Začněme větou, která není příliš důležitá, ale je informačně zajímavá: ze dvou nejschopnějších leteckých konstruktérů pracujících v císařském Německu během Velké války byl jeden Holanďanem a druhý pacifistou. A není ani bez zajímavosti, že v příběhu o Hugovi Junkersovi a jeho přelomovém éru si najde menší roli i ten Holanďan, tedy Anthony Fokker. Z pohledu prvoválečného „dobrodružství“ je samozřejmě významnější role Fokkera a jeho stíhaček, ale z pohledu technologického stojí na vrcholu Junkers.
Hugo Junkers(3.2.1859 -3.2.1935) Hugo Junkers byl především vynálezce a vědec a až ve druhé řadě podnikatel, v roce 1897 se stal profesorem na technické univerzitě v Aachenu. V roce 1895 založil firmu na výrobu domácí tepelné techniky, jako plynové průtokové ohřívače vody a další (značka Junkers v tomto oboru existuje dodnes). Před rokem 1910 začal bádat i v oblasti letectví. Z té doby pochází jeho patent na celokovové samokřídlo pro dopravu osob a nákladu. Od roku 1915 úspěšně stavěl celokovové letouny klasické koncepce. Od počátku 30. let vyráběla firma Junkers dopravní letoun Ju 52, který byl vyvrcholení Junkersovy konstrukční školy. Jako pacifista měl Junkers vždy problémy s vládnoucími elitami. To vyvrcholilo nástupem Hitlera k moci. Junkers se nechtěl podílet na výzbrojním programu Třetí říše, odmítal také poskytnout své patenty. Proto byl zbaven vlivu ve svých podnicích a „uvržen“ do domácího vězení. Se střemhlavým Ju 87 a dalšími bojovými stroji pro novou válku ho tak kromě jména nepojí zhola nic.  Junkers J 1, první letoun značky Junkers  Hugo Junkers a dopravní letoun Ju 52 |
Cesta k celokovovým letounům
Hugo Junkers stál za prvními úspěšnými konstrukcemi celokovových letadel, nesmazatelně se tak zapsal do dějin letectví. Je pravda, že nebyl zcela prvním konstruktérem letadel z kovu, pár let před ním, už před válkou, se o to pokusili jiní. Ti se však na své krátké pouti tímto směrem nepotkali s úspěchem.
Junkers se svým týmem původně uvažoval o návrhu celokovových civilních dopravních letadel. To však změnila válka, která takovým vzletným myšlenkám nepřála a dovolila financovat pouze projekty letadel vojenských. Nezbývá než dodat, že dopravním strojům se pak firma Junkers úspěšně věnovala po válce.
Na podzim 1915 vzlétl experimentální neozbrojený jednoplošník Junkers J 1. Zde se ještě nesetkáme s duralem, který máme s konstrukcí celokovových strojů zafixován, ale byl to nefalšovaný pták ocelový, včetně potahu z trafoplechu. I když letoun dostal přezdívku „plechový osel“, získal po menších úpravách uživatelsky příjemné vlastnosti a mnozí z pilotů, i od vojenského letectva, kteří si ho mohli vyzkoušet, se o něm vyjadřovali pochvalně. Cesta k úspěšným celokovovým strojům započala.
Následoval typ Junkers J 2, materiálově stále ještě ocelový, zamýšlený jako stíhačka. Vzniklo asi šest kusů, ty se podrobily dalším zkouškám. Typ Junkers J 3 byl konstruován už s použitím hliníkové slitiny, ale nedočkal se finální hmotné podoby. Potom, na přelomu let 1916/17, přišla bomba.
Junkers J.I
V létě 1916 definoval Inspektorát německého vojenského letectva (Idflieg - Inspektion der Fliegertruppen) požadavky na nový typ v kategorii letadel pro spolupráci s pěchotou. Jedním z požadavků byla dvouplošná koncepce. Junkers, od počátku zastánce čistších jednoplošníků, se s tím musel nějak vypořádat. Aby se vlk nažral a z kozy alespoň něco zůstalo, byl nový stroj pod vedením inženýrů Otto Madera a Franze Brandenburga konstruován jako tzv. jedenapůlplošník. Dolní křídlo mělo markantně menší nosnou plochu než křídlo horní.
Junkers J.I
Stroj vznikající pod továrním označením Junkers J 4 (tedy čtvrtý Junkersův typ) je známější pod armádním označením Junkers J.I. Zde písmeno „J“ patřilo v německé hierarchii pěchotním letounům (Infanterie, „I“ ve Schwabachu vypadá jako „J“). V typovém značení německého letectva během Velké války označovalo písmeno kategorii, případně koncepci letadla a římské číslo pak (zpravidla) pořadí typu v této kategorii od daného výrobce. Uveďme například jednoplošné stíhačky, kde E značí eindecker: Fokker E.I, Pfalz E.I nebo Siemens-Schuckert E.I.
Junkers J.I byl svou konstrukcí zcela přelomový. Zatímco jiné letouny používané pro stejné či podobné úkoly byly minimálně zpočátku pouze ozbrojené pozorovací stroje, které v lepším případě následně dostaly přídavný pancéřový plech chránící posádku proti ostřelování pěchotními zbraněmi ze země, byl Junkers J.I od první čáry konstruován s pancéřovanou celou přední částí trupu.
Pancéřová vana vyrobená z 5 mm silných pancéřových plechů z chromové oceli ukrývala důležité části letadla. V přídi měl místo řadový motor, za ním se nacházela místa pro dvoučlennou posádku - pilota a pozorovatele. Za pozornost stojí sedadlo pilota tvořené palivovou nádrží. Samotná vana beze všech komponent vážila 470 kg.
Junkers J.I První sériově vyráběný celokovový a pancéřovaný letoun. Jeho úlohou byla přímá spolupráce s pěchotou.
|
Zbytek konstrukce byl z duralu s menším podílem ocelových dílů (zatěžované části vzpěr, některé spojovací prvky, atd.). Potah křídel, vodorovné ocasní plochy a později celé svislé ocasní plochy tvořil duralový vlnitý plech tloušťky 0,38 mm (0,015 palce). Trup za pancéřovou vanou byl potažen leteckým plátnem. Ze dřeva byly pouze vrtule, ukryté motorové lože, podvozková ostruha na zádi a pár prvků v kokpitu a stanovišti pozorovatele (přístrojová deska, sklopné sedátko pozorovatele, atd.).
K tomu vlnitému plechu musíme dodat, že jeho požití v letectví bylo dílem Junkersovy invence. Další letouny Junkers jím měly potažen i trup. Vlnitý plech měl při úspoře hmotnosti lepší pevnostní parametry.
Jako výzbroj sloužil především pohyblivý kulomet pozorovatele. Ten mohl případně používat také ruční granáty nebo kilogramové pumy Fliegermaus.
Některé stroje mohly mít dva klasické synchronizované kulomety, ale nebylo to pravidlem. Pro postřelování pozemních cílů (zákopů) by byly výhodnější zbraně mířící dolů. A tak se zkoušely instalovat i dvojice kulometů mířících pod úhlem 45° dolů po směru letu, ty se však kvůli obtížnému zaměřování při nízkých průletech vůbec neosvědčily.
Neověřené jsou informace, že u sedmi letounů se místo pohyblivého kulometu pozorovatele zkušebně instaloval 20mm kanon Becker. Takto vyzbrojené stroje měly postřelovat nepřátelské tanky.
Nosnost už tak těžkého stroje byla omezená, přednost před výzbrojí se dávala radiovybavení a kamerám. Důvod bude zmíněn v kapitole o operačním nasazení.
Výroba a operační nasazení Junkersu J.I
Oficiální objednávku na stavbu tří prototypů dostala firma Junkers & Co v říjnu 1916. Práce na prvním skončily v lednu 1917 a 28. dne stejného měsíce ho zkušební pilot Arved von Schmidt zalétal. Výsledky letových zkoušek přinesly požadavky na menší úpravy draku, v průběhu času se na sériových strojích objevila například rohová aerodynamická odlehčení směrovky a křidélek.
Mezitím objednal Idflieg první sérii 50 letounů. Později vyšlo najevo, že firma Junkers & Co nemá kapacity dostát vojenským objednávkám v rozumném časovém intervalu. Hugo Junkers zkrátka dával přednost bádání na nových technologiích a nějaká válka požadující velké počty bojových strojů šla mimo něj. Přišlo tedy vládní rozhodnutí o založení společného podniku s Fokkerem, který měl zkušenosti se zajištěním sériové výroby. Holanďan Anthony Fokker se těšil u vrchnosti nebývalé oblibě a chrlil jedno letadlo za druhým, byť samozřejmě konstrukce dřevěné. Fokker byl také jedním z pilotů, kteří si už v roce 1916 vyzkoušeli celoocelový Junkersův letoun J 2 a podlehl jeho tlustému křídlu. Samonosná křídla s tlustým profilem, ale dřevěné konstrukce, pak aplikoval na svých stíhačkách (Fokker Dr.I, D.VI, D.VII a D.VIII).
Ani jeden z obou pánů nebyl myšlenkou společného podniku příliš nadšen. Žádná jiná alternativa však nepřicházela v úvahu, a tak došlo v říjnu 1917 k založení Junkers-Fokker Werke AG (zkracováno na Jfa).
Junkers J.I, zřetelné je označení výrobce na trupu - Jfa, ze sériového čísla 849/17 lze vyčíst rok objednávky 1917.
Už v prosinci 1917 dostal Jfa objednávku na 100 kusů. V červenci 1918 přišla objednávka na dalších 50 kusů a v říjnu těsně před koncem války na posledních 100. Celkem tak bylo v četně prototypů objednáno 303 letounů Junkers J.I. Je nabíledni, že ne všechny objednané stroje se stihly vyrobit, natož dodat zákazníkovi - vyrobeno jich bylo 227 a dodáno 189.
Letouny Junkers J.I sloužily u jednotek Flieger Abteilung-Infanterie, tedy leteckých oddílů úzce spolupracujících s pěchotou. Hlavním úkolem Junkersů J.I byl průzkum v nízkých výškách nad bojištěm. Díky obousměrné radiotelagrafické vysílačce, kterou měly mnohé z junkersů namontovánu, bylo možné s pěšími jednotkami přímo komunikovat. Signály se předávaly i primitivnějšími prostředky: světlicemi, dýmovnicemi, různými barevnými terčíky a praporky (samotný systém takových signálů ale primitivní být nemohl). Od vzdálených pozemních velitelství mohly posádky předávat pěšákům rozkazy. Dále se junkersy používaly k zásobování odříznutých pěších jednotek při pohybu fronty.
Nakládání proviantu pro shoz odříznutým pěším jednotkám
Přímé útoky na nepřítele nepatřily mezi hlavní role, už jen kvůli nedostatečné výzbroji. Přesto se díky účinné pancéřové ochraně a slušné odolnosti celé kovové konstrukce proti bojovému poškození označuje Junkers J.I za první bitevní stroj, dědečka šturmoviků a pradědečka warthogů. Ostatně sami letci dali svému stroji přezdívku létající tank.
První vyrobený sériový stroj se sériovým číslem 100/17 obdržel koncem července 1917 Flieger-Abteilung 19 a bojovou premiéru měl 1. srpna. Létal v 50 m výšce nad frontou u města Ypry. Přes obdržené zásahy se bezpečně vrátil na letiště. Zkušební pilot výrobce, Arved von Schmidt, který byl u toho, poslal ještě téhož dne telegram Junkersovi, jak velitel oddílu oplýval nadšením z odolnosti stroje.
Postupně přicházely k bojovým jednotkám další exempláře. Samotní letci byli zpočátku vesměs nesví z velikosti a hmotnosti letounu, ale po prvních letech si ho právě pro jeho odolnost velice oblíbili. Letoun se dal označit za prakticky nesestřelitelný. Letci se z akcí bezpečně vraceli se stroji děravými jako řešeto, v rekordním případě bylo napočítáno až 400 průstřelů. Dokonce u strojů s plátnem potaženou zadní částí trupu mohl potah celý shořet bez toho, aby to mělo vliv na další let. Ani dohodoví stíhači nezaznamenali žádných úspěchů. Než zjistili, co je to vlastně za letadlo, nešlo jim na rozum, že tak může odolávat jejich palbě.
Není zaznamenán potvrzený sestřel Junkersu J.I nad územím nepřítele. K nouzovým přistáním na vlastním území po bojovém poškození, případně se zasaženým členem posádky, samozřejmě došlo.
Letouny si okamžitě získaly oblibu u pozemního personálu. Odolnost materiálu vůči nepříznivým klimatickým podmínkám a tvarová stálost konstrukce byly velkou devizou oproti strojům ze dřeva a plátna. U letounů s tenkými nesamonosnými křídly se muselo občas laborovat s výztužnými dráty, aby se nekroutily.
Za války vznikly u Junkerse ještě dva celokovové letouny, jejichž sériovou výrobu Idflieg u Jfa objednal. Jednalo se o jednomístnou stíhačku Junkers D.I (tovární označení Junkers J-9) s celkem 41 vyrobenými kusy a dvoumístný bitevní (ne však pancéřovaný) Junkers CL.I (tovární označení Junkers J-10) s celkem 43 vyrobenými kusy. Oba stroje měly dolnoplošnou koncepci.
