Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Technet.cz

  • Pondělí 22. září 2014. Darina

Všichni vás chtějí připravit o soukromí. A vám je to jedno

Facebook, Google, vláda, vaši přátelé i úplně náhodní lidé toho o vás vědí víc než kdykoli v historii. Většině lidí ale ztráta soukromí nijak zvlášť nevadí a užívají si pohodlí, které z toho vyplývá. Ne každý se ale na bezbřehé sdílení údajů dívá růžovými brýlemi. Kde máte hranici svého soukromí vy?

Pozor: Jste monitorováni! | foto: Michal BarákiDNES.cz

"Žádné soukromí nemáte. Smiřte se s tím."

Touto větou šokoval novináře Scott McNealy, šéf firmy Sun Microsystems, už v roce 1999. Bylo to ještě v době, kdy si internetové obchodování teprve dobývalo své místo na výsluní. Dnes by ale výrok nejspíše nikoho nezarazil. Shrnuje totiž celkem přesně současný stav věci - obecně jsme se smířili s tím, že na internetu i jinde nemáme dokonalé soukromí. Za těch 13 let jsme zjistili, že pohodlí může být cennější než plná kontrola nad tím, kdo má přístup k našim osobním údajům a jak s nimi nakládá.

Zvykli jsme si, že na internetu vyměňujeme osobní soukromí za pohodlí. Ne každý se s takovým obchodem hodlá smířit.

To ovšem neznamená, že by na soukromí neexistovaly velmi odlišné názory. Různé organizace i jednotlivci se k zacházení se soukromými údaji stavějí po svém. V tomto článku se prostřednictvím zobecněných archetypů zkusíme podívat na ty nejvýraznější z nich a zároveň upozornit na některé nečekané jevy spojené s ochranou soukromí či bezbřehým zveřejňováním a odtajňováním.

Idealista: Soukromí je moje nezadatelné právo

Prvním archetypem je bojovník za ideál - právo na soukromí. V jeho případě obvykle nejde o žádný konkrétní případ, který se nutně dotýká přímo jeho osoby. Jde mu o samotný princip - nikdo nemá právo znát či zacházet s údaji, které on považuje za soukromé.

Kdo nedělá nic špatného...?

Populární odpověď radikálním zastáncům soukromí zní: "Kdo nedělá nic špatného, ten nemá co tajit." Vychází z představy, že pouze zločinci mají co skrývat, a že počestný občan by měl být rád, že zločinci díky nulovému soukromí nemohou své zločiny ukrýt.

Tato argumentace má ale zásadní (a stručně i zevrubně rozebrané) trhliny:

  1. Pravidla se mohou změnit a to, co je nyní legální, bude v budoucnu trestné.
  2. Nebudou vás kontrolovat lidé, ale automaty, a i legální chování může vzbudit jejich podezření.
  3. Bez porušování některých zákonů by se společnost nemohla vyvíjet kupředu.
  4. Soukromí je základní lidská potřeba.

Idealista to má v dnešní době poměrně těžké. Jeho zásady mu znemožňují používat řadu inovací, které přímo těží z využívání a agregování soukromých dat:

  • Facebook je doslova zosobněním příslovečného Velkého bratra a jeho "sociální graf", který zachycuje vazby mezi takřka miliardou lidí na světě, je pro idealistu příkladem naprosto zásadního zásahu do soukromí.
  • Stejně tak dělají idealistům vrásky na čele i jakékoli centrální registry čehokoli, protože umožňují jednotlivcům či organizacím dostat se k agregovaným informacím, na které nemají, nebo by neměly mít, právo.
  • Systémy na prevenci kriminality využívající monitoring sociálních sítí nebo údajů z kamer jsou pak typickým distopiánským obrazem budoucnosti (možná ne až tak vzdálené, viz INDECT), před kterým idealisté varují.
  • Elektronické knihy si zastánce soukromí znepřátelily například tím, že provozovatelé mají přístup k informacím o tom, jaké knihy čtenáři čtou, kdy a jak dlouho.

Kopřivku dostávají idealisté například z tvrzení, že kdo nedělá nic špatného, nemusí se přece o své soukromí bát. Tento argument je zavádějící z mnoha důvodů (viz rámeček), nabízí navíc rychlý protichvat: "Pokud vláda/organizace nedělá nic špatného, neměla by se bát odtajnit všechny své dokumenty." Proto jsou často stejní lidé, kteří tak vehementně propagují právo na soukromí, nadšenými zastánci aktivit typu WikiLeaks, které publikují utajené dokumenty a přinášejí na světlo kauzy z oblasti politiky, vojenství, bezpečnosti i byznysu.

Přestože idealisté jsou často ve svých návrzích a protestech příliš radikální na to, aby je většinový konzument bral vážně, jejich hlas je v debatě o soukromí nesmírně důležitý: jsou de facto jedinou skupinou, která se za zachování a rozšíření práva na soukromí aktivně a nekompromisně zasazuje. Na straně soukromí jsou v tomto případě i státní organizace kontrolující dodržování ochrany osobních údajů, ty jsou pochopitelně ve svých závěrech omezeny zákonem dané země.

Exhibicionista: Soukromí je pro ty, kteří nejsou zajímaví

Na opačném spektru starostí o soukromí stojí uživatel, který touží podělit se se světem o první poslední - exhibicionista. Nemáme při tom na mysli nestoudného pána v parku, ale typického uživatele, který se podivuje, proč by si vůbec měl nějaké soukromí nastavovat. Když už se k nastavování dostane, je to proto, aby změnil parametr "Sdílet s" na "veřejné" místo "přátelé přátel".

Automatické sdílení

Zatímco pro exhibicionistu je otravné neustále klikat na tlačítko Sdílet a možnost automatického (defaultního) sdílení je pro něj dlouho očekávanou funkcí, většina ostatních smrtelníků se na tento trend dívá značně skepticky.

Nepříjemné dopady má pak automatické sdílení pro ty, které by ani nenapadlo jej využívat. Ti jsou pak nepříjemně překvapeni, co všechno je o nich na internetu dohledatelné. Autor tohoto článku například s nelibostí zjistil, že seznam jeho oblíbených YouTube videí byl veřejně dostupný, což díky některým videím bylo poněkud trapné.

YouTube automaticky sdílí videa, která se vám líbí. Tento seznam nemůžete

YouTube automaticky sdílí videa, která se vám líbí. Tento seznam nemůžete spravovat spolu s ostatními seznamy videí, jeho skrytí musíte nastavit na jiném místě (Account Setting, Sharing)

Exhibicionista se rád pochlubí, kde je v restauraci, co si tam dává a s kým tam šel. Nutno říci, že v době smartphonů a sociálních sítí to má značně usnadněné.

  • Facebook zavedl před rokem automatické (tzv. bezešvé, seamless) sdílení, díky kterému se vaši přátelé mohou dozvědět, na jaká se díváte videa, jaké jste přečetli články nebo co jste si poslechli za hudbu. Zatímco dříve jste museli explicitně říci, že se o tyto informace chcete podělit, nově stačí jednou odsouhlasit sdílení (řada lidí to udělá ve spěchu nebo omylem) a vaši přátelé už jsou informování o každém vašem vrtochu. Exhibicionistův sen.
  • Foursquare, Google Glass a další geolokační služby se předhánějí v tom, aby lidem usnadnily sdílení jejich aktuální polohy v reálném světě a případné scházení v restauraci nebo kdekoli jinde. Rizika související s veřejným vytrubováním vlastní polohy snad není třeba zdůrazňovat. Typickým (a stále aktuálním) příkladem je veřejné oznámení, že "jsme právě na dovolené a náš dům hlídá jen Punťa, který je přítulný a má slabost pro karbanátky".
  • Někteří exhibicionisté jdou ještě dále a vysílají do světa každý detail týkající se jejich života - fotky a video v reálném čase a další tzv. livecasting dále stírá hranice soukromí. 
  • Last.fm a podobné služby umožňují uživatelům automaticky sdílet s ostatními, co právě poslouchají, ať už je to písnička nebo třeba mluvené slovo.

Není to tak, že by exhibicionisté neměli žádné obavy o svá data. V jejich případě jde o (obvykle) vědomý kompromis: potřeba sdílet převáží nad potřebou soukromí. Nutno přiznat, že na rozdíl od ostatních skupin se exhibicionisté mají v éře nových technologií zdaleka nejlépe - snad všechny technologie, spotřebiče a služby přidaly, nebo plánují přidat, nějaké nástroje na sdílení všeho možného, od spotřeby energie po právě konzumovaný koktejl.

Technofil: Přesně vím, co si kde nastavit, když chci něco utajit

Ačkoli všichni v sobě, když přijde na soukromí, máme trochu z každé z uvedených skupin, většina fanoušků Technet.cz se zřejmě bude poznávat převážně v této sekci. Věnuji ji specifickým návykům technicky zdatných nadšenců, někdy nazývaných raní osvojitelé (early adopters) pro jejich zálibu ve zkoušení nových vychytávek a postupů.

Vždyť je to jednoduché

Techničtí nadšenci nemají problém nastavit si soukromí podle svého. Vědí, jak mazat cookies, nastavit prohlížeč, prohlížet web přes VPN, šifrovat data na disku nebo chránit své přihlašovací údaje druhou vrstvou zabezpečení.

Tato skupina si hledí svého soukromí, ale protože (většinou) ví, co dělá a chápe širší kontext, nepovažuje soukromí za výrazný problém.

  • Google i Facebook nabízí pokročilým uživatelům řadu nastavení toho, jak a co sdílet nebo nechat soukromé.
  • Twitter nebo Google+ je mezi technicky založenými uživateli leckdy oblíbenější - Twitter má ostentativně veřejnější charakter a Google+ zase umožňuje podrobné nastavení sdílení každé jednotlivé položky.
  • Šifrování pomocí nástrojů zdarma dává pokročilým uživatelům do rukou dříve nepředstavitelně silné možnosti utajení. Netřeba dodávat, že i toto byl (a možná ještě bude) problém při konfrontaci ideálů v budoucnu.
  • Bezpečnost řeší tito geekové pomocí silných hesel, přičemž na každou službu používají heslo unikátní. Pokud rovnou nemají fotografickou paměť nebo šifrovací tabulku, využívají ke správě hesel služeb typu LastPass nebo KeePass.

Kolem a kolem mají nyní technologičtí nadšenci málem ráj na zemi - nových služeb je dostatek a experimentům se meze nekladou. Jediný problém, který tak tato skupina má, je pochopit, že pro někoho může být nastavení a udržení soukromí na internetu skutečný problém.

Zmatení uživatelé: Proč to vidí všichni, vždyť já to poslal jen tobě!

Složité nastavování Facebooku

Přestože Facebook je nejpoužívanější sociální síť na celém světě a počet aktivních uživatelů se blíží miliardě, nastavení soukromí zdaleka není tak intuitivní, jak by většině uživatelů vyhovovalo.

Zabezpečení soukromí na Facebooku má řadu nastavení a pro začátečníka není

Zabezpečení soukromí na Facebooku má řadu nastavení a pro začátečníka není jednoduché se v nich vyznat.

Éra, ve které je sdílení považováno za standard, je značně nezvyklá pro nezkušené uživatele internetu. Jedná se například o starší generaci, která si za celý život zvykla na jistou míru soukromí. I samotné ukládání historie v prohlížeči pro ně může být překvapením (nic takového jiné domácí spotřebiče nikdy nedělaly). Také u dopisu se dříve nemohl stát trapas v podobě nechtěného stisknutí tlačítka "Odpovědět všem" namísto soukromé odpovědi odesílateli.

Jde ale také o pragmatické uživatele počítače, kteří nechtějí trávit čas sháněním přátel na Facebooku, nastavováním soukromí nebo dalšího oddalování své existence od primární reality a raději mají komunikaci tváří v tvář. Elektronické trendy postupně pohřbívající soukromí jsou pro ně zcela přirozeně děsivé a vytvářejí další bariéru pro to, aby mohli tito uživatelé služeb skutečně využívat. Často nezbude, než aby se do věci vložil ochotný technický nadšenec nebo (často kontraproduktivně) idealista.

Bylo by jednoduché se nad těmito problémy pousmát a odmítnout je jako dočasnou záležitost nebo okrajový problém. Místo toho se na ně ale můžeme dívat jako na užitečné připomenutí reality. Připomíná nám, že jistá úroveň soukromí byla vždy samozřejmá, a pokud se jí zbavíme, může to mít důsledky i tam, kde bychom je nečekali.

Pohodář: Soukromí mě netrápí, jde mi o pohodlí

Vývoj  technologií sice značně ovlivňují již zmínění ranní osvojitelé, ale na to, aby se novinka skutečně ujala, musí se osvědčit v praxi - musí zaujmout běžného člověka a nabídnout mu něco, co skutečně využije (nebo alespoň něco, co si užije). Proto mají právě uživatelé - pohodáři největší vliv na to, jak nakonec na soukromí budeme nahlížet.

Co se osvědčí, to používám

Až na výjimky je většině uživatelů lhostejný nějaký zápas o principy nebo ideály soukromí. Jistěže si svého osobního života cení a nechtějí jej zbytečně vystavovat, ale jsou otevřeni užitečným kompromisům, pokud poznají, že je to pro ně v každodenním životě výhodné a především pohodlné.

Mezi oblasti, ve které již zřejmě definitivně zvítězilo pohodlí nad principy zabezpečení, patří třeba webový přístup k e-mailům. Jistěže jde o svého druhu nebezpečnou bezpečností díru - jen si představte, co všechno by se stalo, kdyby se někdo dostal do vašeho e-mailu a měl přístup ke všem osobním zprávám nebo heslům k dalším službám. Jenže praxe uživatele naučila, že toto riziko je vykoupeno pohodlným přístupem k informacím odkudkoli. Další oblasti následují.

  • Možná nejdůležitější z nich je internetová reklama, která je např. na Google nebo Facebooku velmi sofistikovaně cílená na míru jednotlivým návštěvníkům webu, jejich věku, zájmům nebo historii. To, co by nám ještě před deseti lety přišlo jako šílené (stačí si vzpomenout na povyk kolem toho, že Gmail nabízí reklamy automaticky na základě strojové analýzy textu soukromých zpráv v roce 2004), to je dnes běžně chápáno jako rozumný kompromis. Uživatelé jsou koneckonců rádi, že reklamy (které jen tak nezmizí) jsou jim alespoň šité na míru. Navíc už je ani často nevnímají.
  • Dalším příkladem postupně se prosazujícího kompromisu je cloud, tedy práce s on-line aplikacemi. Možnost rychlé a okamžité spolupráce a dostupnost odkudkoli (včetně mobilních zařízení) převážila v mnoha případech nad obavami o to, jak bude s daty uloženými kdesi na cizí datové farmě naloženo.
  • On-line fotogalerie a dokumenty se ujaly ještě rychleji, než cloud jako takový, protože odpovídají na typické potřeby běžných uživatelů. Jistěže představuje zveřejnění soukromých fotografií na internetu jistá rizika (i při ochraně heslem apod.), ale pohodlnost takového řešení je zkrátka na prvním místě.
  • A nakonec i Facebook si našel své místo v každodenní rutině řady uživatelů zkrátka proto, že jim nabízí informace, které by jinak neměli (ať už relevantní, nebo "jen" zajímavé a návykové), takže ztráta jisté dávky soukromí najednou nevypadá jako špatný obchod.

Bitva o soukromí nekončí

Je zřejmé, že do boje o soukromí a pohodlí vstupují různí lidé s různými záměry a hodnotami. Organizace by rády měly přístup k co nejvíce vašich dat, aby vám mohly přesně nabízet své produkty nebo například odhadnout vaši solvenci. Stát chce co nevíce soukromých dat, aby efektivněji sledoval občany a bránil zločinům nebo lépe vybíral daně. No a uživatelé jsou, jak se ukázalo, otevřeni kompromisům, když je to spojeno s pro ně výhodnou výměnou soukromí za pohodlí. Právě tito běžní uživatelé budou ti, kteří rozhodnou, kterým směrem se bitva bude vyvíjet.

Kde byste narýsovali hranici vy? Jestli to tedy není příliš osobní otázka...

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.