Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rusové i Američané si chtěli krást družice. Dělali by to kosmonauti

aktualizováno 
Speciální kluzák nebo loď zakotví u družice nepřítele, lidská obsluha prozkoumá její útroby a družici třeba i zničí. Takto si představovali vojenští stratégové boje v budoucnosti. Možná se k tomu chystají i dnes.

Kluzák Dyna Soar měl nosit do vesmíru atomové bomby i zkoumat a ničit nepřátelské družice. | foto: Wikimedia Commons

Byl to odjakživa sen generálů: dokázat získat družici protivníka. Už jen proto, aby zjistili, co soupeř vůbec dokáže z oběžné dráhy "vidět", a jak se tedy chránit. Ono se to však jednoduše řekne a hůře udělá, nicméně není to nemožné.

Historie kosmonautiky je bohatá na projekty, které měly zajistit fyzickou krádež satelitu znepřátelené velmoci nebo alespoň její inspekci velmi zblízka.

Tajný raketoplán

stále krouží vesmírem

Spojené státy vyvíjely v letech 1958 až 1963 nákladem 660 milionů dolarů (v přepočtu na dnešní hodnotu je to přibližně 4,6 miliardy dolarů, tedy přes 88 miliard korun) kosmický kluzák Dyna Soar. Mělo jít o malé letadlo, které by bylo vynášeno na palubě nosné rakety. Ta se mimochodem v průběhu vývoje několikrát změnila: od nosiče Atlas se upustilo ve prospěch rakety Titan-I, až se skončilo u konstrukčně a koncepčně jiného Titanu-II. Poslání kluzáku se však nezměnilo. Měl se stát nosičem jaderných bomb.

Přesně kopíroval dva trendy své doby. Jednak se počítalo s tím, že cesta do vesmíru vede přes vylepšování letadel (přesně v duchu hesla "výše a rychleji"). Později se nicméně ukázalo, že technicky a technologicky jsou levnější a jednodušší klasické "kapsle". A jednak se počítalo s tím, že každý létající stroj musí mít na palubě obsluhu. Automatizace a elektronika byly tehdy v plenkách a jen pilot na palubě měl zajistit správnou funkci systému.

Kromě toho, že byl Dyna Soar plánovaný k masovému nasazení jako nosný prostředek atomových bomb pro provedení odvetného úderu, uvažovalo se o širším využití této technologie. Kluzáky měly umožnit například průzkumné lety nad územím nepřítele nebo právě inspekci družic protivníka. Pod pojmem "inspekce" se přitom rozuměla nejprve pouze pasivní prohlídka satelitů, budoucí plány ovšem počítaly i s "odběrem" vzorků. O stahování celých družic z oběžné dráhy se kvůli omezeným možnostem kluzáku nepočítalo.

Projekt Dyna Soar byl nakonec zrušen jako finančně i technologicky nesmírně náročný. Navíc jej pohřbil rychlý rozvoj elektroniky a automatizace, kdy bylo během několika let jasné, že atomové bomby nepotřebují doprovod v podobě pilota, který zajistí jejich přesné svržení na cíl.

Sojuz s tříčlennou posádkou zakotvil u ISS

K tajným misím se měla používat i loď Sojuz. Její nová verze létá do vesmíru dodnes.

Kanóny a černé skříňky

Úplně stejnou roli chtěli přisoudit sovětští plánovači své kosmické lodi Sojuz. Ta původně vznikla jako zařízení, které mělo umožnit pilotované lety na Měsíc. Ale zároveň byla projektována jako dostatečně univerzální, aby mohla plnit i další úkoly. Ostatně, její modernizované verze dodnes zajišťují obsluhu Mezinárodní kosmické stanice.

Sovětští generálové ovšem měli pro loď Sojuz i další uplatnění. Měla létat na výzvědné mise: stejně jako v případě projektu Dyna Soar nad území protivníka i k jeho družicím. Jejich prohlídku a případnou likvidaci či odběr "technologických vzorků" měla zajistit verze lodi Sojuz s manipulátory na přední části orbitálního úseku.

Opět pro představu: i Sověti počítali s tím, že bez kosmonautů to ve vesmíru nepůjde. Proto svého času plánovali padesát (!) startů lodí Sojuz ročně. Drtivá většina z nich měla plnit právě vojenské úkoly.

Miniraketoplán X-37B po přistání 16.6.2012. Ve vesmíru strávilo plavidlo 468

Miniraketoplán X-37B plní ve vesmíru úkoly, o kterých kromě Bílého domu nikdo nic jistého neví.

Raketoplán s nejasným posláním

Když v dubnu 2010 a následně i v březnu 2011 odstartoval do vesmíru experimentální raketoplán X-37B (psali jsme o něm například zde), neopomněli komentátoři upozornit, že jde o zařízení, které může posloužit právě k prozkoumávání nebo i fyzické likvidaci nepřátelských satelitů. Americké letectvo o skutečném poslání těchto strojů zarytě mlčí (byť v této fázi jde především o vývojové práce), nicméně jejich technické možnosti jsou značné.

Tomáš Přibyl

o autorovi

(* 1975, Brno) Autor literatury faktu a odborník v oblasti informačních technologií. Vydal několik knih: Smrt měla jméno Challenger, Rudé hvězdy ve vesmíru, Příběh stanice Mir, Den, kdy se nevrátila Columbia a další.

Obava z prohlídky nebo únosu družice je každopádně stará jako kosmonautika sama. Sovětské pilotované stanice typu Almaz (aby nebyl SSSR nařčen z militarizace vesmíru, startovaly tyto vojenské komplexy pod "civilním" označením Saljut-2, -3 a -5) nesly funkční letecký rychlopalný kanón NR-23 Ščit-2 (Štít) ráže 23 mm. Jeho úkolem bylo chránit je před případnými americkými pokusy o prozkoumání nebo zničení. Na Saljutu-3 byl údajně dokonce v době, kdy byla stanice bez posádky, i otestován (krátce před jejím vstupem do atmosféry třikrát vystřelil). Spíše do oblasti báchorek a pověstí pak patří informace, že další vojenská stanice Saljut-5 nesla pro svoji obranu dvě neřízené střely.

Spojené státy zase začaly v posledních letech vybavovat své vojenské a zpravodajské satelity "černými skříňkami", které by měly přečkat jakýkoliv zásah protivníka a následně o něm vydat zprávu.

"Samozřejmě, že ochrana družic před útočícími nepřátelskými raketoplány nebo satelity je atraktivní představou," říká Martin Ornass-Kubacki, viceprezident a regionální ředitel společnosti SES, na českém trhu známější jako satelitní služba ASTRA. "Na druhé straně zde existuje celá řada mnohem pravděpodobnějších a reálnějších situací, na které se musíme připravit."

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.