Když je letadlo nejzranitelnější, zasahují dravci. V Praze odhání holuby

  • 33
Ptáci představují velké nebezpečí pro přistávající a startující letadla. V bezpečné vzdálenosti od letišť je drží specialisté, pracovníci biologické ochrany. Technet se za nimi vypravil na letiště v Ruzyni.

Letadla jsou nejzranitelnější při přistání a při vzletu. Piloti mívají plné ruce práce, stroje letí relativně pomalu a země je blízko, takže na řešení případných problémů je málo času. Jedním z největších nebezpečí, které letadlům v blízkosti letišť hrozí, je střet s ptáky, případně s dalšími živočichy.

Největším rizikem je nasátí ptáka do motoru a jeho následné poškození až vysazení. Letecké motory jsou sice na srážku s opeřenci testovány (tzv. chicken gun test, při němž se do motorů vrhají mrtvá kuřata), ale ani testy nemohou zajistit stoprocentní odolnost proti velkým ptákům nebo jejich hejnům. Jak může střet s ptactvem skončit, ukázala například nehoda letu US Airways číslo 1549 (viz boxík).

Let US Air 1549

Airbusu A320 krátce po startu 15. ledna 2009 po střetu s hejnem hus vysadily oba motory. Posádka v čele s kapitánem Chesley Sullenbergerem dokázala i přesto nouzově přistát na hladině řeky Hudson uprostřed New Yorku. Nebezpečná situace si vyžádala "pouze" několik zraněných. Nehoda si kvůli šťastnému konci vysloužila přezdívku "Zázrak na Hudsonu".

Velké škody však může napáchat i "obyčejný" střet živočicha s náběžnými hranami křídel, skly pilotní kabiny nebo s podvozkem. Ptáci a divoká zvěř jsou tedy v areálech letišť a v jejich okolí nežádoucí. Zajistit, aby se drželi v bezpečné vzdálenosti od ranvejí a hangárů, to je úkolem pracovníků tzv. biologické ochrany, kteří chrání ruzyňské letiště už od roku 1982.

Štěkot a hlasy dravců. Vítejte u letištních sokolníků

Biologická ochrana sídlí v malém komplexu na okraji ruzyňského letiště. Vítá nás nejen vedoucí zootechnik Jan Marek, ale také psí štěkot a především křik dravců. Dva psi se sluní na dece před nízkým domkem. Vzadu, v jakési obrovské oplocené voliéře, sedí na "stoličkách" nebo v přístřešcích několik ptáků. Vcházíme do ní i my.

"Máme tu sokoly, jestřáby, orly, křížence sokola a raroha a tamhleten hnědý vzadu, to je káně Harrisovo," ukazuje Jan Marek s tím, že momentálně "zaměstnávají" asi jedenáct menších dravců a dva orly. "Někteří dravci tu teď nejsou, protože jsou se sokolníky doma," vysvětluje. "Musí je 'prolítat' a postarat se o ně, aby dravci nezapomněli, co umí."

Každý z ptáků je cvičený na jinou kořist. Drobnější samci jsou na menší kořist maximálně do velikosti bažanta, větší samice zvládnou i větší kusy. Je to proto, že když se starají o mláďata, tak v době, kdy samice sedí na vajíčkách, samec v teritoriu loví drobnější zvěř, a tím nechává větší kořist pro budoucí rodinu. Když pak samice vajíčka vysedí a vylíhnou se mláďata, začne pak lovit ona a ta už loví velkou kořist, aby uživila mláďata a sebe.

Největšími "příslušníky" zdejší biologické ochrany jsou třiapůlkiloví samci orla skalního Bony a Pepa. "Orlí samci uloví kořist zhruba do velikosti lišky. Někteří dokážou chytit i srnčí, ale s tím jim musí člověk pomoci," říká Marek.

Kromě dravců využívají letištní biologové také několik loveckých psů. "Máme hlavně pointery, ale také německého ohaře a německého krátkosrstého ohaře. Každý z těch psů je pro jiný typ práce, mají specializaci podobně jako dravci. Pointeři ‚fičí‘ po plochách jako chrti. Ohaři pracují rozvážněji. Pracují v hustých místech, kam pointeři nevlezou," objasňuje Marek.

V létě využívají sokolníci také koně. Ti jsou k nezaplacení, když je nutné plašit hejna z polí u letiště: "Máme smlouvu se zemědělci. Když ale pošlete do osetého pole lidi, tak za chvíli mají pět kilo bahna na každé noze. Takže máme v poli vychozené stezky a jezdíme na koni."

Vetřelce zahánějí dravci, psi, zbraně i zvukové nahrávky

Ochrana letiště však spočívá hlavně na lidech. Používají se dravci, psi, výstřely, dělobuchy a bioakustické plašení.  

"To jsou nahrávky různých hlasů ptáků, takzvané výkřiky děsu a úzkosti ptáků," popisuje zootechnik. "Na to musí být určitá odbornost. Jednak musíte určit druh ptáka, kterého budete plašit, a vybrat správnou nahrávku, kterou ho budete plašit. Je to hlas jedince, který vysílá hejnu signál, že se něco děje." Tím to ale nekončí. Když se pustí nahrávka, ptáci se zvednou a hledají problém. Když to není dotažené do konce, třeba těmi výstřely nebo dělobuchy, tak si ptáci na zvuk zvyknou.

Pracuje se od svítání do západu slunce. Každý den mají dva lidé dvanáctihodinové směny, které se v nejrušnější části dne překrývají. Sokolníci i jejich zvířata se ve službě u drah střídají. Se sokolníkem v terénním autě kolem drah hlídkují obvykle dva dravci a jeden pes.

Narušitele stačí zaplašit, není nutné je likvidovat. "Dravec se ale musí za každou cenu snažit toho jedince ulovit. Jakmile by ho ulovit nechtěl, tak se ho ptáci nebojí," upozorňuje Marek.

Psi biologické ochrany ruzyňského letiště

Na letišti používají dva způsoby plašení dravcem. Buď se pouští dravec ze stojícího či jedoucího auta na konkrétní kořist, která je vidět, nebo se používá tzv. systém krouživého čekání. "To pustíte sokola, on vykrouží do výšky nad sokolníka, třeba 200, 300 metrů, a dole běhá pes, který tomu sokolovi vyhání kořist." Každý zásah se musí zaevidovat. "Neustále píšeme výkaz, ve kterém sektoru dráhy se nacházíme, co tam plašíme, čím a podobně," vysvětluje sokolník.

Na letiště se dostane srnčí i divočák. Kudy, to je záhada

Během pohybů po dráze a v jejím okolí je sokolník samozřejmě ve spojení s řídicí věží. Kromě bezprostředního okolí drah se hlídají také příletové a odletové koridory až do vzdálenosti dvou kilometrů od letiště. Sokolníci dostávají "tipy" na místa, kde posádky nebo jiní pracovníci letiště zahlédli potenciálně nebezpečného vetřelce.

Orlové skalní - Pepa a Bony

Nebývají to jenom ptáci, ale také zvěř nebo třeba zaběhlí psi. "Běžně tu míváme zajíce. Dostanou se sem ale i divočáci nebo srnčí. Kudy, to nikdo neví. Celé letiště je přitom oplocené a ploty se neustále kontrolují, kolem dokola stále jezdí ostraha letiště," konstatuje Marek.

Ruzyně má oproti některým jiným letištím tu výhodu, že neleží blízko velkého vodního toku nebo plochy. Nestahují se sem tedy velcí vodní ptáci. Na letišti se sice občas objeví labutě, ale je to spíše výjimka. Místo toho mají ruzyňští sokolníci plno práce s velkoměstským specifikem, s holuby. Ti totiž dvakrát denně létají z města do polí za potravou a při tom kříží cestu letadlům.

"Máme tu dva koridory, kterými holubi lítají z Prahy. Při proudění vzduchu se snaží využívat nerovnosti terénu, aby se dostali do závětří, aby se jim líp letělo. Takže letí údolím Šárky, nad Kopaninou se hejno vyhoupne a překřižuje dráhu," vysvětluje Marek. Hejnovití ptáci jsou podle něj problém: "Máte hejno, které vám letí v různých výškách, 100, 200 metrů. Vy sice pustíte sokola, on vyletí a třeba něco chytí, jenže to hejno se vám rozdělí a vzápětí se zase zformuje a letí dál."

Letadla jim nevadí, na lidi si zvyknou. Kliďasové i "raplové"

Zatímco mě Jan Marek seznamuje s fungováním zdejší stanice, začínají se u zvířat projevovat jejich povahy. Zatímco někteří ptáci sedí klidně a nevadí jim cvakání fotoaparátu ani odlesky objektivu, jiní neustále vzlétají ze svého posedu. V rozletu jim ovšem brání poutka s koženým řemínkem, která mají na noze. "Nemůžou být v klícce nebo ve voliéře, protože by se rozbili o mříže," vysvětluje Marek.

Naše blízkost prý ptákům nevadí. "Jsou zvyklí na všechno. Ale stejně, jako máte lidi choleriky a sangviniky, tak je to i s dravci. U tohohle třeba vůbec nikdo být nemusí, a on bude stejně raplovat. Jsou klidní ptáci a jsou … nechci říct co," směje se zootechnik.

Už vůbec dravcům nevadí hlučný provoz na jejich pracovišti. "S ptáky obecně máme problémy právě proto, že se jakýchkoli mašin – aut, letadel, čehokoli – vůbec nebojí. Bojí se hlavně lidí. A když jede auto nebo letí letadlo, lidé v něm nejsou vidět. Ten stroj je něco, co jim neubližuje," říká Marek.

Výcvik trvá měsíce, "troubové" musí pryč

Ptáci musí projít poměrně dlouhým a náročným výcvikem. "Nejprve divokého dravce takzvaně onosíte. Nasadíte mu chvatová poutka, má čepičku a vy ho naučíte chodit na ruce," vysvětluje Marek. Když si na cvičitele perfektně zvykne, sundá se mu čepička a on se dotyčné osoby vůbec nesmí bát, což je základ. Pak se začíná s krmením na ruce. Následuje cvičení, při kterém dravec přeskočí na metr, na dva a dále. Po základním výcviku se dravec musí kdykoli vrátit na povel k sokolníkovi.

Orel Bony má nasazenou čepičku, aby jej zbytečně nerušily a nerozptylovaly okolní podněty.

Následuje takzvané navádění na kořist. "To znamená, že ho nakrmíte na kořisti, kterou má lovit. Když má lovit holuby, tak ho několikrát nakrmíte na holubovi a on si zafixuje, že to je jeho kořist. A nakonec se specializují," přibližuje Marek.

Cvičení ptáci procházejí "sítem". "Pořád se snažíme vybírat jedince vhodné pro tuhle práci. Ten, který to po základním výcviku nesplní – prostě zjistíte, že to je trouba – ten jde pryč, nemá cenu ho tady držet," říká Jan Marek. Vyřazení "troubové" však nesmějí zpět do volné přírody. Končí u nadšenců, kteří mají sokolnictví jako koníček.

Udržet dravce v dobré kondici je alchymie

Profesionální letištní sokolník musí splňovat několik podmínek."Musíte mít střední školu - chovatelské zaměření, zemědělku nebo něco podobného - a sokolnické zkoušky. Potřebujete taky myslivecké zkoušky, zbrojní průkaz a samozřejmě řidičák," popisuje Marek.

V popředí kříženec raroha velkého a sokola loveckého, v pozadí káně Harrisovo.

Kromě výcviku musí sokolník své svěřence udržovat v optimální kondici. To je podle Marka největší úskalí sokolnictví. Každý dravec je jedinečný a každý má svou ideální váhu. Jedná se přitom o gramy. "Některý pták, když váží 800 gramů, perfektně loví, perfektně se vrací, perfektně létá do výšky. Kdyby ale například vážil už 820 gramů, bude létat perfektně do výšky, ale už nechce tak dobře zpátky k sokolníkovi, všechno mu trvá déle, ale pořád ještě dobře loví. "Ale když už má třeba 850 gramů, tak ten pták nemá žádnou potřebu. Zvedne se a letí, sedne si někam na dům, tam sedí na jedné noze, tráví a kochá se," vysvětluje sokolník.

Dobře vykrmený dravec sokolníka poslechne na sebemenší pokyn. Neovladatelný pták by ve vzduchu mohl způsobit katastrofu. Sokolník si musí ohlídat, aby se pták příliš nepřiblížil k ranvejím. "Když se moc přiblíží, stáhnete si ho zpátky pohybem ruky nebo sokolnického vábítka," říká Marek. Ptáci sice reagují i na hlas, jenže ten na vzdálenost desítek nebo stovek metrů a v leteckém hluku není slyšet.

Všechna zvířata mají vysílačky. U dravců je to proto, aby sokolník věděl, kde pták je: "Když zaútočí, něco uloví a spadne s tím do vysoké trávy čtyři, pět kilometrů od vás, tak ho jinak nenajdete." Sokolník si pak pro dravce jednoduše dojede, sundá jej z kořisti, dá mu odměnu a může se pokračovat. Podobně vybavení jsou i lovečtí psi. Ti mají elektronické obojky, pomocí jejichž pípání sokolník dává psovi pokyny.

Orel na ruce se pronese

Návštěva se pomalu chýlí ke konci. "A nechcete si ho vzít vy?" reaguje Jan Marek na mou prosbu, zda by si nevzal jednoho z dravců na ruku, abych mohla pořídit pár snímků. "Vemte si tuhle rukavici, přistupte z téhle strany, sehněte ruku a chytněte tyhle řemínky," instruuje mě.

Vedoucí ruzyňských sokolníků Jan Marek s orlem skalním

Tříapůlkilový orel Bony se pronese. "Tu ruku musíte mít takhle, vy se určitě bojíte," komentuje Marek. Ruka, kterou držím v respektu dál od těla, pomalu podklesává, orel se snaží udržet rovnováhu a netváří se příliš spokojeně. "Vidíte, teď přemýšlí, že je u někoho cizího. On to okamžitě pozná." Raději ho tedy vracím sokolníkovi, tam je Bonymu o poznání lépe.

"Lidi vám často řeknou‚ že to je trápení, když ten pták tady jen sedí. Jenže mezi námi, on ten dravec v přírodě taky sedí. Každý tvor na téhle planetě je svým způsobem pohodlný. Ten dravec nesedí jenom v okamžiku, kdy má hlad a potřebuje se nasytit."

Dravci jsou totiž mimořádně inteligentní a dovedou si "spočítat", že jim u člověka je dobře. Výborně se to prý pozná například na rozdílné rychlosti výcviku u dravců odchycených z volné přírody a těch z chovu. "Ten z přírody se vycvičí rychleji než ten z chovu. V přírodě už zažil nějakou řeholi a ví, co to je starat se sám o sebe a lovit. Má to v hlavě tak srovnané, že ví, že u člověka mu je vlastně líp," konstatuje Marek.

Symbióza techniky a přírody je výhodná i pro druhou stranu vztahu, pro letiště a letce. Od 80. let na Ruzyni, kdy zdejší biologická ochrana začala fungovat, nedošlo k vážnému problému z důvodu srážky se zvířaty.