Měsíční kosmodrom měl být v Praze. O životě a díle Ludvíka Očenáška

Letos uplyne 145 let od narození Ludvíka Očenáška, jednoho ze dvou Čechů, kteří jsou zapsáni ve Spojených státech amerických v síni slávy průkopníků kosmických letů. Průkopníka raketové techniky, velkého vlastence a plodného vynálezce přitom dnes zná už jen málokdo.

(Aktualizace 21.5.2017: Na závěr článku jsme připojili odpověď autora na postřeh jednoho z čtenářů, který se objevil v diskusi. Pan Tintěra v něm upozornil na to, že patent na „hydrodynamický člun“ nebyl připsán Ludvíku Očenáškovi, autor textu Pavel Toufar pak tuto skutečnost ve svém přípisu vysvětluje.)

Na začátku roku 1930 přišel do Prahy podivuhodný dopis: „Jsem 24 roky stár, římský katolík, svobodný, nekuřák, nepiják, také nehráč. Kdybyste mne zařadil do své posádky, budu cestovati pod pseudonymem Karel Šíma.“

Nebyl jediný: „Jsem sice jen drobné stvoření v podobě ženy a možná že s úsměvem bude můj dopis Vámi odložen, a přece se nevzdávám naděje a těším se na sdělení, že jsem Vámi zaznamenána co žena připravená k letu novým raketovým letadlem do vesmíru (...) Dny a noci budou pro mne věčností, pokud neobdržím tu nejmenší zprávičku od Vás. Anna Havlová, úřednice firmy Waigner a spol., Praha.“

Dopis Anny Havlové z Prahy, jímž se hlásila k cestě do vesmíru

Přicházely také další dopisy. Psali je lidé okouzlení dobrodružstvím a romantikou a ze všech koutů světa jich do Prahy dolétlo kolem dvou set, včetně šesti od odvážných žen. Napsala nejen úřednice Anna Havlová z Prahy nebo dvaadvacetiletá Vera, studentka chemie z Innsbrucku, ale také Sally G. z daleké Pensylvánie, která uváděla, že měří pět stop a čtyři palce, váží 138 liber, je blondýnka, umí polsky a anglicky, pracuje jako ošetřovatelka, je jí dvacet a chce letět na Měsíc, protože o celé akci se dozvěděla z polských novin.

Očenášek vesmírem létající

Ludvík Očenášek má „svou“ planetku, která se pohybuje mezi dráhami Marsu a Jupitera. Objevili ji 26. 8. 2000 astronomové Petr Pravec a Peter Kušnirák a jako její objevitelé měli právo pojmenování – 61404 Ocenasek (2000 QM9). Více na astro.cz.

Všechny dopisy měly stejného adresáta: „Stavitel měsíční rakety - Český šéf vesmírové vzducholodi - Výprava na Měsíc.“ A místem určení byla vždy Praha. Ať už však adresa byla napsána jakkoli, stačilo uvést pouze magické heslo „Měsíc“ a dopis putoval k pražskému vynálezci a podnikateli Ludvíku Očenáškovi.

Všechno spískal redaktor německého listu Berliner Morgenpost, který do silvestrovského vydání v roce 1929 sepsal nepříliš dlouhou stať s přitažlivým titulkem i podtitulkem: „Cesta do vesmíru - devět cestujících.“ Text říkal toto: „Ke vzletu do světového prostoru, který chystá pražský inženýr Ludvík Očenášek, přihlásili se již dva cestující, vysokoškolák z Prahy a pan Max Deutch z Olomouce. Raketové letadlo má býti vystřeleno na jaře při východu Měsíce. Inženýr Očenášek předpokládá, že let potrvá 87 hodin. Raketové letadlo bude míti šest pohonných raket a dvě brzdicí. Cesty se může zúčastniti devět osob, avšak pouze českoslovenští státní příslušníci.“

Odvážní cestovatelé do vesmíru (zleva): Josef Bandas z Prahy Vršovic, Heinrich Pilz ze Šternberka na Moravě a Anna Havlová z Prahy

Žertovně míněný text přetiskla s plnou vážností již 1. ledna 1930 Národní politika a pak se rázem začal šířit rychlostí blesku v dalších novinách. A jak už to bývá, text byl všelijak upravován a dotvářen. Původní žert začali mnozí brát naprosto vážně. Nad zprávou žasli čtenáři v evropských zemích a záhy také až v Americe, kde byli lidé uchvácení vědeckým a technickým pokrokem natolik, že mnohdy se jim vytrácela kritická hranice mezi snem a skutečností.

Někteří novináři sice upozornili, že jde o velkou nadsázku či dokonce žert. Již 13. ledna 1930 zprávu dokonce zesměšnil obrázkový večerník Národ, když napsal, že „let na Měsíc je možný jen s velkou pomocí básnické fantazie“.

Vypouštěná z letadla

Zpočátku žasl a pak se i usmíval také Ludvík Očenášek, když doma rovnal tu záplavu dopisů, ale v těch dnech myslel zřejmě především na chystané veřejné předvedení svých raket. Od roku 1928 se věnoval studiu raketového pohonu. Doslova jeho biblí se stala kniha „Wege zur Raumschiffahrt“ (Cesta k vesmírným letům), kterou napsal německý raketový průkopník Hermann Julius Oberth. Sháněl všechny dostupné materiály o raketových zkouškách v Severní Americe, které uskutečnil dnes slavný Robert H. Goddard. S pohnutím četl o dalším průkopníkovi Maxu Valierovi, který zahynul po explozi spalovací komory svého experimentálního raketového motoru.

Všechno bylo tak vzrušující. Očenášek si dokonce začal dopisovat s profesorem Oberthem a pozval jej ke krátké návštěvě Prahy. Zejména pro německého odborníka bylo setkání s českým vynálezcem neobyčejně inspirativní. Vždyť Očenášek nepatřil mezi bláhové fantasty a snílky, jakých každá doba najde dostatek, ale zaníceně mu vyprávěl například o svém nápadu vypouštět rakety z letadel, protože tak mohou snadněji dosáhnout větších výšek.

Kdyby jen tušil, že jeho nápad na dlouhá desetiletí upadne v zapomnění, aby vstal vzkříšen z mrtvých na začátku 90. let a byl doveden k dokonalosti v projektu amerických raket Pegasus. Na českého vynálezce v té době pochopitelně nikdo ani nevzpomněl. Možná proto, že původní myšlenka upadla v zapomnění a druhá se znovu zrodila nezávisle na ní a na jejím duchovním otci. Nezáleží však na otcovství a na právu prvenství. Důležité je, že se potvrdila správnost Očenáškovy úvahy.

Raketová pošta

Ludvík Očenášek byl velmi praktický. Vždy zvažoval využití každého nápadu. Pomocí raket chtěl přepravovat poštovní zásilky na velké vzdálenosti. V dubnu 1930 o tom napsal americký list The New York Sun pod titulkem „Pošta přepravovaná raketou“. Již úvodní slova byla velice slibná: „Český vynálezce pracuje na problému, jak překonat oceán (...) Američané tak budou moci dostávat evropskou poštu pomocí raket. Pokud pochopitelně budou pokusy českého vynálezce Ludvíka Očenáška tak úspěšné, jak si je on sám jistý, že opravdu budou.“

Start Očenáškovy rakety v roce 1930.

Text dále připomínal, že Očenášek je sice přesvědčený o tom, že lidé jednou budou v raketách cestovat, ale ve svém praktickém počínání zůstává u méně vzletné, avšak reálnější myšlenky vysílat rakety na různá místa zeměkoule a přepravovat jejich pomocí důležité náklady.

K optimismu měl na začátku roku 1930 Očenášek právo. Již 20. ledna psala Národní politika ve svém odpoledním vydání, že Očenáškovy rakety úspěšně létaly až do výšky kolem 200 metrů. Časopis Pestrý týden otiskl o těchto pokusech 1. února celostránkovou obrazovou reportáž.

Střelba na Bílé hoře

V neděli 2. března 1930 bylo ještě poměrně chladno. Lidé byli zachumlaní do teplých kabátů. Od rána připravoval Očenášek na tehdy liduprázdné náhorní plošině nad Břevnovem táhnoucí se až k neblaze proslulé Bílé hoře další raketové zkoušky. Přijela jen hrstka zvědavců, převážně Očenáškovi spolupracovníci a přátelé, také však novináři, fotografové a především kameraman, jehož zásluhou se na úchvatné a neobvyklé obrázky mohli záhy podívat diváci pražských a později i jiných biografů. Nejzajímavější části z tehdejšího filmového žurnálu se dochovaly dodnes.

Březnové ráno v roce 193 bylo chladné, takže přítomné dámy se teple oblékly a elegance byla až na druhém místě.

Na záběrech se od dřevěné konstrukce rampy za hlasitého ostrého hvizdu s prudkou rychlostí odpoutávaly nepříliš dlouhé zašpičatělé roury, na jejichž spodním konci byly rozměrné plochy stabilizačních křídel.

O raketách tehdy věděli spíše odborníci a zasvěcení fandové techniky. Proto si novináři se zájmem prohlíželi jejich přehlídku, když ležely od poměrně malých až po třičtvrtěmetrové jako podivní odpočívající ptáci na trávě, narovnaní do přehledné řady. Ludvík Očenášek je se svými spolupracovníky nasazoval na jednoduchou rampu tvořenou vodící lištou a dřevěnou opěrnou konstrukcí ukotvenou pevnými lanky. Menší rakety byly odpalovány dlouhou tyčí zapalovače, větší a dvoustupňové startovaly elektrickou jiskrou. K rampě vedly dráty od jednoduché spínací skřínky.

Raketové tajemství

Očenáškovy raketové pokusy obestřela i jistá rouška tajemství. Autoři uměle vytvářených otazníků z říše jakéhosi seriálu ve stylu Akta X připomínali, že Očenášek přece kritizoval americké Goddardovy pokusy s prvními raketami poháněnými střelným prachem. Upřednostnil prý Oberthovu myšlenku použít kapalné pohonné hmoty, například alkohol nebo vodík a kyslík, anebo směs, o jejímž složení neřekl nikomu nic bližšího.

Dnes už nezjistíme, odkud autor tohoto nesmyslu čerpal podklady pro svou tajuplnou úvahu. Američan Goddard totiž své hlavní zkoušky prováděl s raketou na kapalné palivo a Ludvík Očenášek nevymyslel žádné tajemné zázračné palivo, jak se někteří tajnůstkářští autoři snažili namluvit čtenářům.

V roce 1989 připomněl novinář Ivo Budil, že vynálezcova dcera Milada jednu z menších raket přechovávala po dlouhá léta doma. Několikrát se s ní i stěhovala. Inu, šlo o památku na tatínka a na jeho „bláznivé kousky“, které rodinu stály jmění. Když na sklonku 60. let půjčila létající model rakety odborníkům k podrobné prohlídce, vyšlo najevo, že ve speciálně tvarovaném papírovém obalu, tvořícím současně také trysku, je obyčejný černý střelný prach.

Raketová přehlídka se vydařila. Většina raket létala velmi dobře. Pravda, některé starty se nezdařily, jeden dokonce na fotografiích vypadal velice dramaticky, protože ho provázela mohutná exploze, ale na neúspěchy se rychle zapomíná. Novináři popisovali, že rakety se vracely pod padáky a optimisticky poznamenávali, že v budoucnosti na ně budou zavěšeny „barometrické a jiné meteorologické přístroje“.

Při posledních startech největších raket bylo údajně dosaženo výšky kolem tisíce metrů! Murray Fletcher Pratt dokonce v textu pro zpravodaj Americké meziplanetární společnosti (The American Interplanetary Society) uvedl, že největší z Očenáškových raket o délce přes 50 cm dosáhla výšky 1,5 km.

Úspěšné předvedení raket podnítilo Očenáška k tomu, že 28. dubna 1930 ve 14 hodin podal k Patentnímu úřadu v Praze patentovou přihlášku s číslem P3374/30 na turboraketu: „Předmětem vynálezu jest přístroj, jímž možno docíliti letů do velkých výšek a vzdáleností při nejvýš ekonomickém využití energie pohonných látek. Zvláště při počátečním rozletu a při menších rychlostech. Pro tuto vlastnost jest možno použít přístroje též k pohánění letadel, člunů i vozidel.“

Ludvík Očenášek podle článku v americkém listu The New York Sun nevylučoval ani rakety s lidskou posádkou: „Nejsou nepravděpodobné, ačkoli v tomto případě vznikne mnoho svízelných problémů dotýkajících se fyziologických reakcí lidského těla.“ Není však známo, zda patent Očenášek nakonec získal.

Střípky ze životopisu

Narodil se 4. srpna 1872 v Kříších severovýchodně od Plzně. Maminka Marie pocházela ze Svaté na Křivoklátsku a byla spřízněna s rodinou Jungmannovou z Hudlic, z níž pocházel významný jazykovědec Josef Jungmann. Tatínek Vojtěch pocházel z Horního Lázu na Březnicku a pracoval jako havíř. Byl štajgrem při těžbě kamenného uhlí a kyzové břidlice, kterých se v okolí Kříše, Vranovic a Břas nacházelo značné množství. Rodina následovala otce za jeho prací. Přestěhovala se do osady Berk v katastru obce Líté na Plzeňsku a poté na samotu Malenice u Dražně.

Z dětství se traduje historka, jak sedmiletý Ludvík prokázal už v raném věku podnikavost. Vyrobil jednoduchý kolotoč a vozil na něm kluky z vesnice. Vstupným byly třešně. Jako již starší a ještě za otcova života si Ludvík postavil bicykl, kterému se říkávalo kostitřas. Vesnice byla u vytržení, když na něm poprvé vyjel. Tatínek se nerozpakoval a na synově výtvoru se naučil velice rychle jezdit. Protože však mladý Ludvík příliš nepamatoval na účinné brzdy, tradovaly se po celém příbuzenstvu všelijaké až hrůzostrašné historky, co že ti dva zase vyvedli.

Očenáškův tatínek miloval chemii a jeho láskou byly nejrůznější pokusy. Na ně prý také doplatil. Podle některých autorů zemřel na prudkou otravu po jednom nevydařeném chemickém pokusu. Podle historiky upřesněných pramenů zemřel Vojtěch Očenášek na rakovinu v pouhých čtyřiceti pěti letech.

Učení, práce a studia

Čas veselí, smíchu a zábavy skončil. Zasáhl tvrdý a neúprosný osud a Ludvík Očenášek se musel postavit na vlastní nohy. Ve čtrnácti letech odešel na učení do Prahy k firmě Dr. Houdek a Hervert, továrna fysikálních přístrojů a geometrických modelů. Vydělával peníze, aby pomohl vydržovat na studiích svého bratra Augustina, který ho nezklamal a v dospělosti také on proslavil rodinu. Ludvík podporoval finančně i maminku a mladší sourozence a měl se co ohánět.

Příprava elektrického zapalovače pro zážeh motoru rakety před starty v březnu 1930

Po vyučení pracoval v patentní kanceláři, ale toužil po vzdělání, a tak si vždycky našel nějaký čas na to, aby mohl docházet na přednášky na pražskou techniku jako její mimořádný student. Jeho píle a ctižádost byly nezměrné. V roce 1898 otevřel svou první mechanickou dílnu. Bylo mu pouhých 26 let. Především vynalézal. Okouzlily ho obloukové lampy a prosadil se v jejich zdokonalování. Mimo jiné také přišel na nový typ vypínačů. Jeho zpočátku malá firmička se brzy rozrostla na slušně prosperující závod se stovkou dělníků, ve které se vyráběly nejrůznější, především a elektrické přístroje.

Očenášek šel s pokrokem a snažil se být v první řadě. V Praze bydlel ve Školské ulici, kde měl také kancelář. Jako jeden z prvních z celého okolí si zavedl novinku té doby - elektřinu. Pokrok prosazoval i na veřejnosti svým chováním a přístupem k technickým novinkám. V dubnu 1903 začal jezdit na motocyklu s přívěsným vozíkem. Na tehdejší dobu pořádal spolu s manželkou nezvykle dlouhé cesty. Jezdili do jejího rodiště, do pohledného jihočeského Písku, anebo na opačnou stranu za maminkou a sourozenci na Plzeňsko. Při stavu tehdejších silnic to byl výkon hodný obdivu.

Touha létat

Otčenáškovi bylo šestatřicet a už nějaký rok patřil mezi uznávané podnikatele. S velkým vzrušením hltal v novinách zprávy o prvních letadlech. Když svět jásal nad úspěchem bratří Wrightů na místě s ponurým názvem Kill Devill a připomínal také skvělé vzdušné výpravy Blériotovy, mezi nimiž dominoval přelet slavného Lamanšského průlivu, začal Očenášek přemýšlet o konstrukci vlastního leteckého motoru. Vždyť to byl vlastně základ pro stavbu jakéhokoli letadla. Nejprve motor, který byl srdcem vzdušného stroje.

Obchodním partnerům namluvil, že staví motor pro řiditelný balón, protože letadla těžší než vzduch byla považována za bláznovství. Očenášek využil každou volnou chvilku, aby mohl osobně prožívat dobrodružství zrodu hvězdicového motoru. Jeho první exemplář se však při velkých otáčkách rozpadl. Roku 1906 však Očenášek představil nový motor, rotační osmiválec. Premiéru měl na automobilové výstavě v Praze.

Už roku 1908 napsal francouzský časopis Encyklopédie conemporaine o tomto stroji ve zprávě o pražské Jubilejní výstavě: „Je to otáčivý výbušný motor, váží 75 kg, má sílu 12 HP, vydá 1 000 otoček za minutu. Nepochybnou předností tohoto motoru je jeho neobyčejná lehkost spojená s dokonalou pevností. Pohyb je absolutně jistý a klidný. Nemá těžké chladicí zařízení. Každá jednotlivá součástka je pečlivě propracována a v podstatě předem vylučuje jakoukoli poruchu. Motor Ludvíka Očenáška byl patentován ve všech hlavních evropských státech. Onen malý, jemný a výkonný benzinový motor by mohl revolucionizovat automobilový průmysl a rodící se letecké umění.“

Byla to skvělá reklama. Lepší si Očenášek nemohl ani přát. Jenže ve Francii začali jeho motor vyrábět bez ohledu na jakákoli patentová práva. Očenášek měl však docela jiné starosti, než aby se pustil do obtížných a především nákladných soudů.

Na dvoře nuselského domu začal tajně stavět trubkovou konstrukci jednoplošníku, který měl unést dvě osoby. Dominantní byla velká podvozková kola, rozměrná vrtule o průměru 2,6 metru a plátnem potažená křídla o rozpětí 12 m.

Ludvík Očenášek (vpravo) se spolupracovníky u svého letadla

V té době se stále ještě prosperující Očenáškův závod přeměnil na akciovou společnost a panu šéfovi, jmenovanému do funkce ředitele, zakázali akcionáři s okamžitou platností jakékoli létání. Navenek jim Očenášek vyhověl. Co mu ostatně zbývalo jiného. V roce 1911 však nechal své letadlo přepravit do Pardubic a rozhodl se tam tajně létat.

Než k tomu mohlo dojít, stroj byl zničen. Podle některých autorů zkázu stroje způsobil Očenáškův mechanik Václav Semtner, který se prý - ač nikdy nepilotoval - pokusil vzlétnout, ale chybně ovládané letadlo spadlo na křídlo a shořelo. Zřejmě to však bylo jinak: podle věrohodného svědectví Národních listů z 20. 10. 1912 došlo k požáru motoru při jeho zkoušce.

Škody byly veliké: z draku letadla se zachovala jen zadní část, zbytek byl zničen. Z přední části zůstal pouze motor. Ludvík Očenášek měl naštěstí letadlo pojištěné. Úspěšně proto uplatnil pojistku u banky a pojišťovny Slavia. Bohužel, neúspěch tak trochu předznamenal i osud Očenáškovy akciové společnosti, která nakonec skončila v konkurzu.

Za války

Pak do Očenáškova osudu zasáhla první světová válka, do které musel narukovat. Své vojenské povinnosti vnímal ovšem zřejmě svérázně: v rodině se tradovala historka s fotografií, na níž byl v uniformě c. k. monarchie a v ruce držel knihu. Fotografii vystavili v Písku na náměstí za výkladem jednoho obchodu a hned ji museli odstranit. Na knize byl totiž zcela zřetelný titul: Svatopluk Čech - Písně otroka. O udavače nebyla ani tehdy nouze, a Očenášek šel za veřejné pohoršení do vězení.

Nebylo to naposledy. Když mu za vzornou střelbu věnovali minci s portrétem Jeho císařského veličenstva, uloženou v honosné sametové krabičce, nelenil a provokativně si za ni ještě tentýž den večer koupil buřta. Opět ho sledoval horlivý udavač a Očenášek znovu šel za mříže. Napotřetí ho zavřeli proto, že na vkus pohoršených vyznavačů monarchie prý ve vypjatých válečných dnech vstával v pražském Obecním domě při rakousko-uherské hymně provokativně příliš pomalu a neochotně.

Za války zařadili Ludvíka Očenáška do vojenské nemocnice k obsluze rentgenu. Ani v těch dnech nepřestával přemýšlet nad technickými novinkami. Bojiště ho inspirovalo a zrodilo se „vzdušné torpédo“. Šlo v podstatě o zařízení na odpalování projektilů se stabilizačními křidélky, tedy něco podobného jako moderní dělostřeleckou minu.

Očenášek svou zbraň ovšem nezamýšlel pro mocnářství. Plány nakreslil tajně a neméně tajně je prostřednictvím starosty České obce sokolské JUDr. Josefa Scheinera spolu s fotografiemi modelu vrhacího aparátu poslal přes Švýcarsko do Francie, kde je profesor Tomáš Masaryk předal francouzské vládě jako dar českého lidu. Podle některých zpráv prý bylo toto nové vzdušné torpédo úspěšně použito v bojích na francouzsko-německé frontě, detaily ovšem neznáme.

Tajné odposlechy

Husarským Očenáškovým kouskem bylo napíchnutí tajné a důležité telefonní linky, která zajišťovala spojení mezi Vídní a Berlínem a která vedla kolem Prahy. Nějaký den trvalo, než Očenášek našel příslušné telefonní vedení a než vytipoval místo, kde by se na něj mohl tajně připojit. Hledání provázely omyly. Pod rouškou noci se napojil na zcela jiné telefonní linky. Byl v neustálém nebezpečí. Riskoval, že ho policie chytí s miniaturním kapesním telefonem v kapse a s dráty, které jednoznačně naznačovaly, k čemu slouží.

Jak Očenášek našel tajnou linku

Podrobnější popis hodně nezvyklého špionážního počinu Ludvíka Očenáška můžete najít ve dva roky starém článku od kolegů z Mobil.idnes.cz.

Roku 1919 vydal Očenášek vzpomínky „Na pomoc Dohodě“ v níž dramatické hledání popisoval. Při pátrání objevil velice podezřelé vedení táhnoucí se od Břevnova z kopce mezi cihelnami do Košíř, kde se napojovalo na několik dalších telefonních drátů a po chvíli odbočovalo od silnice mezi známé zahrady Demartinka a Klamovka. Trvalo několik dnů, než se mohl nepozorován napojit se svým kapesním telefonem na tuto podezřelou linku. Tehdy pršelo a tím se snižovalo nebezpečí, že by jeho počínání zahlédl nějaký náhodný chodec nebo lidé pracující na polích, které tehdy v té oblasti byly.

„Halo, Kriegministerium Wien...“ ozvalo se konečně z telefonu a vzápětí následovala rázná odpověď: „Grosser General Stabs Berlin.“ Je až s podivem, jak jsou některé nebezpečné věci snadné. S pomocí několika členů tajné Maffie koupil Očenášek usedlost Demartinka a v zahradním domku, do kterého nenápadně svedl odbočku z důležité telefonní linky, zřídil odposlechovou stanici.

Slavný, ale chudý

Svým zapojením do odboje a významnou pomocí se Ludvík Očenášek stal po válce v mladé republice neobyčejně populární osobností. K jeho poctě se dokonce skládaly básně a pořádaly nejrůznější slavnosti, důvěrně se znal s významnými muži své doby. Nedokázal však žít pouze společenským životem. Musel mít svou práci, objevy, vynálezy a technický pokrok, jak jsme viděli u jeho raketových pokusů.

Kromě dopisů od zájemců o kosmické lety, radosti a nových znalostí mu ovšem záliba mnoho nepřinesla. Ba naopak, na svou vášeň málem doplatil. Přišel o téměř všechny peníze, ztratil vznešenou vilu Demartinku, ze všech stran se ozývali neodbytní věřitelé. Rodinu živila ze skrovného platu dcera Milada.

Šedesátiletý tatínek však neodešel do ústraní. Nabral síly a vykročil k novému skoku, na jehož konci byly dva nové vynálezy - reaktivní člun a raketová zbraň. Od 30. prosince 1933 se stal Ludvík Očenášek vedoucím konstruktérem prodejních automatů na boty a krémů na obuv firmy Baťa. Štěstěna se od něj opět neodvrátila. Znovu mohl zvednout hlavu.

Za ekonomickou záchranu ovšem musel zaplatit. Jak to u Bati bývalo, svazovala ho přísná a tvrdá smlouva: „Podepisujete, že konstrukce, které za dobu vaší činnosti u naší firmy sestrojíte, všechny vynálezy, které uskutečníte, nebo které firma samostatně nebo v souvislosti s jinými získá, jsou výhradním vlastnictvím firmy Baťa. Zavazujete se nepracovati ani soukromě na žádné jiné myšlence, nežli na té, o níž jste se dohodl se svým představeným...“

Na druhou stranu, Ludvík Očenášek mohl ze Zlína posílat domů nemalé částky. Baťa uměl schopné pracovníky zaplatit. Dobře věděl, že se mu investice v takových případech hojně vrátí. Skvělý technik Očenášek vylepšil mnohé automaty a pracoval na svém dalším velkém díle, které mělo umožnit plavbu speciálních motorových lodí po hladině mělké Moravy i po zamýšlených „baťovských“ plavebních kanálech.

Očenáškův hydrodynamický člun při zkouškách v Praze na Vltavě v říjnu 1933

Hydrodynamický člun

Žádná kolesa, žádný lodní šroub, ale reaktivní pohon! Pohon obstarávala voda, prudce proudící tryskou. Po ověření platnosti zvoleného principu na menším modelu, nechal Očenášek s podporou vlivných mecenášů roku 1934 postavit člun pro šestičlennou posádku. V té době se už firmou Baťa rozloučil a vydal se opět po vlastní cestě. Věřil ve své schopnosti a nápady. V říjnu 1933 úspěšně svůj hydrodynamický člun předvedl v Praze na Vltavě. Se svými spolupracovníky prokázal jeho výtečné vlastnosti v mělkých vodách Vltavy a především Berounky.

Třetí člun stavěl na zakázku pro armádu, a jak prokázaly nejnáročnější zkoušky prováděné bratislavským 6. ženijním plukem na Dunaji, předčil celokovový člun všechna očekávání. Podle některých zpráv měl dosahovat rychlosti až 80 km/h.

Nejnovější dílo českého vynálezce vzbudilo již před obsazením Čech a Moravy pozornost německé špionážní služby. Jediný exemplář operující na Slovensku byl však nešťastnou náhodou zničen a Očenášek důležité díly pečlivě uschoval. Němcům se tak nedostal do ruky žádný detail konstrukce pohonu.

Za Očenáškem muzea

Život a práce Ludvíka Očenáška je tématem výstavy, která se otevřela v sobotu 9. května v Národním technickém muzeu v Centru stavitelského dědictví v areálu kláštera Plasy.

Jeden ze dvou Čechů, kteří jsou zapsáni ve Spojených státech amerických v síni slávy průkopníků kosmických letů, se tak konečně dočkal výstavy v kraji, se kterým je spojeno jeho dětství i závěr jeho života.

Výstava je sice nevelká, ale zajímavá. Muzeum k příležitosti výstavy, která potrvá do 26. listopadu, vydalo také publikaci od svého kurátora leteckých sbírek Michala Plavce.

Stejně dopadla i raketová zbraň, kterou Očenášek zkoušel na tajném místě v lomu poblíž Prahy. Údajně měla mít dostřel dva a půl kilometru s neobyčejně malým rozptylem. Její uspořádání bylo podobné pozdějším slavným ruským kaťuším. Samozřejmě, sotva mohla výrazně změnit průběh války, její skutečný potenciál se však hodnotí těžko, protože se nikdy nedostala do rukou spojenců. Očenáškovi se nepodařilo předat dokumentaci prezidentu Benešovi před jeho odjezdem do emigrace, a tak během války byly projekty zazděny v činžáku, kde tehdy bydlel.

Nenápadný starý pán žil za okupace na pohled nevzrušeným životem s ustálenými pravidly. Konstruoval stroje pro farmaceutický průmysl a byl pod neustálým dozorem gestapa. Až na jejím sklonku, v takřka 73 letech se zapojil do pražského povstání. Ne nadarmo skrýval po celou válku zbraně. Odpoledne 8. května 1945 byl těžce zraněn německým dělostřeleckým granátem. Dvakrát přeseknutá tepna, přeseknuté žíly, levou ruku měl těžce pošramocenou až na kost, v nohou šest těžkých ran.

Uzdravil se a znovu se vrátil ke svým vynálezům. Například v roce 1949 obdivovali návštěvníci jarního pražského veletrhu jeho technické výtvory. Porota veletrhu ocenila třemi cenami jeho stroje pro farmaceutický průmysl. Za letního pobytu v Dražni u Plzně Ludvík Očenášek 10. srpna 1949 zemřel. Týden předtím oslavil 77. narozeniny.

Jak to bylo s patentem na hydrodynamický člun

Pan Jiří Tintěr v diskusi k článku (správně) upozornil na to, že patenty spojené s „hydrodynamickým člunem“ nejsou spojeny se jménem Ludívka Očenáška. Odcitujeme jeho příspěvek celý, za ní pak následuje odpověď autora:

„Vážení,
je zajímavé, že zde popisovaný člun s hydroreaktivní pohonem je přisuzován Ludvíku Očenáškovi, i když mnohé nasvědčuje tomu, že tento člun po stránce technické navrhl jeho syn Miroslav Očenášek (1898-1955), který také podal dvě patentové přihlášky. Je zajímavé, že československý patentový úředník tuto přihlášku odmrštil, kdežto polský patentový úřad ji přijal. Díky tomu mohla polská piňská flotila upravit jedno z plavidel pro hydroreaktivní pohon. Je zajímavé, že dunajská i piňská verze byly po provedených zkouškách považovány za nevhodné pro použití v mělkých vodách.“

Odpověď Pavla Toufara:
Připomínku čtenáře Jiřího Tintěry z diskuse je nutno upřesnit. Po krachu své firmy vinou hospodářské krize se uchýlil Ludvík Očenášek do akciové společnosti Baťa, v níž dostal na starost jako hlavní úkol vývoj automatů na prodej obuvi a krémů na obuv. Ve smlouvě měl ustanovení, že všechny konstrukční nápady, s nimiž přijde během tohoto zaměstnaneckého poměru, jsou výhradním vlastnictvím společnosti Baťa.

Očenášek navrhl hydrodynamický člun, který byl podle něj výhodnějším řešením pro plavbu v poměrně mělkém toku řeky Moravy směrem z Otrokovic k ústí do Dunaje, především však v chystaném tzv. Baťově kanálu, než "člun se vzdušnou vrtulí" (s tlačnou vrtulí), který na řece Moravě společnost Baťa zkoušela v červenci 1932.

Již v prosinci 1932 zkoušel Ludvík Očenášek model svého člunu v elektrárenském bazénu ve Zlíně Baťovy strojírny ve Zlíně dokonce dostaly pokyn ke stavbě člunu ve skutečné velikosti. V polovině roku 1933 Ludvík Očenášek ze společnosti Baťa odešel. Již v březnu téhož roku napsal své dceři Miladě, že musí návrh člunu nechat patentovat. Byl zde však závazek ze smlouvy se společností Baťa.

Kdy a jak se z něj Ludvík Očenášek vyvázal není známo, lze však důvodně usuzovat, že všechny práce i první zkouška na Vltavě v srpnu 1933 se odehrály pod jménem jeho syna ing. Miroslava Očenáška, který ostatně na projektu s otcem úzce spolupracoval. V říjnu téhož roku představili oba Očenáškové zdokonalenou verzi svého člunu. Přes příznivé ohlasy různých zájemců i ze zahraničí nakonec ing. Miroslav Očenášek dodal pouze jediný hydrodynamický člun československé armádě.

Vyzkoušen byl v listopadu 1935 a nasazen do služby u 6. ženijního československého pluku na Dunaji, kde byl však záhy při neopatrné manipulaci a po najetí na břeh zničen. Polská armáda v rámci plány modernizace své říční flotily zkoušela hydrodynamický pohon ing. Donalda Hotchkisse, ale protože armádní polské vedení nebylo se zkouškami prováděnými v roce 1933 spokojeno, zřejmě požádalo ing. Miroslava Očenáška o pomoc a spolupráci, zejména o přepracování hydrodynamického pohonu podle vlastního návrhu.

Zkoušky hydrodynamického pohonu od české firmy František Pokorný v roce 1938 nebyly úspěšné. Lodě se označením KU (kuter uzbrojeny) byly později zařazeny do služby v říční flotile polského vojenského námořnictva v Pinsku. Další a bližší podrobnosti s odkazem na prameny uvádí Michal Plavec ve své publikaci "Od jízdních kol ke kosmickým raketám", kterou NTM v Praze vydalo u příležitosti otevření výstavy o Ludvíku Očenáškovi.