Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Letadlová loď USS Enterprise dobojovala. Skončí ve šrotu

aktualizováno 
Legendární atomová letadlová loď Enterprise, která brázdila oceány víc než půl století, na začátku listopadu ukončila svou námořní kariéru. Vrátila se z poslední plavby a skončí v hutích. Přečtěte si o historii slavné lodi, která nepřežije škrty v americkém vojenském rozpočtu.

Loď Enterprise v roce 1990 | foto: US Navy

Dne 4. listopadu se první letadlová loď na jaderný pohon na světě vrátila do domovského přístavu Norfolk ve státě Virginia (USA) ze své 25. bojové plavby. Trvala osm měsíců a během té doby se z paluby uskutečnilo přes 2 200 vzletů letadel a vrtulníků, včetně bojových na podporu pozemních sil NATO v Afghánistánu.

Fotogalerie

Na postavení nepřítele letadla startující z Enterprise svrhla celkem 56 kusů leteckých bomb. Loď rovněž křižovala v Perském zálivu a v rámci hlídkové služby desetkrát proplula dnes "horkým" Hormuzským průlivem mezi Íránem a Arabským poloostrovem.

Podle nejaktuálnějšího plánu velení vojenského námořnictva Spojených států amerických bude plavidlo dne 1. prosince 2012 vyřazeno ze stavu loďstva. Symbolický administrativní úkon má následovat odstranění výzbroje a zejména bezpečné ukončení provozu jaderných reaktorů plavidla.

Poté vlečné lodě odtáhnou bývalé válečné plavidlo z kotviště Panamským průplavem k tichooceánskému pobřeží státu Washington, kde ho společnost Northrop Grumman nechá rozebrat na šrot. Skončí tak více než padesátiletá historie námořního kolosu.

Stavba, křest a zkoušky

Kýl letadlové lodi byl založen dne 4. února 1958 v loděnicích Newport News Shipbuilding v Norfolku. Za 19 měsíců byla Enterprise slavnostně pokřtěna manželkou tehdy úřadujícího ministra vojenského námořnictva Frankeho a 24. září 1960 opustila dok. Po zástavbě baterie osmi jaderných reaktorů dosáhl první z nich 2. prosince téhož roku kritického stavu.

Loď byla následně vyzbrojena a vystrojena. Na první zkušební plavbu se vydala 29. října 1961. Při zkouškách nejvyšší rychlosti obrovitá loď ujela všem doprovodným plavidlům, čímž jasně dokázala převahu výkonu svého atomového pohonu nad klasickými paroloděmi na uhlovodíková paliva. Dne 25. listopadu 1961 byl první atomový nosič letadel včleněn do stavu atlantické flotily Spojených států jako její vlajková loď.

Ovšem jaderný pohon měl i své nevýhody. Značné pořizovací náklady ve výši 451 milionů dolarů tehdejší hodnoty měny překazily plány na stavbu dalších lodí stejné třídy. Pro srovnání: první atomová raketonosná ponorka USS George Washington přišla americké námořnictvo na 110 milionů dolarů bez započtení ceny za 16 raket Polaris. Letadlové lodě US NAVY bezprostředně následující po Enterprise byly z úsporných důvodů vybaveny parními kotli na topný olej.

První tak trochu kosmická výprava

Na oceán se v rámci operační služby Enterprise vydala 12. ledna 1962. Jedním z cílů plavby byly úkoly spojené s podporou přistávacího manévru první americké kosmické orbitální lodi Mercury-Atlas 6 s astronautem J. H. Glennem na palubě. Pro technické potíže vesmírné lodi byl let mnohokrát přesunut a "Big E" (tedy "Velké E"), jak se lodi přezdívá, pak v době uskutečnění vesmírného pokusu už neplnila úlohu bezprostředního záchranného plavidla, ale jen spojovací a průzkumnou činnost ve vodách Karibiku.

V dubnu téhož roku se stala velitelským stanovištěm během vojenských manévrů, na které přímo na palubě lodi dohlížel prezident USA J. F. Kennedy s početným senátorským doprovodem. Počátkem srpna vyrazila do Středozemního moře, aby se zúčastnila dalších cvičení naplánovaných v uvedené oblasti.

Veškeré dosud nesplněné záměry ovšem byly 19. října 1962 smeteny ze stolu a letadlová loď obdržela nový bojový rozkaz. Při jeho plnění se Enterprise urychleně přesunula napříč Atlantickým oceánem k východnímu pobřeží Spojených států, kde se připojila k plavidlům určeným k zablokování námořní dopravy na Kubu během karibské raketové krize (více v našem starším článku).

Zřejmě nejslavnější fotografie letadlové lodi Enterprise  s křižníkem Long

Zřejmě nejslavnější fotografie letadlové lodi Enterprise s křižníkem Long Beach (uprostřed) a Bainbridge (CGN-25). Všechna tři plavidla byla poháněna jaderným pohonem a v okamžiku pořízení snímku (31.7.1964) vyrážela na plavbu kolem téměř celého světa bez doplnění paliva.

Od října 1963 pak spolu s atomovými křižníky Long Beach a Bainbridge vytvořila Zvláštní nukleární námořní svaz jedna. Trojice plavidel se mimo jiné vydala 31. července 1964 z Gibraltaru na plavbu kolem světa. Vojensko-propagační operaci zakončila zmíněná plavidla 3. října 1964 v Norfolku.

Zemi kolem dokola atomová flotila sice neobeplula, zbývala jim cesta přes Atlantik do Evropy, ale bez všech pochybností celému světu předvedla skutečně neomezený dosah námořních jednotek s uranovými reaktory. Plavební dosah byl a je dosud největší taktickou výhodou lodí s nukleárním pohonem vůbec.

Výměna paliva v reaktorech Enterprise proběhla celkem čtyřikrát: v letech 1964, 1970, 1979, a 1994.

Válečné nasazení a plameny na palubě

Po vykonání předepsané údržby jaderných reaktorů lodi a následných zkouškách i výcviku posádky byla v roce 1965 Enterprise přeložena k tichooceánské flotile. Její letadla se posléze zapojila do bojových operací ve válce ve Vietnamu. S přestávkami se u pobřeží Indočíny loď objevovala až do skončení konfliktu v roce 1975.

Mezitím však došlo 14. ledna 1969 během nácviku leteckých operací s ostrou municí k mimořádné události. Proud spalin z motoru startujícího letounu přehřál hlavici protizemní neřízené raketové střely v raketnici podvěšené na jiném letadle na palubě. Trhavina explodovala a střepiny prorazily palivové nádrže sousedních ke startu plně připravených a dotankovaných strojů. Následný požár petroleje způsobil postupné detonace několika čtvrttunových bomb, zavěšených pod letadly.

Požár CVN – 65 zachycený z doprovodné lodi krátce po jeho vypuknutí. Za

Požár CVN – 65 zachycený z doprovodné lodi krátce po jeho vypuknutí. Za povšimnutí stojí proud leteckého paliva stékajícího z paluby na vodní hladinu, kde dále plane.

Přestože se plameny poničenou letovou palubou dostaly i o jednu úroveň níže, zvládla posádka zabránit živelnému šíření požáru a spolu s vodními děly doprovodných plavidel oheň v krátké době zcela uhasila.

Následky nehody však byly tragické. Při požáru zemřelo 25 lidí, dalších 371 utrpělo vážná zranění, převážně popáleniny. Celkem 62 členů posádky bylo zraněno tak vážně, že byli letecky přepraveni do nemocničních zařízení na nedaleké Havajské ostrovy.

Co se týče materiálních škod, evidenční důstojníci odepsali 15 letadel a 17 jich označili za poškozená. Rekonstrukce poničených částí plavidla trvala jeden a půl měsíce. Od srpna téhož roku se Enterprise podrobila rozsáhlé, předem naplánované modernizaci navigačního vybavení. Přestavba trvala až do prosince roku 1970.

Místo katastrofy na palubě zachycené fotografem krátce po uhašení největších

Místo katastrofy na palubě zachycené fotografem krátce po uhašení největších plamenů.

Bojová služba na přelomu století

Od počátku roku 1979 se Enterprise znovu nacházela v loděnici, kde byla významným způsobem vylepšena. Zástavba moderních radiolokátorů a spojovacích soustav změnila poměrně výrazně siluetu kostky ostrova nad letovou palubou. Úpravy pochopitelně nesledovaly estetická hlediska, ale zvýšily bojové možnosti plavidla.

Po secvičení členů posádky se "Velké E" zapojilo do řady rozsáhlých námořních manévrů. Druhý listopadový den 1985 však Enterprise během plavby narazila na zrádnou mělčinu Cortes Bank, vystupující ze dna Tichého oceánu zhruba 200 km na západ od San Diega. Největší škody utrpěla letadlová loď na přídi, kde vznikla18 m dlouhá trhlina ve vnější obšívce. Střet s podmořskou překážkou pokřivil i lopatky lodních šroubů na levoboku. Oprava poškození byla provedena v suchém doku.

V roce 1988 byla Enterprise vyslána jako doprovodné plavidlo chránící ropné tankery v Perském zálivu před útoky íránských námořních sil. Letadla typu A-6 Intruder potopila dvě malé lodi a jednu fregatu poškodila.

V následujícím období se letadlová loď zapojila do válečných operací v Bosně (v létě 1996). Záhy byla urychleně převelena opět do Perského zálivu, kde leteckou činností podporovala akce ozbrojených sil Spojených států v oblasti.

V roce 1998 její letadla plnila bojové úkoly v rámci operace Pouštní liška. V následujícím roce byla již zase zpět v Jaderském moři, aby působila ve prospěch vojsk NATO, činných na území bývalé Jugoslávie. V roce 2001 se její letadla zapojila do útoků v Afghánistánu a v období let 2003 až 2004 se podílela na válce koaličních sil s Irákem.

V roce 2005, po absolvování periodické údržby v norfolkských loděnicích, najela Enterprise při výjezdu z přístaviště na písečné lavice na dně a všech 8 reaktorů bylo v důsledku této události odstaveno. S využitím záložního pohonu se letadlová loď dovlekla k molu, kde během tří dnů obsluha jaderné části plavidla vyčistila zanesené kondenzátory pohonného soustrojí od říčního bahna.

V letech 2006 a 2007 zaplnily stránky lodního deníku Enterprise zejména zápisy o akcích ve střední Asii. Od dubna 2008 se Enterprise nacházela opět v norfolkském suchém doku. Tam prošla generální opravou, která si vyžádala náklady 660 milionů dolarů (mělo to být 480 milionů).

Od října 2010 nastoupila letadlová loď znovu do služby. Původně měla být jako nejstarší válečné plavidlo US NAVY vyřazena z flotily v roce 2014, ale pro nedostatek prostředků v rozpočtu amerického námořnictva byl konec aktivního nasazení legendárního nosiče letadel urychlen. Moderní nástupkyně Enterprise, atomová mateřská letadlová loď Gerald R. Ford (CVN-78), by měla být dokončena v roce 2015.

Vzhled ostrova letadlové lodě v roce 1990. Plavidlo kotví v přístavu.

Vzhled ostrova letadlové lodě v roce 1990. Plavidlo kotví v přístavu.

Místem klidu, rozjímání a duchovní útěchy na rušné válečné lodi byla lodní

Místem klidu, rozjímání a duchovní útěchy na rušné válečné lodi byla lodní kaple.

Pohled do podpalubního hangáru. Uprostřed letoun F – 18 Hornet.

Pohled do podpalubního hangáru. Uprostřed letoun F – 18 Hornet.

Enterprise v číslech

Délka plavidla je 342 metrů včetně letové paluby, největší stejně pojatá šířka činí 78 metrů. Největší výtlak obnáší 94 800 tun.

Pohon plavidla zabezpečuje 8 jaderných reaktorů Westinghouse A2W, které vyrábí páru pro čtyři turbíny stejného výrobce s celkovým výkonem 210 megawattů (jako jeden blok elektrárny Prunéřov II). Turbíny pohání 4 lodní šrouby, které jsou schopné udělit lodi nejvyšší rychlost 33,6 uzlu (62,2 km/h).

Loď je zhotovena převážně z oceli. Přídavné hliníkové pancéřování síly 8 palců (20 cm) odpovídá pevností stomilimetrovému ocelovému plátu a je použito k ochraně letové paluby, hangáru, muničních skladišť a reaktorů.

Službu na plavidle vykonávala posádka skládající se tabulkově z 5828 osob. Tři tisíce patřily k obsluze lodi (2700 námořníků, 150 loďmistrů a 150 důstojníků). Letecká křídla měla početní stav celkem 1800 příslušníků vzdušných sil (250 pilotů a 1550 osob obsluhy).

Loď původně nenesla žádnou hlavňovou nebo raketovou výzbroj. Později byla postupně opatřena palebnými protiletadlovými prostředky. Jde o dvě odpalovací zařízení raket RIM-7 Sea Sparrow, dva šestihlavňové rychlopalné systémy Phalanx CIWS a dvě raketnice pro odpalování samonaváděcích raket blízkého dosahu RIM-116 RAM.

Ke zmatení zbraní pravděpodobného nepřítele používala letadlová loď soustavu Mark 36 SRBOC odpalující rušivé radarové a infračervené prostředky.

Hlavní zbraní lodi bylo palubní letectvo. Jednotlivá letadla startovala na krátké dráze pomocí celkem čtyř parních katapultů, které pomáhaly motorům urychlit letoun na dostatečnou rychlost. Dva katapulty působily ve směru podélné osy k přídi plavidla, dva byly rozmístěny v přední části úhlové paluby. Na palubu se stroje dostávaly čtyřmi výtahy.

Přistání probíhala směrem od zádi lodě na dráhu svírající s podélnou osou lodi mírný úhel. Brzdění letadel zabezpečovaly lanové systémy na lodi a výklopný hák na letadle. Počet a typ nesených letounů se měnil. Přidělené letecké jednotky se ve službě na plavidle střídaly. Nejvyšší údaj hovoří o 110 letadlech v minulosti, v současnosti nesla Enterprise obvykle 60 strojů (maximálně 90).

Pohled do nejdůležitějšího pracoviště letadlové lodi za boje vůbec. Radary jsou

Pohled do nejdůležitějšího pracoviště letadlové lodi za boje vůbec. Radary jsou sice dobré oči, ale mozkovým centrem plavidla je středisko přehledu vzdušné situace.

Jakou měla práci?

Sestava leteckých sil zabezpečovala vždy splnění všech základních taktických úkolů, ke kterým vojáci řadí průzkum, vybojování vzdušné nadvlády, údery na pozemní cíle, boj s námořními jednotkami nepřítele a záchranné či dopravní akce.

Z hlediska typů šlo vždy o pestrou směs, např. Vigilante (atomový bombardér a průzkumník), Phantom II (stíhací bombardér), Crusader, Skyhawk, Intruder (útočné), Hawkeye (letoun včasné výstrahy), Skyraider (lehký útočný a podpůrný), později Tomcat (stíhací), Hornet (stíhací, útočný, průzkumný) Prowler (elektronický boj) a jiné.

V době svého vzniku měla Enterprise měla stejně jako jiné letadlové lodě USA sloužit především jako mocný prostředek k napadení objektů vojenského významu taktickými jadernými zbraněmi mohutnosti do několik desítek kilotun TNT. Samozřejmě šlo především o cíle na území Sovětského svazu a jeho spojenců.

Úderná síla a mimořádná operační pružnost amerických letadlových lodí včetně Enterprise velmi znepokojovala politické i vojenské představitele SSSR. Značná část potenciálu sovětských vzdušných zbraní i ponorek byla vyčleněna k lovu letadlových lodí v mořích a oceánech přiléhajících k pobřeží země.

Ovšem ještě dlouho po začátku služby Enterprise bylo pro sovětskou armádu obtížné vůbec zjistit, kde se americké letadlové lodě právě nacházejí. A vlastně po celé období studené války se Sovětskému svazu nepodařilo ani částečně vyrovnat poměr sil na moři. Vlastní letadlové lodě, byť poněkud menší, získali sovětští admirálové až těsně před zánikem SSSR.

Velké letadlové lodě se však v praxi osvědčily jako mimořádně všestranné prostředky prosazování politických a mocenských záměrů Spojených států a to i bez hrozby použití jaderných zbraní. V zástupných válkách supervelmocí letadlové lodě amerického námořnictva dokázaly vždy zabezpečit přítomnost vojenských sil USA v určitém teritoriu, kterou by jinými prostředky šlo uskutečnit jen částečně nebo vůbec.

V současnosti význam velkých hladinových lodí, určených pro vedení leteckých operací, spíše vzrůstá než upadá. Představy italského generála Giulio Douheta (1869 – 1930) o rozhodujícím významu letectva se tak dnes, více než 80 let po jeho smrti, téměř dokonale naplňují díky spojení letadlových lodí a moderních bojových letadel.

Autor je spisovatel a ilustrátor.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Rakouskouherská polní pošta: Doručovala lístky z fronty a vedl jí Čech
Rakousko-uherská polní pošta doručovala lístky z fronty a vedl ji Čech

VIDEO Za 1. světové války byla pošta jediným kanálem, jakým mohli vojáci sdělit svým rodinám, že jsou v pořádku. I proto fungovala v Rakousku-Uhersku polní pošta,...  celý článek

Satelit poměrně krátkodechého programu SAMOS na ilustraci. Na rozdíl od velmi...
Ruská raketa zasáhne cíl v USA za půl hodiny. Jak začala vesmírná špionáž

(II. část) Počátky prvního úspěšného programu špionážní družice v USA probíhaly v naprostém utajení i před rodinami účastníků. V Sovětském svazu si zatím...  celý článek

I za 1. světové války se rozvíjel automobilový průmysl
I za 1. světové války se rozvíjel automobilový průmysl USA

VIDEO 17. srpna 1917 vyšel v redlandských novinách inzerát propagující nový vůz společnosti Buick. I za první světové války se nakupovaly vozy nejstarší americké...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.