Vědci se domnívají, že i na Marsu by měla platit rovnice, podle níž tam, kde je voda, je i život. Zpráva z Phoenixu však ještě nesignalizuje současnou nebo minulou přítomnost živých organismů. Ve vzorcích půdy, kterou dva mikroskopy sondy prohlížely, žádné mikroby nezaznamenaly.
NASA dosud nezveřejnila všechny získané údaje. Po dalších analýzách je předloží v polovině srpna, možná až v září.
Překvapení příjemná i nepříjemná
Když před deseti dny svolal tým vědců z Arizonské univerzity, který řídí výzkumy Phoenixu na Marsu, tiskovou konferenci, měl pouze základní informaci. Vzorek odebraný z hloubky pěti centimetrů zahřívali v jedné z osmi tavicích pícek a hmotnostní spektrometr zaznamenal trochu vodní páry - jedno procento. Nyní probíhá další zahřívání až na 1 000 stupňů, jež by mělo zjistit, zda se v odebrané půdě vyskytují organické prvky, hlavně uhlík a vodík, jež jsou stavebními prvky života.
Je zajímavé, že voda se našla tak blízko povrchu. To je velké a příjemné překvapení. I to, že se to podařilo tak brzy - měsíc po přistání. Na druhou stranu automat přistál v polární oblasti, kde se led předpokládal. Překvapení nepříjemné spočívá naopak v tom, že množství vodní páry je velmi malé.
Mikrobi v krutém prostředí
Nejnověji vydala NASA také zprávu, že sonda Phoenix ve vzorku zaznamenala i toxický perchlorát, který se používá v palivu pro rakety. Vědce udivilo, že dřívější analýzy perchlorát nezachytily. Jak se tam dostal? Nezdá se, že by vycházel z přistávacích motorků. Souvisí snad s obvyklou sterilizací automatu před startem? NASA začala tento postup kontrolovat.
Pokud by se ukázalo, že perchlorát je přítomen na planetě, neznamenalo by to podle některých odborníků horší podmínky pro život. Chemik Richard Quinn z Amesova výzkumného střediska NASA upozornil, že třeba v chilské poušti Atacama přežívají mikroorganismy v podobném prostředí. Astrobiolog Kenneth Nealson z univerzity v jižní Kalifornii potvrdil, že některým mikrobům se v prostředí s perchlorátem na Zemi velice daří, nicméně připustil, že pro většinu života není výhodné.
Až v posledních několika desetiletích přicházejí biologové na to, že mnohé druhy mikrobů přežívají ve velice extrémních podmínkách - za vysokých teplot a tlaků i za teploty blížící se absolutní nule, v radioaktivní vodě, v kyselém prostředí, v suchu a podobně. Tyto výzkumy dávají naději, že se život může rozvíjet na různých nebeských tělesech v prostředí, jaké jsme si donedávna neuměli představit.
Žádné vyšší organismy
Od začátku 60. let se sovětští a američtí odborníci pokoušeli pomocí automatických sond zjistit, jestli existují na nejbližších planetách - Venuši a Marsu - podmínky pro život. Ukázalo se, že na Venuši panuje peklo - teplo na povrchu skoro 500 stupňů a tlak devadesátkrát vyšší než na Zemi. Podle nejnovějších hypotéz by se některé mikroorganismy mohly vznášet v sírových oblacích.
Mezitím se naděje upnuly k Marsu. Sonda Mariner 5 v roce 1965 je však nepotvrdila. Na snímcích ze vzdálenosti 10 tisíc kilometrů chyběly řeky, oceány či jiné známky života. Nenašlo se ani magnetické pole, které by chránilo živé organismy před kosmickým zářením. Nízký tlak na povrchu (jako na Zemi ve výši 35 kilometrů) vylučuje dlouhodobou přítomnost kapalné vody. Většinu atmosféry tvoří oxid uhličitý, který je pro nás jedovatý. Mars dostává jenom 40 procent slunečního záření ve srovnání se Zemí, teploty klesají až k mrazu 140 stupňů.
Už z těchto analýz bylo jasné, že žádné vyšší organismy na Marsu nemohou žít. Nanejvýš mikroorganismy, ale spíše pod povrchem.
Voda v dávné minulosti
Američané postupem času zjistili, že povrch Marsu je velice zbrázděný - je tam nejvyšší známá hora ve sluneční soustavě Olympus Mons (27 km nad nulovou výškou povrchu). Rozlehlá a hluboká údolí, objevená Marinerem 9 v roce 1972, naznačila, že jimi mohly téct v dávné minulosti řeky. Od té doby diskutují vědci o někdejší přítomnosti vody, dnes se však v řídkém ovzduší vyskytuje jenom vodní pára a ledové krystalky. Nicméně v době před 4,6 až 3,8 miliardy let tam mohl vzniknout život.
Nedávno potvrdili tento názor, založený na pozorováních družice Reconnaissance Orbiter, odborníci z Brownovy univerzity v Providence na Rhode Island. „Rozšíření jílů na někdejších březích jezer ukazují, že stojící voda tam musela přetrvávat po tisíciletí,“ domnívá se Bethany Ehlmann. Jíly podle něho nejlépe ukazují na pozůstatky organických látek.
Strouhy vymleté vodou
Zásadní zlom v názorech na vodu na Marsu přinesla družice Global Surveyor, která podrobně vyfotografovala jeho povrch v roce 1997. "Zřetelně jsme viděli útvary, které vypadaly jako strouhy vymleté tekoucí vodou, naplaveniny půdy a kameny roznesené vodním přívalem," objasňoval v létě 2000 americký astronom Michael Malin. "Vypadají tak mladě, že mohly vzniknout v současnosti. Spatřili jsme stopy po zdrojích podzemní vody. Ty jsme na Marsu dosud nikdy nezahlédli."
Další automaty zjistily, že v okolí obou pólů zřejmě leží obrovské zásoby tuhého oxidu uhličitého, smíchané s vodním ledem. Začátkem roku 2005 oznámili západoevropští odborníci, že podle snímků pořízených družicí Mars Express se skrývá zamrzlé moře i v blízkosti rovníku pod nánosem tenké vrstvy písku a popela, staré několik milionů let.
I vozítka Spirit a Opportunity, jež jezdí po Marsu od ledna 2004, nacházela stopy po vodě. "Opportunity přistál na místě, kde tekutá voda kdysi promáčela půdu," prohlásil Edward Weiler z NASA. "Tohle místo mohlo být snadno obyvatelným prostředím."
Objev vody na Marsu? Reklamní trik!
|
První hledání života
Po příznacích života pátraly i dvě americké laboratoře Viking v létě 1976. Pokoušely se zachytit látky vznikající metabolismem živých mikroorganismů. Skutečně cosi našly. Pak vypukl spor: nevznikly tyto látky při zvláštních chemických reakcích tamních hornin? Jsou biologického původu? Většina odborníků si myslí, že šlo o omyl, že život se najít nepodařilo.
Bylo by ostatně šokující, kdyby se to podařilo hned při prvním pokusu. Spíš čeká vědce složité pátrání, které potrvá roky, možná desítky let. Experimenty Phoenixu jsou teprve druhé v pořadí.
Život pod povrchem?
Díky nízkému atmosférickému tlaku na Marsu by se voda z povrchu okamžitě odpařila. Proto musí zůstat pod nějakým příkrovem. Její podzemní zásobníky nejspíš leží 100 - 400 metrů pod povrchem a každý může obsahovat okolo 2 500 kubických metrů vody. S touto představou souhlasí geologové, kteří se domnívají, že nitro Marsu je geologicky dosud činné. V minulosti rozrývaly povrch planety výbuchy sopek. Pozorování pěti vulkánů včetně Olympus Mons ukazuje, že by mohly bouřit možná až do současnosti.
Jestliže marsovské mikroorganismy přežívají anebo spí pod povrchem či v ledu, jaká je naděje, že se je podaří probudit? Nálezy mikrobů starých desetitisíce let v různých extrémních prostředích tady na Zemi, které v příhodných podmínkách ožívají, naznačují, že možné by to bylo.
