(pokračování I. části, kterou najdete zde)
Jako vyzvědačka slouží Němcům. Teď jí stejnou práci nabídli Francouzi. Má ji přijmout? Nemá ji přijmout? Její milenec, markýz Henri „Robert“ de Margerie, vysoký úředník na ministerstvu zahraničí, jí od toho jako Francouz, jak zdůraznil, nezrazoval. I když je to nebezpečné.
Čtyřicetiletá Mata Hari nemohla už dlouho počítat s kariérou obletované tanečnice. Navíc zuřila válka a lidé měli jiné starosti – tohle se jí zdálo jako východisko k životu ve vysoké společnosti. Ještě třikrát navštívila kapitána Ladouxe. Nakonec na jeho návrh přistoupila.
Odjela do Vitellu, kde strávila první polovinu září. Agenti kontrašpionáže, kteří ji sledovali, hlásili centrále, že se o žádná vojenská zařízení nezajímá. Po návratu do metropole zašla za Ladouxem. Kapitán jí nastínil plán. V Bruselu, obsazeném Němci, žije bankéř Wurfbein, který zajišťuje zásobování okupačních vojsk. Mata Hari ho zná, nabízel jí, aby za ním přijela a bydlela v jeho nádherném domě. „Bankéř vás představí německému generálu Moritzi Ferdinandu Bissingovi, který velí tamním vojskům, a na vás bude záležet, co z něho vytáhne. Možná, že vás generál představí také německému korunnímu princi.“
Tanečnice žádala za tuto službu milion franků. Ladoux jí je slíbil, i když věděl, že to nemůže splnit. Tolik peněz nemělo k dispozici ani celé jeho oddělení na všechny operace.
Z bojující Francie však vyzvědačka nemohla odjet přímo do okupované Belgie, to by bylo podezřelé. „Musíte zvolit složitější cestu,“ instruoval ji kapitán. „Nejdřív zamíříte do Španělska, odtud do Británie, potom domů do Holandska a nakonec do Bruselu.“
Během této okružní cesty ji v listopadu 1916 zadržela v přístavu Falmouth britská policie. Prohlídka byla důkladná – úřednice ji svlékly do naha. Scotland Yard si ji spletl s německou vyzvědačkou Clarou Benedixovou. Trvalo několik týdnů, než jí uvěřili, že je to omyl. Musela vysvětlit, že je ve francouzských službách, Britové si to ověřili u Ladouxe. Francouzský důstojník její výpověď potvrdil a vzkázal, aby se vrátila do Španělska.
Mezi skutečností a fantazií
Do Madridu dorazila Mata Hari uprostřed prosince 1916. Hned zašla za majorem Kallem s žádostí: „Potřebuji peníze!“ Avšak německý vojenský atašé nechtěl sáhnout do pokladny a telegrafoval Krämerovi do Haagu: „Agent H 21 dorazil do Madridu angažován Francouzy, ale Angličany poslán zpět do Španělska a prosí nyní o peníze a další pokyny.“
Krämer odepsal: „Ať H 21 pokračuje v plnění úkolů ve Francii. Tam dostane i šek na 5 000 franků.“ Obě depeše zachytila odposlouchávací stanice na Eiffelově věži a francouzští kryptoanalytici je rozluštili. Mata Hari začala být podezřelá i Francouzům.
Kalle, se kterým se dostala do postele, jí prozradil, že se pokoušel poslat několik německých a tureckých důstojníků ponorkou do francouzského Maroka. Byla to lež, kterou se snažil zvýšit svou důležitost. A ona mu na ni skočila a hned to napsala do Paříže. Kelle ji krmil i dalšími historkami, jimiž bezelstně zásobovala Ladouxe.
Když se z něho pokoušela tahat další tajemství, Kalle se rozčílil a označil ji za francouzskou agentku. Argumentoval: „Víme to, protože jsme získali klíč k francouzskému rádiovému kódu!“ Zachytili totiž zprávu o ponorkách.
Začátkem ledna 1917 se Mata Hari vrátila do Paříže. Cítila se úspěšnou vyzvědačkou. Avšak Ladoux na ni najednou neměl čas. Teprve po delší době ji přijal, ale hrubě ji odbyl: „Žádné peníze vám nedáme, protože vaše informace nestály za nic.“ Kromě toho od své vynikající agentky Marty Rycherové, která působila v Madridu, věděl, že spala s německým vojenským atašé.
Další ranou pro ni bylo rozloučení s Vadimem. Ruské vyslanectví informovalo velitele jeho pluku, že má poměr se ženou podezřelou ze špionáže. Kapitánovi zakázali, aby se s ní stýkal. Přesto ji navštívil, příliš ji miloval.
Francouze trápil telegram od Kalleho do Berlína. „H 21 nás informovala: Řecká princezna Marie Bonaparte používá »intimní vztahy« k Briandovi (Aristide Briand byl předsedou francouzské vlády) k tomu, aby získala podporu Francie pro nástup svého manžela na řecký trůn. Řekla, že Briandovi nepřátelé, kteří se ho pokoušejí svrhnout, mohou čekat další porážku. Británie má Francii pod politickou a vojenskou kontrolou. Francouzi se o tom bojí mluvit nahlas. Generální ofenziva je plánována na příští jaro.“ Byla to směs dohadů a výmyslů.
Začátek konce
Kdo se skrývá pod označením H 21? Ladoux podezříval Matu Hari. Jistotu neměl, ale několik nepřímých důkazů na to ukazovalo. Není vyloučeno, že Kalle zašifroval tuto zprávu kódem, o němž věděl, že ho znají Francouzi, a chtěl tím Matu Hari potopit.
Policie ji hlídala. Dvojice strážných se vůbec neschovávaly, naopak nechávaly se vidět. Ladoux sbíral proti ní důkazy. Tanečnice si nebezpečí nepřipouštěla, věřila, že vlivní milenci se o ni postarají.
Na francouzské půdě zahynuly statisíce mužů ve všech uniformách. Německá vojska pronikla hluboko do Francie. Neměla však sílu postupovat dál. Berlín nabídl Paříži a Londýnu vyjednávání o míru. Spojenci na to nepřistoupili. Ozývali se první odpůrci dalšího válečného běsnění. Německé ponorky začaly potápět lodě neutrálních států včetně USA. Francouzi a Britové čekali, že Američané vstoupí do války a přivedou je k vítězství.
V úterý 13. února 1917 ráno pařížská policie slavnou tanečnici a kurtizánu v hotelu Palace zatkla. Na rozkaz vojenské kontrašpionáže. Jejím novým bydlištěm se stala samotka věznice v Saint Lazare.
Margaretha Geertruida "Margreet" MacLeod známá jako Mata Hari v den svého zatčení v únoru 1917.
Upadla na dno. Nemohla se denně koupat, převlékat, s nikým klábosit a flirtovat, jídlo nebylo valné. Na všechno si stěžovala. Marně. Vyšetřoval ji kapitán Pierre Bouchardon, zapisoval vojín Baudouin. Neustále tvrdila, že je nevinná, že pro Němce nepracovala. A potom v nekonečných monolozích jako dřív míchala pravdu s fantazií. Tím se zaplétala stále víc. Příhodami se svými milenci a známými se chlubila – vůbec ji nenapadlo, že by ji některé mohly v očích vyšetřovatele a později soudců kompromitovat.
Vyšetřovateli napovídala spoustu hloupostí a polopravd. Pořád si myslela, že ji její milenci na nejvyšších místech republiky pomohou. Netušila, že francouzská kontrašpionáž má proti ní spoustu důkazů, byť ne zcela jasných, a že přátelé ji nebudou hájit, protože by tím utrpěla jejich pověst.
Jedině obhájce se k ní choval laskavě. Čtyřiasedmdesátiletý Edouard Clunet zřejmě vzpomínal na dávnou dobu, kdy se s ní vyspal. Jako právník byl uznávaným expertem na mezinárodní obchodní právo. Přes deset let obhajoval i tanečnice a prostitutky, ale v případu špionáže se nevyznal.
Propuštěná, nepropuštěná
Vyšetřování skončilo bez důkazů. Clunet 23. dubna 1917 požádal Ladouxe, aby Matu Hari propustili. Následující den však skončila ofenzíva britských a francouzských vojsk proti Němcům fiaskem. Ministerstvo války potřebovalo získat na svou stranu veřejné mínění a k tomu mohlo posloužit i odsouzení vykřičené ženy za vyzvědačství. Ladoux poslal soudu rozluštěné německé telegramy, které létaly mezi Madridem a Berlínem, ovšem s upozorněním: „Jsou přísně tajné!“ Všechny ukazovaly na to, že Mata Hari je německou agentkou H 21.
Když ji s nimi Bouchardon seznamoval, vztekala se a tvrdila, že nejsou pravdivé – peníze dostávala od svých milenců. Pět týdnů na samotce ji zlomilo. Přiznala se, ale jen k tomu, že od Němců brala peníze. Žádnou špionáž nedělala.
Například si vzpomněla na to, jak ji v květnu 1916 v jejím domě v Haagu navštívil německý konzul Krämer. Dověděl se, že pojede do Francie, a proto jí nabídl, aby tam získala nějaké informace. Už za příslib spolupráce jí okamžitě dá dvacet tisíc franků. Nejdřív odmítla, ale pak si řekla, že když na začátku války odjížděla z Berlína, musela tam zanechat kožichy, šperky a další cennosti. Teď by jí mohli Němci tuto ztrátu vykompenzovat – a nabídku naoko přijala. Za několik dnů konzul přinesl peníze a tři lahvičky s neviditelnými inkousty a adresou, na kterou má psát. Avšak když nastoupila na loď, hodila lahvičky do moře.
Od Kalleho zase inkasovala peníze za sexuální služby. Dva šeky po pěti tisících franků a 3 500 peset v hotovosti. Generál je nedával ze svého, nýbrž z pokladny zpravodajské služby. Marně se snažila přesvědčit Bouchardona, že se s ním scházela jenom kvůli tomu, aby z něho tahala informace pro Francouze.
Proti ní svědčil i záznam jedné pařížské banky, kam došlo na její jméno 5 000 franků z Holandska. Podezřelá tvrdila, že jsou od jejího milence barona van der Capellena, nikoli od Němců.
Mata Hari rozmlouvala s kapitánem Bouchardonem často velmi naivně. A bezděčně se přitom přiznávala. Vězení ji zdolávalo. Bylo příšerné – špinavé, studené. Jídlo mizerné a na to, aby si něco přikoupila v kantýně, neměla peníze. Šaty a prádlo na převlečení jí chyběly, zůstávala ve špíně.
Věznění Maty Hari zůstávalo tajné. Teprve těsně před procesem, který začal v Justičním paláci odpoledne 24. července 1917, to vojáci zveřejnili. Lidé chtěli vidět sexuální symbol, a proto soudní auditorium zaplnilo mnoho diváků. Soudce podplukovník Albert-Ernest Somprou, jemuž asistovalo šest přísedících, prohlásil jednání za tajné a nechal síň vyklidit. O to víc vzbudil tento soud zájem veřejnosti.
Obžalobu přednesl poručík André Mornet. Kontrašpionáž začala obžalovanou sledovat krátce po tom, co se objevila v květnu 1916 v Paříži. Stýkala se s mnoha důstojníky, a proto bylo třeba zjistit, jestli z nich netahá tajné informace. Rádiová depeše z Madridu do Německa ji prozradila. Je agentkou H 21. Nakonec Mornet odsoudil její chování: „Je to druh Messaliny, jejíž vůz táhla horda obdivovatelů.“ Messalina byla třetí manželkou římského císaře Claudia, pověstná svou prostopášností.
Jediný z pěti svědků obžaloby se jí zastal. De Margerie, který znal Matu Hari čtrnáct let, ji navštívil krátce po jejím návratu do Paříže. Během třídenního milování nepadlo o válce ani slovo, tvrdil. Žalobce tomu nechtěl věřit. Svědek pro to měl neobvyklé vysvětlení: „Jsem velmi zaměstnaný člověk a musím se zabývat válkou dnem i nocí. A to byl důvod, že jsem ke své úlevě strávil tři dny povídáním o filozofii, indickém umění a lásce. Může to znít nepravděpodobně, ale je to pravda.“
Mata Hari se hájila velmi nešťastně. Například se pochlubila tím, že francouzské špionáži oznámila existenci zásobovací základny pro německé ponorky v Maroku. Soud chtěl okamžitě vědět, jak se to dozvěděla, když v Maroku nikdy nebyla. Musela přiznat: „Od německých důstojníků v Madridu.“ A to byl další přiznaný hřích.
Obhájce tanečnici pořád utěšoval: „Hrozí vám nanejvýš pár let vězení.“ Avšak neodhadl situaci. Francouzská armáda potřebovala předhodit obyvatelstvu oběť, která měla zavinit zhroucení ofenzivy, což přispělo ke vzpourám vojáků. Kdo jiný, než tato prostitutka, která obloudila spoustu vysokých důstojníků, získávala od nich informace a ty prodávala nenáviděnému nepříteli! Právě Mata Hari zavinila naše neúspěchy! „Francouzská veřejnost, notoricky známá tím, že si představuje romantické příčiny i za nejdůležitějšími světovými událostmi, to spolkla,“ připomněl spisovatel Ernest Volkman.
Druhý den vynesl soud rozsudek: Trest smrti zastřelením. Odůvodnil to tím, že obžalovaná je „jednou z největších špionek století, odpovědnou za smrt desítek tisíc vojáků“. Holandská vláda prostřednictvím svého vyslance protestovala. Francouzi to nevzali na vědomí. Prezident Poincaré rozsudek potvrdil. Mata Hari stále doufala v milost. Nikdo jí neprozradil, jak jednání probíhá. Ani den popravy neznala.
Konec
Časně ráno 15. října 1917 ji odvezli z věznice Saint-Lazare na cvičiště ve Vincennes za Paříží. Přistoupil k ní kapitán Bouchardon: „Buďte statečná! Prezident republiky vaši žádost o milost zamítl. Teď budete popravena.“ Zhroucená žena jenom šeptala: „To není možné. To není možné.“
Dvě řádové sestry, které se o ni staraly ve vězení, ji běžely podepřít. Odmítla je: „Promiňte, sestro. Vím, jak se umírá.“ Oblékla se jako dáma – modrý kostým, na hlavě slamák. Všechny tím překvapila. Postavila se čelem před dvanáctičlennou popravčí četu a čekala. Zazněla salva. Tři kulky ji zasáhly do srdce. Zhroutila se k zemi. Rána z pistole do spánku měla podle předpisu potvrdit definitivní konec.
„Dne 15. Října 1917 bude text připravený Ladouxovou tajnou službou a ministerstvem zahraničních věcí tvrdit, že Mata zemřela poté, co přiznala svou vinu,“ napsal Philippe Collas v knize Mata Hari – pravdivý příběh. „Toto oficiální stanovisko převezme veškerý tisk, zatímco sám Bouchardon bude šířit, že Mata šla před popravčí četu s hlasitým voláním, že je nevinná.“
Třebaže měla mnoho přátel a milenců, o její tělo nikdo nepožádal. Vojáci je tedy převezli na lékařskou fakultu, aby se na něm mohli učit studenti medicíny.
Její dcera Non ji dlouho nepřežila. Vystudovala doma učitelský ústav a chystala se do tropů. Avšak v srpnu 1919 zemřela ve spánku na nenadálé krvácení do mozku.
Největší slávu dodala této „největší špionce všech dob“ Greta Garbo ve filmu, který měl premiéru v roce 1931. A po ní zpodobnily Matu Hari rovněž další hvězdy jako Marlene Ditrichová, Sylvia Kristelová, Jeane Moreau a další, celkem o ní bylo natočeno osm filmů. Také kapitán Ladoux se přiživil v memoárech, které vydal v roce 1932. Ovšem nejvíc se v nich chtěl očistit od tvrzení, že nechal poslat na popravu nevinnou ženu.
Ve skutečnosti Mata Hari vyzvědačství nebrala vážně. Zpravodajci ji měli zásobovat penězi na bezstarostný život. Sbírání tajných informací považovala za banalitu, kterou se nebude otravovat, a podle toho jejich úroveň vypadala. Není vůbec jasné, jaký význam její zprávy pro Němce mohly mít. Cožpak třeba obecný údaj o soustřeďování vojsk v týlu od vyzvědače, který nemá vojenské vzdělání, může něco napovědět? Anebo tvrzení, že ofenziva se odkládá na později, jak se o tom rozepisovaly pařížské noviny?
