Astronauti v oblacích. NASA má nečekané plány na let na Venuši

  • 112
Kosmická agentura NASA nemá před sebou žádný strategický úkol. Ten jí nejspíš vytyčí příští americký prezident, který se nastěhuje do Bílého domu v lednu 2017. Nicméně její odborníci spolu se specialisty z univerzit zkoumají další možnosti výprav. Třeba na Venuši.

Projektů na návrat lidí na Měsíc a na vybudování stálé stanice je dost. Rovněž tak se vyčerpaly představy o expedicích astronautů na Mars a na asteroidy. Nyní se objevila nová studie, která ukazuje na možnosti výzkumu horké Venuše z pilotovaných balonů.

Doutníky ve výšce 50 kilometrů

„Horní vrstva atmosféry je docela přátelský cíl,“ domnívá se Dalea Arneye z Langleyho výzkumného střediska NASA v Hamptonu. „Myslíme si, že náš plán není horší než v případě výzkumných výprav na Mars.“

Povrch planety Venuše, jak jej zachytila svými radary mezi roky 1990-1994 sonda Magellan.

Arney spolu s Chrisem Jonesem nedávno dokončili projekt Operace ve velkých výškách nad Venuší (High Altitute Venus Operational Concept – HAVOC). Počítají s lety astronautů na oběžnou dráhu Venuše. Zatímco na cestu na Mars a zpátky by bylo zapotřebí pomocí současné techniky 650–900 dnů, na návštěvu Venuše by stačilo mnohem méně. Autoři předpokládají, že let ze Země k Venuši by trval 110 dnů, pobyt jeden měsíc a návrat 300 dnů.

Automatické sondy

První automatické sondy začali vysílat k Venuši Sověti. Nejdřív se jim to příliš nedařilo. První průlet okolo této planety se povedl americkému Marineru 2 v srpnu 1962.

V březnu 1966 se do atmosféry Venuše zřítila sovětská Veněra, aniž cokoli odvysílala. Až v říjnu 1967 tam vstoupila Veněra 4 a podávala informace do okamžiku, kdy byla ve výšce 28 kilometrů. V prosinci 1970 se podařilo přistání Veněře 7, údaje o okolí předávala plných 23 minut. Následovaly další výsadkové moduly, jejichž činnost se v tomto pekle díky speciální ochraně prodlužovala. Nejdéle fungovaly aparatury Veněry 12 v prosinci 1978 – 110 minut, přičemž zaregistrovaly v její atmosféře blesky.

V říjnu 1975 se stala Veněra 9 první umělou družicí této planety. Američané tam umístili první družici Pioneer-Venus v prosinci 1978. Družice Venus Express Evropské kosmické agentury ESA poprvé obkroužila planetu v dubnu 2006. V červnu 2007 prolétla v blízkosti Venuše americká sonda Messenger mířící k Merkuru, která uskutečnila s Expressem některá společná měření.

Než by tam zamířili první lidé, vypustí NASA do výšek okolo 50 kilometrů automat, od něhož se odpojí schránka se vzducholodí a nafoukne se héliem do délky 31 metrů. Ve zvolené výšce je atmosférický tlak jako u hladiny oceánu na Zemi a horko o něco větší než na Sahaře.

Teprve po důkladném odzkoušení této techniky tam zamíří astronauti. Při třetí a čtvrté expedici přivezou vzducholodě. K jejich dopravě k cíli a nazpátek poslouží čtyřmístné lodě Orion, které se právě dokončují.

Lidé by žili v kabinách pod létajícími doutníky dlouhými 130 metrů a vysokými 34 metrů. Každý bude vážit takřka 96 tun, z toho na užitečný náklad připadne 70 tun. Energii mají čerpat ze solárních panelů o ploše přes tisíc čtverečních metrů, které budou na vrcholu pláště každého tělesa. Sluneční paprsky jsou tam o 40 procent mocnější, než u Země.

Později by mohly dvoučlenné posádky zůstávat na dráze okolo Venuše celý rok. Američtí odborníci si myslí, že by se tam vytvořily dokonce stálé základny vědců ze svazků těchto vzducholodí.

„Jestliže vidíme budoucnost lidstva v expanzi do vesmíru, pak Venuše není o nic horší než jiné planety, jako je třeba Mars,“ domnívá se Arney. „Vždyť horní část atmosféry Venuše představuje docela obyvatelný prostor. A my si myslíme, že v budoucnosti sehraje roli v rozšiřování lidského rodu do kosmu.“

Francouzské balony byly první

„Skoro se zapomnělo, že balony už atmosféru Venuše zkoumaly,“ upozorňuje astronom Petr Lála, který dlouhá léta pracoval jako zástupce vedoucího kanceláře OSN pro vesmír. „Když letěly sovětské sondy Vega 1 a Vega 2 v červnu 1985 na průzkum Halleyovy komety okolo Venuše, vysadily tam balony. Projekt vymyslel profesor Jacques Blamont z francouzského Národního centra kosmického výzkumu CNES. Balony plněné héliem měly průměr 3,5 metru, přeletěly v mracích ve výši 54 kilometrů z noční na denní stranu, přičemž urazily trasu přes 10 tisíc kilometrů. Cestou monitorovaly teplotu, tlak, sílu větru, osvětlení a sílu mraků.“

Byl to neobyčejně úspěšný experiment, přinesl mnoho zajímavých poznatků.

Druhá planeta od Slunce

Venuše je druhá planeta od Slunce, nejblíže okolo naší hvězdy krouží Merkur.

Je to terestrická planeta, tedy složená převážně z křemičitanových hornin. Okolo Slunce obíhá ve střední vzdálenosti 108 milionů kilometrů jednou za 225 dnů, což je její rok. Každých 584 dnů se přibližuje nejblíže k Zemi, a to na vzdálenost menší než 41 milionů kilometrů.

„Sondy Veněra, které pracovaly na povrchu, potvrdily, že atmosférický tlak na Venuši je přes 90 atmosfér a teplota okolo 470 stupňů, tedy víc než bod tání olova, bez ohledu na to, jestli je den, nebo noc,” konstatuje Petr Lála. „To znamená, že ve Venušině atmosféře musí vanout silné uragány, které přemisťují obrovské masy vzduchu, aby vyrovnaly teplotní rozdíly. Vybuchují tam sopky, řádí zemětřesení, běsní bouře. Skleníkový efekt vylučuje přítomnost kapalné vody, a tudíž i života.“

Extrémisté ve vysokých mracích?

Planetu obaluje hustá atmosféra, která má děsivé složení: 96 procent oxidu uhličitého, 3,5 procenta dusíku a zanedbatelné množství vodní páry.

„V takovém prostředí nemůže patrně existovat ani primitivní život,“ říká Lála. „Neprůhledná vrstva mraků obsahuje kapičky kyseliny sírové, které zřejmě vyvrhují vulkány, podle všeho pořád činné. Ve vysokých výškách se však tlak a teplota blíží hodnotám pozemským. Není vyloučeno, že právě tam plují některé extremofilní organismy, tedy organismy, které tady na Zemi žijí v extrémních podmínkách.“

A protože jedním z úkolů při výzkumu vzdálených světů je pátrání po příznacích či stopách života, je výzkum Venuše svrchovaně důležitý.

Projekty staré půl století

Projekt HAVOC jenom rozvíjí staré plány na nové technické úrovni. Návrhy na výpravy astronautů/kosmonautů k Venuši jsou staré přes půl století – jak v USA, tak v SSSR.

V polovině šedesátých let 20. století, kdy se počítalo s expedicí na Mars v rámci projektu PostApollo, tedy po dosažení Měsíce, nezapomněli odborníci NASA ani na Venuši. V únoru 1967 dokončili Jack Funk a James Taylor, inženýři ze Střediska pilotovaných letů (dnes Johnsonovo kosmické středisko) NASA v Houstonu, návrh na tři výpravy loděmi Apollo k návštěvě Venuše. Starty měly proběhnout začátkem dubna 1972, v polovině listopadu 1973 a začátkem července 1975 pomocí lunárních raket Saturn 5. Z expedice trvající 565 dnů by zůstali astronauti na dráze okolo planety 40 dnů. Postupně se rodily nejrůznější obměny tohoto plánu.

Později se uvažovalo o průletu lidí okolo Venuše během výpravy na Mars koncem sedmdesátých či na počátku osmdesátých let.

V konstrukční kanceláři OKB-1 (dnes firma Eněrgija) v Podlipkách u Moskvy, která byla průkopníkem kosmických letů, počítali s tím, že až dostanou pomocí rakety N-1 kosmonauty na Měsíc, budou pokračovat i v dalších výbojích.

Už 12. dubna 1960, přesně rok před startem prvního kosmonauta Jurije Gagarina, poslal hlavní konstruktér Sergej Koroljov do Kremlu program dalších letů. Uvažoval o cestě celé perutě planetoletů (tří až čtyř strojů) k jednotlivým planetám současně. Tým inženýra Konstantina Feoktistova chystal těžkou loď TKM pro přistání na Marsu a skupina Gleba Maximova stroj Mavr (Mars-VeněRa) k obletu Marsu a Venuše. Nakonec své návrhy nedokončili, museli se vrhnout na aktuálnější práce. Plány navíc počítaly s využitím lunární superrakety N-1, kterou se nepodařilo uvést do provozu.

Při návštěvě prezidenta Ronalda Reagana v Moskvě v létě 1988 navrhlo vedení firmy Eněrgija společnou americko-sovětskou výpravu na Mars, případně s průletem okolo Venuše. Nikdy se o tom nezačalo vážně jednat. O šest let později Rusové nabídku zopakovali. V roce 1998 kvůli tomu dokonce svolali schůzku odborníků do Moskvy. Nakonec dostala přednost Mezinárodní kosmická stanice ISS.

Batyskafem do pekla

Na počátku sedmdesátých let začali sovětští odborníci opět rozvíjet myšlenku dlouhodobého výzkumu Venuše lidmi. Ve velkých výškách chtěli zřídit menší orbitální stanice, ze kterých by spouštěli k povrchu automatické sondy. Později tam vypustí vzducholodi, jejich povrch zpevní postřiky ze speciálních látek. Tyto stálé stanice by mohly mít průměr či délku několika stovek metrů.

Jakmile by si kosmonauti zvykli žít na těchto základnách, začnou přemýšlet o návštěvách povrchu. Mohli by se k němu spouštět v gondolách podobných batyskafům, jimiž se zkoumají oceánské hlubiny na Zemi. Se skafandry pro lidi k procházkám po povrchu se nepočítalo – musely by být těžké k neunesení. Ovšem technika, která se vynoří zítra či pozítří, ani to nevyloučí.

Pět typů vzducholodí pro průzkum Venuše.
Dva z pěti typů vzducholodí pro průzkum Venuše.

Tyto návrhy se nedostaly na stoly konstruktérů. Zůstaly v nápadech otiskovaných v odborných a populárních časopisech. Ovšem je pravděpodobné, že ke všem těmto myšlenkám se budou v příštích desetiletích konstruktéři a vědci vracet. Dobývání neznámého je vždycky přitažlivé.