Síť jsme propojili a co dál…
Zařízení máme sice pospojována kabely, zapnuta, leč ouvej, síť nefunguje. Jedno zařízení nevidí druhé a žádné z nich nemůže přistupovat k internetu. Není ani divu, síť jakož i jednotlivá zařízení ještě nejsou nakonfigurovány. Aby totiž zařízení v domácí síti fungovalo, je nejdříve třeba předepsat jejich tzv. IP adresy, což je čtveřice čísel, oddělená tečkami, např. 192.168.1.10.
A co je to IP adresa? Pro jednoduchost porovnejme počítačovou síť s klasickou „papírovou“ poštou a představme si, že Josef Novák, který bydlí např. v Berouně v České ulici č. 112, posílá dopis svému příteli Josephu Newmannovi, žijícímu v San Diegu v ulici Broadway No. 99. Novák napsaný dopis vloží do obálky, obálku opatří adresou příjemce, svojí adresou a po nalepení známky odnese do poštovní schránky. Zde ji vyzvedne pracovník pošty a dopraví na poštu, kde se dopisy vytřídí. Dopisy putující do jednoho směru jsou odvezeny na centrální poštu, odtud na letiště a dopraveny do Spojených států amerických. Tam jsou shromážděny podle destinací, dopraveny do cílového města a poštovními doručovateli odevzdány adresátům. Je zřejmé, že pokud by pan Novák posílal dopis osobě, která rovněž bydlí v Berouně, je zbytečné jej v rámci pošty dopravovat na centrální poštu a zpět. V tomto případě může být dopis předán přímo příslušnému poštovnímu doručovateli, který jej dopraví adresátovi.
Zpáteční adresa, která se zdá být zdánlivě zbytečnou, začne být důležitou v okamžiku, kdy vzniknou s doručováním zásilky problémy, kupř. je-li adresa příjemce nesprávná. Pomocí zpáteční adresy je možné zajistit opravu adresy, přeposlat dopis nebo alespoň informovat odesílatele o tom, že jeho dopis nemůže být doručen.
Proces komunikace v počítačové síti používá stejný „poštovní“ princip. Elektronické informace odesílané komukoli v síti jsou „zabaleny“ do zvláštních elektronických obálek, jimž říkáme pakety. Každý z nich je opatřen elektronickou adresou příjemce, tj. počítače, jemuž má být doručen, a odesílatele, počítače, který paket odeslal. Pakety se od odesílajícího počítače volně šíří sítí.
Z proudu paketů si každý počítač vybere pouze ty, které jsou určeny jemu, odstraní z nich obálku a vytáhne původní informaci. Rozbočovač v centru sítě nevykonává ve skutečnosti žádnou jinou činnost než tu, že paket, který přijme na kterémkoli rozhraní, odešle na ty zbývající. Na své pouti domácí sítí každá z kopií paketu dorazí také ke směrovači. Směrovač zkontroluje cílovou adresu paketu a zjistí, zda patří do místní části sítě nebo zda se adresát nachází mimo ni v internetu. Místní pakety směrovač zahazuje, pakety směřující mimo místní část sítě propustí a odešle do sítě poskytovatele. Další, mnohem výkonnější směrovače v internetu pak zajistí, aby paket byl poslán tomu, komu je určen.
Z výše uvedeného plyne, že každý počítač v síti, ať už v síti lokání nebo v internetu, musí mít svoji elektronickou adresu, podle níž jej lze jednoznačně vyhledat. Adresy v místní části sítě musí mít takový tvar, aby byl směrovač schopen na jejich základě určit, zda jde o místní pakety, či zda je má odeslat do internetu. V sítích, o nichž mluvíme a které se souhrnně obvykle nazývají IP sítě, se k adresování používá tzv. IP adresa. Zapisuje se, jak jsme již viděli, jako čtveřice čísel, oddělených tečkami. Standardizována je i vyšší verze IP, tzv. adresování IP verze 6, jehož zápis adres je složitější. Aby směrovač mohl určit, kterou část adresy má porovnávat při řešení otázky, zda adresa patří či nepatří do oblasti adres používaných v místní části sítě, je každá adresa doprovázena ještě tzv. maskou IP adresy. Jde rovněž o čtveřici čísel oddělených tečkami, která mají hodnotu 255 v místech IP adresy porovnávaných na shodu; ve skutečnosti je to poněkud složitější, ale to nás nemusí zajímat. V domácích sítích bývá typická hodnota masky 255.255.255.0, což znamená, že adresa je považována za místní, shodují-li se první tři číslice adresy paketu s prvními třemi číslicemi adres zařízení v síti. I směrovač musí mít IP adresu, protože je zařízením, s nímž ostatní zařízení v síti komunikují. Rozbočovač nebo přepínač IP adresu nemají, neboť z hlediska provozu na síti pouze přeposílají pakety, ale nepracují s jejich adresami. Má-li např. směrovač adresu 192.168.0.1, pak počítač s adresou 192.168.0.133 patří do místní sítě, avšak počítače s adresami 192.168.1.1 nebo 213.168.0.1 do místní sítě nepatří.
Jak vidíte, vše kolem IP adres je pro běžného uživatele poněkud složitější, a proto je v tomto případě vždy lepší, pokud si samotné prvotní nastavení svojí domácí sítě necháte udělat přímo od instalační firmy nebo vašeho místního počítačového „guru“, který vám ji bude propojovat například s internetem.
Cenové relace |
Konfigurace připojení k internetu
Připojení k internetu zprostředkují směrovač a modem. Velmi často bývají integrovány do jednoho celku, zejména v případě ADSL připojení. Jejich konfigurace však není zcela triviální, navíc většina z nich je vybavena ještě komponentami pro bezpečnost, jako jsou třeba firewall a další. Konfiguraci bezpečnostních prvků, při níž neznalý uživatel může nadělat mnoho škody, doporučujeme svěřit opravdovým odborníkům. Naštěstí je většina zařízení nastavena od výrobce tak, že bez jakékoli konfigurace poskytují z hlediska běžného uživatele nejlepší možnou ochranu.
Před zahájením konfigurace samotného směrovače doporučujeme pročíst uživatelskou příručku a držet se postupu, který je v ní uveden. Naprostá většina zařízení, která se dnes prodávají, jsou vybavena konfiguračním programem označovaným jako Rychlý start (Quick start), jenž v několika krocích vede uživatele. Zadávají se pouze parametry skutečně nezbytné pro konfiguraci. Většinou jde jen o údaje dodané poskytovatelem internetu při podpisu smlouvy (typ připojení, uživatelské jméno a heslo). Bez výjimky všechny soudobé směrovače a kombinovaná zařízení se konfigurují prostřednictvím internetového prohlížeče pomocí jednoduchého webového rozhraní.
V případě ADSL připojení je třeba konfigurovat ještě modem. Pro homologované modemy, a jiné by se u nás prodávat neměly, jsou parametry připojení k síti Českého Telecomu, jichž je naprostá většina, součástí dokumentace zařízení. Konfigurace se pak omezuje na zadání uživatelsky specifických dat. V případě problémů je nejlepší obrátit se telefonicky na zákaznický servis, technici vás nejen provedou postupem instalace, ale také rovnou na dálku ověří, zda je modem připojen a jak komunikuje.
V prvním díle našeho seriálu, který naleznete zde, jsme se zamýšleli nad tím, co nám může přinést domácí síť. Ve druhém díle jste si mohli přečíst, z čeho je domácí síť složena a čím se jednotlivé komponenty propojují. Minulý týden jsme se zabývali jednotlivými typy sítí a jejich charakteristikami. V posledním díle se zaměříme na otázku bezpečnosti.
Více článků o bydlení s digitální technikou najdete v aktuálním čísle časopisu Digitální byt.
