Od neúspěšného netopýra k úspěšné knížce
V poslední dekádě 19. století prováděl francouzský letecký průkopník Clément Ader praktické pokusy s letadly těžšími vzduchu, pojmenovanými Éole či Avion, které se na první pohled podobaly netopýru a byly poháněny parními stroji. Tyto pokusy byly neúspěšné. Ader však na letectví nezanevřel a věnoval se mu alespoň teoreticky.
V roce 1909 vyšla poprvé Aderova kniha L’Aviation Militaire (Vojenské letectví). Ta se pro svůj úspěch dočkala v následujících letech několika reedic doprovázených rozsáhlými aktualizacemi.
Autor v knize popisuje budoucí použití letadel jako válečných strojů, věnuje se například leteckému průzkumu, bombardování nebo torpédovým útokům proti lodím. A také tam píše o ocelových šipkách shazovaných ve velkém množství z letadel na nepřítele. To byla s největší pravděpodobností vůbec první oficiálně prezentovaná zmínka o této zbrani.
Kniha L’Aviation Militaire francouzského leteckého průkopníka Clémenta Adera. I na vydání z roku 1913 je zobrazen jeho neúspěšný stroj z konce 19. století.
Ader v knize mimo jiné teoreticky rozebírá i letecké šipky. Obrázek je z vydání z roku 1913, tehdy už existovaly skutečné šipky v „lepším“ provedení, za jejichž zrodem stál Gabriel Bon.
Ader šipky specifikuje jako kalené ocelové dráty průměru 1 až 2 mm, délky 10 až 20 cm a hmotnosti 1 až 5 gramů. Na jednom konci měly mít ostrou špičku, druhý konec měl být zploštělý pro zajištění stabilizace pádu.
Před Velkou válkou
Pravděpodobně v roce 1910 se objevily první šipky v hmotné podobě. Tento počin měl na svědomí podplukovník dělostřelectva Gabriel Bon (v roce 1911 byl již brigádním generálem), který tak bývá mnohdy označován za jejich vynálezce. Vzhledem k tomu, že „jeho“ šipky měly o poznání větší průměr (a tím i hmotnost) a jejich konstrukční řešení se odlišovalo od Aderových, je toto přiřknuté vynálezectví z velké části na místě. Odtud pramení i jedno z pojmenování těchto šipek: „balle Bon“. Častěji se jim však říká „flèchettes“ (francouzsky šipky, Ader používal název flèches, tedy šípy).
Od roku 1913 se někteří francouzští letci tajně cvičili v jejich používání. K prvnímu bojovému nasazení došlo v květnu 1914, pár měsíců před začátkem Velké války. Ve francouzském protektorátu Maroko již delší dobu probíhalo povstání domorodých kmenů a Francouzi proti nim nasadili i letadla (typ Blériot XI). Ta byla v Maroku používána především k průzkumu, ale měla nepřítele i demoralizovat pouhou demonstrací pohybu vzduchem. Nakonec bylo do Maroka dopraveno i 300 kg ocelových šipek. Jejich devastující účinky na živé síle překvapily jak Francouze, tak Maročany.
Letecké šipky ve Velké válce
Ještě než se nám v textu rozhoří Velká válka, je třeba zodpovědět otázku, proč při ní vůbec došlo k použití takové zdánlivě zastaralé (někdo by řekl středověké) zbraně. Zvlášť když si uvědomíme, že stejná válka dala čas a prostor vzniku a vývoji mnoha druhů moderních zbraní. Jenže to nebylo hned, například letecké bombardování bylo v létě roku 1914 teprve v plenkách.
Letecké šipky z první světové války, pravděpodobně francouzského původu
První letecké bomby, mnohdy upravené dělostřelecké granáty menších ráží či obyčejné granáty ruční, byly pomalu větším nebezpečím pro samotné letadlo než pro napadené pozemní cíle. Letci si je brávali do kokpitu naskládané v plátěných taškách, komu se to zdálo málo, ten si ještě nějaký kousek strčil do kapsy, a na cíle je pak házeli ručně (k prvnímu takovému náletu letadlem těžším vzduchu došlo již v roce 1911, kdy poručík Giulio Gavotti svrhl čtyři „bomby“ na Turky kdesi v Libyi v rámci dnes téměř zapomenuté italsko-turecké války). Pokud neopatrný letec nějaký granát v kokpitu upustil, znamenalo to pro něj velké starosti navíc. V porovnání s tím bylo použití šipek z hlediska uživatelského zcela bezpečnou záležitostí.
V počátečních fázích války (do roku 1915) vzniklo několik druhů šipek, dle výrobce a státu původu. Jejich délka se pohybovala zpravidla v rozmezí 12 až 17 centimetrů a hmotnost od 20 do 30 gramů. Nejčastěji se dopravovaly v krabicových zásobnících o kapacitě 500 kusů šipek. V místě shozu letec pouze jednoduchým mechanismem či ručně otevřel víko a celý náklad krabice se začal sypat ven. Jedna dávka tedy činila 10 až 15 kg šipek, i letouny z roku 1914 s malou nosností tak mohly při jednom letu distribuovat několik takových krabic.
Optimálními pro aplikaci šipek byly cíle plošné a nekryté, jako pochodové kolony, soustředění vojsk a podobně. Říkalo se, že šipka dokázala prorazit přilbu, prolétnout kavaleristou i koněm a ještě cinknout o kámen na cestě. Jestli se příběhy o koních a kamenech mohou jevit jako zveličené legendy, tak výpovědím francouzských pěšáků, kterak našli Němce přišpendlené k zemi, není důvod nevěřit.
Protože logicky větší pravděpodobnost zásahu skýtala postava ležící oproti stojící, došlo k případům, kdy letci shodili těsně před otevřením zásobníků se šipkami několik granátů a donutili tak napadené vojáky zalehnout.
Shazování ocelových šipek z letadla, dobové vyobrazení
Němečtí lékaři zkoumající těla obětí však došli k závěru, že byť má ležící člověk větší šanci zásahu, tak na druhou stranu má při takovém zásahu o něco větší naději (vždy byla malá) zranění přežít, protože šipka projede tělem po mnohem kratší trajektorii. Samozřejmě nesměla vyřadit z činnosti žádný životně důležitý orgán.
V každém případě pohled na oběti leteckých šipek vyžadoval silnou náturu. Už kvůli tomu zmínky o této zbrani vyvolávaly mezi vojáky paniku. Zákeřnost spočívala i v jejich nenápadnosti, v této souvislosti vznikla i jedna z jejich přezdívek - tichá smrt. Do domácností civilistů přinášel jejich hrůzu zprostředkovaně denní tisk.
Na druhou stranu statisticky vzato účinnost (myšlena pravděpodobnost zásahu cíle) šipek nebyla nijak oslnivá, a tak s rozvojem klasických pum jejich použití ustalo. Po roce 1915 se s těmito prvoválečnými šipkami již téměř nesetkáme. Dle udávaných výsledků jistých francouzských výpočtů z té doby, kterým můžeme i nemusíme věřit, byla při vypuštění šipek ze dvou krabic (tj. 1000 kusů) z výšky jednoho tisíce metrů pravděpodobnost zasažení cíle nalézajícího se v dopadové ploše v případě stojící osoby 1:80, u ležící osoby 1:20 a u koně 1:10. Ale byla ta pravděpodobnost skutečně tak malá, aby pěšák hodil starosti s šipkou za hlavu?
Plánovalo se použití speciálních šipek proti vzducholodím. Slovem „speciálních“ se v tomto případě rozumí zápalných. Byly i zkonstruovány a alespoň ve stopovém množství pro zkoušky vyrobeny. Zkoušky pravděpodobně nikoho nepřesvědčily o jejich užitečnosti. Ostatně vzducholodě měly větší dostup než tehdejší letouny, dostat se do potřebné výšky nad letící vzducholoď by tak bylo velice obtížné, často nemožné.
O leteckých šipkách informoval dobový tisk.
Používali je všichni
Jestli se o samotných šipkách z válečných let 1914 až 1918 příliš nehovoří, tak na jejich uživatelský záběr se zapomíná ještě více. A těch uživatelů byla vedle Francie celá řada, do konce roku 1915 je v menším či větším množství použila prakticky všechna vojenská letectva v té době se v konfliktu angažujících států. Z dohodových mocností a jejich spojenců to byla Velká Británie, Rusko, Belgie a jako poslední Itálie. Na druhé straně to bylo Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko.
Primárně touto zbraní nejvíce postižení Němci začali sami používat své šipky proti nepříteli od září 1914, nazývali je Fliegerpfeile. Část produkce německých šipek byla opatřena vyraženým francouzským, ale i pro nás srozumitelným textem: INVENTION FRANCAIS / FABRICATION ALLEMAND, což mělo Francouze sbírající po náletu padlé kamarády ještě více demoralizovat.
V přibližně stejné době jako Němci začalo šipky používat rakousko-uherské letectvo, došlo k tomu na balkánské frontě. Rakousko-Uhersko nikdy nepoužívalo šipky ve významném množství jako Německo natož Francie, už jen kvůli tomu, že síla jeho letectva byla řádově menší.
V listopadu 1914 se šipky objevily ve výzbroji britských leteckých sil, jak u RFC (Královský letecký sbor), tak u RNAS (královská námořní letecká služba). Zde je dobré poznamenat, že britští piloti byli gentlemani (jak jinak) a začali s používáním této zbraně nesouhlasit. Měli ji za zlou a zákeřnou a pokládali ji za nečestnou, když způsobovala taková strašná smrtelná zranění a nebyla při pádu slyšet. Dokonce se občas najde článek, zpravidla od britského autora, ve kterém se můžeme dočíst mylnou informaci, že z těchto důvodů RFC ani RNAS šipky za Velké války vůbec nepoužily.
Podobně jako Rakousko mělo slabé letectvo i Rusko (s výjimkou úplného počátku, kdy bylo ruské letectvo naopak nejpočetnější). Významná část z leteckého materiálu pro ruskou armádu byla dodávána před i během války z Francie. A tak se sem dostaly v menším množství i šipky. Okrajově je tedy používala i tato strana.
V květnu 1915 se do konfliktu zapojila Itálie vyhlášením války Rakousko-Uhersku. Italské letectvo používalo šipky asi rok, než je definitivně vytlačily „humánnější“ bomby.
A ještě musíme zmínit Turecko, které 30. října 1914 vykročilo do války po boku centrálních mocností. Již v listopadu okusili Turci šipky od Britů. Turkům později dodalo šipky Německo a ti je začali používat od září 1915. Nedlouho poté začali vyrábět šipky vlastní a nasadili je do závěrečné etapy bitvy o Gallipoli v době, kdy se spojenci snažili z oblasti ustoupit. Turecká šipka byla v porovnání s ostatními nejprimitivnější a největší, její stabilizační část tvořil svazek ptačích per.
Doba malých ocelových šipek v oblasti vojenství neskončila s první světovou válkou, jak by se dalo optimisticky, ale mylně předpokládat. Mnohem později se podobné šipky opět objevily, staly například náplní některých leteckých pum či dělostřeleckých granátů - technika šla kupředu. Ale to už je jiná historie. A bohužel i současnost. A stejně jako o těch sto let starých se o těch dnešních příliš nemluví.
