Útok hloubkaře: jak zasáhnout vlak v rychlosti 500 km/h z výšky 75 metrů

  • 48
V sobotu, druhého května 2015 zaútočil hloubkař na lokomotivu vlaku nedaleko Plzně. Oproti zvyklostem ani nezamával křídly, aby dal strojvedoucímu znamení, že má vyskočit z vlaku. Naštěstí to vše bylo jen jako, v rámci Slavností svobody k 70. výročí osvobození.

Organizátoři akce chtěli připomenout útok na osobní vlak, který se odehrál 17. dubna 1945 mezi Plzní-Koterovem a Starým Plzencem, nedaleko dnešního sjezdu z dálnice na 73. kilometru. Podle jedné verze personál vlaku včas nezahlédl blížící se letadla, pravděpodobnější je, že strojvedoucí měl v úmyslu zastavit v zářezu tratě. Proto ovšem museli piloti, aby zasáhli lokomotivu, nalétávat v ose trati, a nikoliv kolmo na ni. V důsledku toho byly prostříleny i vagony za lokomotivou. Zahynulo deset lidí – strojvedoucí, průvodčí a osm cestujících (sedm dalších bylo zraněno).

Jak útočili hloubkaři

Útoky na pozemní cíle piloti podnikali extrémně nízko nad zemí ve výšce dvacet až třicet metrů. Museli tedy současně sledovat cíl i terén v jeho okolí - jakékoliv překážky (stromy, komíny, sloupy vysokého napětí) pro ně znamenaly smrtelné nebezpečí.

Navíc při zteči samotné i při odpoutávání se letouny mohly stát snadným terčem pro protiletadlové kanony (tzv. flak). Vezmeme-li v úvahu rychlost letounu (cca. 600 kilometrů v hodině), pohybující se cíl (vlak, auto) a jeho rozměry a čas, který měl pilot k dispozici pro zaměření a střelbu, nebyl hloubkový útok nikterak jednoduchý.

Více v článku: Postrach železnic jménem hloubkaři. Za jediný den zasáhli 90 lokomotiv

P-47 Thunderbolt útočí.

Sobotní „nálet“ technicky provedli lidé z plzeňského sdružení Classic Trainers, kteří vlastní a provozují několik historických letadel. Záměrně hovoří o simulaci náletu, nikoliv o rekonstrukci, protože nešlo o nijak věrné zobrazení skutečné události, spíš jen volně sehrané divadlo pro zájemce.

Pomineme-li děj, mixující několik událostí (zmíněný útok na vlak a osvobození Plzně o více než dva týdny později), nebyla příliš věrná ani použitá technika. Místo drahého letounu P-51D Mustang použili levnější cvičný stíhací Pilatus P2-05 z roku 1947, stejně tak lokomotiva 475.1, řečená Šlechtična, je až poválečný výrobek. Věrný nebyl ani způsob náletu.

Přinášíme vám pohled pilota Radima Vojty, který sedí za kniplem onoho letounu na videu. Nemohl se samozřejmě z bezpečnostních důvodů spustit tak nízko jako skuteční hloubkaři (viz boxík), ale i tak nalétával v rychlosti 500 kilometrů za hodinu na svůj cíl ve výšce pouhých 75 metrů. Jeho letoun pak při dalších průletech kvůli relativně nízkému výkonu motoru (465 koní) postupně zpomaloval až na 250 kilometrů za hodinu.

A teď už Radim Vojta:

Jak se nalétává na vlak v roce 2015

Jelikož jsme si nemohli dovolit nějakou partyzánštinu, měli jsme pro simulaci náletů schválené Úřadem pro civilní letectví veřejné vystoupení s přesně danými pravidly, kdy byly kromě minimální výšky průletů stanoveny i jejich směry, a minimální vzdálenost od diváků, to vše za požadavku pohybovat se nad volnou plochou. Z toho vyplývala nutnost ihned po „zteči“ vybírat zatáčkou od vlaku, kdy jsem musel chtě nechtě odkrýt břicho. Něco takového by skutečný hloubkař pochopitelně nikdy neudělal.

Osobní vlak, který se za chvíli stane terčem náletu hloubkaře.

Ze záběrů kamery namontované v kabině s pohledem vpřed je vidět poměrně úzký a zatočený pruh země, nad kterým jsem se musel udržet. Což při prvním náletu rychlostí kolem 500km/h bylo docela problematické dodržet.

Celá akce se začala domlouvat dlouho dopředu. Původně plánovaný P-51D Mustang jiného provozovatele byl z finančních důvodů nahrazen cvičným strojem AT-6C Texan (Harvard Mk.IIa) z roku 1943, z technických důvodů byl ale v posledních týdnech i ten zaměněn za další náš stroj, Pilatus P2-05 z roku 1947. Ten sice dosahuje vyšších rychlostí, má však bohužel příliš „germánský“ vzhled a navíc bylo potřeba nějak zamaskovat jeho švýcarské označení. To se povedlo pomocí gumové barvy ve spreji, kterou používají autotuningáři, bohužel jsme neodhadli její množství a na horní plochy již nezbylo (což na videu uvidíte). Současně probíhal na Úřadu pro civilní letectví schvalovací proces pro Letecké veřejné vystoupení, které se povedlo získat v krátkém čase.

Celá akce znamenala pro všechny zúčastněné dny práce, nervů a příprav, a jak už to tak bývá, smetánku jsem nakonec slíznul já a pěkně si zařádil v letadle. Jak, to můžete zhlédnout v přiloženém videu.

Classic Trainers

Létající historie

Plzeňské sdružení vlastníků, pilotů, mechaniků a fotografů provozující historická letadla na letišti Plzeň - Líně pro účely udržení technické historie, předvádění, zdokonalování vlastních leteckých dovedností a návyků a především - pro radost. 

Veškeré prostředky a čas pro údržbu a provoz získává z vlastních možností a případně za vystoupení a předvádění letadel. Je členem evropského sdružení Classic Aircraft Displays, se kterým koordinuje letové akce a vzájemně umožňuje svým členům létání na dalších historických strojích. 

Všechny provozované letouny jsou originály ze čtyřicátých let, oproti původnímu stavu pouze doplněné o některé povinné soudobé radiovybavení a samozřejmě s některými díly vyměněnými za nové v souladu s podmínkami pro udržení letové způsobilosti (hadice, pneumatiky, potah řídících ploch apod).

Od pilotního výcviku k náletu u Koterova

Použitý letoun Pilatus P2 byl zkonstruován v letech 1942-45 švýcarskou firmou Pilatus jako stroj pro pokračovací pilotní výcvik, ze kterého pilotní žáci přecházeli přímo na bojové typy.

Při konstrukci bylo využito dílů z letounu Messerschmitt Bf-109E, z nějž jsou použité celé konstrukční celky (podvozek, ovládání vztlakových klapek) a ovládací prvky v kabině. Poháněný je vzduchem chlazeným dvanáctiválcovým motorem Argus AS-410, používaným v letounech Arado 96B (Avia C-2) či Focke Wulf Fw-189.

Letoun díky shodným rozměrům a rychlostem (zejména ve střemhlavém letu a na přiblížení) a komplikovanějším ovládacím prvkům umožňuje bezproblémový přechod na plnokrevné stíhací letouny.

Proč se vrtule na videu tak divně točí?

Na videu vidíme podivné artefakty odplouvající od vrtule. Jde o celkem známý jev, kterému fotografové v angličtině říkají „rolling shutter effect“, tedy efekt rolující závěrky.

Digitální kamera snímá obrazovou informaci bod po bodu, řádek po řádku. A protože vrtule se pohybuje opravdu rychle, její poloha se změní v průběhu snímání. Nejlépe efekt popisuje Jason Cole na webu PetaPixel - jeho animace ukazují, jak rychlost otáčení vrtule ovlivňuje výsledné snímky.

„Rolling Shutter Effect“, tedy efekt postupného čtení obrazové informace, udělal z točící se vrtule rozkouskovaný obrázek

Hlavním organizátorem akce bylo město Plzeň, „napadený vlak“ poskytlo sdružení nadšenců Iron Monument Club.