Přinášíme vám první ukázku z knihy Lepší dějiny Česka napsané pro milovníky alternativní historie Jiřím Macounem a vydané v podobě e-knihy ve spoluráci s redakcí Technet.cz. Koupit si ji celou můžete za 99 Kč zde.
Kniha: Lepší dějiny Českaaneb Jaké by to bylo, kdyby ...  Kniha Lepší dějiny Česka
To vše si můžete přečíst v knize z alternativní historie Lepší dějiny Česka, kterou redakce Technet.cz a autor Jiří Macoun právě vydávají. Koupit si ji můžete v elektronické podobě přizpůsobené pro vaši čtečku nebo iPad na tomto odkazu (Palmknihy.cz) za 99 Kč. |
Vítanou vlastností pokřiveného zrcadla dějin je jeho schopnost přimět k hlubšímu zamyšlení nad skutečně proběhlými událostmi lépe než obraz skládaný historiky z faktů. Kniha Lepší dějiny Česka proto záměrně splétá události obráceně ve vztahu ke známým skutečnostem.
V nepřízni velmocí
Dne 15. září 1938, tedy v době, kdy bylo jasné, že pohotovým zásahem vojska československá vláda v podstatě jen s nevelkými oběťmi mezi sudetoněmeckými povstalci i vlastními silami ovládla podstatnou část území státu obývané německými spoluobčany, nastoupil předseda vlády Velké Británie Neville Chamberlain do rychlého letounu Lockheed Electra a spěchal na jednání s německým říšským kancléřem A. Hitlerem.
Premiér Chamberlain se rozhodl s veškerou energií, kterou dokázal ve svém věku 69 let vyvinout, za každou cenu zabránit nové velké válce v Evropě. Svým imperiálním instinktem rozpoznal příležitost jak zařídit, aby cenu za mír mezi velmocemi zaplatil někdo jiný. Jako většině západoevropských politiků mu Československo k srdci nepřirostlo a jeho demokratické zřízení, v roce 1938 již jediné na východ od Rýna až k západním břehům Severní Ameriky, už vůbec ne. Pravděpodobně se domníval, že koloniální panství Velké Británie pro svou velikost malé spojence nepotřebuje.
Lidu vzdor
Prosté obyvatelstvo Československa bylo po celých dvacet let vedeno zvláště T.G. Masarykem k obraně svrchovanosti v rovině morální i praktické. Lidové masy byly prezidentem osvoboditelem připravovány k boji za samostatnost i jeho osobním příkladem. Štíhlý kmet Masaryk se zúčastňoval všech velkých manévrů armády, jezdil na koni, a působil tak dojmem velkého vojevůdce. Rovněž legionářská tradice propagovala bojeschopnost ozbrojených sil, jež byly všeobecně považovány za důležitou záruku svrchovanosti. Jednotlivci, a to v masovém měřítku, dokonce i mnozí Němci, platili dobrovolně částky na výstavbu československé armády a její vyzbrojení.
Obyvatelstvo měst se také připravovalo na moderní válku. Z vlastních prostředků si občané Československa pořizovali plynové masky pro dospělé i děti (pro kojence a batolata vaky s filtrem), protože se v souladu s tehdejšími úvahami vojenských teoretiků předpokládalo během leteckých náletů proti zázemí masové nasazení otravných plynů. V září 1938 pak nájemníci i vlastníci bytů polepili okenní tabule křížem papírovými páskami proti nebezpečnému tříštění skla tlakovou vlnou výbuchů a připravili si prostředky pro dokonalé zatemnění, aby nepřátelské bombardéry nemohly v noci obce snadno zaměřit podle světla. Muži pak očekávali každým okamžikem vydání rozkazu k nástupu do armády.
Českoslovenští političtí představitelé, kteří cítili vektorově souhlasný tlak říše a "spojenců", ovšem váhali svolit k přílišnému posilování armády, protože se po špatných zkušenostech z částečné květnové mobilizace obávali nepříznivého vlivu rozsáhlých vojenských opatření na část světového veřejného mínění. Přesto se nejvyšším armádním velitelům, hlavně gen. L. Krejčímu, podařilo přimět vedení státu k souhlasu s uvedením některých jednotek, hlavně rychlých divizí, povoláním záložníků na plné válečné počty. Od 14. září bylo obdobně připraveno i letectvo, které opustilo své stálé základny a síly rozptýlilo na záložních polních letištích, kde byly letouny dokonale zamaskovány.
Přes nesmírnou opatrnost vlády pohotovostní jednotky (jinak zvané asistenční) rozčleněné na čety a vyzbrojené mimo jiné obrněnými prostředky v síle buď tří lehkých tanků či tančíků nebo tří až čtyř obrněných aut spolu s jezdectvem nebo pěchotou zasahovaly při potlačování povstání v Sudetech. Nástup československých vojenských sil byl rázný, a proto úspěšný. Zaskočené vedení SdP v panice uprchlo do Německa a nechalo své prosté straníky osudu napospas. Mezi prvními zmizel z republiky šéf strany Konrád Henlein. Dne 16. září byla strana navíc československými úřady rozpuštěna.
Napětí v zemi a zvláště v Praze se nesmírně zvýšilo. Rozhodnutí vlády vedené M. Hodžou rozšířené rozhlasem okamžitě po přijetí francouzsko-britského ultimáta vyvolalo mimořádně silné projevy občanského nesouhlasu. Jak je lidu naší země vlastní od historických dob po současnost, začal brát odpovědnost za věci veřejné do vlastních rukou.
V pražských ulicích se záhy počaly ve večerním soumraku osudového 21. září 1938 shromažďovat obrovské zástupy nespokojenců a v průvodech táhli k Hradu. Nad hlavami rozhořčeného davu se nesla hesla vyjadřující myšlenky a tužby demonstrujících, např.: "Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!". Volání lidu po silovém vystoupení vůči požadavkům Německa bylo čím dál silnější. K Hradčanům napochodovaly dlouhé průvody demonstrantů rozhodnutých nevzdávat se, když politici očividně selhávali.
Oleje do ohně přilil proslov nově jmenovaného ministra propagandy Hugo Vavrečky, který se pouličním rozhlasem pokusil svou uhlazenou řečí davy uklidnit. Míra trpělivosti prostých lidí s řečněním politiků tím byla právě překročena. Hněv se obrátil proti zrádcům, kteří chtěli zmrzačit vlastní stát, aby si uchovali osobní materiální výhody a postavení. Není v silách historických věd zjistit, kdo první vykřikl strašlivou myšlenku, tehdy však osvobozující, "Pryč s Benešem!".
Dav, zdánlivě nikým neusměrňovaný, vzápětí protrhl chabý kordon asi 50 vojínů s puškami střežících prostor Hradu vyhrazený k soukromým účelům prezidenta republiky. Nebylo třeba ani vyrážet dveře, jak později revoluční chvíle zdramatizovali filmoví tvůrci. Bylo odemčeno a prezident byl vydán napospas nelítostné zlobě lidu. V úderný klín se semkli převážně členové bojové družiny NSOHL (Národně spasitelská obec husitská lidová byla malou extrémistickou novotáboritskou organizací čítající asi 200 členů, kteří usilovali o nápravu společenské morálky v souladu s romantickými představami o středověkém nábožensko revolučním husitském hnutí, které uměle vytvořili buditelé českého národa v 19. století. Existovala do 10. října 1938, kdy byla zakázána a její členové do jednoho zatčeni, dílem popraveni, nebo uvězněni.)
Atentátníci Jan Kaštera, Miroslav Kulhaník a Karel Seitz vpadli do pokoje prezidenta a stejně jako před 320 lety čeští šlechtici Thurn a Budovec odsoudili v minutovém "lidovém božím soudu" prezidenta republiky k trestu smrti za "obludnou velezradu". Ortel byl vykonán neprodleně. Edvard Beneš byl vyhozen bez známek odporu z okna paláce a velmi brzy po dopadu na zem podlehl četným těžkým zraněním zejména lebky.
Důstojníci hradní stráže (ochranky v dnešním slova smyslu) teprve poté začali plnit své povinnosti, když se zprvu ukryli do bezpečí před početnou lůzou, jak později nejapně vysvětlovali vyšetřovacím orgánům svou nepřítomnost na místě tragického činu. Po krátké potyčce a střelbě do vzduchu (stropu) strážci prezidenta přeci jenom nakonec zadrželi pachatele vraždy a posléze je předali kriminalistům. Ostatní účastníci události se více méně rozprchli, protože s tak rychlým naplněním hrozeb davu z počátku demonstrace nikdo nepočítal. I když, kdo ví. Na některé otázky historická věda prostě odpověď najít nedokáže.
Státní převrat
V Praze vypukl zmatek. Zprávy o nové historicky významné defenestraci na Hradčanech se ústním podáním rychle přenesly sroceními občanů do středu města. Lid chápal tíživost okamžiků. Hitlerova armáda se chystala podle všech známek do útoku a v nejkritičtější hodině státu byl usmrcen prezident, který byl podle ústavy z roku 1920 i vrchním velitelem veškeré branné moci. Sebesilnější vojsko bez vojevůdce není nikdy silou, která vyhrává bitvy, nebo aspoň klade smysluplný odpor, uvědomovali si všichni.
Československá politická elita byla zaskočena nečekaným zvratem vývoje. V jednom však měla jasno, ústava předpokládala v případě smrti prezidenta přechod jeho funkcí na vládu a jejího předsedu, tedy M. Hodžu, který se tak rázem stal nejmocnějším mužem republiky a odsunul úmysl abdikovat. Agrárníci začali ihned jednat, nejprve uvnitř strany, o způsobech smíření s Německem, ale rozvášněné davy neustále bouřící Prahou je vystrašily. Nebyli si jisti výsledkem svého usilování. V případě prozrazení návrhů Rudolfa Berana na vyhlášení stanného práva a o záměru zahájení okamžitého vyjednávání s Hitlerem ohledně podmínek podvolení se říši mohlo v případě prozrazení skončit pro jeho zosnovatele velmi nešťastně. Nezkrotný a nepoddajný český živel, jako vždy v okamžicích páchání příkoří elitami na prostých příslušnících národa, vytrvale běsnil v ulicích.
Nebezpečí střetu se zlobou lidu nemínil podstoupit ani Hodža ani Beran a nižší funkcionáři už vůbec ne. Agrárníci proto jako první krok na zasedání vlády po atentátu na E. Beneše alespoň vyhlásili pro Prahu a všechna větší města nad pět tisíc obyvatel okamžitý zákaz vycházení po 23. hodině, který byl občanům spolu se sdělením o skonu pana prezidenta oznámen rozhlasem.
Zároveň se ukazovalo, jak chabě byla Československá republika spojena se západními demokraciemi. V okamžiku skonu E. Beneše se nenacházela na politické scéně osoba, která by měla alespoň z poloviny tak silné vazby na Francii nebo Velkou Británii jako bývalý prezident. Ministr zahraničí Kamil Krofta byl přes veškeré své úsilí spíše historikem než politikem a bez instrukcí od E. Beneše nebyl schopen adekvátně konat. Navíc defenestrováním hlavy státu byl nesmírně zdrcen a vzpamatovával se jen zvolna.
Náčelník hlavního štábu gen. L. Krejčí se spolupracovníky nejprve telefonicky požadovali na M. Hodžovi okamžité vyhlášení všeobecné mobilizace, protože jedině její včasné provedení mělo zvrátit po atentátu na prezidenta upadající sílu a vážnost republiky navenek i uvnitř. Milan Hodža požadavek velení armády rázně odmítl. Obával se protiakce Adolfa Hitlera, který neměl být za žádnou cenu drážděn dalšími opatřeními vojenského charakteru. Když se pak generálové L. Krejčí, K. Husárek, B. Fiala a S. Bláha vydali automobilem do sídla vlády, aby osobně apelovali na předsedu vlády ohledně svých požadavků na brannou pohotovost státu, byli překvapeni přítomností oddílů pěchoty na pražských ulicích.
Státní převrat v roce 1938 byl obyvatelstvu oznamován rozhlasem a prostřednictvím zvláštních vydání deníků. Zde na ukázku dopolední vydání Lidových novin. Cena výtisku byla snížena o 20 haléřů, aby si je mohlo zakoupit i méně majetné obyvatelstvo a historické události se neodehrávaly za jeho informačním obzorem.
Po příjezdu k M. Hodžovi zjistili, že vláda nemá s vojáky ve městě nic společného, dokonce ministři o jejich nástupu do ulic ani nevěděli. Okamžiky oboustranné bezradnosti a určitého trapného zmatení na straně nejvyšších velitelů armády netrvaly dlouho. Rozhlas vzápětí vyhlásil zprávu o ustavení Direktoria národní záchrany v čele s generálem Arnoštem Slezákem, které převzalo právě moc nad republikou a vykonává do odvolání veškeré funkce dosud spadající do kompetencí prezidenta republiky, vlády i poslanecké sněmovny. Parlament byl s okamžitou platností prohlášen za rozpuštěný a činnost politických stran za dočasně pozastavenou.
Generál Krejčí nejprve v kruhu svých nejbližších spolupracovníků vojenskou vzpouru a státní převrat ostře odsoudil a telefonicky se pokoušel zjednat nápravu. Z úřadu vlády se ovšem nikam nemohl dovolat. Telefonní spojení bylo přerušeno (pučisté nejprve ovládli všechny vojenské i civilní telefonní ústředny v Praze) a navíc během asi deseti minut bylo sídlo vlády obsazeno rotou pěšáků. Všichni přítomní politici i generálové byli zadrženi a shromážděni v zasedacím sále.
Přibližně patnáct minut po půlnoci se do budovy Kolowratského paláce dostavil osobně generál A. Slezák, doprovázený tělesnou "gardou", tvořenou pěti důstojníky v hodnosti poručíků a asi 40 muži. Ze zadržených osob nechal oddělit generály Hlavního štábu a vojenské kanceláře prezidenta republiky (gen. S. Bláha) a jednal s nimi krátce v kabinetu. Po krátkém objasnění svých záměrů získal vojenské představitele na svou stranu až na gen. S. Bláhu, který odmítal z principu podpořit nedemokratický převrat.
Po válce gen. L. Krejčí přiznal, že uchopení moci direktoriem sňalo z příslušníků Hlavního štábu odpovědnost za politický vývoj, s kterým vnitřně nesouhlasili, ale nebylo v demokratickém státě úkolem generality se do něj vměšovat. Puč situaci změnil.
Arnošt Slezák jednoznačně projevil vůli postavit se veškerou mocí na odpor nepřátelům státu, protože podle jeho informací a odhadu situace není wehrmacht připravený k úspěšnému provedení velké vojenské operace mimo útoku na nepřipravenou protistranu. Jednání vojáků vyústilo v rozhodnutí vyhlásit mobilizaci, což bylo okamžitě učiněno v 5 hodin 50 minut ráno nejprve rozhlasem a později vylepováním úředních mobilizačních vyhlášek.
Sami proti přesile
Český národ přijal vývoj s tichým porozuměním. Naši Němci byli zmateni. Zákaz politických shromáždění pro české i sudetoněmecké území neumožňoval projevovat navenek pocity mas. Prezident E. Beneš nebyl příliš oblíben a v přímých volbách by nejspíše nikdy svůj úřad nezískal. Lidem byl označován za "Lišáka" a přezdívka poměrně přesně vystihovala jeho povahu. Obyvatelstvo se do značné míry obávalo jeho ústupnosti a sklonům k politickým obchodům, které by mohly přivést stát do velmi svízelného postavení. Jeho výrok "Nikdy nebojuji, nejsem-li si jist vítězstvím" byl znám.
Ve velitelském sboru až na naprosté výjimky našel generál A. Slezák se stoupenci jednoznačnou podporu, rovněž na nižších úrovních velení pracovala armáda podle plánů. Činnost pučistů byla poměrně dobře organizovaná, přestože vzbouřenci začali na svých záměrech naplno pracovat teprve od srpna 1938. Okamžitě po převratu a vyhlášení branné pohotovosti státu se ujalo řízení země pětičlenné direktorium, které ovšem od praktického úřadování neodstavilo správní aparát ministerstev, ale nahradilo jen jejich politické vedení. Tímto krokem se gen. A. Slezák vyhnul chaosu, který zpravidla zadusí každou příliš urputně provedenou revoluci. Pod své přímé řízení převzal rozhodování o zahraniční politice, obraně a vnitřní bezpečnosti.
A. Hitler byl vývojem v Československu zaskočen. Zjevně předpokládal, že prostřednictvím Francie a hlavně Velké Británie zastupované N. Chamberlainem přinutí E. Beneše k ústupkům bez boje, a upevní tím své postavení v říši i pozice Německa v zahraničí. Změna rozložení moci v Československu však nepůsobila chaotickým dojmem. Konsolidovaná síla armády úspěšně držela pod svou kontrolou podstatnou část sudetoněmeckých území a nejevila ani po atentátu na prezidenta známky poraženeckého rozkladu. Na setkání s N. Chamberlainem v Godesbergu 22. 9. 1938, který německému vůdci přivezl již bezpředmětný souhlas bývalé československé vlády s odstoupením části svého území, požadoval od Velké Británie záruku neutrality v jeho sporu s Československem pro případ omezeného násilného řešení vývoje v sudetoněmeckém prostoru. Ke svému překvapení obdržel kladnou odpověď, která mu ovšem nepomohla. Jeho plány se zbortily. Nejvíc ze všeho se A. Hitler obával spojení Československa s Ruskem, čímž by vznikl silný blok ohrožující jeho záměry. Německo na vedení války se Sovětským svazem potřebovalo ještě nejméně další dva roky příprav. V tomto směru A. Hitler Chamberleinův následný poukaz na britskou neutralitu i v takovém konfliktu považoval za krajně znepokojivou odpověď. Riziko případného boje osamoceného Německa s Ruskem nechtěl totiž nést v žádném případě.
Francouzská vláda téhož dne před půlnocí obdržela oficiální žádost nové československé moci o sdělení, jakou poskytne pomoc Československu v případném střetu s Německem. Nóta neobsahovala žádnou zmínku o ochotě vzdát se území, jejichž postoupení Německo ústy A. Hitlera požadovalo. Odpověď byla jasná jako otázka. "Francouzská vláda se necítí být jakkoliv zavázaná smluvním vztahem k režimu, který se dostal k moci nedemokratickým vývojem," sdělil ústně vyslanec de Lacroix gen. A. Slezákovi dne 22. 9. 1938 krátce po poledni v Kolowratském paláci.
Generál přijal odpověď bez sebemenšího pohnutí mysli patrného ve tváři, jak zachycují osobní deníky či paměti některých zúčastněných osob. Audienci okamžitě ukončil, nežádal vysvětlení, ani nepoložil doplňující otázky. Jen stroze poděkoval a vzdálil se ze sálu. De Lacroix obratem telegrafoval do Francie, že podle jeho mínění nepovažuje Československo nadále Francii a nejspíše i Velkou Británii za své spojence. Poměrně záhy si vlády obou států uvědomily, jak na jedné straně vyvázaly své země postojem k vojenskému režimu v Praze z možného zatažení do války, ale zároveň ztratily veškerý vliv na dění ve střední Evropě. Navíc zánik Československa válečným aktem byl nyní téměř jistý. Obávaný konflikt nebyl odvrácen, naopak se stal mnohem pravděpodobnějším.
Lest nadporučíka Nováka
Za dvě hodiny po odpovědi francouzské vlády vystoupil generál Arnošt Slezák s rozhlasovým projevem k obyvatelstvu, ve kterém jej vyzval k přípravě na nadcházející válku. "Skloníme-li hlavu, nemůžeme očekávat nic jiného než ponížení srovnatelné s nejtužším otroctvím!" prohlásil. Zároveň vyzval občany státu, kteří nenastupovali do armády, aby okamžitě začali budovat obranná opevnění, kopat zákopy, protitankové příkopy a jinak důmyslně připravovali každou obec nebo příhodný terén k odražení nepřátelských ozbrojených sil.
Občané se za svého nového vůdce postavili. Z Němců pak hlavně sociální demokraté, ke kterým rovněž promluvil obsáhle jejich rodnou řečí. Generál A. Slezák na všechny zapůsobil projevem plným citů a odhodlání, který se tolik lišil od školometského deklamování proslovů dřívějšími politickými představiteli, včetně E. Beneše. Okamžitě byla přerušena práce v podnicích a úřadech, které neplnily úkoly spojené s mobilizací, a podle pokynů vyčleněných důstojníků (zpravidla ve výslužbě) vznikala improvizovaná obranná pásma.
Fotografie podminovaných továren se podle názoru některých historiků staly v září 1938 jednou z nejdůležitějších zbraní direktoria, mocnější než pohraniční pevnosti i útočná vozba dohromady. Direktor pro informace a propagandu nadporučík Novák se projevil jako jeden z nejúspěšnějších průkopníků moderní (dez)informační války. Právě na jeho rozkaz byly pořízeny, rozmnoženy a bezodkladně letecky do Německa, Francie, Itálie a Anglie dopraveny desítky fotografií a filmových záběrů průmyslových provozů připravených k destrukcím. Značná část československých závodů byla ovšem ve skutečnosti jen počmárána nápisy Miny! Podminováno! apod. Na přípravu rozsáhlých trhacích prací nebyl čas a ani dostatek ekrazitu.
Direktorium si rovněž uvědomilo strategickou hodnotu českomoravského prostoru pro říši. Jestliže smyslem válek byla kořist a A. Hitler své dobyvatelské úmysly jednoznačně ve své knize Mein Kampf vyjádřil, pak konflikt s Československem by byl nesmyslný, kdyby během něj byly zničeny zbrojní podniky, doly a závody hutního průmyslu. Všechny průmyslové objekty byly proto okamžitě na rozkaz direktoria podminovány. Podle dnešního stavu znalostí věci se jednalo vyloženě o propagandistický čin vyšlý z hlavy člena direktoria nadpor. Nováka. Filmové a fotografické záběry záhy záměrně vypouštěné do světa neukazovaly pravý stav opatření, ale byly značně nadsazené.
Rázný postoj nové moci značně oslabil aktivitu Polska a Maďarska vůči Československu, které se již nejevilo jako snadná kořist. Rovněž bezproblémový průběh československé mobilizace značně snižoval naději na úspěch prvního úderu, ke kterému mohlo Německo nasadit jen asi 40 - 50 divizí, protože přes neutrální roli Francie nebylo rozumné ponechat německou hranici na západě naprosto bez ochrany. Z lovce by se mohla stát snadná kořist s nekrytými zády. A podle zásad ctěných vojenskými veliteli tehdejšího světa ač sloužili hákovému kříži, rudé, nebo bílé hvězdě, bylo třeba pro úspěšný útok dosáhnout převahy v poměru 3:1 ve prospěch útočníka. Za vyrovnanějšího poměru sil měl obránce značnou naději ofenzívu úspěšně odrazit.
Generál A. Slezák na rozdíl od A. Hitlera nebyl dobyvatelem, ale hledal pro svou zemi cestu, která by umožnila jeho národu zachovat si určitou svrchovanost, když samostatnost postavená na spojeneckých svazcích s Francií a Velkou Británií se ukázala jako iluzorní a neužitečná. Rychlá analýza vývoje v posledních dnech mu ukázala, že má jen dvě cesty skýtající naději na záchranu. Buď mohl nalézt spojence v Sovětském svazu, a odvrátit tak brzké vypuknutí války, nebo najít schůdnou cestu ke smíření s Německem.
Vyslanec Moskvy v Praze Sergej Alexandrovskij ovšem nepředal ve stanoveném čase do 18 hodin středoevropského času dne 23. září 1938 odpověď na nótu sovětské vládě obsahující otázku položenou ve stejném smyslu jako dříve Francii. Pomoc Stalinovy říše tak byla nejistá a nejspíše se její vůdce ještě chvíli zamýšlel držet stranou od zásahu do evropských dějin. Neúspěch sovětské pomoci španělským republikánům poukázal na určité nedostatky ruských zbraní a hlavně používané taktiky ordinované sovětskými důstojníky španělským vládním jednotkám. V roce 1938 si byl J.V. Stalin vědom své slabosti. Na druhé straně nemínil, třeba nepřímo, podporovat jakékoliv posilování říše německého diktátora. Neuplynulo však mnoho času a sovětský komunistický vůdce naplno pocítil následky svého jednoznačně chybného rozhodnutí.
Zpráva z Říma
Jedinou silou, která se otevřeně postavila uvnitř Československa moci direktoria byli komunisté úzce spojení s Kremlem. Bez ohledu na brannou pohotovost státu začali připravovat generální stávku na protest proti zákazu činnosti politických stran. Soudruh K. Gottwald jaksi nepostřehl, že gen. A. Slezák není demokrat E. Beneš. Během 4 hodin od vylepení komunistických letáků s výzvou k zastavení práce bylo zahájeno zatýkání členů ústředního výboru Komunistické strany Československa. Soudruzi R. Appelt, A. Zápotocký, R. Slánský a R. Korb byli jako nejhorlivější organizátoři připravované stávky odsouzeni 25. 9. 1938 stanným tribunálem (předsedou senátu byl určen direktoriem JUDr. E. Hácha) k trestu smrti a neodkladně zastřeleni. Ostatní byli posláni na 15 let do těžkého žaláře. Některým členům sekretariátu ÚV KSČ se však podařilo uprchnout a dostat se posléze do Moskvy (K. Gottwald, V. Kopecký, B. Köhler a V. Široký). Dveře k pomoci z východu se ovšem zabouchly.
Rychlé rozdrcení organizace československých komunistů bylo ovšem pro A. Hitlera nepřehlédnutelně pozoruhodným signálem. Nový československý vůdce byl mužem činu, nebyl demokrat a neměl rád bolševiky. O pozadí poprav v Praze byl A. Hitler zpraven svými pobočníky 26. září před začátkem velitelsko štábního zaměstnání s gen. Wilhelmem Keitelem (náčelník Vrchního velení wehrmachtu – OKW), gen. Walterem von Brauchitschem a gen. Franzem Halderem o možných způsobech vojenského útoku na Československo. Německá armáda nebyla totiž plně připravena zahájit operace podle závěrů z předchozí porady konané 9. září 1938 v Norimberku, protože podle hlášení zpravodajských služeb i průzkumu narůstala síla protivníka každou hodinou. Pohraniční opevnění bylo obsazeno elitními hraničárskými pluky a probíhající mobilizací vytvářela československá armáda početné zálohy, které by mohla nasadit do protiútoku v místě průlomů opevněných pásem. Původně A. Hitler z politických důvodů zamýšlel rozdrtit Benešovo Československo do osmi dnů, ale za nové situace bylo třeba počítat s podstatně delšími lhůtami a připravit se na ně. Moment překvapení byl jednou pro vždy ztracen.
Před přijmutím nového konečného velitelského zámyslu byl A. Hitler znovu vyrušen, tentokrát telefonicky, Joachimem von Ribbentropem. Německý ministr zahraničí vůdci oznámil doručení spěšné depeše z Říma. Československý vojenský atašé v Itálii gen. Klecanda požádal před půl hodinou tamní vládu o nalezení cesty ke zprostředkování přímého jednání nové československé moci představované direktoriem s vůdcem Německa.
Pravděpodobně někdy v těchto hodinách se v hlavách obou diktátorů začaly rodit myšlenky přechodu od nesmiřitelné konfrontace ke smíru a spolupráci. Je paradoxem dějin, že úspěšný a pro obyvatele Česka v konečném důsledku všeobecně příznivý proces usmíření, který po válce vedl k rozvoji myšlenek binacionálního správního a politického zřízení, přivedli na svět právě nedemokratičtí autokraté.
Historikům se ovšem dosud nepodařilo hodnověrně dokázat, jestli A. Hitler připadl na myšlenku pokusit se učinit z nejzarytějšího nepřítele věrného spojence okamžitě po obdržení zprávy od italského ministra zahraničí Ciana, nebo až později. V každém případě jeho nahlížení na politický vývoj v Evropě doznalo změny. Nový autokratický vůdce pražské vojenské vlády s dokonale vyleštěnými holínkami a pevným výrazem ve tváři se nejevil v Hitlerových očích slabošským demokratem, s kterým nemá valného významu vyjednávat, přestože pocházel z Čech.
