Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Až vyrazíme k nejbližší hvězdě, poletí armáda „oplatek“ s plachtou

aktualizováno 
Lidstvo se pomalu připravuje k letu k nejbližším hvězdám. Nečekejte však velké vesmírné koráby poháněné nějakým tradičním pohonem. První průzkumníci budou malí a bude je unášet laserový impuls.

Vesmírná plachetnice projektu StarShot. | foto: breakthroughinitiatives.org

Lety ke hvězdám jsou odvěkým snem nejen básníků, ale i mnoha vědců. Když přišla koncem srpna zpráva, že astronomové objevili okolo hvězdy, která je nejbližší Slunci, planetu velkou jako Země možná se životem, podle některých nadšenců by to mohla být výzva k první mezihvězdné expedici. Zvláště když v dubnu ohlásila skupina nadšenců projekt Breakthrough Starshot (Průlomový výstřel ke hvězdám) s vypuštěním celé flotily nanosond.

V roce 1984 se skupina amerických a britských vědců shodla na tom, že první automatický průzkumník zamíří k jiné hvězdě v letech 2045–2060. Znamená to tedy, že se jejich předpověď splní?

Výstřel pětinou rychlosti světla

Světlo uletí za jednu sekundu 299 792 458 metrů. Proxima Centauri, která má planetu příhodnou pro život, leží ve vzdálenosti „pouhých“ 4,22 světelné roky. Ostatní exoplanety se nalézají – aspoň podle dosavadních zjištění astronomů – v obrovských vzdálenostech. Zakladatelé projektu Starshot chtějí dokončit úvodní projekt v nezvykle krátké době, za pouhých dvacet let.

Mezihvězdné průzkumné automaty mají mít tvar lístečků papíru nabitých gigantickou inteligencí. Jejich základem má být čip velký jako poštovní známka, maximálně o straně deset centimetrů, obsahující kamery, paměťová zařízení, zdroj energie, navigační a komunikační systém a fotonové pohonné jednotky. Odborníci jim říkají wafery (připomínají totiž oplatky), váží několik gramů a dnes se používají pro tvorbu mikroobvodů v elektronice.

Každou nanosondu má pohánět plachta o velikosti dětského draka, kterou roztlačí během několika desítek minut laserový oheň vysílaný ze Země. Automaty dosáhnou rychlosti jedné pětiny rychlosti světla, která je 1 079 252 849 km/h, a díky ní doputují k cíli za 20 let.

To je nádherná představa. Autoři si však neuvědomují, že je mimo dosah naší techniky. Laserové zářiče, které mají pohánět flotilu těchto průzkumníků, zatím nikdo nezačal ani vyvíjet. Přitom baterie laserů, která by nanosondy ke hvězdě vystřelila, by vyžadovala výkon okolo 100 gigawattů. Pro představu, v současnosti největší elektrárna na světě (Tři soutěsky) má instalovaný výkon 22,5 GW.

Mnohá letící tělesa poškodí anebo úplně zničí mezihvězdný prach a tělesa bloudící prostorem – proto jich musí odstartovat velké množství, stovky anebo tisíce, aby aspoň některé doletěly k cíli. Projektanti tvrdí, že nanosondy budou laciné – jedna má stát asi tolik, kolik dnešní iPhone.

Sluneční plachty vědci ve vesmíru už vyzkoušeli. Slunce jim však dává malý tah. Proto je nahradí lasery. Zařízení o síle 100 gigawattů má být větší než jeden kilometr čtvereční. Vyvíjejí je specialisté pod patronací americké vojenské laboratoře DARPA, není však jasné, kdy zdolají všechny potíže a aparatury zprovozní.

Laserové plachetnice vymyslel americký fyzik Robert Forward z výzkumných laboratoří letecké továrny Hughes Aircraft v roce 1962. Jeho projekt však nebyl technicky realizovatelný – počítal s vysílači a plachtami o desítkách a stovkách kilometrů čtverečních. Nicméně tahle studie vedla později jiné odborníky k tomu, aby plachetnice – tentokrát na sluneční pohon – v menším měřítku vyzkoušeli.

Vědci, kteří aktuální projekt zaštiťují, si všechna tahle úskalí jistě uvědomují. Vždyť technickým šéfem projektu je generál Pete Worden, bývalý ředitel Amesova výzkumného střediska NASA v Moffet Fieldu. A podporují ho takové veličiny, jako teoretičtí fyzici Freeman Dyson a Stephen Hawking. Zřejmě ho považují za výzvu, ke které by se měly svými projekty připojit další instituce.

Projekt za desítky miliard dolarů

Ruský miliardář Jurij Milner, který zbohatl na počítačových obchodech v USA, věnoval na úvodní studii projektu sto milionů dolarů (takřka 2,4 miliardy korun). Avšak tento vklad je nepatrný. Podle ředitele České kosmické kanceláře Jana Koláře vyjde totiž nejméně stokrát dráž. „A ani tahle částka zřejmě nebude stačit.“

Ředitel pražského Planetária Marcel Grün je stejně pesimistický. Poukázal na to, že z kosmických projektů mají přednost ty, které aspoň nepřímo souvisí se zbrojením. Přesto by podle něho mohlo být nalezení „druhé Země“ vítanou vzpruhou pro úvahy o hvězdoletech.

Celkově přijde Starshot nejspíš na desítky miliard dolarů – bude srovnatelný s Velkým hadronovým urychlovačem částic v ústavu CERN u Ženevy anebo s chystaným Webbovým kosmickým dalekohledem za 8 – 10 miliard dolarů.

I kdyby se podařilo takovou sumu sehnat, je start za dvacet let uskutečnitelný? Patrně nikoli. Technické potíže, které musí konstruktéři hvězdoletu zvládnout, jsou tak obrovské, že je v blízké době nevyřeší.

Ostatně obdobných mezihvězdných projektů ohlásili různí odborníci v minulosti spoustu – a všechny zůstaly jen na papíře.

Zkušebním polem náš sluneční systém

První vědeckou studii fyzik Forward předložil americkému Kongresu v roce 1975, šest let po přistání prvních lidí na Měsíci. Automat, který by letěl k vybrané hvězdě padesát let, odsoudil jako zbytečný. Místo něho tam dorazí sonda jiná, dokonalejší a mnohem rychlejší. Anebo mezitím vytvoříme jiný systém získávání informací o hvězdách.

Forward, který se ukázal jako vynikající vědec, však překypoval optimismem – podobně jako jiní nadšenci. Kdyby se ten rok zahájily přípravy k vypuštění sondy k Alfě Centauri, mohla by odstartovat za dvacet let. V roce 2000 bychom vypustili průzkumníky ke třem dalším hvězdám. Současně by se konstruktéři pustili do stavby hvězdoletu pro astronauty. V roce 2015 by přišly první zprávy od Alfa Centaura. O deset let později by mohli lidé zamířit k vybrané hvězdě. Všechny tyhle výpravy by spolkly 325 miliard dolarů (v cenách roku 1975). Kongres, který už dřív omezoval dotace kosmické agentuře NASA, neuvolnil na Forwardův projekt ani cent.

V dalších letech otiskovali vědci celou řadu úvah o mezihvězdných expedicích, především o rozličných typech pohonu. Navrhovali různé druhy atomových motorů, plachetnic, případně využívajících antihmoty. Také upozorňovali, že tato plavidla, ať s posádkou nebo bez ní, budou jako všechny stroje vyrobené člověkem trpět občasnými poruchami. Proto by měly mít samoopravitelné systémy.

NASA se vrátila k otázkám mezihvězdných letů na týdenním sympoziu v březnu 1999 v kalifornské Laboratoři proudového pohonu NASA (známé pod zkratkou JPL). Odborníci rozebírali klíčové systémy pro automatický hvězdolet.

Zkušebním polem pro mezihvězdnou techniku se musí stát náš sluneční systém – prohlásil šéf meziplanetárních výzkumů JPL Henry Harris. Například vysoce výkonný laser, který by poháněl plavidlo při letu mezi hvězdami, by se měl také používat v blízké budoucnosti ke sběru trosek okolo Země, což by zvýšilo bezpečnost letů jak astronautů, tak družic. Technika supertenkých plachet gigantických rozměrů, tlačených laserovým paprskem, by se zkoušela při výpravách k planetám.

Všechny systémy a techniky pro mezihvězdnou expedici mají sloužit i našim blízkým potřebám. „To je podle mého názoru jediná proveditelná cesta, která umožní, aby se na tento úkol začaly dávat peníze,“ upozornil Harris.

Samozřejmě výpravy, které vyvrcholí cestou k nejbližší hvězdě Alfa Centauri, musí postupovat po jednotlivých etapách a musí mít vědecké opodstatnění – usoudil John Anderson z centrály NASA ve Washingtonu. Ovšem nejdřív by měly automaty prozkoumat celý náš systém a to potrvá několik desítek let.

Sympozium o mezihvězdných expedicích, v pořadí třetí, uspořádala Mezinárodní astronautická akademie v italské Aostě kousek od Turína v červenci 2000. Tentokrát však vědci diskutovali o vysílání astronautů.

Výprava dvaceti lidí na 150 až 300 pozemských let bude stát tolik, kolik dnes dělá americký státní rozpočet, nadhodil Greg Matloff z Newyorské univerzity. To by dovolovalo jednu výpravu za století. Takovou periodicitu si nemůžeme dovolit, musíme připravovat expedice tak, aby byly podstatně lacinější.

Na řadě otázek spjatých s expedicí ke hvězdám odborníci na celém světě pracují, byť z důvodů ryze pozemských. Například lékaři a fyziologové se zabývají zimním spánkem některých zvířat. Přitom dospěli k závěru, že astronauti plující ke hvězdám by mohli strávit většinu cesty v hibernaci, v umělém dlouhodobém spánku. Noriaki Kondo z Ústavu pro biovědy japonské firmy Mitsubishi rozebíral v Aostě hibernaci kontrolovanou proteiny, nikoli vnějším prostředím či teplotou těla.

Hodně se diskutovalo o klíčovém bodu, jakým je pohon. Roger Lennard ze Sandiových laboratoří v Novém Mexiku a Marshallova kosmického střediska NASA prezentoval projekt nukleárního elektrického motoru k odebrání vzorků z Kuiperova pásma, což je oblast malých těles za Neptunem většinou tvořených zmrzlými prchavými látkami, ale i trpasličími planetkami, jako je Pluto. První údaje by tato sonda začala vysílat pět let po startu, schránka se 400 kilogramy vzorků by se vrátila po 20 letech.

První nesmělé projekty

Patrně první praktickou představu o mezihvězdných letech udělal v padesátých letech minulého století jeden z tvůrců vodíkové bomby Stanislaw Ulam z Losalamoských národních laboratoří – projekt Orion. Počítal s použitím série malých atomových bomb, které dopraví lidi na Mars, ne ke hvězdám.

Jeho myšlenku rozvedl známý teoretický Freeman Dyson z Princetonu. Uvažoval o mezihvězdném plavidle vážícím 400 tisíc tun, které mělo vézt 20 tisíc tun nákladu včetně několika stovek lidí. Hvězdolet by pohánělo 300 tisíc atomových bomb, které by vybuchovaly každé tři vteřiny a na palubě by vytvářely přitažlivost stejnou jako na Zemi. Po 10 dnech by dosáhl rychlosti tří procent světla a za 140 let by dorazil k Alfě Centauri.

Plavidlo Nova poháněné atomem navrhly Národní laboratoře Lawrence Livermora v Kalifornii. Pomocí laserového paprsku chtěly uvádět k výbuchům atomové palivo. K Barnardově hvězdě by tento stroj putoval 250 let. V padesátých a šedesátých letech se Američané a Sověti zabývali vývojem atomových raketových motorů. NASA ukončila tyto výzkumy v roce 1972 – ověřila si, že se dají postavit, ale zatím pro ně neměla využití, až možná při plánování pilotované mise na Mars.

Hvězdolet postavený na bázi anihilace čili slučování hmoty a antihmoty navrhl Forward. Jednotunový stroj by mohl proletět okolo Alfa Centauri za 48 let rychlostí rovnou 10 procent rychlosti světla. Potřeboval by k tomu 4 tuny reaktivní hmoty a 9 kilogramů antihmoty. Mimochodem pouhých 4–10 miligramů antihmoty by dokázalo dostat kosmickou loď od Země až k Marsu.

Antihmotu však zatím neumí fyzici zkrotit a využívat – při dotyku s běžnou hmotou okamžitě exploduje. Je tedy nejen drahá, ale i nebezpečná. A o tom, jak by takový motor měl vypadat, nemají fyzici ani zdání. Základní pokusy s antičásticemi probíhají v mezinárodním výzkumném jaderném středisku CERN u Ženevy a ve Fermilabu u Chicaga.

17 procent rychlosti světla

Nejpropracovanější a nejambicióznější projekt zveřejnili členové Britské meziplanetární společnosti (BIS) roku 1978 – hvězdolet Daidalos. Když na něm začali před pěti lety pracovat, shodli se, že jediným účinným pohonem pro daleké lety bude pulzní termonukleární motor poháněný héliem a deuteriem 3, tedy těžkým vodíkem.

Mezihvězdná sonda Daidalos měla být monstrem – skládala se ze dvou stupňů a přístrojové schránky. Délku měla 190 metrů, váhu 54 tisíc tun, z toho na užitečný náklad připadalo 450 tun. Tryska o průměru 100 metrů na konci prvního stupně měla na obvodu šest kulových cisteren – každou o průměru 50 metrů s kapacitou 46 tisíc tun paliva. Do této spodní části hvězdoletu byla ponořena tryska druhého stupně o průměru 40 metrů. Na jejím vrcholu byly čtyři menší palivové cisterny – každá o průměru 30 metrů pro tisíc tun pohonných hmot.

Čelní válec o průměru 50 metrů a výšce 20 metrů skrýval řídicí centrálu, vysílačku a vědecké aparatury. Uvnitř tohoto hermetického prostoru se měla udržovat teplota 1–2 stupně. Proti korozi, vyvolávané mezihvězdnou hmotou, by měl čelo chránit 7 milimetrů silný beryliový pancíř. Mrak částic, který poletí 200 kilometrů před strojem, má vychylovat z její dráhy balvany o hmotnosti až půl tuny. Tato ochranná clona se bude obnovovat každých 14 hodin vypuštěním 6 kilogramů částic.

Automat by měl dosáhnout maximální rychlosti 17 procent rychlosti světla. Energie, kterou na to vydají její dva motory, představuje explozivní sílu tři čtvrtě milionu atomových bomb svržených na Hirošimu.

Takové monstrum se samozřejmě bude stavět ve vesmíru – možná na parkovací dráze okolo Měsíce anebo okolo Jupitera. Bylo by totiž výhodné načerpat potřebných 30 tisíc tun hélia 3 z atmosféry této největší planety naší soustavy. Na Zemi by se tento plyn vyráběl obtížně. Britští vědci chtěli vypustit do atmosféry Jupitera aerostaty, které by tam volně pluly a nasávaly hélium. Na měsíci Kallisto či na jiném místě by se přeměňovalo na malé kuličky zmrzlé na minus 270 stupňů. Motor by měl zpracovávat 250 těchto kapslí za sekundu. Palubní aparatury budou získávat energii ze čtyř termonukleárních reaktorů.

S takovými gigantickými stavbami zatím nemá nikdo zkušenosti. Astronauti a odborníci zatím jenom s velkými obtížemi smontovali Mezinárodní kosmickou stanici ISS, dlouhou 50 metrů a širokou skoro 100 metrů.

Daidalos – ukázka složitosti

Cílem Daidala měla být Barnardova hvězda vzdálená šest světelných let, která měla mít podle tehdejších poznatků planety. Později ji projektanti přesměrovali k Alfě Centauri. K průzkumu cíle a jejího okolí by mělo odstartovat přes dvacet malých automatických sond. Jestliže tam budou planety terestrického typu, tedy jako Země, měly by tam přistát exkurzní moduly. Do atmosfér planet jupiterovského typu by se spustily aerostaty. A okolo všech by začaly kroužit umělé družice. Daidalos okolo hvězdy proletí, na jeho zabrzdění nebude dost paliva.

Všechny operace u cíle musí řídit palubní počítač schopný měnit rozkazy podle okamžité situace, tedy nadané vysokou inteligencí. Pozemní velitelství nebude hrát žádnou roli – při průletu by trvala výměna korespondence 12 let.

Daidalos se měl skládat z 1,6 milionu součástek. Kdyby tento systém fungoval se spolehlivostí na 99,99 procenta, pak by vypovědělo službu pouze 1 667 součástek. To by byl ohromný úspěch. Tehdejší technika však zaručovala stokrát nižší spolehlivost. Britští specialisté předpokládali, že elektronika 21. století bude na vyšší úrovni.

Projektanti počítali s palubním samoopravitelným systémem. Jakmile řídicí počítač objeví poruchu nějakého systému, okamžitě tam vyšle robota, aby ji odstranil. Několik stovek takových automatických montérů by vážilo 6 tun. K této opravárenské službě mají patřit i dva autonomní průzkumné aparáty schopné pracovat na povrchu stroje. Sklad náhradních součástek má vážit 14 tun.

Publikace o tomto projektu měla takřka 200 stran velkého formátu. Byla přeplněna výpočty, schématy a grafy. Odhad finančních nákladů však chyběl. Teprve později jeden z autorů Robert Parkinson odhadl, že by tento hvězdolet stál bilion dolarů, tedy tisíc miliard.

Na příkladu této vpravdě jednoduché sondy si můžeme nejlépe uvědomit technickou a časovou náročnost budoucích mezihvězdných plavidel. Projektanti se domnívali, že příprava expedice by si vyžádala nejméně dvě desetiletí. Půl století by trvala cesta. A potom deset let by řídicí středisko přijímalo naměřené údaje, jejich zpracování by se protáhlo na dalších několik desetiletí.

Bývalý pracovník NASA Marc G. Mills založil v roce 2010 neziskovou nadaci Tau Zero Foundation, která chce vytvořit mezihvězdnou sondu Ikaros. Podstatou má být přenesení projektu Daidalos na dnešní technickou úroveň.

DARPA a NASA: Stoletý hvězdolet

Měli bychom promýšlet techniku a metody, které nám v budoucnosti usnadní lety ke hvězdám. Ředitel Amesova střediska NASA generál Worden přiměl v říjnu 2010 v San Francisku Paula Eremenka z vojenského výzkumného úřadu DARPA, aby o tom začali přemýšlet. Výsledkem jejich debat bylo rozhodnutí DARPA a NASA ustavit projekt Stoletý hvězdolet (100 Year Starship).

DARPA, známá tím, že podněcuje k vývoji často fantastických strojů, vypsala konkurz v hodnotě milionu dolarů pro soukromé firmy. NASA přidává každý rok 100 tisíc na sympozia. Odměna mizerná, ale úkol prestižní. Zvítězila Nadace Mae Jemisonové, první černošské astronautky, spolu s firmou Icarus Interstellar.

„Náš projekt má vytýčit prostředky, které budou zapotřebí k cestám k jiným hvězdným systémům v příštích sto letech,“ vysvětlila Jemisonová. Nemají tedy stavět mezihvězdná plavidla, nýbrž podněcovat společnosti a laboratoře, aby se zaměřovaly na výzkum, jehož plody by se daly pro takovou expedici využít. A samozřejmě nejen pro daleké cesty, nýbrž i pro pozemské využití včetně vojenského. Nakonec dodala: „Ale jestliže všechno dokážeme vymyslet rychleji, během 20–30 let, bude to fajn, cesta bude otevřená.“

Výsledky jejich dosavadního úsilí se nedají dost dobře popsat. Je to běh na dlouhou trať. Zatím proběhlo pět seminářů, na kterých účastníci vystupovali s různými náměty. Podle Davida Neylanda, který v DARPA za tento projekt odpovídá, mají některé myšlenky přímé využití jak v NASA a Pentagonu, tak v soukromém sektoru.

Odborníci také posuzovali některé staré projekty, nejpodnětnější se jim zdají Forwardovy. Laserovou plachetnici studovali vědci NASA v devadesátých letech, kvůli nedostatku peněz ji ukončili v roce 2002. Podle Marka Lewise z Marylandské univerzity, bývalého vědeckého šéfa štábu vojenského letectva, bude k pohonu zapotřebí laserové dělo s optikou o velikosti planety Jupiter. Les Johnson z Johnsonova kosmického střediska NASA v Houstonu zase mluvil o tom, že plachta hvězdoletu by musela být velká jako stát Texas, tedy okolo 700 tisíc čtverečních kilometrů.

Rychlostí z televizního Star Treku

Debatovalo se i o fantastických myšlenkách – některé se mohou v budoucnosti hodit. Ken Olum, fyzik z Tuftssovy univerzity v Bostonu, rozebíral warpový pohon, což je fiktivní technika z televizního seriálu Star Trek umožňující dosahovat nesvětelné rychlosti – podle zákonů fyziky nemožné. Pokud bychom dokázali sestrojit plavidlo dosahující rychlosti světla, což je – jak dosud víme – nejzazší fyzikální hranice, putovali by astronauti k Barnardově hvězdě 1 571 dnů. A to je doba, kterou zřejmě potrvá cesta na Mars.

Harold White, fyzik z Johnsonova kosmického střediska NASA v Houstonu, který se zabývá raketovým pohonem, je optimističtější. Na semináři v září 2012 představil studii věnovanou warpovým bublinám. Warp je podle jeho názoru realizovatelný. „Tímto způsobem bychom se dostali k Alfa Centauri za dva týdny. Warpový pohon by měl i další výhody – nemá žádné zrychlení a hlavně čas na palubě rakety uvnitř warpové bubliny by běžel stejně rychle jako na Zemi.“

Eric Davis, fyzik z Ústavu pokročilých studií v texaském Austinu, zase přivedl na svět myšlenku čerpat energii k pohonu z volného vesmíru – mluvil o negativní vakuové energii. Adam Crowl z projektu Icarus se zamýšlel nad záchrannou výpravou pro lidstvo ze Země postižené totální katastrofou. „Je to teoretický pohled,“ podotkl.

Řečníci se na seminářích zabývali rovněž otázkami filozofickými, etickými, biologickými, psychickými a dalšími. Někteří navrhovali využívání vybraných kosmických technik ke zlepšení života na Zemi.

Projekt Daidalos nezůstal osamocený. Nicméně všechny ostatní návrhy nejsou propracované do takových podrobností – zůstávají spíše u ideových náčrtů.

Astronauti v roce 2140?

Rychlosti desetiny rychlosti světla můžeme postupem času dosáhnout – domnívá se Henry Garret z JPL. Nejnovějším projektem je návrh automatického hvězdoletu Firefly (Svatojánská muška), který předložil Robert Freeland z Univerzity státu Tennessee. K pohonu chce použít termonukleární reaktor. Ovšem tento zdroj energie zatím známe jenom z pokusů s vodíkovými bombami. Jeho praktické využití zatím odborníci nezvládli, pokusný reaktor se staví v jižní Francii. Fyzici už několikrát vytvoření řízené fúze nadšeně předpovídali, ale marně. Teď doufají, že se jim to podaří v polovině století.

Firefly by měla vážit 18 tisíc tun a spolkla by 300 miliard dolarů během 15 let. Pro srovnání: Mezinárodní kosmická stanice ISS stála něco přes třetinu. Cena pilotované mise na Mars se odhaduje a 100–450 miliard dolarů. Někteří odborníci se obávají takové náročnosti mezihvězdné expedice, že si vyžádá 100 bilionů dolarů – a to hraničí s možnostmi lidstva.

Kdy mezihvězdné expedice odstartují? Těžko odhadovat.

V osmdesátých letech 20. století se řada amerických a sovětských vědců shodla na následujícím scénáři: automatickou sondu vypustíme v polovině 21. století. Astronauti odletí ke hvězdám až ve 22. století, Američané nadhodili rok 2140.

Astronom Keith Wiley z Washingtonské univerzity však před několika lety upozornil, že se zapomíná na možné kvalitativní skoky ve vědě, které nahradí astronauty při dalekých výpravách nečekaným způsobem. Předně mohutná umělá inteligence stojící na úrovni duševních schopností člověka umožní průzkum okolí cizích hvězd bez jakéhokoli rizika. A to ještě umocní přenos myšlení jednotlivých lidí do umělých systémů. Vypadá to fantasticky, ale na počátku 20. století patřila výprava lidí na Měsíc také do sféry sci-fi.

„Plánování kosmického výzkumu by se proto mělo v následujících letech soustředit spíše na základní metody mezihvězdného pohonu a navigace než na generační kosmické lodi (archy), sociální a psychologické problémy dlouhotrvajících cest, nebo cestování ve stavu hibernace či bezvědomí,“ podotkl Wiley.

Poletí tedy někdy lidé ke hvězdám? Toť otázka. Je možné, že až v budoucnosti vzdálené několik staletí či tisíciletí, až bude ohrožena existence lidstva ve sluneční soustavě.

Automatičtí průzkumníci tam zamíří určitě dřív. Hudsonův ústav ve Washingtonu, který patří mezi čelné think-tanky, v roce 1998 předpověděl, že takový start bude možný teprve tehdy, až „celkové náklady na expedici nepřevýší dvě procenta hrubého ročního produktu obyvatel sluneční soustavy“, to znamená, až to nebude omezovat rozvoj civilizace v jiných směrech.

Projektanti Daidala I neměli v roce 1978 žádné ponětí o mikrominiaturizaci elektroniky. Projektanti Daidala II o sto let později budou vycházet z mnohonásobně prohloubené mikrominiaturizace násobené nanotechnikou, tedy z úrovně, o jaké se nám dnes ani nesní. Takové jsou zákony vývoje.

Tabulka kosmických sond mířících ven ze Sluneční soustavy:

Kosmická sondaRok vypuštěníSměr, vzdálenost, rychlost (vůči Slunci, 15.1.2014)funkční?
Pioneer 101972Aldebaran - Taurus, 110,1 AU, 2,5 AU/rokne
Pioneer 111973Aquila - Sagittarius, 89,6 AU, 2,4 AU/rokne
Voyager 11977? - Souhvězdí Žirafy, 126,6 AU, 3,6 AU/rokano
Voyager 21977? - Sirius , 103,8 AU, 3,3 AU/rokano
New Horizons
2006
?, 28,5 AU, 3,1 AU/rokano

AU je astronomická jednotka (1 AU = 149 597 870 700 m).

Zdroj: Wikipedia

Autor:







Apple MacBook Pro MF839CZ/AApple MacBook Pro MF839CZ/A

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.