Kosmický prostor je plný nebezpečného záření. Ať pochází ze Slunce či z dalekého vesmíru, pro lidskou posádku kosmické lodi, letící např. na Mars, by v každém případě mohlo znamenat velké ohrožení.
Pokud jde o možné účinky sluneční radiace, nejlépe je asi vystihl teoretický fyzik Strathclydské univerzity Bob Bingham, když říká: „Sluneční bouře nebo vítr jsou jedním z největších nebezpečí hlubokého kosmického prostoru.
Kdybyste jím byli zasaženi, nejenže by to odrovnalo palubní elektroniku, ale zakrátko by astronauti vypadali jako spálená pizza. Nebo jako kdyby se ocitli v blízkosti hirošimského výbuchu. Na kůži by vám začaly vyskakovat puchýře, vypadávaly by vám vlasy a zuby a po chvíli by vám selhaly vnitřní orgány.“
Ničí živou i neživou hmotu
Zdaleka tedy nejde o nějakou maličkost a uvážíme-li, že většina kosmického záření je tvořena částicemi galaktického původu, které dosahují ještě vyšších energií než ty ze Slunce, jistě si dovede představit, jakým rizikům budou muset astronauti při plánovaných meziplanetárních letech čelit.
Ničivé účinky kosmického záření se projevují nejen škodlivým působením na živou hmotu (destrukce molekul DNA), ale i v postupně narůstající degradaci konstrukčních materiálů (křehnutí), zvlášť citlivá jsou v tomto ohledu elektronická zařízení (hrozí vymazání pamětí, zničení obvodů).
Pozemskému životu od kosmického záření naštěstí žádné zvláštní nebezpečí nehrozí. Zemský povrch je totiž před ním chráněn, a to hned dvojím způsobem. Jednak geomagnetickým polem, které odklání nebezpečné částice směrem ven (kolem planety se díky němu vytváří obrovská magnetická bublina), jednak její hustou atmosférou, která většinu nebezpečných částic zachytí.
Magnetický štít – zmenšená kopie zemské magnetosféry
V dosavadní historii se mimo oblast ochranného působení Země dostali zatím jen účastníci programu Apollo, kteří při cestách na Měsíc v 60. a 70. letech museli překonat hranice zemské magnetosféry. Ovšem měsíční mise trvaly jen něco málo přes týden, zatímco předpokládaný let na Mars by zabral nejméně jeden a půl roku.
Astronauti by tedy byli vystaveni mnohem větší zátěži, čímž otázka řešení protiradiační ochrany nabývá přvořadého významu. Ve Star Treku něco takového není problém, pro pilota to znamená jen zmáčknout knoflík a zapne se ochranný silový štít. Ale jaké jsou naše reálné možnosti?
V této souvislosti se ke slovu hlásí myšlenka vytvořit okolo kosmických lodí malé magnetické bubliny, jakési zmenšené kopie zemské magnetosféry, které by měly odstínit podstatnou část škodlivé radiace. O něčem podobném se uvažovalo již v šedesátých letech, jenže tehdy se myslelo, že význam mají jen bubliny obřích rozměrů (víc než 100 km široké), a tak se od toho později upustilo.
Stará myšlenka opět ožívá
Zapadlý nápad nedávno oprášil britsko-portugalský výzkumný tým (Rutherford Appleton Laboratory, the Universities of York, Strathclyde university a IST Lisabon). Jeho počítačové simulace z loňského roku naznačovaly, že dostatečnou ochranu kosmických lodí by mohly zajistit mnohem menší magnetické bubliny, než se původně soudilo (o rozměrech řádově pouhých stovek metrů).
Výsledky byly opravdu slibné, a proto se vědci rozhodli přistoupit k experimentu. Při něm využili vysloužilé britské zařízení, které původně sloužilo potřebám výzkumu jaderné fúze, ve kterém navodili podmínky panující ve volném kosmickém prostoru včetně „věrného napodobení“ slunečního větru.
Jejich předpoklady byly skutečně potvrzeny, pokusná magnetická minibublina skutečně nabité, ionizované částice od modelu kosmické lodi s úspěchem odkláněla. Zdá se tedy, že na původní myšlence „přenosného“ magnetického štítu něco bylo.
Ruth Bamfordová z britské Rutherford Appleton Laboratory k pokusu dodává: „Naše počáteční experimenty dopadly nadějně a ukázaly, že před vražednými účinky kosmického počasí je možné astronauty chránit.“
Jak už to v podobných případech bývá, ne všichni odborníci s výsledky výzkumu souhlasí, zaznělo i několik kritických hlasů. Například Geoffrey Reeves z americké laboratoře v Los Alamos na serveru časopisu Science připomíná, že je velmi obtížné simulovat kosmické podmínky v laboratoři.
Navíc poukazuje na skutečnost, že experiment se zaměřil pouze na působení slunečního větru a neřešil problém nejenergetičtějších částic z dalekého vesmíru, které podle něj představují největší riziko.
Zdroje:
sciencenow.sciencemag.org
www.sciencedaily.com
www.universetoday.com
