Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dozorce z „Kremlu“ se smiloval nad mučenými vězni. Musel taky zemřít

aktualizováno 
V sobotu 23. května uplynulo 65 let od popravy vězeňského dozorce Čeňka Petelíka. Na Borech pomáhal nevinně odsouzeným politickým vězňům na oddělení, kterému se říkalo „Kreml“. Jeho poprava byla varováním pro ostatní dozorce. Projděte si s námi zrůdnou technologii komunistického „soudního“ procesu.

Dobová letecká fotografie věznice Bory. | foto: Archiv autora Ondřeje Hladíka

Počátek 50. let 20. století je mimo jiné spojen s politickými procesy proti skutečným či domnělým odpůrcům režimu. Tyto kauzy vykazovaly společné znaky, je tudíž možné na vybraném příkladu ukázat to, jak byli vybíráni adepti na role obviněných, kteří nezřídka skončili na popravišti, v lepším případě ve vězení.

Proč?

Nová vládnoucí garnitura se po uchopení moci v únoru 1948 snažila stabilizovat právě získané postavení, a to i s využitím do té doby nepřípustných nebo alespoň nepříliš rozšířených metod. K usměrnění širokých vrstev obyvatelstva bylo plně využito sovětských zkušeností s přípravou politických monstrprocesů, buď s celospolečenským dopadem, nebo zaměřených na specifické profesní skupiny. Jejich součástí se proto stalo potlačení dosavadní zákonnosti a vlastně jakýchkoliv justičních pravidel, neboť skutečná spravedlnost nehrála sebemenší roli.

Cílem tohoto článku ale není analyzovat dopad těchto událostí na celou společnost, ať již v podobě pokusu o masovou indoktrinaci obyvatelstva pomocí sdělovacích prostředků, či zavrženíhodného zneužití školáků k sepisování peticí požadujících ty nejpřísnější tresty. Zaměří se na resortní politické procesy, směřující k úzkému okruhu lidí, u nichž bylo možné předpokládat, že v rámci výkonu pracovních povinností mohou ohrozit dosavadní směřování a cíle KSČ. Mezi akcentované kategorie pak zcela logicky patřily ozbrojené složky tvořící důležitý mocenský pilíř nového režimu.

Jedním z takovýchto případů byla takzvaná „Borská vzpoura“, jíž padl za oběť vězeňský dozorce Čeněk Petelík. Ten byl popraven společně s politickými vězni, poslancem Stanislavem Brojem a majorem René Černým dne 23. května 1950. Je tedy na místě v rámci 65. výročí exekuce připomenout památku člověka, který se snažil pomáhat nevinně vězněným, za což zaplatil cenu nejvyšší.

Zastrašit!

Každého, kdo pamatoval staré pořádky a měl co do činění s chodem a zabezpečením státu, bylo potřeba zastrašit. Postižena však nebyla jen armáda (viz boxík Proč?), kterou zasáhla první vlna zastrašování pomocí soudních procesů, či Sbor národní bezpečnosti. Stranou nezůstalo ani vězeňství, které mělo podle představ mocných tvořit vrchol represivního aparátu jako v Sovětském svazu. Na nejvyšších místech ministerstva spravedlnost bylo z uvedených důvodů rozhodnuto zinscenovat na Borech pokus o ozbrojenou vzpouru, při níž by politickým vězňům napomáhali i dozorci. Jejím vyvrcholením se měl stát velký proces, který by ostatním dozorcům ukázal, že není radno „zahrávat si s ohněm“. Co se tedy ve skutečnosti stalo?

Počátky příštích událostí je třeba hledat na jaře roku 1949, kdy se strážmistr Čeněk Petelík, sloužící v borské věznici, vrátil z dočasného nasazení na tzv. komando, během něhož velel pracovnímu oddílu Černice (dnes součást Plzně) a byl přidělen do nejpřísněji střeženého oddělení D1, nazývaného „Kreml“. V této části věznice, určené právě politickým vězňům, tehdy sloužili jen dozorci považovaní za spolehlivé, s nimiž se do budoucna počítalo.

Kladný kádrový posudek a nedopalek od Heliodora Píky

Tomu nasvědčují i kladné kádrové posudky Čeňka Petelíka společně s přidělením služebního bytu. To se však náhle změnilo na jaře roku 1950, kdy došlo k nečekanému zatčení. Následné trestní oznámení pak obsahovalo nejen záležitosti týkající se hospodářské kriminality, ale i závažnější obvinění z protistátní trestné činnosti. Ta spočívala především v pomáhání odsouzeným lidem. Jim měl zprvu Petelík zprostředkovávat písemný styk s rodinou, donášet balíčky potravin, kuřivo a informovat odsouzené o mezinárodní situaci na základě poslechu zahraničního rozhlasu.

Po popravě generála Heliodora Píky na Borech pak údajně předal vězněnému poslanci Stanislavu Brojovi nedopalek a poté měl s dalšími aktéry vzpoury naplánovat ozbrojené převzetí moci v plzeňské věznici v případě očekávaného státního převratu. Zároveň se objevuje informace o úmyslu usmrtit velitele ústavu Františka Šafarčíka.

Peklo v „Kremlu“

Ačkoliv byla nejzávažnější obvinění smyšlená, není základ trestního oznámení zcela nereálný. Co ale zapříčinilo změnu v postojích doposud bezproblémového dozorce? Prvním krokem k obratu se stalo zařazení do „Kremlu“, kde každodenně sledoval nelidské zacházení s vězni. Náhlou změnu mohla sledovat i rodina, což sugestivně dokreslují vzpomínky jeho dcery: „...přišel domů a byl tak zničenej, když viděl, jak je s těma vězněma zacházeno, jak je tam mlátí [...]Tatínek vždycky říkal, já když jsem viděl, jak je zmlácenej, tak jsem se mu snažil pomoct [...], kolikrát říkal, že to nevydrží.“

Fotogalerie

Vrcholem pak nejspíš představovala poprava generála Píky, jehož v noci před exekucí hlídal. Tehdy s ním debatoval o mnoha tématech dotýkajících se politiky a zážitků z války. Navíc na Petelíka s největší pravděpodobností silně zapůsobilo statečné chování generála. Ráno pak společně s dalšími dozorci přihlížel vykonání rozsudku. Duševní rozpoložení Čeňka Petelíka se plně projevilo po návratu ze služby: „...když přišel po té noční službě domů, maminka se úplně zhrozila, že byl popelavě bílej, úplně strhanej a ptala se ho, co je. A on jí řekl, nech mě bejt, já nemůžu, já ti to potom řeknu.“ Dopad popsané události na psychiku byl zajisté zdrcující a snaha ulehčit neradostnou situaci odsouzených na oddělení D1 byla důsledkem dlouhodobě se hromadícího znechucení z metod užívaných v rámci perzekuce protivníků KSČ.

Co je pravda a co účelová lež?

Již zmíněné pomyslné rozdělení trestního oznámení na část reálnou a fikci vyvolává další zásadní otázku - kde se nacházela hranice mezi pravdou a lží. Za zcela reálné je možné považovat prohřešky proti služebnímu řádu, které však nemohly dostačovat k vynesení rozsudku smrti. K těm patřila jak neoprávněná manipulace s potravinami z kuchyně pracovních oddílů, kde sloužil (jejich cílem bylo především vylepšení špatného materiálního zajištění rodiny), tak i nepovolené kontakty s vězni – donášení potravin, cigaret a motáků od příbuzných.

Z hlediska strůjců celé kauzy se ale jako daleko důležitější jevila část druhá, která představuje konstrukt, bez nějž by chystaný proces nemohl na zatčené dopadnout s takovou razancí. Jejich přípravu však umožnil sám Petelík. Dopustil se totiž fatální chyby, když s odsouzenými vedl otevřené rozhovory, během nichž si příliš nedával pozor na jazyk. Častokrát zmínil všeobecné očekávání blížícího se pádu komunistické vlády, o čemž ostatně mluvil nejeden plzeňský dozorce. Kupříkladu výpověď vězněného generála Antonína Pelicha potvrzuje takovéto neopatrné počínání. Když v srpnu roku 1949 přišel k němu na celu, prohlásil: „Už to praská na všech stranách.“

Věznice Bory v roce 1938.

Věznice Bory v roce 1938.

Také z dalších výslechů prováděných Státní bezpečností je zřejmé poměrně časté pronášení podobných výroků. Nelze proto vyloučit, že bezprostředně po popravě generála Píky s poslancem Brojem opravdu mluvili o nebezpečí, které by mohlo politickým vězňům hrozit během očekávaného politického převratu. Lehkomyslnost takovéhoto počínání v době, kdy mezi odsouzenými působila řada informátorů donášejících jak na spoluvězně, tak i příslušníky, je zřejmá, obzvláště proto, že jejich existence nepředstavovala žádné tajemství.

Komunistická justice: už dopředu byla jasná skutková podstata

Tolik tedy o tom, co stálo u zrodu pozdějšího procesu. Jeho strůjci ale byli zatím jen všeobecně zmíněni, takže nyní k nim obrátíme pozornost. V březnu roku 1950 byl z olomoucké věznice do Prahy povolán Evžen Stroin, kterému velitel SVS JUDr. pplk. Milan Kloss sdělil, že: „...příslušníci SVS v Plzni na Borech se spolčují s vězni, připravují je k útěku a připravují i státní převrat.“ Dostal proto úkol shromažďovat veškeré poznatky o výkonu služby a všechny informace ihned odesílat do Prahy. Následovala ještě rozmluva s ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou, při níž ho osobně pověřil „střežením jednání příslušníků SVS“.

Za povšimnutí stojí skutečnost, že již v březnu roku 1950 měli na nejvyšších místech justice a vězeňství přinejmenším rámcovou představu o tom, co bude skutkovou podstatou případu, který v té době ještě nikdo oficiálně nevyšetřoval.

Stroin na Bory nastoupil 27. března 1950 ve funkci zástupce velitele pro politickou práci, aby plnil zpravodajské úkoly. Na novém působišti opravdu nelenil a zakrátko se mu podařilo vybudovat agenturní síť mezi odsouzenými. Rychle začal shromažďovat požadované informace a Petelík nemohl uniknout jeho pozornosti. Brzy zjistil mnoho skutečností týkajících se nejen nedovoleného poslechu zahraničního rozhlasu v pracovních útvarech, ale i činnosti na oddělení D1. Všechny údaje následně postupoval veliteli věznice.

V souvislosti s „realizací“ borského případu není možné opomenout tehdejšího osvětového důstojníka Václava Ladmana. Nejprve získával proti Petelíkovi důkazy a následně se aktivně účastnil jeho výslechu. On i Stroin náleželi ke skupině dozorců, kteří pod vedením, nebo alespoň se souhlasem F. Šafarčíka, odsouzené pravidelně fyzicky týrali. Na jejich počínání později vzpomínal i další vězeň vyslýchaný v souvislosti s borským případem, katolický kněz ThDr. Antonín Huvar: „Na sv.Vojtěcha mě mlátili asi pět hodin. Šafarčík, Strojín (myšlen Stroin - pozn. redakce) a Latman (myšlen Ladman - pozn. redakce), to byli nejvyšší persony na Borech.“

Nechal si udělat klíče od zbrojnice ...

Ve vzpomínkách dozorce J. Klesy se dochovala neoficiální varianta vzniku a odhalení celého případu: „Petelík si prý nechal udělat klíče od zbrojnice, že jako s vězni přepadnou věznici. Nebo nějaké takové povstání nebo co. Ten můj strejček mi ale říkal: Heleď, zavinila to sama Petelíková. Ženské myly ve věznici schody a Petelíková nechtěla a ony ji pošťuchovaly, tak jim říkala: Počkejte, až se manžel vrátí, tak on s vámi tady zatočí. Slyšela to nějaká Prchlíková, tak to řekla manželovi. Petelíkovi pak udělali kontrolu na pracovišti, našli mu klíčky od zbrojnice a tím se do toho dostal.

Je možné, že tato verze byla mezi dozorce úmyslně rozšiřovanou dezinformací, jež měla zakrýt pravou podstatu kauzy. Zároveň však poukazuje na pravděpodobnou přípravu dostatečného důkazního materiálu: „Jestli mu je tam někdo dal, podstrčil nebo co, to nemůžu vědět.

K zatčení došlo tedy po důkladných přípravách dne 17. dubna 1950. Následujících čtyřicet osm hodin, během nichž prodělal takzvaný informativní výslech, představuje přehlídku nelidskosti velitele věznice. Jeho hlavními aktéry bylo již zmíněné bicí komando ve složení Šafarčík, Stroin a Ladman. Během pozdějšího vyšetřování v druhé polovině 60. let se sice snažili navzájem svalovat vinu jeden na druhého, ale je zřejmé, že od prvotních facek záhy přešli k surovému bití obuškem.

Na vyšetření složitého spiknutí stačilo StB jen 10 dní

Dva dny poté byl ztýraný dozorce předán Krajskému velitelství StB v Plzni. Jeho stav ale vyděsil i jinak otrlé vyšetřovatele, přestože jejich pracovní metody nebývaly mírnější. Tato skutečnost dokazuje nezměrnou brutalitu, s níž Šafarčík přistupoval k politickým vězňům.

Na plzeňské StB se rozběhlo vyšetřování podléhající přísnému dohledu zástupců ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a velitelství SVS. Závěrečná zpráva byla předložena 28. dubna. K uskutečnění opakovaných výslechů dvaceti lidí, objasnění komplikovaného případu a odhalení všech souvislostí údajné ozbrojené vzpoury stačilo pouhých deset dní. Poté odeslalo KV StB Plzeň trestní oznámení na ilegální skupinu Státní prokuratuře v Praze. Z původních jedenácti zatčených dozorců jich ale před soudem stanulo jen šest a skupina politických vězňů nakonec čítala osm osob.

Trest smrti byl stanoven už před začátkem soudu

Třetího května 1950 celou skupinu eskortovali do vazby v pražské Ruzyni. Současně se rozběhla jednání na nejvyšších místech, jež měla upřesnit organizační záležitosti připravovaného procesu. Bezpečnostní komise Ústředního výboru KSČ doporučila jeho konání přímo v borské věznici za účasti příslušníků SVS, přičemž je zřejmé, že v té době se již počítalo s trestem smrti pro dozorce Petelíka a dva vězně – poslance Broje a majora Černého. Totéž odsouhlasila pátého května plzeňská Krajská bezpečnostní pětka, když se usnesla, aby byl rozsudek navržený ministrem spravedlnosti nejen vysloven, ale i vykonán. O jejich osudu tak bylo rozhodnuto ještě před zasedáním soudu.

Proces probíhal 11. a 12. května 1950 v porotní síni Krajského soudu v Plzni. Povinně mu museli přihlížet příslušníci SVS svezení do Plzně autobusy. V jeho průběhu hrál již zcela psychicky zlomený Petelík poněkud nešťastnou roli, když postupně vyvracel obhajoby spoluobžalovaných. Očividně byl jako hlavní osoba vykonstruované skupiny donucen přijmout pozici kajícího se zločince, který chce vinu odčinit spoluprací s úřady. Byla to však jen snaha organizátorů legitimizovat borský případ v očích veřejnosti. Státní soud jen vykonal politickou vůli. Ortel byl podle očekávání nemilosrdný, třem lidem přinesl trest smrti a zbytek obžalovaných strávil dlouhá léta ve vězení.

Poslední dopis: Dětem říkej, že táta nebyl špatný člověk

Výstřižek z novin z počátku devadesátých let. Tehdy si někdo dopis Čeňka Petelíka vypújčil ke studijním účelům. Od té doby je dokument považován za ztracený.

Výstřižek z novin z počátku devadesátých let. Tehdy si někdo dopis Čeňka Petelíka vypújčil ke studijním účelům. Od té doby je dokument považován za ztracený.

Po ukončení procesu převezli všechny odsouzené do pankrácké věznice. Marné pokusy dosáhnout změny trestu cestou odvolání či cestou milosti prezidenta republiky neuspěly a všem třem bylo 22. května 1950 sděleno, že druhý den ráno budou popraveni. Mohli ještě napsat poslední dopis, který se v případě Čeňka Petelíka dochoval pouze v úryvcích z denního tisku, ale i tak je v něm zachyceno zoufalství posledních okamžiků odsouzence čekajícího na popravu: „...toto je můj poslední dopis, který píši. Pozdravuji tebe a naše děti, moji matku, tvoji matku, mojí sestru Máňu, všechny příbuzné a známé a řekněte jim, že jsem nebyl špatný člověk a že budu ve svém osudu statečný[...] A dětem říkej, že táta nebyl špatný člověk a že je měl všechny rád. Prosím Tě, dej děti pokřtít a veď je k víře, to je moje poslední přání[...]Čekám a nemůžu se dočkati vaší poslední návštěvy na mé poslední cestě. Vy pořád nejedete, nevím, jestli se vás dočkám. Odpouštím vám a vy odpusťte mně to, čím jsem vám způsobil tak veliké starosti a trápení. Čekám a vy nejdete, už je 12 hodin pryč a vy nikde. Bože smiluj se nade mnou...“

Návštěvy rodiny se nakonec dočkal. Došlo k ní až po půlnoci, pravděpodobně v brzkých ranních či ještě pozdních nočních hodinách, tedy krátce před popravou. Poprava se konala na dvorku za nemocnicí pankrácké věznice 23. května 1950 v půl šesté ráno. Petelík zemřel jako první. Po něm si převzal kat poslance Broje a jako poslední přišel na řadu major Černý, který ještě s oprátkou na krku stačil vykřiknout: Vrahové!

O život se začali bát i dozorci

V úvodu bylo řečeno, že tento proces měl být výstrahou všem příslušníkům vězeňské služby, kteří by snad chtěli pomáhat politickým vězňům, případně se i výrazněji postavit proti politice KSČ. Na závěr proto několik slov k tomu, jaký měl ve skutečnosti dopad na vězeňství. Nejprve je potřeba zmínit malou skupinu dozorců, jimž proces přinesl služební postup. Samozřejmě že Stroin , Šafarčík a Ladman si polepšili. Všichni byli povýšeni.

Několik dní po této „zasloužené“ odměně obdržel osvětový důstojník Ladman anonymní dopis podaný v Plzni 5. května. Měl Ladmana i ostatní jmenované vystrašit: „Ještě řadu, řadu měsíců budete moci o tom přemýšlet, než se Vás zeptáme na bližší údaje.“ Pokud adresáta alespoň trochu vylekal, což se ovšem nedá předpokládat, rozhodně jej neodradil od dosavadní činnosti. Ač se to může z dnešního hlediska zdát neuvěřitelně, druhý den po popravě Čeňka Petelíka nabídl společně se Stroinem vyšetřovatelům KV StB Plzeň, že za pomoci nejmenovaného trestance usvědčí dalšího člena vězeňské služby Václava Malého. Malý byl totiž jeden z jedenácti zatčených v Petelíkově případu, kterého museli kvůli nedostatku důkazů z procesu vyřadit.

Dochované osobní předměty Čeňka Petelíka - zapalovač a cigár pouzdro.

Dochované osobní předměty Čeňka Petelíka - zapalovač a cigár pouzdro.

Převážná většina plzeňských dozorců se ale nacházela ve zcela jiné situaci. Ačkoliv se jich případ nedotkl přímo zařazením mezi obviněné, poměry ve věznici doznaly výrazných změn. Příslušníci si navzájem nedůvěřovali a všichni se báli případného udání, lhostejno, jestli od některého z kolegů nebo trestanců. Není divu, neboť nevěděli, jestli nebude zatýkání pokračovat, což potvrzuje i činnost Stroina a Ladmana. Navíc se rozšířilo sice neoficiální, ale o to důležitější, hodnocení práce podle počtu návrhů na kázeňský trest pro odsouzené, předložených veliteli Šafarčíkovi. Nikdo další už naštěstí před soudem nestanul, přesto však proces zasáhl do každodenního běhu událostí.

Místa paměti národa

Průvodce po místech spojených s událostmi 2. světové války si můžete objednat na Knihy.iDNES.cz.

Atmosféra v měsících následujících bezprostředně po celé aféře ještě zhoršila vzájemné vztahy dozorců i životní podmínky politických vězňů. I ti, kteří se do té doby snažili jejich úděl ulehčit poskytnutím cigarety nebo alespoň vstřícným chováním, se zalekli možných drakonických trestů. Lidem, kteří se základními pravidly slušnosti nezatěžovali, se otevřela cesta ke kariéře.

Následovala politická školení ve všech věznicích. Aféra „Petelík a spol.“ rezonovala v celém SVS. Dozorce navíc zasáhl strach o vlastní život. Kvůli tomu projevovali stále menší ochotu slušně zacházet s odsouzenými. V této situaci pak už zbýval jen krůček k někdy až ohromující brutalitě, ať již kvůli komplexům méněcennosti, sadistickým sklonům nebo prostému otupění a přizpůsobení se kladeným požadavkům.

Autor:
Témata: poprava




Schubert CZ spol. s r.o.
Obchodní zástupce - laboratoře, nemocnice

Schubert CZ spol. s r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj
nabízený plat: 22 000 - 50 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.