Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Lenin: Pověste je bez jakéhokoli váhání, aby to lidé mohli vidět

  11:00aktualizováno  11:00
„Soudruzi! Rebelie v pěti kulackých okresech musí být bezohledně potlačena. Pověste bez jakéhokoli váhání, tak aby to lidé mohli vidět, nejméně stovku známých kulaků, boháčů, pijavic,“ napsal Lenin svým soukmenovcům v září 1918. V Rusku začínal hladomor a státní teror.

Palác Sovětů s majákem Leninem mě být nejvyšší stavbou na světě. | foto: English Russia

První část článku vydanou u příležitosti 145. výročí narození V.I. Lenina naleznete zde.

Na začátku války zatkla ochranka všechny bolševické předáky, většinou je soudy posílaly na Sibiř. V Rusku nezůstal na svobodě nikdo, od koho by Lenin mohl získávat informace o situaci. Také finanční zdroje vyschly. Jeho matka, která ho dosud podporovala penězi, zemřela. Manželé se museli přestěhovat do levnějšího podnájmu v Curychu. Inessa horovala pro volnou lásku, kterou on odsuzoval.

Najednou nic dobrého nečekal.

„My staří se možná rozhodujících bojů této příští revoluce nedožijeme,“ řekl mladým švýcarským socialistům na přednášce v Curychu v lednu 1917. „Ale mohu myslím s velkou jistotou vyslovit naději, že mládež, která tak skvěle pracuje v dělnickém hnutí ve Švýcarsku a ve světě, bude mít to štěstí, že bude v příští proletářské revoluci nejen bojovat, ale že v ní zvítězí.“

Ve svých vystoupeních tvrdil, že by byl odhodlán podepsat s Němci mír. Ostatní skupiny ruských socialistů s ním však nesouhlasily. Nicméně v Berlíně jeho vyjádření zaregistrovali.

Od začátku války uvažovali němečtí politici, že by rádi uzavřeli separátní mír na východě nebo na západě – boje na dvou frontách byly vyčerpávající. Vzhledem k častým stávkám a revoluční minulosti se shodovali na tom, že by mohli nalomit Rusko. V roce 1915 dostali němečtí vyslanci v neutrálních zemích příkaz, aby zjišťovali názory ruských emigrantů a podporovali je.

Německé vyslanectví v Bernu navštěvovalo i několik bolševiků – především Estonci Alexandr Kesküla a Arthur Siefeldt. Siefeldtovým prostřednictvím poslal vyslanec Gisbert von Romberg několik tisíc marek také panu Uljanovovi.

Tajemství mauzolea

Kremelská mumie obsahuje prý jen 10 % Leninova těla

Lenin v mauzoleu

Zdá se, že nejsnazší cestu navrhl osmačtyřicetiletý podnikatel ruského původu Izrael Helphand vyslanci von Wangenheimovi v Cařihradu (dnes Istanbul). Chtěl by vyprovokovat povstání několika národností na Krymu a na Kavkazu. Helphandovi, který měl v sociálně demokratické straně krycí jméno Parvus, Němci nabídli, aby přijel do Berlína. Domluvili se. Jeden z bodů smlouvy zněl: „Finanční podpora sociálně demokratické ruské většinové skupině – bolševikům, která vede všemi prostředky boj proti carské vládě. S vůdci strany, kteří žijí ve Švýcarsku, bude jednáno.“ V březnu 1915 dostal první dva miliony marek „na podporu ruské revoluční propagandy“ z císařské pokladny. Také se sešel s Leninem a dojednal podrobnosti těchto finančních dotací.

Helphand jako někteří další ruští socialisté získávali miliony a miliony. Různými kanály je jak Němci, tak sociální demokraté pašovali do Ruska. Rovněž tak protiválečné letáky a noviny všeho druhu.

Počátkem roku 1917 měli bolševici v Rusku, kde žilo na 180 milionů obyvatel, asi 10 tisíc členů, v samotném Petrohradě jenom tři tisíce. Nicméně v muničních továrnách ovládali dělníky menševici. Vojenské uniformy si muselo obléknout 15 milionů mužů, většinou negramotných vesnických mužiků. Tajné ústředí bolševiků vzniklo v bytě spisovatele Gorkého v Petrohradě.

Jednoho dne na konci února 1917 vpadl k Uljanovovým do bytu Polák Mieczyslaw Bronski: „Švýcarské noviny píší, že v Rusku vypukla revoluce. Romanovci byli svrženi!“

To nečekali. Opravdu? Je to možné? Nepřehání náš mladý soudruh? Manželé se oblékli a pospíchali na nábřeží, aby se podívali na nástěnky, kde byly vylepeny noviny. Bolševici se sešli v kavárně a debatovali, co mohou tyhle zprávy znamenat, jak se k nim mají vyjadřovat. Nevěděli. Musí počkat, až se dozvědí víc.

Nabídka na průjezd (ne)přátelským Německem

Měl bych se okamžitě vrátit – uvažoval Lenin. Když propukla revoluce v roce 1905, přišel pozdě. Přes Francii a Velkou Británii jet nemohli, nová vláda je označila za zrádce, tamní policie by je na příkaz z Petrohradu zatkla. Možná kdyby se převlékl za hluchoněmého Švéda a přes Německo se dostal do Skandinávie. Naďa se mu vysmála: „Ze spánku bys mumlal něco o menševicích a prozradil by ses.“ Nápad najmout si letadlo a přeletět linii fronty spadal do sféry fantazie. Žádný stroj, který by takovou vzdálenost bezpečně zdolal, neexistoval, a i kdyby byl, spojenecké dělostřelectvo by ho mohlo sestřelit.

Martov navrhl: „Požádáme německou vládu, aby nám umožnila průjezd do Dánska. Na oplátku propustí Prozatímní vláda určité množství zajatých Němců.“ Avšak petrohradský kabinet neměl na příjezdu revolucionářů, kteří by jenom komplikovali situaci, zájem.

Lenin požádal vůdce švýcarské levice Fritze Plattena, aby přejezd Německa domluvil s von Rombergem. Diplomat zajistil povolení z Berlína. Vagon s ruskými revolucionáři bude mít v Německu exteritorialitu a císařská vláda nepožádá v Petrohradě o propuštění několika desítek válečných zajatců.

To byl nečekaný úspěch. Mohou se dostat domů, aniž by se někomu zavázali.

Lenin nařídil, že každý cestující si musí koupit ze svého jízdenku. Vybral dvaatřicet lidí, nejen bolševiků, ale i některé další. Doprovodí je Platten, aby sami nemuseli jednat s Němci.

Bolševici zradili státy Dohody

Do vagonu nasedli v úterý 27. března 1917 na curyšském nádraží. Ve stanici Schaffhausen přesedli do německého vlaku, měli rezervovaná místa ve druhé a třetí třídě. Doprovázeli je dva němečtí důstojníci, kteří nesměli překročit čáru nakreslenou křídou na zemi.

Lenin byl nervózní. Obával se, že se průjezd nezdaří. A jestliže projedou, jak je uvítají v Rusku? Nezatkne je policie hned na hranicích jako zrádce?

Vůdcové sociální demokracie Švýcarska, Německa, Francie a Švédska jejich cestu odsoudili – považovali ji za zradu států Dohody. Švédská vláda váhala s udělením průjezdních víz pasažérům. Německý císař Vilém II. uvažoval, že v nejhorším případě otevřou jeho vojska pro vracející se emigranty volný průchod linií fronty.

Osazenstvu vládl Lenin. Vyhradil sobě a Nadě jedno kupé. Vadili mu hluční sousedé, kteří si jeho výtku nenechali líbit. Požadoval, aby se kuřáci uchylovali s cigaretami na záchod – dokonce vytvořil přídělový systém ke vstupu.

Vladimír Iljič Lenin

Vladimír Iljič Lenin

V přístavu Sassnitz si koupili lístky na trajekt do Trelleborgu ve Švédsku. Polský socialista Jakob Hanecki pozval na večeři. Když dojeli do Stockholmu, uvítal je starosta Karl Lindhagen – začali se stávat celebritami. Noviny poprvé uveřejnily Leninovu fotografii. Tamní bolševici si uvědomili, že musí svého vůdce zcivilizovat – odvedli ho do obchodního domu, kde mu koupili nové šaty a boty. Od Němců dostali dalších pět milionů marek na protiválečnou agitaci.

Ve vlaku psal program převzetí moci – Dubnové teze. Navrhl v nich způsob svržení Prozatímní vlády a převzetí moci.

Ve Finsku přinesli do vlaku několik výtisků Pravdy. Tento stranický list vydávali po návratu ze Sibiře v Petrohradě členové bolševického ústředního výboru Josef Džugašvili-Stalin a Lev Rosenfeld-Kameněv s poslancem M. N. Muranovem. Lenin při čtení novin zuřil. Všeruská bolševická konference se rozhodla podporovat Prozatímní vládu a pokračování války s Německem a Rakouskem, dokonce uvažovala o sjednocení s menševiky. A potvrdilo se, že Malinovskij skutečně sloužil ochrance. „Bídák!“ ulevoval si. „Zrádce! Kulka by byla pro něj příliš dobrá.“

Když do vagonu přišel Kameněv, Lenin se na něj obořil: „V Pravdě píšete nesmysly!“

Další obavy měl bolševický vůdce z příjezdu do Petrohradu. Avšak na Finském nádraží nečekali v pondělí 16. dubna 1917 po jedenácté večer na emigranty policisté, nýbrž několik tisíc dělníků.

Lenin odmítl žádost petrohradského Sovětu, aby napomohl „k semknutí demokratických šiků“. Vyhlásil začátek „celosvětové socialistické revoluce“ – myslel si, že jakmile se ujme moci v Rusku, rozšíří bolševické panství do celého světa. Vždyť válka přivedla celou Evropu na práh téhle revoluce. I mnohé bolševiky včetně Krupské vyděsil – až se seznámí se situací, názory změní.

Nepovedené povstání

Marxistické ústředí sídlilo v Petrohradě v paláci Kšešinské, bývalé primabaleriny a carovy milenky. Menševici se snažili o usmíření s bolševiky, to Lenin odmítl. Naším cílem je socialistická revoluce, o žádné buržoazní stadium nestojíme! Většina bolševiků včetně členů vedení si to neuměla představit. Vždyť on sám nedávno takovou možnost vylučoval, psal, že socialistickou revoluci povede Německo, průmyslově vyspělý stát, a nikoli zaostalé Rusko. Bolševický vůdce však tvrdě prosazoval tuto novou linii.

Němci dál posílali bolševikům miliony na propagandu. Ruské tiskárny chrlily denně přes 320 tisíc tiskovin s bolševickými názory. Třebaže široké masy pořád toužily po porážce Německa a Rakousko-Uherska, Lenin, Jakov Sverdlov a Stalin mluvili o míru, který přinese chléb a klid. Tím si získávali veřejnost.

V květnu se vrátil ze Spojených států Lev Trockij. Donedávna patřil k menševikům, ale když viděl, že Lenin usiluje o okamžité svržení Prozatímní vlády, přidal se k bolševikům.

V zemi narůstal chaos. Vázlo zásobování měst potravinami. Dělníci v továrnách přebírali moc. Všude vznikaly sověty jako orgány moci dělníků a rolníků. Vojáci utíkali z fronty. Přesto vláda usilovala o pokračování bojů, ale její vojska bitvy častěji prohrávala.

Koncem června odjel Lenin do malé vesnice Neivole ve Finsku, několik málo hodin cesty vlakem. Potřeboval si odpočinout. Zatímco v emigraci měl čas na procházky, v Petrohradě byl zapřažený od rána do večera, navíc mluvil a přesvědčoval soudruhy o svých pravdách v zakouřeném prostředí. Byl vyčerpán, bolela ho hlava, občas pociťoval slabost u srdce.

Aniž to tušil, vojenská organizace bolševiků vedená Nikolajem Semaškou se rozhodla zahájit povstání. V pondělí 16. července (3. července) vyrazili demonstranti s hesly do ulic, vojáci s bajonety na flintách, dělníci z Rudých gard s pásy s náboji obtočenými okolo těla. Vojáci občas stříleli na domy i do vzduchu. Jejich akce nikdo neřídil, ani nevytýčil požadavky.

Jak německé peníze založily Sovětský svaz

Obraz Bolševik od Borise Kustodieva z roku 1920

Obraz Bolševik od Borise Kustodieva z roku 1920

Leninovi vzkázali do Finska, aby se hned vrátil. Avšak bolševický vůdce nevěděl, co má dělat. Vojákům a dělníkům, kteří přišli v úterý odpoledne k paláci Kšešinské, řekl, že proti vládě mají demonstrovat poklidně. Když se davy rozcházely, začali do nich střílet kozáci a kadeti, což byli posluchači důstojnických škol. Demonstranti vrazili do přilehlých domů a obchodů, vyplenili je, bili chodce. Ve čtyři hodiny ležela v ulicích stovka mrtvých.

Vláda nařídila vyšetřování nepokojů. Současně podala žalobu na Lenina a další bolševiky za špionáž a velezradu. Policie totiž 8. července zatkla Jevgeniji Sumensovou, jednu z těch, přes které přicházely peníze.

Lenin opět utekl do Finska. Vedoucí bolševiky policie zatkla a vzápětí propustila. Prozatímní vláda měla větší obavu z revolty zprava, než z bolševiků a jejich spojenců – menševiků a sociálních revolucionářů čili eserů.

Dobytí Zimního paláce – znásilňování a opíjení

Z finského úkrytu se Lenin vrátil začátkem října. Mezitím Vojenský revoluční výbor, složený ze tří bolševiků a tří levých eserů, naplánoval převzetí moci. Třebaže mu předsedal menševik P. Lazimir, ve skutečnosti ho řídili bolševici Trockij, Vladimír Antonov-Ovsejenko a velitel námořníků Pavel Dybenko.

Lenin svolal zasedání ústředního výboru bolševické strany do bytu bolševičky Galiny Flaksermanové. Z jednadvaceti členů jich dorazilo dvanáct. Máme začít ozbrojené povstání? Lenin ho prosazoval. Lev Kameněv a Grigorij Zinoněv-Radomyslskij dál požadovali převzetí moci postupně, nikoli bojem. Výsledek hlasování: deset členů pro povstání, dva proti. Až na dalším jednání ústředního výboru rozšířeném o zástupce dalších orgánů, které se konalo o týden později v jedné kanceláři na předměstí, získal Lenin absolutní podporu: devatenáct členů souhlasilo s povstáním, dva byli proti, čtyři se zdrželi hlasování.

Nicméně organizátoři v čele s Trockým nechtěli mezi sebe pouštět Lenina. Obávali se jeho vznětlivosti, výbuchů hněvu, hodinových projevů. Proto ve Smolném, paláci, který obsadili, raději konferovali sami. A Leninovi posílali zprávy o situaci.

V úterý 6. listopadu (24. října starého kalendáře) večer už to Lenin nevydržel, nasadil si šedivou paruku, přilepil plnovous a zamířil do Smolného, kdysi škole šlechtičen. Doprovázel ho finský bolševik Eina Rajchiji.

Palác hlídali rudí gardisté. Bez propustky nesměl nikdo dovnitř. Dvojici neznali, propustky neměli. Oba muži nakonec proklouzli dovnitř s jinými lidmi.

Když se konečně Lenin dostal mezi členy ústředního výboru, začal hystericky křičet: „Okamžitě zaútočte na Zimní palác!“

Vysvětlovali mu, že takový útok není jednoduchý, že se musí důkladně připravit. Nicméně právě nátlak Lenina nejspíš způsobil, že místo obrany se bolševici rozhodli k útoku.

Současně se pustili do sestavování své vlády. Nechtěli ji nazvat vládou, tento termín se jim zdál zprofanovaný, hledali jiný. Trockij navrhl: „Co kdybychom místo ministrů jmenovali lidové komisaře? A ti budou tvořit radu lidových komisařů.“ Zítra schválí její složení všeruský sjezd sovětů.

V noci oddíly spolehlivých vojáků a dělníků, kteří vytvořili Rudé gardy, obsadily pošty, telegrafní úřady, banky, nádraží a další strategická místa.

Odpoledne na zasedání petrohradské městského sovětu tvrdili Trockij a Lenin, že Prozatímní vláda je svržena. Lhali. Ve skutečnosti revolucionáři Zimní palác, ve kterém zasedala, obkličovali. Předseda kabinetu Lev Kerenskij včas odjel ke svým divizím autem amerického vyslanectví – chtěl proti bolševikům bojovat.

Vojenský výbor nechtěl, aby se mu Lenin pletl do rozhodování. Proto ho požádal, aby sepsal provolání o převzetí moci – a psát on uměl znamenitě.

Ve středu 7. listopadu okolo šesté hodiny bylo obklíčení paláce dokončeno. Ještě před tím odešla většina obránců do okolních hospod klidně na večeři.

Aurora odplula z Petrohradu

Zchátralý symbol revoluce čeká oprava

Legendární křižník Aurora opustil své kotviště v Petrohradu (21. září 2014)

Výzvu, aby se vzdali, ministři odmítli. Trockého výbor domluvil s posádkou křižníku Aurora povel, kterým dá povel k útoku. Nejdřív nemohli námořníci najít na křižníku lucernu, kterou by dali znamení, a potom se dohodli na výstřelu slepým nábojem. Všude vládl chaos.

Autora vystřelila ve 21:40. Útočníci pronikli dovnitř. Ženský prapor, elitní útvar armády, se bránil čtvrt hodiny. Ostatní vojáci vytrvali několik hodin.

Antonov-Ovsejenko poslal Leninovi telegram: „Zimní palác dobyt ve 2 hodiny 4 minuty ráno.“

Útočníci, kterých bylo asi osm tisíc, měli šest mrtvých, obránci jenom raněné. V paláci se vysypala okna a opadala omítka.

Většinu žen útočníci znásilnili. A když našli ve sklepích paláce tisíce baterií vín a lihovin, pustili se do jejich konzumace. Velitelé museli opilé dobyvatele vystřídat, ale zbytečně. I noví strážní se usadili ve sklepích. Disciplína žádná.

Většina dělníků neměla o povstání zájem, bála se, aby neztratili práci. „Dělníci rozhodně zachovávali věrnost spíše Sovětu než bolševikům,“ domnívá se Orlando Figes v knize Lidská tragédie. „Většina z nich ani neznala – možná o to ani nestála – rozdíly mezi doktrínami jednotlivých socialistických stran.“

Obyvatelé milionového města o bolševickém převratu nevěděli. Ozbrojence potkávali na každém kroku, i na střelbu v ulicích si zvykli. Obchody, restaurace a divadla byly otevřené. Jezdily tramvaje. Burza nezaznamenala žádné otřesy.

Podle Trockého se na převratu podílelo 25–30 tisíc dělníků a vojáků – asi 5 procent přítomných ve městě. Nejdůležitější bylo, že většinu lidí to nezajímalo.

„I bez Lenina by Prozatímní vláda čelila mimořádným obtížím,“ napsal historik Service. „Je téměř jistě, že by i beztak padla.“

Epocha nezákonnosti

Ve středu pozdě večer začalo zasedání sjezdu sovětů. Ze 670 delegátů bylo jenom 300 bolševiků. Trockij však získal levé esery. Delegáti odhlasovali požadavek na mírové ukončení krize.

Menševici, eseři a někteří další ostře odsuzovali násilnosti v ulicích metropole. Po vzrušené diskusi odešli ze sálu. Lenin v duchu jásal – právě tohle si přál, teď může sjezd ovládnout. Pořád se držel v pozadí, protože s jeho názorem na rychlé bojové vyřešení situace ani mnozí bolševici nesouhlasili, báli se, že prudký vývoj se jim vymstí.

Fotogalerie

Ve čtvrtek vznikla Rada lidových komisařů. Lenin byl jejím předsedou, Trockij ministrem zahraničí. Nicméně strategii pro příští dny domlouval předseda kabinetu pouze s Trockým, Vladimírem Bončem-Brunevičem a Vladimírem Miljutinem. Tahle trojice připravila další dekrety, většinou je psal Lenin.

Dekretem o míru vyžadovali bolševici ukončení bojů v celé Evropě. Dekretem o půdě vláda rozdělovala půdu šlechty, církve a cara rolníkům. Později vyšel dekret o dělnické kontrole v továrnách, o tisku, kterým se nastolovala cenzura, i o „nepřátelích lidu“, jimiž se tímto vyhlášením stali všichni kadeti. Dekret o právech národů uděloval právo na odtržení od Ruska, což okamžitě využily a říši opustily Finsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Estonsko, Zakavkazsko a Ukrajina. Nová vláda dala pokyn k ustavování „revolučních tribunálů“ a 4. prosince ke zřízení tajné policie – Komise pro mimořádnou činnost (ruská zkratka Čeka), jejímž vedoucím se stal polský šlechtic Felix Dzeržinskij. Těmito akty začala epocha nezákonnosti a teroru – bolševici uzurpovali moc.

První velký úkol dostala Čeka 20. prosince. Státní zaměstnanci se chystali stávkovat. Lenin psal Dzeržinskému: Buržoazie se chystá spáchat nejodpornější zločin…“ A Dzeržinskij odpověděl: Nemyslete si, že hledám formy revoluční spravedlnosti. Teď nepotřebujeme spravedlnost, probíhá válka, válka tváří v tvář, válka do samého konce, na život a na smrt. Navrhuji, požaduji orgán k revolučnímu zúčtování s kontrarevolucí.“

Hra na demokracii pokračovala. Bolševici slíbili Rusku svobodné volby do ústavodárného národního shromáždění. Lenin se je snažil odložit, ale neuspěl.

Volby začaly koncem listopadu a trvaly dva týdny – země byla veliká a nikdo s nimi neměl žádnou praktickou zkušenost. Hlasovalo málo lidí. Nejvíc hlasů dostali eseři – 16 milionů převážně vesničanů, což představovalo 40 procent. Leví eseři získali pouze jedno procento. Bolševiky volilo 10 milionů dělníků a vojáků z průmyslového severu, necelých 24 procent. Ukrajinští eseři měli 12 procent, kadeti 5 procent a menševici 3 procenta.

Takové výsledky se bolševikům nehodily, proto je prohlásili za zmanipulované. Na některých místech pro to našli důkazy, ale nebylo jich mnoho. Když se v Tauridském paláci v Petrohradě shromáždilo 10. prosince 400 nově zvolených poslanců, Rudé gardy je rozehnaly – zahynulo 21 lidí a stovky byly zraněny. Také pozdější demonstrace v Moskvě skončila krveprolitím – 50 mrtvých a přes 200 raněných. Stranu kadetů postavili mimo zákon.

„Podporujte rabování buržoazního majetku jako metody nastolování společenské spravedlnosti pomocí odplaty,“ doporučoval Lenin v lednu 1918 agitátorům z gubernií. Tím nastolil naprosto nezákonnost. Gorkij to označil za masový pogrom. A tohle bezpráví zaštiťovala Čeka. Současně pokračovalo znárodňování podniků, zvláště továren a bank. Bolševičtí ozbrojenci rovněž ničili kostely a kláštery, vykrádali cennosti, zavírali a stříleli duchovní. „Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude zastřeleno, tím lépe,“ doporučoval Lenin Dzeržinskému.

Nemravný mír s Německem

V březnu 1918 nařídil Lenin přijmout návrh Berlína a Vídně na ukončení války. Rusko přišlo o třetinu obyvatel, o třetinu zemědělské půdy, o víc než polovinu průmyslu a o devět desetin uhelných dolů. Když se ho jedna delegátka z Jekatěrinoslavi ptala, jak má vysvětlit dělníkům, že jejich město obsadí Němci, odpověděl bohorovně: „V Německu je revoluce nevyhnutelná. Ta odčiní brestlitevskou smlouvu.“ Směšné – Lenin byl naiva, nikoli stratég. Historik Dmitrij Volkogonov označil v knize Lenin – Počátek teroru tento mír za nemravný.

Německá vojska ohrožovala sever Ruska. Rada lidových komisařů a všechny vládní úřady se přestěhovaly do Moskvy, poměrně vzdálené od linie fronty.

Podívejte se na zbytky Velké říjnové socialistické revoluce

Když pomník, tak obrovský, když nápis, tak takový, aby byl vidět třeba až z vesmíru. Způsoby oslavování a glorifikace, kterých se dočkali nejvyšší soudruzi po celém lidově-socialistickém světě, nemají v jiných režimech obdoby. Samozřejmě kromě příbuzného režimu nacistického.

Nápis Leninovi je 100 let

Nápis Leninovi je 100 let

V únoru 1918 dostal levý eser Izák Štejnberg, lidový komisař spravedlnosti, návrh dekretu Socialistická vlast v nebezpečí, podle něhož měli být na místě postříleni všichni keťasové, výtržníci a kontrarevolucionáři. Protestoval u Lenina. Ten ho odmítl, protože chce vyhladit „buržoazní pijavice“. Štejnberg hořce řekl: „Tak proč se vůbec obtěžujete komisariátem spravedlnosti? Můžete ho jednoduše nazvat komisariátem vyhlazování.“ Šéf revolucionářů souhlasil: „Tos řekl hezky. Přesně tím by měl být, ale tak ho nazvat nemůžeme.“

Odpor proti bolševické vládě narůstal. I petrohradští dělníci se bouřili – byli špatně placeni a v obchodech chyběly potraviny. V červenci 1918 se pokusili o generální stávku, ale rudé gardy ji potlačily.

Z 15 milionů rolnických rodin patřilo k bohatší vrstvě, tedy ke kulakům, jak jim říkal, dva miliony. Zvedal se venkov, od prosince 1917 se zvedaly části armády na jihu. V srpnu 1918 vyhlásil Lenin heslo: „Nemilosrdnou válku kulakům! Smrt kulakům!“ Na severu a jihu se vylodila britská a francouzská vojska.

Německý vyslanec v Moskvě Karl Helfferich hlásil 3. srpna 1918 do Berlína: „Bolševici otevřeně říkají, že jejich dny jsou sečteny. Moskvu zachvátila panika. Kolují nejšílenější fámy o zrádcích, kteří pronikli do města.“

Opravdu Lenina postřelili?

„Cílem Leninovy strategie bylo zničit starý pořádek, normy a hluboce zakořeněné zvyky ruského života,“ konstatoval Volkogonov. „Zahájil politiku násilí proti milionům lidí a sám denně přikládal ruku k dílu, uplatňoval příslušné kroky, dával rady a instrukce, jak se má tato politika provádět.“

Není divu, že tím podnítil občanskou válku. Lenin nařídil Trockému, aby vybudoval Rudou armádu. Když zjistil, že chybí důstojníci, mobilizoval vysloužilé carské oficíry. K nim přiřazoval jako hlídače politické komisaře. Důstojníky, kteří odmítli opět obléknout uniformu, zavírali ho i s celou rodinou a dalšími příbuznými, dokud přihlášky nepodepsali.

Bolševici potřebovali podnět, který by opravňoval krutovládu. Našli ho v pátek 30. srpna 1918.

Při odchodu z Michelsonovy továrny postřelila Lenina Fanny Kaplanová. Zasáhla ho do klíční kosti a zčásti do plíce. Avšak podle českého historika Václava Vebera se jednalo o falešnou hru.

„Dnes soudíme (ne všichni historici zastávají tento názor), že šlo o fingovaný atentát,“ napsal Veber v knize Leninova vláda – Rusko 1917–1924, „Kaplanová nestřílela a Leninovi se také nic nestalo. Přihodilo se to pozdě večer na dvoře jedné moskevské továrny za přítomnosti Leninovy ochranky. Lenin sám se nenechal svým řidičem odvézt do nějaké nemocnice, ale do svého bytu v Kremlu, vyběhl do druhého patra a uložil se do postele – teprve potom začal připravený obřad, léčení, zprávy lékařů a následně i všeobecné rozhořčení bolševické strany.“ I Nicolas Wrth v knize Zločiny komunismu se k této verzi přiklonil: „Dnes se však zdá, že tento atentát byl dílem provokace zorganizované Čekou, která se svým zosnovatelům vymkla z rukou.“

Kaplanovou, mladou Židovku a anarchistku, která přešla k eserům, vyslýchali v Kremlu a patrně i mučili. Nakonec ji 3. září zastřelili. Lidé, kteří ji znali, tvrdili, že byla skoro slepá, nemohla střílet, protože by se netrefila.

Pověste nejméně stovku kulaků bez zaváhání!

Pokus o likvidaci bolševického vůdce byl vítaným podnětem k zahájení teroru. Rada lidových komisařů to legitimizovala dekretem O rudém teroru z 5. září 1918: „V současné době je naprosto životě důležité posílit Čeku… Chránit sovětskou republiku před třídními nepřáteli tím, že budou izolováni v koncentračních táborech, zastřelit na místě každého jedince zapleteného do bělogvardějských organizací, do spiknutí, povstání nebo vzpour, zveřejňovat jména zastřelených individuí a udávat důvody, pro něž byla zastřelena.“

Grigorij Zinověv, původním jménem Apfelbaum, který vedl bolševiky v Petrohradě, navrhl zlikvidovat asi deset procent obyvatelstva země, především inteligenci a „nepřátelské třídy“. Deník Pravda uveřejnil seznam 512 podezřelých lidí v Petrohradě, které čekisté okamžitě zastřelili.

Za jedinou noc popravili v Petrohradu a v Moskvě na 2 200 lidí. Koncem října odhadl menševický vůdce Martov, že za uplynulé dva měsíce zlikvidovali 10 tisíc lidí, ale podle jiných odhadů to bylo 15 tisíc i více. Historik Nicolas Werth připomněl v Černé knize komunismu, že za carské vlády v letech 1825–1917 vynesly civilní a vojenské soudy pouze 6312 rozsudků smrti.

Po pádu komunismu objevili západní historici v ruských archivech dokumenty o tom, jak Lenin podněcoval teror. Když zemědělci v Penzké gubernii odmítali v době počínajícího hladomoru násilnou konfiskaci své úrody, telegraficky přikázal (psal a podtrhal vlastní rukou):

11. září 1918. Soudruhům Kurajeovi, Bošovi, Minkinovi, a ostatním komunistům v Penze. Soudruzi! Rebelie v pěti kulackých okresech musí být bezohledně potlačena. Vyžaduje to zájem celé naší revoluce. Musíte být příkladem, protože právě nyní všude probíhá rozhodující bitva s kulaky.

1- Pověste bez jakéhokoli váhání, tak aby to lidé mohli vidět, nejméně stovku známých kulaků, boháčů, pijavic.
2- Publikujte jejich jména.
3- Seberte jim všechno obilí.
4- Zajistěte rukojmí - postupujte v tom dle včerejšího telegramu.

Vykonejte to takovým způsobem, aby do vzdálenosti stovek verst lidé vše viděli a věděli, aby se třásli, křičíce: oni věší a budou věšet na smrt pijavice kulaky.

Potvrďte telegraficky příjem a vykonání (tohoto rozkazu). Vyberte si k této práci skutečně tvrdé lidi.

Váš Lenin.

Protivníci neměli jasný program

V oblastech kontrolovaných bolševiky propuklo v létě 1918 takřka 140 vzpour a povstání velkého rozsahu. Většinou vznikaly spontánně, pouze výjimečně – v některých zbrojovkách – je připravovali eseři a menševici.

V květnu 1919 bylo v koncentračních a pracovních táborech zavřeno 16 tisíc lidí, o dva roky později přes 70 tisíc. Avšak tato čísla nezahrnují tábory ve vzbouřeneckých oblastech. Například jenom v Tambovské oblasti tam úpělo nejméně 50 tisíc „banditů a členů jejich rodin zajatých jako rukojmí“.

Bolševická strana bobtnala – v letech 1917–1920 do ní vstoupily 1,4 miliony lidí. Občas dělalo vedení mezi jejími členy čistky, přesto jich přibývalo, protože stranická legitimace byla vstupenkou do lukrativní společnosti. I množství vládních zaměstnanců se zečtyřnásobilo, na 2,4 milionu. Korupce, známá z carských dob, se rozmohla do ještě větších rozměrů. Z vedoucích bolševiků, čekistů a úředníků vznikala privilegovaná vrstva.

„V létě 1918 větší část ruského obyvatelstva odmítla bolševickou revoluci, ale bolševici nakonec přece jenom dobyli vítězství,“ konstatoval Volkogonov. „Částečně tomu tak bylo proto, že jejich protivníci neměli jasný program, který by obyvatelstvu imponoval, a že reagovali na rudý teror bílým terorem, takže odrazovali obyčejného rolníka a prostého občana stejně jako rudí.“

Proto ani československé legie, které opanovaly Sibiř, a tvrdě bojovaly proti Rudé armádě, nemohly bolševickou vládu zničit. Chyběl jim spolehlivý a demokracii vyznávající partner.

„Vědecky předpovězená nutnost“ se neuskutečnila

Inessa Armandová, která se svým někdejším milencem přijela do Ruska ze Švýcarska, pracovala ve vládním aparátu. Když se v říjnu 1920 nakazila cholerou, její smrt ho velice zasáhla.

Lenin se stále opájel představou proletářské revoluce v celé Evropě. V roce 1919 doporučil vznik Komunistické internacionály (Kominterny) jako centrály světové bolševické revoluce.

Když Rudá armáda pronikla do Polska a chystala se obklíčit Varšavu, plánoval, že po sovětizaci Polska, Maďarska, Československa a Rakouska dojdou jeho vojska do Říma, Berlína a Paříže.

Posmrtná maska V.I. Lenina

Posmrtná maska V.I. Lenina

Tuto expanzi zarazila vojska polského generála Josefa Pilsudského. Zvěst o této katastrofě Lenina rozhořčila. Další postup jsme jenom odložili, utěšoval se. „Ale ani neúspěch v Polsku nás nesmí zastavit. Poučí nás to o útočné válce. Pomůžeme Maďarsku, Itálii a na každém kroku budeme pamatovat, kde se zastavit.“ Pevně věřil, že plán na ovládnutí Evropy vyjde později, vždyť je to „vědecky předpovězená nutnost“.

V roce 1921 musel Lenin na čas povolit drobné podnikání a ustoupit od kolektivizace – to byla Nová ekonomická politika (NEP). Avšak hladomory následovaly. Service ho označil za utopického myslitele, avšak schopného „přizpůsobovat svou politiku zájmům politického přežití“.

Lenin nebyl zvyklý intenzívně pracovat. Činnost v Kremlu ho vyčerpávala. Mozková mrtvice, která ho ranila 26. května 1922, vážně narušila jeho psychiku. Zřejmě trpěl, stejně jako jeho otec, předčasnou aterosklerózou. Odvezli ho na statek v Gorkách poblíž Moskvy, kde bude mít větší klid. Tím ho Stalin, který se sápal po moci, izoloval.

V prosinci 1922 se stav vůdce zhoršil. V březnu 1923 dokončil Dopis sjezdu čili závěť, ve které varoval jak před Trockým, tak před Stalinem. Žádného nástupce však neoznačil. Dopis Stalin ztopil, nikdo o něm nevěděl.

Další záchvat v březnu 1923 udělal z Lenina trosku. Zemřel 21. ledna 1924. Bylo mu pouhých třiapadesát let.

„Šílenec se syfilidou v mozku“

Nicméně příčinou jeho smrti byla zřejmě syfilida, kterou chytil v roce 1902 v Paříži od prostitutky. Snímky z posledních let jeho života ukazovaly podle ruských lékařů a historiků mnoho známek této choroby, nesměli však o tom veřejně mluvit – za takovou „pomluvu“ by každého zastřelili. Jedině fyziolog profesor Ivan Pavlov, který se proslavil výzkumem podmíněných reflexů na psech, mluvil o tom, že „autorem revoluce byl šílenec se syfilidou v mozku“. Pavlov o tom mluvil s kolegou Michailem Žernovem v roce 1928 v Paříži, záznam jejich rozhovoru vlastní Kolumbijská knihovna v New Yorku. Historička Helen Rapportová, která ho četla, napsala: „Pavlov tvrdil Žernovovi, že Lenin trpěl syfilidou a v době, kdy působil jako sovětský vůdce, se u něj projevovaly klasické symptomy člověka postiženého progresivní paralýzou, způsobenou touto nemocí. Pavlov se znal s vynikajícími sovětskými vědci, kteří zkoumali Leninův mozek po jeho smrti, a všichni dospěli ke stejné diagnóze.“

Třebaže tvůrce bolševické diktatury chtěl být normálně pohřben, jeho nástupce Josef Stalin nechal na Rudém náměstí v Moskvě postavit mohutné mauzoleum a nabalzamované tělo vůdce tam vystavit. Od začátku devadesátých let probíhají spory o tom, jestli tam rozpadávající se Leninovu schránku nechat, anebo ji přenést do hrobu na hřbitově.

Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÁ TŘINÁCTKA – Státníci, světci a diktátoři, kteří formovali šílené 20. Století (2012)

Autor:






Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.