Mělo by se tak stát do konce roku 2020. Program se rozbíhá poměrně pomalu, ale první kontrakty byly již podepsány.
Rozhodnutí prezidenta Bushe z ledna 2004 nebylo nijak nečekané: světová veřejnost po jasných politických direktivách v budoucím americkém kosmickém výzkumu volala už delší dobu, odborníkům přestala stačit zásoba poznatků získaných vesměs před více než čtvrt stoletím a kosmický průmysl hledal nové zakázky....
Začíná nová etapa
S dostatečným předstihem před novými malými kroky, které by znamenaly velký skok pro lidstvo je zapotřebí získat nové informace o starém Měsíci prostřednictvím moderních bezpilotních kosmických sond. Tato fáze výzkumu nyní začíná – a je pro současnou kosmonautiku docela příznačné, že nebude výsadou jen Američanů a Rusové u toho (zatím) nebudou.
V září tohoto roku se, jako první, vydá k Měsíci japonská ambicióní sonda SELENE (Selenological and Engineering Explorer – ale též řecká bohyně Měsíce), o níž novináři mohou právem hovořit jako o nejdokonalejší vědecké sondě u Měsíce od doby Apolla.
Najít konečnou odpověď na otázku „Jak Měsíc vznikl a jak se vyvíjel“ se sice zřejmě tentokrát ještě nezdaří, ale SELENE k tomu může významně přispět. Hlavním cílem je získat údaje o přítomnosti chemických prvků v globálním měřítku, o mineralogickém složení, topografii, geologii, gravitačním poli i prostředí v okolí Měsíce. Těchto poznatků má být využito při vývoji zásadních technologií dalšího výzkumu a v budoucnosti i při využití místních zdrojů.
Anděl hudby
Letošní sonda však není první japonskou výpravou k Měsíci. Tou byla technologická sonda Hiten (Anděl hudby) o vzletové hmotnosti necelých 200 kg, která startovala 24. ledna 1990 a nesla jediný vědecký přístroj - elektrostatický detektor mikrometeoroidů z Technische Universität München. Hlavním cílem experimentu bylo totiž prověření metod gravitačních manévrů, aerobrakingu, využití astronavigačních senzorů a navedení subsatelitu na selenocentrickou dráhu.
Sonda se pohybovala nejprve po velmi protáhlé eliptické dráze družice Země (po navedení ve výšce 208 až 538 870 km) a od března 1990 do března 1991 proletěla osmkrát kolem Měsíce. Poté během března 1991 dvakrát prolétla zemskou atmosférou ve výšce kolem 120 km, čímž mírně snížila rychlost – bylo to myslím historicky vůbec první použití aerobrakingu v praxi.
Při desátém průletu kolem Měsíce v říjnu 1991 byla zachycena gravitačním polem Měsíce a přešla na kvaziperiodickou dráhu mezi libračními centry L4 a L5. Konečně 15. února 1993 přešla motorickým manévrem během průletu kolem Měsíce na selenocentrickou dráhu. Poslední úkol splnil Hiten 10. dubna 1993, kdy byl motorem naveden proti povrchu Měsíce, kam dopadl 12. dubna.1993 v 18:03:26 UT do místa o souřadnicích 55.6° v.d., 34.3° j.š. poblíž kráteru Furnerius.
Při prvním průletu kolem Měsíce 18. března 1990 se od ní oddělil malý subsatelit Hagoromo (= Andělský plášť) o hmotnosti 12 kg, který nesl pouze radiomaják (bohužel selhal už 21. 2. 1990) a vlastní motor o hmotnosti 4 kg pro navedení na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Zážeh motoru byl opticky pozorován, což je považováno za důkaz, že Hagomoro se dostal na selenocetrickou dráhu ve výšce asi 9 tisíc až 22 tisíc kilometrů nad povrchem.
Dalším krokem, dávno před SELENE, měla být družice Měsíce LUNAR -A vybavená penetrátory – nicméně právě jejich konstrukce způsobila odklad „na neurčito“.
Zajímavý projekt však nebyl zrušen a doufejme, že k jeho realizaci ještě dojde...
Na řadě je Kaguya
Přípravné studie SELENE byly poprvé financovány v roce 1999 a krátce poté začal vývoj neletového exempláře určeného pro mechanické a elektrické ověřování konstrukce a jednotlivých systémů. Ještě dřív, než byly všechny testy r. 2003 dokončeny, začala příprava prototypu letového exempláře. Poslední dva roky probíhají systémové testy a původně se o startu vážně uvažovalo již loni, ale posléze byl let posunut na letošek. Kompletní letový exemplář byl letos v březnu převezen na kosmodrom.
Počátkem června byla na základě lidového hlasování (téměř 12 tisíc respondentů navrhlo přes dva tisíce různých názvů) výprava přejmenována: až odstartuje, bude se o ní hovořit jako o sondě KAGUYA podle pověsti o japonské princezně, která přišla na Zemi z Měsíce.
Konečně s měsíčním předstihem bylo oznámeno i datum startu: 16. srpna v 9.30.48 japonského standardního času tj. půl hodiny po půlnoci UT. Startovní okno bylo možné využít (s mírným časovým posunem) i v dalších dnech, nejdéle však do 23. srpna. Další příležitost nastává v termínech od 13. do 21. září.
20. července Japonská kosmická agentura JAXA oznámila, že start musí odložit, protože technici chybně instalovali část elektronického systému a palubní kondenzátory na subsatelitech zapojili s převrácenou polaritou. Na závadu se přišlo při přípravě podobně konstruované družice WINDS (Wideband Internetworking Engineering Test and Demonstration Satellite). Nový termín startu byl oznámen 15. srpna: má k němu dojít 13. září v 10.35.47 japonského času, tj. půldruhé hodiny po půlnoci světového času UT. Kdo se bude chtít podívat na přímý přenos odpočítávání, musí nastavit tuto internetovou adresu nejpozději v 04 hodiny 30 minut ráno.
Z hlediska nebeské mechaniky se vhodná období pro start opakují každý měsíc, avšak praxe je složitější. V prvé řadě musí Japonci respektovat vlastní nařízení, že smějí vypouštět rakety jen v určitém období, aby nerušili rybolov v okolních vodách. Kromě toho se v tomto případě musí dohodnout s NASA, aby americká sledovací síť Deep Space Network měla volnou kapacitu pro sledování klíčových manévrů sondy. Letos koncem léta a počátkem podzimu bude zřejmě dost rušno a je pravděpodobné, že další případný odklad by znamenal přesun až na leden 2008...
Sázka na třináctku
K vynesení bude 13. září použita raketa H-IIA, letový exemplář č. 13, která bude startovat ze startovního komplexu Yoshinobu na kosmodromu Tanegashima Space Center (30°24' s.š., 130°58' v.d.) kosmické agentury JAXA (Japan Aerospace Exploration Agency) na jihovýchodním pobřeží ostrova Tanegašima v prefektuře Kagošima. Budoval se v letech 1966 - 1968, první kosmický start se odtud uskutečnil v roce 1975. Tento typ rakety byl poprvé vyzkoušen v srpnu 2001 (v aktuální verzi „2022“ roku 2005).
Raketa je dvoustupňová o celkové délce 53 metrů a hmotnosti téměř 320 tun. Pro počáteční urychlení má dva velké bloky SRB-A na pevné pohonné látky (délka 15,1 m, průměr 2,5 m, hmotnost po 77 tunách, tah po 2250 kN, doba činnosti 120 s, specifický implus 280 s) se dvěma návěsnými motory na stejné pevné pohonné látky (délka 14,9 m, průměr 1,0 m, hmotnost po 26 tunách, tah po 750 kN, doba činnosti 60 s).
První stupeň o délce 37 m a průměru 4 m (hmotnost 114 t) má motor LE-7A na kapalný kyslík a vodík (specifický impuls 440 s), vyvíjející tahovou sílu 1,1 MN po dobu 390 s. Druhý stupeň (délka 9 m, průměr 4 m, hmotnost 20 t) má rovněž kyslíkovodíkový motor LE-5B s tahem 137 kN po dobu 534 s. Standardní nosnost rakety je 3 tuny na únikovou dráhu, užitečné zatížení je pod aerodynamickým krytem o délce 12 m, průměru 4,1 m a hmotnosti 1,4 t. Raketu vyvinuly firmy Mitsubishi Heavy Industries a ATK Thiokol; od letošního dubna převzal zodpovědnost za její využívání koncern Mitsubishi a let č. 13 je prvním startem po této privatizaci.
Na Měsíc je cesta dlouhá...
Raketa H-IIA F13 vynese nejprve své užitečné zatížení na parkovací dráhu kolem Země ve výšce 280 – 232800 km a se sklonem 30,4°. Zhruba po dvou obězích dojde ke zvýšení rychlosti a navedení na translunární dráhu, během níž se předpokládá uskutečnění dvou korekčních manévrů.
Po 127 hodinách letu bude sonda impulsem vlastního motoru uvedena na počáteční polární selenocentrickou (neboli cirkumlunární) dráhu ve výšce 100x11300 km s oběžnou dobou 16 h. Z této úvodní dráhy se sonda šesti postupnými manévry přesune na operační kruhovou dráhu.
V průběhu snižování dráhy bude nejprve (podle některých pramenů až 24. den letu) uvolněn retranslační subsatelit ve výšce 100 až 2400 km a později (30. den letu) malá družice VRAD na dráhu 100 až 800 km. 37. den letu bude hlavní družice na operační dráze ve výšce 100 km (polární, perioda 120 minut) nad povrchem Měsíce, kterou bude drobnými korekcemi – průměrně jednou za dva měsíce – udržovat po dobu jednoho roku. První rok by se výška skutečné dráhy neměla odchýlit o více než 30 km od nominální hodnoty 100 km. Po uplynutí jednoho roku se uvažuje o snížení dráhy na 40 až 70 km.
Původní plány předpokládaly, že motorový úsek se po splnění úkolů od sondy oddělí a z technických důvodů provede sestup na povrch. Současné informační materiály se o tomto doplňku programu již nezmiňují.
Tři v jednom
Projekt SELENE zahrnuje vlastně tři družice Měsíce - základní satelit (orbiter) s většinou vědeckého vybavení a dva subsatelity. Celkem se k Měsíci vydají téměř tři tuny (2885 kg).
Těleso základní družice má tvar hranolu o rozměrech 2,1x2,1x4,8 m, který je rozdělen na 2,8 m dlouhý (horní) hlavní přístrojový modul s většinou vědeckých přístrojů a 1.2 m dlouhý (spodní) pohonný modul. K boční stěně hranolu je připevněn jediný panel slunečních baterií.
V letové poloze je na stěně kolmé k ní na tyči instalována směrovaná parabolická anténa s vysokým ziskem o průměru 1,3 m. Z vrchní podstavy vystupuje 12 m dlouhý tyčový nosník magnetometru a z rohů horní a dolní podstavy hlavního modulu vyčnívá čtveřice prutových antén o délce 15 m, které jsou součástí sondážního radaru. Celková suchá hmotnost sondy je 1984 kg, pohonné látky představují téměř 800 kg.
Panel slunečních baterií o ploše 22 m2 je sestaven z fotočlánků na bázi GaAs/Ge. Celkový příkon je maximálně 3486 W. Dobíjejí se čtyři NiH2 akumulátorové baterie o kapacitě 35 Ah; palubní napětí je 50 V (poněkud nezvykle vysoké).
Komunikační systém pracuje v pásmech S a X. Probíhá přes úzce směrovanou anténu ve směru sonda – Země rychlostí 10 Mb/s v pásmu X (pozemní přijímací anténa o průměru 60 m) nebo rychlostí 40, příp. 2 kb/s v pásmu S. Kapacita palubního záznamníku je 10 GB. Aktivní regulace teploty na palubě sondy je zajištěna soustavou radiátorů, žaluzií a topných článků.
Družice je vybavena systémem třísosé stabilizace v prostoru. Poloha je kontrolována čtyřmi slunečními čidly, dvěma hvězdnými čidly a dvojicí inerciálních měřících jednotek. K udržování orientace polohy se používají čtyři silové setrvačníky 20 Nms.
Hlavní motor sondy je součástí pohonného úseku. Používá dvousložkové kapalné pohonné látky (hydrazin s N2H4) a je schopen vyvíjet tah 500 N. Orientaci v prostoru udržuje 12 raketových motorků o tahu po 20 N na dvousložkové kapalné pohonné látky (zatáčení a klonění) a 8 mikromotorků o tahu 1 N na jednosložkové kapalné pohonné látky (klopení).
Na protější podstavě přístrojového modulu jsou v počáteční fázi letu upevněny dva malé subsatelity o celkové hmotnosti kolem 100 kg.
Subsatelit V–Star
Subsatelit V-Star nebo též VRAD (=VLBI Radio) je určen k interferometrickým rádiovým měřením na velké vzdálenosti (VLBI =Very Long Baseline Interferometry). Má tvar hranolu s osmiúhelníkovou podstavou o rozměrech 1,0x1,0x0,65 m a celkové hmotnosti 53 kg. Ze středu horní podstavy vystupuje dipólová anténa, na spodní podstavě jsou prutové antény. Družice je stabilizovaná rotací rychlostí 10 ot/min a nemá žádnou pohonnou jednotku. Elektrickou energii 70 W zabezpečuje soustava fotovoltaických článků Si pokrývajících boční stěny.
Sluneční baterie dobíjejí nikl–metalhydridový akumulátor (NiMH) o kapacitě 13 Ah; palubní rozvod má napětí 26 V. Subsatelit pracuje v pásmu X a pásmu S, společně s druhou družicí umožňuje pozemní pozorování metodou VLBI. Družice se bude pohybovat po polární selenocentrické dráze a předpokládaná aktivní životnost je nejméně jeden rok.
Subsatelit R–Star
Retranslační subsatelit R-Star nebo též Relay o celkové hmotnosti 53 kg je velmi podobné konstrukce jako VRAD. Má rovněž tvar hranolu s osmiúhelníkovou podstavou o přibližně stejných rozměrech, uprostřed horní podstavy (směrem k Zemi) je dipólová anténa.
Na horní a dolní podstavě jsou umístěny dvojice malých prutových antén pro pásmo S. Stabilizaci zajišťuje rotace rychlostí 10 ot/min, systém zásobování elektrickou energií je rovněž stejný, podobně jako vybavení. Kromě jednoho kanálu pro pásmo X a tří pro pásmo S nese transpondér pro čtyřcestná Dopplerovská měření signálu mezi hlavní družicí a pozemní stanicí v době, kdy družice zkoumá gravitační pole Měsíce nad jeho odvrácenou stranou. Totéž se týká retranslace vysílání ze subsatelitu VRAD na Zemi v době, kdy není možný přímý rádiový kontakt. Družice bude uvedena na polární selenocentrickou dráhu a předpokládaná aktivní životnost je přes rok.
Družice SELENE je vybavena 13 vědeckými přístroji o hmotnosti téměř 300 kg. Lze je rozdělit podle základních oblastí výzkumu, k nimž budou sloužit.
Studium chemického složení Měsíce
Rentgenový spektrometr
Rentgenový fluorescenční spektrometr je určen ke stanovení základního prvkového složení materiálu, tvořícího povrchovou vrstvu regolitu. XRF-A pracuje ve spektrálním rozsahu cca 1 až 10 keV a detekuje paprsky X, emitované prvky jako např. Al, Si, Mg, Fe a Ti, vybuzené dopadajícím rentgenovým slunečním zářením. Pokryje téměř 90% měsíčního povrchu s výjimkou polárních oblastí a umožní pořídit mapu chemického složení povrchové vrstvy s rozlišením 20 km. Spolupracující přístroj SOL-B&C (Solar X-ray Monitor) bude paralelně monitorovat proud slunečních paprsků.
Spektrometr záření gamma
Přítomnost a množství více než deseti klíčových prvků (U, Th, K, H, atd.) se určuje měřením energetického spektra záření gamma z měsíčního povrchu.
Detektor s krystalem germaniového polovodiče, chlazeným pod – 180 °C, má 20x vyšší citlivost než přístroje v minulosti.
Studium minerálního složení Měsíce
Multispektrální zobrazovací systém
Zařízení je určeno pro získání snímků Měsíce v devíti spektrálních pásmech s cílem získat mapu rozložení povrchových minerálů. Tvoří ho dvojice dalekohledů o ohniskové délce 65 mm a světelnosti 3,7. Oba mají zorné pole 11° a pořizují snímky v navazujících pásech o velikosti 19x100 km. Jeden slouží pro viditelnou oblast, druhý pro infračervenou. První z nich je vybaven maticí CCD (1024x1024 pixelů), přičemž každý pixel (tj. obrazový element) má rozměr 13x13 mikrometrů. Pokrývají pět pásem vlnových délek: 415 nm (šířka pásma 20 nm), 750 nm (šířka 10 nm), 900 nm (šířka 20 nm), 950 nm (šířka 30 nm) a 1000 nm (šířka 40 nm).
Prostorové rozlišení je 20 metrů. Přístroj pro infračervené zobrazování je vybaven detektorem InGaAs o celkové ploše 320x240 pixelů, přičemž každý má rozměr 40x40 mikrometrů. Pokrývá čtyři spektrální pásma: 1000 nm (šířka 30 nm), 1050 nm (šířka 30 nm), 1250 nm (šířka 30 nm) a 1550 nm (šířka 50 nm). Prostorové rozlišení je 60 m. Předpokládá se, že zařízení bude chrlit denně až 49 Gbitů dat.
Systém pro pořizování spektrálních profilů
Trojice difrakčních spektrometrů slouží k získání globálních dat o rozložení a chemickém složení minerálů na měsíčním povrchu. Měří profily 296 vybraných spektrálních čar ve třech oborech.
Vizuální detektor (VIS) s křemíkovou fotodiodou pokrývá oblast 500 až 1000 nm (84 pásem), infračervený detektor NIR1 (InGaAs) pokrývá blízkou oblast 900 až 1700 nm (100 pásem) a infračervený detektor NIR2 (chlazený InGaAs) pokrývá oblast 1700 až 2600 nm (112 pásem) s plošným rozlišením 560x400 m a vlnovým 6 až 8 nm. Je vybaven optikou o ohniskové délce 110 mm se světelností 4.
Výzkum povrchu a podpovrchové struktury
Terénní kamera
Dvojice panchromatických kamer pro stereoskopické zobrazení povrchu Měsíce dosahuje rozlišení 10 až 20 metrů při maximálním zorném úhlu 22,4° v rozsahu 0,43 – 0,85 mikrometrů. Kamery s jen nepatrně odlišnými parametry mají ohniskovou délku 72,5 mm, průměr objektivu 18,2 mm a míří se sklonem 15° před a 15° za nadir podél stopy o šířce 41 km; každé zobrazení obsahuje 4096 pixelů.
Spolu s difrakčními spektrometry a multispektrálním zobrazovacím systémem jsou terénní kamery konstrukčně spojeny do komplexu LISM (Lunar Imager/Spectrometer).
Lunární radar
Radarový systém je určen ke zjišťování povrchových a zejména podpovrchových struktur užitím vysokofrekvenční radarové techniky. Z antén o rozpětí 30 metrů vysílá rádiové pulsy o frekvenci 5 MHz (vyzařovaný výkon 800 W), které pronikají do hloubky až pět kilometrů při rozlišení vertikálním pod 100 metrů a horizontálním několik desetin kilometru s cílem najít případné diskontinuity podpovrchového materiálu a odhalit jeho tepelnou minulost.
Zařízení je schopno registrovat též přirozené plasmové vlny o frekvenci 10 Hz až 30 MHz. Celý systém má hmotnost přes 23 kg a příkon 57 W. Údaje jsou přenášeny telemetrií rychlostí 492 000 bit/s, případně pomalu rychlostí 176 000 bit/s.
Laserový altimetr
Výškoměr pro získání přesných výškových profilů měsíčního terénu podél dráhy sondy pracuje s podstatně větší přesností než před lety výškoměr na americké sondě Clementine. Mj. umožní získat první globální a přesnou topografickou mapu Měsíce v historii.
Pulzní laser (Nd:YAG) vysílá na frekvenci 1064 nm s výkonem 100 mJ s trváním pulzu 15 ns při frekvenci opakování 1 Hz. Výška se měří s přesností 5 m a jedlitlivé body měření jsou od sebe vzdáleny 1,6 km ve směru sever – jih (resp. 2 km ve směru východ – západ). Za rok činnosti budou získány údaje pro více než třicet milionů bodů. Celý systém má hmotnost asi 20 kg.
Kosmické prostředí
Magnetometer
Je umístěn na lehké tyči ve vzdálenosti 12 m od sondy (aby nedocházelo k magnetické interferenci) a může měřit magnetické pole Měsíce slabší než 1/100 000 geomagnetického pole (pod 0,1 nT) s časovým rozlišením 0,3 s.
Analyzátory plazmy
Systém tvoří čtyři senzory; dva pracující jako analyzátory spektra elektronů, třetí analyzuje hmotnosti iontů a čtvrtý měří energii iontů. Kombinace umožňuje získat prostorovém rozložení názkoenergetických elektronů (pod 15 keV) i nízkoenergetických iontů (pod 28 keV) v okolí Měsíce. Obě zařízení mají poskytnout údaje o současném i minulém stavu magnetického pole a plazmy v okolí Měsíce, na povrchu Měsíce i v jeho nitru.
Spektrometr nabitých částic
Jeho základem jsou křemíkové polovodičové detektory, je schopen detekovat částice alfa, emitované povrchovým materiálem a mj. získat informace o změnách v posledním půl století a dále pozorovat sluneční i galaktické kosmické záření v okolí Měsíce.
Výzkum ionosféry Měsíce
Příjem radiových signálů z obou malých subsatelitů umožní získat řadu doplňujících informací. Konkrétně už i malé odchylky frekvence při těsném průchodu radiových paprsků družice VRAD nad měsíčním tělesem by měly odpovědět na otázky týkající se přítomnosti a tvaru měsíční ionosféry – dávná pozorování Luny 19 a 22 naznačila možnost její existence. Ke sledování bude využito především radioteleskopu v Usuda.
Zobrazovací systém okolí Země
Je určen ke studiu chování plasmy pozorováním magnetosféry a ionosféry kolem Země z oběžné dráhy kolem Měsíce. Na palubě sondy jsou dva katadioptrické dalekohledy zaměřené na Zemi a její okolí. Jeden z nich je určen pro pozorování tzv. plazmosféry (vrstva nad ionosférou obklopující Zemi, obsahující chladnou plazmu o vysoké hustotě) v dalekém ultrafialovém oboru (konkrétně 30,4 nm a 83,4 nm, kde lze sledovat emise iontů kyslíku a hélia). Každých deset minut lze pořídit nový záběr.
Optika má průměr 120 mm, ohnisková vzdálenost je 168 mm, zorné pole 10°x10° s detektorem 128x128 pixelů, což umožňuje rozlišení 500 km. Druhý dalekohled je určen pro globální pozorování výskytu polárních září a vlastního záření atmosféry ve vizuálním oboru. Má průměr 136 mm, ohniskovou vzdálenost 320 mm a v zorném poli 2,38°x2,38° s detektorem CCD 512x512 pixelů zobrazuje Zemi s povrchovým rozlišením 30 km. Výměnné filtry umožňují zvolit vlnové délky (428 nm, 558 nm, 589 nm, 630 nm, nad 730 nm).
Výzkum gravitačního pole Měsíce
Čtyřcestná Dopplerovská měření
Prostřednictvím radiových signálů hlavní družicové laboratoře a subsatelitu Relay umožní poprvé zkoumat lokální gravitační pole i na odvrácené straně Měsíce.
Využití velkých pozemních radiových antén
Měřením parametrů drah subsatelitů Relay a VRAD v oboru radiových vln v pásmech S a X prostřednictvím soustavy pozemních antén s velmi velkou základnou (VLBI - Very Long Baseline Interferometer) budou získána dosud nejpřesnější údaje o gravitačním poli Měsíce. Globální síť je tvořena radioteleskopy Wettze (Německo), Urunqi (Čína), Šanghaj (Čína) a Hobart (Tasmánie), japonský systém tvoří stanice Iriki, Išigaki, Mizusawa a Ogasawara na japonských ostrovech.
Kamera HDTV
Na boku motorového úseku sondy situovaném obvykle směrem k Měsíci je instalována fototelevizní aparatura HDTV pro pořizování obrázků a filmových záznamů měsíčního povrchu spolu s vycházející či zapadající Zemí. Má rozměry 46x42x28 cm, hmotnost 16,5 kg a spotřebu 50 W.
V širokoúhlém režimu (44°) pracuje se třemi čidly CCD po 2,2 megapixelech, jako telefoto má zorné pole 15°. Před vysláním na Zemi jsou data zpracovávána speciální technikou odstraňující („retušující“) chyby v zobrazení, způsobované vlivem záření na citlivé prvky CCD. I když kamera může mít i jistý odborný přínos a určitě je zajímavým technickým experimentem, nelze upřít, že hlavní význam je v oblasti popularizace a propagace japonské vědy...
Kniha přání
Kromě vědeckých přístrojů umístila JAXA na sondu Selene rovněž tabulku se jmény a vzkazy (dohromady maximálně 60 znaků), které v rámci kampaně „Přání na Měsíc“ mohli zájemci poslat se sondou. Bylo shromážděno 412 627 jmen a zpráv, jak od prostých lidí z celého světa, tak od špičkových vědců a umělců – mj. od amerického kosmonauta Buzze Aldrina, japonských kosmonautů a spisovatele Raye Bradburyho... Všechny byly vytištěny na desku o rozměrech 280 mm x 160 mm písmem o velikosti 70 mikrometrů na znak. Deska byla instalována pod panely slunečních fotočlánků a chladící panely sondy.
Přidejme tedy symbolické přání, aby princezna Kaguya dorazila úspěšně k cíli a okouzlila nás novými poznatky o Měsíci...
 O autorovi:
Ing. Marcel GrünNarodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou. Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál. |
