aby posádky byly silnější v plánovaném boji. Wagerova vlajková Expedition se 70 děly (někdy se píše 72 děly) zamířila ke svému protějšku. Angličané ani netušili, jak velký úlovek před sebou mají, ale přesto se do akce pustili s vervou. Lodě si vyměnily první salvu někdy kolem půl šesté odpoledne, v dalším průběhu boje se pak Angličané přiblížili až na dostřel pistole (desítky metrů). Chtěli se pokusit o abordáž, aby se zmocnili nákladu, ale to štěstí neměli. Zhruba po hodině a půl boje, údajně po jedné z plných bočních salv Expeditionu, se San José odmlčela.

Okamžik zničení lodi San José na plátně Samuela Scotta. Ve skutečnosti byla už hodina pokročilejší a viditelnost menší, ale boj skutečně probíhal na velmi krátkou vzdálenost.

Okamžik zničení lodi San José na plátně Samuela Scotta. Ve skutečnosti byla už hodina pokročilejší a viditelnost menší, ale boj skutečně probíhal na velmi krátkou vzdálenost.

Trvalo to jen kratičkou chvíli, pak se údajně ozvala velká ráno a noc se rozsvítila. Kapitán Wager odhadoval, že na San José muselo dojít k explozi uskladněného střelného prachu. Jeho loď byla tak blízko, že na její palubu dopadlo několik hořících kusů dřeva ze španělské lodi a posádka cítila teplotní a tlakovou vlnu z exploze, přesto se jí nepodařilo najít prakticky žádné trosečníky. Z posádky více než 600 lidí jich přežilo podle pramenů jen 11.

Francouzské doprovodné lodě se v průběhu střetnutí ztratily se zbytkem flotily a Wager se tedy pustil za další lodí flotily, kterou se ukázala být třetí největší loď ve flotile, Santa Cruz. Britské lodi se podařilo salvou zničit španělský stěžeň a loď se chvíli na to vzdala. Po příchodu na palubu ke svému překvapení Angličané zjistili, že na palubě není prakticky žádný cenný náklad. Britové loď vzali do vleku, zbylou posádku a cestující o dva dny později vysadili na jednom z ostrovů malého souostroví Rosaria.

Šéf Kolumbijského ústavu antropologie a kolumbijské historie Ernesto Montenegro představuje snímky z místa údajného odpočinku zbytků lodi San José.

Šéf Kolumbijského ústavu antropologie a kolumbijské historie Ernesto Montenegro představuje snímky z místa údajného odpočinku zbytků lodi San José.

Wager v tu chvíli měl ještě šanci na velký úlovek v podobě San Joaquinu, který nesl zřejmě jen o něco méně cenností než San José: loď měla podle španělských dokumentů na palubě zhruba pět milionů pesos, San José 7 až 11 milionů. Ale využít příležitost se Angličanům nepodařilo: loď se nejprve ztratila ve tmě a ráno se snažila uniknout k nedaleké Cartageně.

Wagerův Expedition se Santa Cruz ve vleku už ji nedokázal dohnat, ale zbylé dvě anglické lodě měly rychlostní výhodu. Jejich velitelé se však do boje evidentně pouštěli jen velmi neochotně a po jedné salvě se od San Joaquinu držely dále (prý i kvůli mělčinám v oblasti). Španělská loď se tak zřejmě k překvapení a velké úlevě posádky nakonec doploužila až pod ochranu děl cartagenské pevnosti. Velitelé obou lodí byli po návratu propuštěni z námořnictva a Wager mohl jen litovat, jaká příležitost mu (a hned dvakrát) unikla.

Zbytek španělské flotily se uchýlil buď do Cartageny nebo přilehlých mělčin. S jednou lodí Španělé najeli na břeh a raději ji zapálili a zaminovali, než by padla do rukou Angličanů. Samotná plavba do Evropy pod ochranou opozdilé francouzské flotily proběhla bez větších incidentů a nebýt ztráty San José šlo by o naprosto úspěšnou operaci.

Moderní piráti, nebo zachránci?

Střetnutí u Barú bylo poměrně dobře popsáno z obou znepřátelených stran, a tak přibližná poloha vraku byla poměrně dobře známa. Bylo jasné, že vrak by neměl ležet v příliš velké hloubce, a tak se trosky nabízely jako vhodný cíl hledačů pokladů. Do práce se pustila především společnost Sea Search Armada (SSA), kterou vlastnila skupina amerických investorů včetně zesnulého herce Michaela Landona či odsouzeného poradce prezidenta Nixona Johna Ehrlichmana.

V roce 1982 po investici zhruba deset milionů dolarů veřejně oznámila, že našla místo potopení San José a pokusí se o vyzvednutí. V té době se domnívala, že její podíl bude činit polovinu z hodnoty nálezu, ale skutečnost byla hodně jiná. Kolumbie o takovém vyrovnání nechtěla ani slyšet a odmítla společnosti povolit vyzvednutí vraku.

Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos na tiskové konferenci, kde představil informace o vraku lodi San José a představila plány kolumbijské vlády.

Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos na tiskové konferenci, kde představil informace o vraku lodi San José a představila plány kolumbijské vlády.

V průběhu následujícího sporu a došlo nejen na výměnu právních argumentů, ale i emotivní prohlášení o rabování národního kulturního dědictví americkým kapitálem. Kolumbijská vláda SSA zaručila jen pětiprocentní „nálezné“, které se investorům nezdálo. Obrátily se na soudy, po kterých případ v různých podobách putuje už více než čtvrtstoletí, a není zcela definitivně rozřešený. Soudy ovšem nároky SSA postupně zamítaly a její šance se dnes nezdají velké. Firma ovšem potvrdila, že hodlá bojovat dále.

V brzké době zřejmě už na nich zřejmě nebude ani záležet. Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos v sobotu 5. prosince oficiálně potvrdil, že námořnictvo ve spolupráci s týmem mezinárodních odborníků jeho země vrak španělské galeony identifikovalo. Lidé se k vraku ještě nedostali, ale automatické průzkumné ponorky vynesly na hladinu fotografie velmi dobře zachovalých bronzových děl s vyraženými delfíny, která měla být vyrobena přímo pro San José. Ne všichni odborníci jsou přesvědčeni, že Kolumbijci objevili skutečně tento slavný vrak, rozhodně to ovšem ani nevylučují.

Na místo se můžete krátce podívat alespoň v jediném zatím uvolněném krátkém videu:

Kolumbie hodlá ho vyzvednout v podstatě ve své vlastní režii. Přesné místo samozřejmě země neoznámila, ale loď údajně leží v hloubkách kolem 300 metrů pod hladinou. Podle kolumbijského prezidenta se našla na jiném místě, než kde její přítomnost naznačovaly předchozí výzkumy, ale protože přesnou polohu kolumbijský prezident samozřejmě nesdělil, asi je dobré brát vyjádření jako nepotvrzené. (Podle SSA jde o lež a loď se našla na stejném místě, kde firma vrak lokalizovala v 80. letech. Kolumbie se podle ní snaží jen ospravedlnit své chování.)

V každém případě detailů je zatím málo. Dosavadní výsledky průzkumu prý například naznačují, že loď nevyletěla do povětří, zároveň ale také prý není jasné, v jakém stavu je trup lodi a jak velká část půjde vyzvednout. Zatím se zdá, že za většinou z toho, co se vyzvednou podaří, se bude v budoucnosti jezdit do Kolumbie. Prezident Santos totiž také řekl, že stát vybuduje pro předměty ze San José samostatné muzeum v Cartageně. Uvidíme mu, zda mu plány vyjdou lépe než admirálovi Josému Fernándezovi de Santillán.

Aktualizace: Do článku jsme doplnili informace o osudu zbytku španělské flotily po střetnutí u Barú.







Hlavní zprávy

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.