Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šlo o život v každém okamžiku. První muž ve volném kosmu málem uhořel

aktualizováno 
Před půlstoletím člověk poprvé vyšel ven z kosmické kabiny a prošel se ve vesmíru. Vypadalo to jednoduše, ale ruskému kosmonautovi Alexeji Leonovovi šlo o život. Kvůli nafouklému skafandru se nemohl vrátit zpátky do lodi, uvnitř lodi byla třaskavá atmosféra a když přistáli na Zemi, nikdo je na Sibiři nemohl najít.

"Nad planetou" Obraz sovětského kosmonauta Alexeje Leonova. | foto: Profimedia.cz / iDNES.cz

Čtvrtek 18. března 1965 dopoledne. Nad Zemí pluje sovětská kosmická loď Voschod 2 se dvěma muži. Před chvílí odstartovala z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu.

50 let od výstupu člověka do volného kosmu

Tento článek je součástí speciálu k 50. výročí výstupu Alexeje Leonova do volného kosmu.

Seriál, který se vývojem a okolnostmi letu Voschodu 2 zabývá podrobněji ve třech dílech najdete zde.

Hned při prvním obletu Země vlezl druhý pilot Alexej Leonov do nafukovací přechodové komory nazývané Volga. Velitel Pavel Běljajev ho mírnil: „Nepospíchej, klid, času máš dost. Pracuj tak, jak ses to naučil.“ Byli zrovna nad Kamčatkou.

Leonov měl jako první člověk vystoupit do otevřeného kosmického prostoru. To byl úkol plný neznámých nebezpečí.

Když hermeticky zavřel dveře komory do kabiny s Běljajevem, začal z ní vypouštět vzduch – bylo 8:28:13 hodin světového času. V 8:32:54 otevřel dvířka do kosmu. A vystoupil ven, jištěn lanem dlouhým 5,35 metru.

Pod sebou měl Afriku. „První, co mě překvapilo, byl oslepující jas Slunce.“

Pak spatřil zleva Bulharsko, potom Rumunsko, Řecko, Itálii. Jakmile zvedl hlavu, měl pod sebou celé Baltské moře. A záliv u Kaliningradu, města, v němž vyrůstal.

„Okamžitě jsem nevěděl, kde je sever. Řekl jsem si, že pro mne bude jakýmsi pólem otvor výstupové komory, a podle něho se budu orientovat. Vnímání prostoru a času je tam jiné. Na člověka to působí zvláštně. Hluboké ticho. Černé nebe. A běloskvoucí Země. A ty neskutečné barevné odstíny! Hned mě zarazilo, že Černé moře je skutečně černé, nejtmavší ze všech. Ale jak to věděli naši předkové, když je tak pojmenovali bez pohledu z výšky?“

Bylo ticho, slyšel jsem jen své srdce a dech

V řídicím středisku panovalo naprosté ticho. Neztratí tahle „lidská družice“ ve vesmíru smysl pro orientaci? Bude umět kosmonaut dobře koordinovat všechny své pohyby? Nezaplete se do lana? Nebude návrat do lodi příliš namáhavý?

Kosmická loď Voschod 2

Tento stroj byl upravenou verzí lodi Vostok. Vzhledem k tomu, že se posádka nemohla katapultovat jako kosmonauti z Vostoků a přistávat zvlášť na padáku, měl Voschod zařízení pro měkké přistání – rakety, které se zapalovaly 1 metr nad zemí.

Dva kosmonauti seděli ve skafandrech ve svých křeslech. Pro výstup člověka do otevřeného prostoru měli nafukovací přechodovou komoru. Na oběžné dráze se nafoukla na délku 2.5 metru a vnitřní průměr 1 metr. Po jejím použití ji posádka odhodila.

Loď měla délku 5 metrů, průměr 2,4 metry, vážila 5 682 kilogramů. Návratový modul, v němž seděli kosmonauti, vážil 2 900 kilogramů.

Loď odstartovala z kosmodromu Bajkonur 18. března 1965. Přistála druhý den, po 1 dnu 2 hodinách 2 minutách a 17 sekundách letu. Kosmonauti v ní byli celou dobu ve skafandrech.

Desítky otázek vzrušovaly specialisty v sále sledovacího střediska v prvním patře montážní haly Bajkonuru. Nicméně lékaři, kteří měli na Leonovově přípravě největší podíl, zůstávali optimisty. Při tak krátkém výstupu do pětimetrové vzdálenosti v prostoru nemohou snad vzniknout nějaké kardinální obtíže, s nimiž při pozemním tréninku nepočítali.

„Bylo neuvěřitelné ticho,“ vzpomínal později Leonov. „Slyšel jsem, jak mi tluče srdce. Slyšel jsem vlastní těžký dech.“

Z výšky takřka 500 kilometrů viděl okruh o průměru 5 500 kilometrů. Tedy celou Evropu. A nejen severní pól, nýbrž ještě 150 kilometrů za ním. Totéž okolo pólu jižního.

Výstup do prostoru skutečně nebyl procházkou. Jednu chvíli se kosmonaut poněkud prudčeji odstrčil od lodi, lano jej sice zachytilo, ale on na jeho konci bezvládně kroužil. Naštěstí bylo lano krátké, takže se několika rychlými, avšak namáhavými pohyby dostal zase ke kabině.

Každý náraz kosmonauta o loď nepříjemně pociťoval Běljajev. Obával se, aby kvůli tomu kabina nezačala rotovat. Naštěstí nárazy nebyly tak prudké.

Do kamery mával Leonov pravou rukou, levou se snažil dosáhnout k pasu, což se mu nedařilo. Koroljov a další odborníci věděli, že na pravém stehně má spoušť od švýcarského fotoaparátu, upevněného na prsou. Pořád se pokoušel dolů dosáhnout, ale marně. Skafandr byl příliš nepoddajný. Když ohnul ruku nebo nohu, zmenšil tím svůj vnitřní prostor, přičemž se zvýšila tuhost skafandru. Ufff!

Chtěl se vrátit do lodi. Jenže ani to nebylo jednoduché. V pravé ruce držel kameru, kterou odmontoval z boku Voschodu, levicí se snažil pod správným úhlem připlout ke vchodu do přechodové komory. Loď se však od něho při každém dotyku vzdalovala. Nakonec se mu podařilo rychle svinout lano, kameru vhodit do otvoru - ve stavu beztíže se poškodit nemůže - a sám se tam začal nohama soukat.

Pavel Běljajev (vlevo) a Alexej Leonov ve skafandrech Berkut při přípravě na svůj kosmický let.

Pavel Běljajev (vlevo) a Alexej Leonov ve skafandrech Berkut při přípravě na svůj kosmický let.

Fyzicky úplně na dně

Všechno špatně! Skafandr se nafoukl, najednou byl větší než vstupní otvor. A kamera vyplouvala vzhůru. Leonov supěl námahou, tlampače ve spojovacím středisku jeho oddychování ještě zesilovaly, registrační pásky fyziologických funkcí ukazovaly, že pulz má 143 za minutu a teplotu přes 38 stupňů.

„Bylo mi jasné, že musím snížit tlak uvnitř skafandru, ale nevěděl jsem o kolik. Kdybych to přehnal, začala by mi vřít krev v těle a byl by se mnou amen. Ale musel jsem to udělat. Na Zemi jsem nic neohlásil. Znal jsem situaci lépe než kdokoli jiný.“

Prvenství Rusů

První člověk ve vesmíru a první ve volném prostoru. Proč Rusové nedobyli i Měsíc?

Astronaut Buzz Aldrin při misi Apollo 11 (20. července 1969)

Astronaut Buzz Aldrin při misi Apollo 11 (20. července 1969)

Snížil tlak a pokoušel se vlézt dovnitř přesně opačně, než se to učil – hlavou dopředu. Jinak by se tam asi nedostal. „Byl jsem fyzicky úplně na dně.“ Není divu. Za tu chvilku ztratil podle vlastníchslov šest kilogramů váhy a vypotil množství vody.

„Aljošo, pomalu konči,“ popoháněl ho Běljajev. Za tři až čtyři minuty měla loď vejít do zemského stínu, kde by kosmonaut nic neviděl.

V 8:47 se konečně dostal dovnitř. Na sedmý pokus. Kdyby nebyl fyzicky dost silný, nezvládl by to. Venku strávil 12 minut 9 sekund a přibližně stejný čas pobyl v přechodové komoře. Celkem byl ve vakuu 23 minut 41 sekund.

Teď se musel otočit, jinak by nemohl zavřít dvířka. Jak se mu to podařilo, dodnes neví. Komora byla úzká, sto centimetrů. Skafandr byl dlouhý sto devadesát centimetrů. Konečně! V 8:48:40 zavřel venkovní dvířka. Začal napouštět vzduch do přechodové komory. Jakmile se vyrovnal tlak v komoře a v kabině, mohl Leonov otevřít dvířka k Běljajevovi.

Potom se nasoukal do svého křesla a zvedl hledí přílby. Když oba muži seděli zase vedle sebe, zvedl hlavní konstruktér Koroljov s ulehčením mikrofon: „Blahopřeji vám k úspěšnému splnění úkolu.“ A Leonov prostě dodal: „Děkuji!“

Co by se stalo, kdyby se Leonov neuměl vrátit? „Byly rozpracované varianty, že se nevrátím - ztratím vědomí anebo umřu. Běljajev měl rozhermetizovat kabinu a vtáhnout mne dovnitř. To jsme nacvičovali na Zemi. I když se objevily spekulace, podle kterých mi Běljajev neuměl pomoct, a v tom případě měl příkaz zachránit aspoň sebe. Tomu nevěřím, to by neudělal. Beze mne by se Paša nikdy na Zemi nevrátil. Taková je duše ruského člověka.“

Leonov chvatně načrtl čtyři obrázky toho, co viděl venku. Potom zapsal hlášení do palubního deníku. Nakonec odhodili nafukovací kabinku, už ji nepotřebovali. Odhození však rozrotovalo kabinu, což nečekali.

Alexej Leonov při kosmické „procházce“ 18.3.1965.

Alexej Leonov při kosmické „procházce“ 18.3.1965.

Kabina plná třaskavé směsi

Najednou si posádka uvědomila, že v kabině stoupá tlak a přibývá kyslíku. Nejspíš úplně nezapadl příklop, někde zůstala drobná štěrbina, kterou unikal vzduch. Systém regenerace proto pumpoval dovnitř kyslík.

Valentin Vasiljevič Bondarenko

16. 2. 1937 – 23. 3. 1961

Člen prvního oddílu kosmonautů zahynul během výcviku, když končil 15denní pobyt ve vakuové komoře. Pracoval za sníženého tlaku jako ve velkých výškách, což se kompenzovalo zvýšeným procentem kyslíku v ovzduší. Měl za sebou lékařskou kontrolu, sňal si detektory z těla a kůži si potřel vatou namočenou v lihu. Pořádně se nerozhlédl a vatu odhodil přímo do spirály elektrických kamínek. 

Okamžitě vzplanul oheň, od něho chytila i jeho vlněná kombinéza, ještě stačil vyslat signál o nebezpečí a marně se pokoušel plamen uhasit. Službukonající lékař nemohl okamžitě otevřít dveře, protože v komoře byl nižší tlak. Nakonec Bondarenka vytáhli a převezli ho do nemocnice, kde přes všechnu péči po osmi hodinách utrpení zemřel. To byla první oběť tvrdého výcviku.

„Tlak kyslíku vzrostl na trojnásobek normy, vznikl třaskavý plyn. Kdyby přeskočila sebemenší jiskra, rozpadneme se na molekuly. Věděli jsme, co nám hrozí. Náš kamarád Valentin Bondarenko během pozemního výcviku shořel při značně nižším tlaku kyslíku. Sedm hodin jsme s tím bojovali, až jsme usnuli. Spali jsme ve skafandrech a ventilační hadicí jsem nedopatřením zapnul přepínač. Tlak prudce stoupl, zatlačil na příklop, který těsně dosedl na své místo, a atmosféra v kabině se dostala do normálu.“

A protože o tom Leonov hovořil až po pádu komunismu, vzpomněl si na Boha: „Situace byla katastrofálně nebezpečná. Jsem pevně přesvědčen, že nám pomohl ,ten nahoře’. Díval se na nás a usoudil, že bychom neměli tak brzy natáhnout bačkory.“

Oba maléry si Sověti nechali pro sebe. Jednak nechtěli jejich odhalením napomoci zaoceánské konkurenci a jednak z propagandistických důvodů o svých obtížích zásadně nemluvili.

Přistáli uprostřed Sibiře, den čekali na pomoc

Ani druhý den nebyl trápení konec. Automatický systém návratového brzdění selhal  - detektory orientace nenašly Zemi a Slunce, takže se nedokázaly zorientovat k přistání.

V malé místnosti spojovacího střediska kosmodromu se radili předseda státní komise generál Georgij Ťulin, Jurij Gagarin, Sergej Koroljov a hlavní teoretik Mstislav Keldyš. Koroljov během několika málo minut rozhodl: „Musí přejít na ruční řízení!“ Ostatní souhlasili. Gagarin to oznámil posádce.

Kdy však mají sednout? Balistici doporučili příští 18. oblet. Anebo potom při 22. či při 23. oběhu. Výhodnější bude ten nejbližší.

Fotogalerie

Nikdo netušil, že toto selhání automatiky možná způsobil Leonov. Když chtěl Běljajev zahájit sestup, druhý pilot ve svém křesle neseděl přesně. Proto se centrum lodi trochu vychýlilo a detektory nenašly oba opěrné body. Automatika počítala s přesným vyvážením kabiny, kdy oba muži v klidu sedí.

Při 18. obletu kosmonauti přistáli na severním Uralu, 368 kilometrů od plánovaného bodu. Dosedli do zasněženého lesa 180 kilometrů severně od města Perm a 30 kilometrů jihozápadně od Berezniki.

Nikdo na Bajkonuru nevěděl, kam Voschod 2 dosedl. Sledovací stanice v Alma Atě zachytila slabé vysílání „VN… VN… VN…“ To znamenalo „Vsjo normalno“, tedy „Všechno v pořádku“.

Až po čtyřech hodinách ohlásila posádka jednoho záchranného letadla: „Mezi vesnicemi Sorokovaja a Ščučino vidím v lese červený padák a dva kosmonauty. Kosmonauti sedí a jedí. Loď přistála v hustém lese, daleko od obydlených míst. Všude je hluboký sníh.“

Byl mráz dvaapadesát stupňů, půldruhého metru sněhu. Kosmonauti se třásli zimou. K civilizaci měli daleko. Vrtulníky jim shodily teplé oblečení a jídlo, jenže skoro všechno zůstalo viset na stromech.

Maršál Sergej Ruděnko, zástupce velitele vzdušných sil, nedovolil, aby je vrtulníky vytáhly na lanech vzhůru. Prý by to bylo nebezpečné!

Je to neuvěřitelné, ale záchranný systém kosmonautů selhal. Dva muže, o kterých nevěděli, jestli náhodou nejsou zranění a s nimiž neměli rádiové spojení, nechali v pustině, aby se postarali sami o sebe. Příčiny tohoto kolapsu se už nedozvíme.

Naštěstí byli kosmonauti pro přežívání v nepříznivých podmínkách dobře vycvičeni. A jako praví Sibiřané si uměli v takové svízelné situaci poradit sami.

Pavel Ivanovič Běljajev

26. 6. 1925 – 10. 1. 1970

Patřil do první dvacítky sovětských kandidátů kosmických letů, byl z nich nejstarší. K letectvu vstoupil za druhé světové války. Učiliště dokončil v létě 1945, takže mohl ještě zasáhnout do bojů na Dálném východě s Japonci. V roce 1959 ukončil tříletou Vojenskou leteckou akademii, dnes nese jméno J. A. Gagarina.

Při parašutistickém výcviku se zranil, dlouho nemohl trénovat. Avšak vytrval, trénoval a lékařská komise ho nakonec znovu uznala schopným kosmického letu. Vybrali ho k Leonovovi pro let Voschodu 2.

V prosinci 1969 mu praskly žaludeční vředy, krvácel do žaludku a střev, po nezdařené operaci zemřel. Tento případ ukazuje na nedostatečnou lékařskou péči o kosmonauty, protože při pravidelném běžném vyšetřování se muselo na jeho žaludeční chorobu přijít včas.

„Ve skafandru jsem měl po kolena vody,“ vzpomínal Leonov. „Abychom nezmrzli, museli jsme se svléci do naha, vylít vodu, vyždímat prádlo a znovu se obléknout. Pevnou část skafandru jsme odřezali nožem, ponechali jsme si jenom měkké části. Omotali jsme se termoizolačními látkami, které jsme vystříhali v kabině, a kusy padáku. Vypadali jsme dost komicky, ale improvizovaný oděv nás zahřál a mohli jsme se volně pohybovat, nasbírat dřevo na oheň.“

V noci přespali u otevřeného ohně. Druhý den k nim přijela skupina záchranářů na lyžích. Tyhle muže vysadily helikoptéry na okraji lesa asi půldruhého kilometru od Voschodu. Proč až druhý den?

„Postavili nám dřevěný srub. Nad oheň zavěsili obrovský kotel, ve kterém jsme jako čerti seděli a koupali se. Třetí den jsme na lyžích odjeli devět kilometrů k místu, kde dřevaři vyrubali mýtinku na přistání vrtulníku. A ten nás odvezl do Permu.“

Sovětský svaz slavil další kosmický úspěch. Po Gagarinovi to byl další nový stupínek do vesmíru. Málokdo si však uvědomoval, že to bylo poslední prvenství v kosmických závodech, jimiž se mohl Sovětský svaz chlubit.

Otce mu zavřela tajná policie, někdo ho pomluvil

Alexej Archipovič Leonov se narodil 30. května 1934 jako osmé z devíti dětí rodiny bývalého horníka v osadě Listvjanka v Kemerovské oblasti na Sibiři. Další dvě děti zemřely v mládí.

V lednu 1938 někdo Archipa Leonova pomluvil, tajná policie NKVD ho zatkla a sousedům řekli, aby si od „nepřátel státu“ vzali všechno, co chtějí. Jeden muž tehdy dokonce svlékl čtyřletému Ljošovi kalhoty a nechal ho stát na mrazu. Rodinu zachránila starší dcera, která pracovala s manželem na stavbě elektrárny v Kemerovu vzdáleném několik stovek kilometrů. Vzala si všechny k sobě do komunálního bytu o šestnácti metrech čtverečních.

Šestačtyřicetiletý Leonov se nedal a přesvědčil vyšetřovatele NKVD o své nevině. To bylo za Stalinova teroru něco nevídaného. Dokonce dostal finanční odškodnění a dvoupokojový byt v Kemerovu. Do Listvjanku, kde se k jeho rodině zachovali tak špatně, se vracet nechtěl. Našel si práci na železnici.

Ljoša od mládí maloval, pomaloval každý kus papíru, sousedům kreslil na jejich pece ornamenty.

Když u sousedů pobýval vojenský letec, šestiletému chlapci učaroval. Nakonec pilotovi prozradil, že chce být jako on. Letec ho povzbudil: „Musíš být silný. Musíš se pilně učit. A každé ráno si musíš umýt obličej a ruce mýdlem!“ Pro Ljošu to bylo přikázání, které vždycky dodržoval. A od té doby vyhledával knihy a filmy o letcích.

Do školy začal chodit uprostřed války, v září 1943. Učitelka si všimla, že hezky maluje, a podporovala ho v tom. Ljoša patřil mezi nejlepší žáky.

V roce 1948 se rodina přestěhovala do města Kaliningrad, jak přejmenovali německou enklávu Königsberg. Na jaře 1953 tam Ljoša Leonov dokončil desetiletou školu.

Alexej Leonov při svém historicky prvním výstupu ve skafandru do volného kosmu.

Alexej Leonov při svém historicky prvním výstupu ve skafandru do volného kosmu.

O své budoucnosti měl jasno: stanu se malířem! Přihlásil se k přijímacím zkouškám na akademii výtvarného umění v nedaleké Rize. Když se však dověděl, kolik by ho stál pobyt v tomto městě, uvědomil si, že tolik peněz mu otec dávat nemůže. Půjde tedy k letectvu.

Přijali ho v leteckém učilišti v Čugujevě nedaleko Charkova. Dne 30. října 1957 poručík Leonov absolvoval s vyznamenáním a začal sloužit u 113. stíhacího pluku v Kremenčugu na Ukrajině.

Na podzim 1959 při cvičném letu jeho stíhačky MiG-15 vysadila všechna elektronika a detektor hlásil požár. Podle předpisu se měl pilot katapultovat. Ale pod ním bylo město a stroj by se zřítil do obytné čtvrti.

Letec se rozhodl: pokusím se přistát. Kupodivu se mu to podařilo. Prohlídka letadla ukázala, že praskl jeden hydraulický okruh a kapalina z něho vytekla do elektroniky. Nadporučík Leonov se stal hrdinou pluku.

Celoživotní přítel Jurije Gagarina

Od pozdního léta 1959 jezdily po stíhacích plucích Ruska speciální komise z Moskvy. Vybíraly první kosmonauty, ale nesměly to naplno říct - mladé letce lákaly na novou techniku, reaktivní motory.

Členové komise si v Kremenčugu pozvali k pohovoru také nadporučíka Leonova. Mladík měl jedinou starost - byl zamilovaný a chtěl vědět, jestli mu dovolí, aby se oženil. Vojáci museli mít souhlas nadřízených. Plukovník se rozesmál: „Já sám vám dám povolení ke svatbě.“

Záhada Gagarinovy smrti

Záhada Gagarinovy smrti poodhalena. Z nebe ho "sestřelila" stíhačka, vzpomínají svědci.

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na let v cvičné stíhačce

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na let v cvičné stíhačce

Koncem října ho pozvali do Ústavu letecké medicíny v Moskvě. Na svém pokoji v nemocnici narazil na mladíka, který četl Hemingwayovu novelu Stařec a moře. „Já jsem nadporučík Gagarin,“ představil se. Začalo podivuhodné přátelství na celý život.

Vybraní letci procházeli složitými vyšetřeními. Mnohé z nich dosud nezažili. Při jízdě na centrifuze Leonovův organismus selhal. Potom se jednomu lékaři s plukovnickými nárameníky svěřil, že se minulý den s ostatními kouloval, a z toho přídělu sněhu se necítil dobře. Důstojník mu zařídil po několika dnech opakování zkoušky a tentokrát uspěl.

Leonov čekal, že ho přemístí do východního Německa. Těšil se, od kamarádů, kteří tam sloužili, věděl, že se tam žije lépe. Po návratu z Moskvy se dověděl, že ho převelí 14. prosince. Požádal tedy svou dívku Světlanu, aby si ho vzala. Druhý den po svatbě odletěl do Altenburgu u hranic se Spolkovou republikou Německo, kde nastoupil k 294. výzvědnému pluku skupiny sovětských vojsk v Německu. Většinou létal na stroji s kamerou, kterou fotografoval zemský povrch.

V únoru 1960 pozvali budoucí kosmonauty k novému kolu výběru do Moskvy. Leonov se už rozhodl: „Nikam nepůjdu!“

Jurij Gagarin, Pavel Popovič a Viktor Gorbatko do něho hučeli: „Ty ses zbláznil? Tady to bude strašně zajímavé! Létat na raketách!“ Nakonec ho přemluvili.

Než odjeli z nemocnice ke svým mateřským plukům, dvacítce pilotů sdělili, že prošli všemi testy a za několik týdnů dostanou zprávu, kdy a kde se mají hlásit. Kolegům a známým mají povědět, že jsou přeloženi ke zkušebním letcům. Skutečné určení je přísně tajné.

Když štáb letectva poslal nadporučíkovi výzvu, aby se hlásil v polovině března v Moskvě, vrátila se obálka zpátky s poznámkou „nadporučík A. Leonov zahynul“. Naštěstí se brzy ukázalo, že u pluku byli dva důstojníci tohoto jména, o život přišel ten druhý.

Stáhněte si e-knihu zdarma

Intriky, lži, protekce i hrdinství aneb Utajované drama letu kosmické lodi Voschod 2

Kniha Pavla Toufara na Knihy.iDNES.cz
E-Kniha Pavla Toufara

Kniha Pavla Toufara, napsaná exkluzivně pro Technet.cz, vychází na Knihy.iDNES.cz

Světlana Leonovová přiletěla do východního Německa začátkem března 1961. „Ani nemusíš vybalovat kufry. Vracíme se. Přeložili mne do Moskvy ke speciálnímu útvaru,“ přivítal ji manžel.

„Pozdravujte Blondýna!“

Příprava prvních kandidátů kosmických letů začala v pondělí 14. března 1960 v devět hodin ráno v budově Ústavu leteckého lékařství v Moskvě poblíž stanice metra Aeroport. Sešlo se jich třináct, sedm dalších dorazilo později.

Koroljov tam poslal několik svých výborných inženýrů, aby letcům přednášeli. Rovněž z Ústavu lékařsko-biologických problémů přicházeli špičkoví odborníci. Velmi tvrdá byla fyzická příprava - sport, dlouhé běhy. Na parašutistický výcvik se Leonov těšil. Jako letec měl za sebou už 115 seskoků padákem.

V květnu 1960 vybrali instruktoři šest letců, kterým se chtěli intenzivněji věnovat, mezi nimi bude první kosmonaut. Leonov do této skupiny nepatřil, což ho velmi mrzelo.

Jedna z málo známých skupinových fotografií neúplné první skupiny sovětských kosmonautů, pořízená v druhé polovině roku 1962.

Jedna z málo známých skupinových fotografií neúplné první skupiny sovětských kosmonautů, pořízená v druhé polovině roku 1962.

Po složení všech zkoušek dostal 4. dubna 1961 listinu s kvalifikací „kosmonaut“. Za několik dnů odletěl do města Petropavlovsk Kamčatskij, aby tam sloužil na sledovací stanici zajišťující let prvního kosmonauta.

Datum startu 12. dubna znali. Avšak kdo poletí, koho vybrali? To na stanici nevěděli. Až po více než čtvrthodině poznal Leonov v rádiové komunikaci hlas kamaráda Gagarina. A ten při přeletu nad východní Sibiří vzkázal: „Pozdravujte ode mne Blondýna!“ To byla přezdívka Leonova.

V srpnu se vypravil do kosmu na celých čtyřiadvacet hodin German Titov.

Velitelé rozepisovali adepty do příštích posádek. Vostoku 5 bude velet Valerij Bykovskij. Jeho záložníkem určili Borise Volynova a druhým Leonova. Až do května 1963 pracoval v tomto týmu.

Začátkem září 1961 usedli všichni budoucí kosmonauti do školních lavic Žukovského vojenské letecké inženýrské akademie. Museli získat vysokoškolské vzdělání technického rázu, aby lépe zvládali svou profesi.

Postupem času doplňovali jména dalších mužů do posádek. Ve Vostoku 10 poletí někdy ve druhé polovině šedesátých let kapitán Leonov. Ve vesmíru měl vydržet deset dnů. Plán počítal celkem se třinácti jednomístnými loděmi.

Vesmírná procházka se trénovala ve 225 krocích

Začátkem roku 1964 se sovětští politici zamýšleli nad dalším programem kosmických letů s lidmi. Americká konkurence chystala kromě třímístné lodi Apollo, která má přistát na Měsíci, rovněž dvoučlenné Gemini. Přitom jeden muž má vystoupit ze svého křesla, otevřít dvířka a vyzkoušet si volnou plavbu vedle kabiny.

Musíme je předhonit! Ambiciózní sovětský vůdce Nikita Chruščov nařídil 4. února 1964 Koroljovovi, aby zrušil plán na vypouštění Vostoků. Tuto kabinu musí upravit tak, aby se do ní vešli tři muži. A vypusťte ji na podzim, na počest výročí Říjnové revoluce! Potom musí následovat výstup člověka do prostoru!

Hlavní konstruktér musel poslechnout. Nechtěl se s Chruščovem hádat, protože potřeboval, aby uvolnil další peníze na projekt vysazení člověka na Měsíci. Vostok předělá, nic jiného mu nezbývá.

Psí kosmonauti

Podívejte se, v čem létali do kosmu první „psí kosmonauti“

Psí skafandr, který se bude dražit v září 2014 v Berlíně

Začala příprava budoucích posádek. Voschod 1 se třemi muži v lehkých sportovních kombinézách startoval v polovině října 1964, jak si přál kremelský vůdce. Bylo to riziko, naštěstí skafandry nepotřebovali. Zato krátce po přistání svrhli v Moskvě Chruščova a na letišti vítal kosmonauty nový vůdce Leonid Brežněv.

Koncem dubna 1964 vybrali Leonova do posádky pro loď Voschod 2. Chystaly se dvě dvojice: Leonov s Pavlem Běljajevem, Viktor Gorbatko a Jevgenij Chrunov. Vzápětí vystřídal nemocného Chrunova Dmitrij Zajkin. Oficiálně zahájili trénink 15. srpna.

Pro první výstup mimo loď určili Leonova a Zajkina. Oba museli nadřít výstup do poslední vteřiny ve výcvikovém středisku. Jenže na Zemi to nejde, tady panuje přitažlivost. Nezbylo nic jiného, než aby se to naučili v umělém stavu beztíže, který vzniká ve speciálně upraveném letadle Tu-104. Vždy na vrcholu letu po balistické křivce se na jeho palubě vytváří na 24 až 25 sekund beztíže. Nejdřív do kabiny letadla namontovali maketu Voschodu s přechodovou komorou. Desetiminutový výstup „kosmického chodce“ rozdělili do 225 úseků. Kromě toho museli nacvičit budoucí kosmonauti východiska z mimořádných situací, instruktoři jich našli na tři stovky. Po půl roce usilovného výcviku byly obě dvojice připraveny. Lepší výsledky měli Běljajev a Leonov.

Jen vyjdi a vrať se, žádné rekordy, nabádal Koroljov

Koroljov pečlivě sledoval přípravy, radil se s biochemiky, lékaři, konstruktéry skafandru i přechodové komory. V polovině února 1965 přilétl na kosmodrom. Bez ohledu na mráz 28 stupňů a silný vítr chystali technici ke startu Voschod 2 v bezpilotní verzi. Pod názvem Kosmos 57 ho vypustili 22. února.

K druhému poklopu lodi byla upevněna přechodová komora, která se na povel nafoukne. Když do ní vpluje kosmonaut, zavře za sebou otvor do kabiny a potom otevře průlez ven. Díky tomu zůstane uvnitř lodi stálý tlak. Činnost téhle komůrky museli konstruktéři vyzkoušet v reálných podmínkách. Pozemní sledovací stanice v Ussurijsku a v Jelizově na Kamčatce dávaly příkaz, aby se přechodová komora otevřela a potom zavřela. Avšak na počátku třetího obletu najednou Kosmos 57 zmizel.

Koroljov požádal o pomoc protivzdušnou obranu. Marně, ani její radary družici nemohly najít. Těleso se ztratilo.

Speciální komise se pustila do vyšetřování. Za podezřelý považovala autodestrukční systém, který má loď zlikvidovat v případě, že by měla přistát na cizím území. A to se také potvrdilo. Rozbor rádiových signálů ukázal, že když rozkaz číslo 42 týkající se komory na boku přichází ze dvou míst současně, tak mu automaty rozumí jinak - zabrzdit na sestup! A potom se těleso samo zničí.

Američané stále hlouběji pronikali do utajovaných akcí sovětské kosmonautiky. Svědčil o tom článek tajného časopisu CIA Studies in Intelligence, otištěný na podzim 1966, který roli Kosmosu 57 podrobně odkrýval. Odtajněn byl po několika desetiletích.

Koroljov pospíchal. Američané oznámili, že v březnu vypustí první dvoumístnou kabinu Gemini a v létě druhou, ze které by měl vyjít jejich astronaut do prostoru. Musíme je předehnat! Proto nařídil: „Voschod 2 uchystaný pro posádku kompletně vyzkoušíme na kosmodromu ve velké barokomoře, v níž se dá vytvořit vakuum.“

Přesto ho strach neopouštěl. Několik dnů před startem si stýskal akademiku Anatoliji Blagonravovovi: „I v tom případě, kdy se nám bude zdát, že je všechno vyzkoušeno, zůstává setina rizika a ta nedá spát!“

V noci ze 17. na 18. března 1965 v Leninsku hustě sněžilo. Ráno ležela celá step pod tlustým příkrovem sněhu. Každý se snažil dát Pavlu Běljajevovi a Alexeji Leonovovi nějakou dobrou radu. Oba kosmonauty tím jenom rozčilovali. Po Koroljovově tváři přelétl stín. Musí chlapce uklidnit. Leonovovi kladl na srdce: „Jenom vyjdi z lodi a zase se vrať! Žádné rekordy nepotřebuji!“

Jediné riziko – nemožnost uzavření

Po vypuštění Voschodu 2 v 10:00 moskevského času odjel Koroljov, jeho spolupracovníci a členové státní komise do spojovacího střediska. Sledovali tam hlášení kosmonautů a jejich činnost v televizním přenosu z paluby.

„Mohli jsme očekávat pouze jedno nebezpečí,“ řekl mi v roce 1969 akademik Vasilij Parin, odpovědný za lékařsko-biologickou část projektů Vostok a Voschod. „Že totiž nemusí dobře fungovat uzavírací systémy, že loď nebude možno hermeticky uzavřít a z kabiny unikne atmosféra a vytvoří se tam vakuum. Pak by bylo obtížné přistávat.“ Zatímco na Zemi se o hermetičnost kabiny starají desítky přístrojů a specialistů, na oběžné dráze musí tuto životně důležitou službu vykonat automaty.

Odpoledne po výstupu Leonova do prostoru si Koroljov a jeho nejbližší spolupracovníci pročítali na kosmodromu první ohlasy ze zahraničí, popisoval zpravodaj TASS Alexandr Romanov. Komusi padl zrak na poznámku britského radioastronoma profesora Bernarda Lovella: „Rusové předhonili Američany.“

Koroljova to rozzlobilo: „Nevznášejte se v oblacích, milánkové! Nemůžeme přece přehlížet americké zkušenosti! Amerika je země technicky vyspělá, má ohromné rezervy. V poslední válce se na jejím území nebojovalo. Má talentované lidi!“

Další změny plánu

Odborníci rozebírali příčiny závady, která připravila Leonovi horké chvíle v kosmu. Dospěli k závěru, že Voschod není dopracovaná loď. Ovšem pro Kreml přinesl cenné politické vítězství - letěla týden předtím, než Američané vypustili první dvoumístnou kabinu Gemini.

Musíme toto plavidlo ještě dál vylepšovat, rozhodl koncem roku 1965 hlavní konstruktér. A proto odsunul patnáctidenní expedici Georgije Šonina a Borise Volynova, kteří se měli ve své lodi přiblížit k prázdné raketě, původně plánovanou na příští červen, na neurčito. Výcvik tří novinářů zahájený na podzim pokračoval, jeden z nich poletí ve Voschodu.

V polovině ledna 1966 však hlavní konstruktér Koroljov zemřel. Jeho nástupcem byl jmenován Vasilij Mišin, který mu dosud dělal prvního náměstka. Mišin škrtl všechny uvažované starty na následující dva roky – ryze ženské posádky, novináře a zkoušky individuálního systému pro pohyb mimo loď. Chtěl ušetřit čas a prostředky na lunární projekt.

S kyticí do nemocnice

Alexej Leonov stoupal po žebříčku hodností a funkcí. Jako podplukovník byl v březnu 1966 jmenován instruktorem, v únoru 1970 jako plukovník náměstkem velitele Střediska pro výcvik kosmonautů.

Od ledna 1967 se intenzivně chystal k dalšímu letu. Spolu s Olegem Makarovem měl v upravené lodi Sojuz obletět Měsíc. O rok později jim změnili úkol, Leonov měl na lunárním povrchu přistát.

Třebaže lunární expedice měla nálepku přísně tajné, někteří kosmonauti tajuplně naznačovali, že se chystá. Leonov se o ní zmínil v Technickém muzeu v Moskvě. Běljajev při návštěvě aerosalónu v Paříži v létě 1967 prozradil americkým kolegům Michaelu Collinsovi a Davidu Scottovi, že tuto výpravu uskuteční „nikoli ve vzdálené budoucnosti“. Nadřízení je za to pokárali, ale netrestali. Patřilo to ke koloritu sovětské kosmonautiky.

Když v červenci 1969 vstoupili na Měsíc jako první lidé dva Američané, Sověti tento závod vzdali a prohlašovali, že něco takového neměli v plánu. Místo toho se pustili do stavby stanic, příbytků pro dlouhodobý pobyt ve vesmíru.

Od května 1970 vedl Leonov druhou posádku, která měla obydlet stanici Saljut  1. První trojice kosmonautů k ní doletěla v Sojuzu 10 v polovině dubna 1971. Avšak nepodařilo se jí otevřít dveře do stanice a musela se vrátit.

Tento úkol připadl posádce Sojuzu 11 v čele s Leonovem, s ním měli letět Valerij Kubasov a Petr Kolodin. Ale při předstartovní prohlídce zjistili lékaři u Kubasova na rentgenu stín na plících, možná počínající tuberkulóza, a tak do vesmíru nesměl. 

Velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin doporučoval, aby vyměnili pouze palubního inženýra. Také Leonov žádal: „Opravdu stačí vyměnit jednoho člověka!“ Neuspěl. Mišin prosadil svou: „Poletí náhradníci!“ Leonov zuřil, ušel mu další let.

Dne 6. června 1971 startovali velitel Georgij Dobrovolskij, palubní inženýr Vladislav Volkov a inženýr-výzkumník Viktor Pacajev.

Se stanicí se spojili bez potíží. Kosmonauti zpočátku šidili tělesná cvičení, která měla udržovat v kondici jejich svaly a srdce. Také hudrali na nepříliš přívětivé podmínky na palubě. Měli tam pobývat měsíc. Lékaři začali mít o jejich zdraví obavy. Nakonec státní komise rozhodla, že se vrátí dřív.

Večer 29. června přešla trojice ze Saljutu do Sojuzu 11. Když pozdě večer kabina přistála, vojáci ze záchranného oddílu otevřeli její dvířka a našli všechny tři muže mrtvé.

Vyšetřování ukázalo, že otřes způsobený oddělením nepotřebného obytného modulu a přístrojového modulu otevřel odvětrávací ventil, kterým začal unikat vzduch. Normálně se má otevírat ve výši kolem čtyř kilometrů. Kabina se však nacházela 186 kilometrů nad zemským povrchem, okolo ní tedy bylo úplné vakuum. Vzduch sice unikal pozvolna, ale za 15 až 30 sekund klesl natolik, že se krev neokysličovala a kosmonauti ztratili vědomí. O dvě minuty později už všichni vydechli naposled.

Leonov odjel za Kubasovem do nemocnice s kyticí. Vždyť mu svou chorobou zachránil život.

Potom měl letět na stanici Saljut v květnu 1973. Avšak stroj na oběžné dráze vybuchl a Sověti to zakryli všeobecným označením Kosmos 557.

První mezinárodní expedice

Začátkem sedmdesátých let se SSSR a USA dohodly, že uskuteční výpravu, při níž se sovětský Sojuz spojí s americkým Apollem. Měl to být nácvik na záchranné operace.

Na jaře 1973 určili velitelé Hvězdného Městečka posádku: Alexej Leonov a Valerij Kubasov. Rusové se museli naučit anglicky, Američané rusky. Zvládnout cizí řeč bylo pro všechny složitější než nácvik na trenažérech. „Mladičký učitel, který nás dostal na starost, nepromluvil jediné slovo rusky,“ vzpomínal Leonov.

Leonov a Stafford na palubě Apolla montují společný znak.

Leonov a Stafford na palubě Apolla montují společný znak.

V úterý 15. července 1975 odstartoval z Bajkonuru Sojuz 19 s Leonovem a Kubasovem. Po osmi hodinách zamířilo z Kennedyho kosmické základny na Floridě do vesmíru Apollo s Thomasem Staffordem, Vancem Brandem a Donaldem Slaytonem.

Ve čtvrtek dostihla americká loď sovětskou. Nácvik spočíval v záchraně Sojuzu Apollem. Po několika hodinách, kdy otestovali všechny aparatury, přešli Stafford a Slayton do sovětské kabiny. V pátek se vypravil do Sojuzu Brand, potom navštívili Apollo oba Rusové. Kosmonauti uspořádali palubní tiskovou konferenci, podepsali společné dokumenty a rozloučili se.

V sobotu se soulodí opět rozdělilo. V pondělí se vrátili domů Rusové, ve čtvrtek do oceánu Američané.

Leonov se skamarádil se Staffordem. „Přál bych vám zažít, jak dojemné vztahy mezi sebou kosmonauti mají,“ řekl Rus. „Navzájem se vnímáme jako reprezentanti Země. Země je naším domovem bez hranic. Je to naprosto nová filozofie a psychologie bratrských vztahů.“

Klub účastníků kosmických letů

Jako mnozí kosmonauti si i generálmajor Leonov potrpěl na to, že je celebritou. Po Moskvě jezdil v mercedesu s číslem 0011, který řídil služební řidič, a policisté, kteří vůz dobře znali, mu salutovali.

V lednu 1982 z oddílu kosmonautů odešel. Bylo mu 48 let a cítil, že se nahoru už nepodívá. Stal se prvním zástupcem náčelníka Gagarinova střediska pro výcvik kosmonautů. Na základě svých zkušeností výcvik postupně upravil, aby se stal lidštější, uměřenější potřebám.

Spolu s Vitalijem Sevasťjanovem, Georgijem Grečkem a Američanem Rustym Schweickartem založili v roce 1984 Společnost účastníků kosmických letů (Association of Space Explorers, rusky Ассоциация участников космических полетов) – prestižní klub kosmonautů/astronautů.

Když v létě 1991 ztroskotal puč proti Michailu Gorbačovovi, začaly čistky ve všech úřadech. V září Leonovovi na ministerstvu obrany sdělili: „Už s vámi nepočítáme. A odvoláváme vás z funkce zástupce náčelníka výcvikového střediska.“ Důvod? Nikdo se neobtěžoval mu ho oznámit. Na odvolání, které adresoval ruskému prezidentu Borisi Jelcinovi, nikdo neodpověděl. V březnu 1992 se stal penzistou.

Bez práce nezůstal, jména kosmonautů přitahují. Koncem roku se stal jedním z prezidentů mezinárodní firmy Chetek a šéfem podniku Chetek-Kosmos, která se v Rusku zabývala prodejem údajů dálkového průzkumu Země. Později ho zlanařili i do bankovního sektoru.

Na vesmír však nezapomněl. Spolu s americkým kolegou Davidem Scottem napsal historii kosmonautiky SSSR a USA, která vyšla v roce 2006 pod názvem Two Sides of the Moon: Our Story of the Cold War Space Race (Dvě tváře Měsíce: Náš příběh kosmického závodu za studené války). Získali k ní dvě předmluvy – od prvního člověka na Měsíci Neila Armstronga a od kosmonautického fanouška, slavného herce Toma Hankse.

Kosmonautovým jménem nazval spisovatel Arthur C. Clarke kosmickou loď ve své vědecko-fantastické novele 2010: Kosmická odysea dvě. Tím ho navždy uvedl do historie sci-fi.

Jeho žena Světlana byla redaktorkou v nakladatelství. Dcera Viktorie pracovala na ministerstvu námořní plavby, ale předčasně zemřela na infekční žloutenku komplikovanou zápalem plic. Dcera Oxana je překladatelkou.

Alexej Leonov strávil ve vesmíru celkem 7 dnů 33 minut. Ovšem těmi víc než deseti dramatickými minutami v neohraničeném kosmickém prostoru se navždy zapsal do historie. Své zážitky zprostředkoval do mnoha obrazů, které visí v galeriích po celém světě.

Oprava: v čláku jsme chybně uvedli věk Alexandra Leonova v době jeho odchodu do z čela oddílu kosmonautů. Omyl jsme opravili a omlouvám se za něj.

Autor:


Témata: Země (planeta)




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.