Rovnice určila, jak rychle bude jedna strana zabíjet druhou. Britové vyhráli

  14:38
Před 100 lety se v Severním moři střetly britská a německá flotila v bitvě u Jutska. I když se její výsledek obecně pokládá za remízu, při bližším pohledu jde o zásadní britský úspěch. A cestu k němu dláždily i kvadratické rovnice.
Potopení bitevního křižníku Invincible po zásahu z bitevního křižníku Lützow.

Potopení bitevního křižníku Invincible po zásahu z bitevního křižníku Lützow. | foto: Imperial War Museum

Asi byste neřekli, že vojáci příliš často píší „fanouškovské“ dopisy matematikům, ale admirál John Jellicoe přesně to udělal po bitvě u Jutska, největší námořní bitvě první světové války a největším střetnutí klasických bitevních lodí (tzv. „dreadnoughtů“). V polovině června, tedy dva týdny po bitvě, které se odehrála 31. května 1916, napsal jistému Fredericku Williamovi Lanchesterovi. V dopise mimo jiné stojí: „Váš zákon N² (známější později jako Lanchesterův model boje, pozn. red.) se u nás ve flotile stal velmi slavným,“ píše mimo jiné admirál.

Frederick William Lanchester

S kým to britský admirál ve válce ztrácel čas? Lanchester byl vynálezce, konstruktér a také matematik a intenzivně zajímal o vojenské záležitosti. Například jeho spisek „Letectvo ve válce“ (PDF dostupné třeba zde) ze začátku první světové války jasnozřivě předznamenával využití letectva v armádách během dalších let. A na základě jasných pravidel a technických analýz zavrhoval slepé poučky vývoje (například velmi omezený úspěch raket v první světové válce).

Ale pokud si na Lanchestera dnes někdo vzpomene, je to díky jeho „zákonům boje“. Navrhl totiž několik rovnic, které matematicky popisují střet různých protivníků (samozřejmě jen do jisté míry). Jde o soustavu rovnic, které předpovídají, jak rychle bude jedna strana zabíjet druhou v závislosti na množství a „koeficientu účinnosti“, tedy kvalitě vojáků jedné a druhé strany. Snaží se tedy odpovědět na otázku, kdy jedna strana porazí druhou a kolik při tom ztratí mužů.

Lanchester navrhl několik modelů pro různé typy boje. Například tzv. lineární model popisoval bitvy starší doby vedené na krátkou vzdálenost, kde obě vojska v podstatě mohou útočit jen na protivníka před sebou. Pro Jellicoea, a tedy i naše téma, byla ovšem zajímavější kvadratická varianta modelu (v angličtině se používá právě výše zmíněné zmíněný výraz „zákon N²“).

„Vojáci“ v tomto modelu se mohou ničit bez omezení na dálku, a jakmile jeden cíl zničí, okamžitě mohou napadnout jiný. V důsledku to znamená, že jakmile má jedna strana převahu, tak ta se velmi rychle bude zvětšovat. Jeden „voják“ zničí jednoho nepřítele a okamžitě začne střílet na druhého nepřítele, který už čelí dvojnásobné převaze. A když i ten je zničen, další už čelí třem soupeřům a tak dále. Výsledkem je, že i malá počáteční výhoda se bude rychle zvětšovat až do úplného zničení soupeře.

Důležité je i to, jak velkou roli hraje početní výhoda. Pokud jsou obě strany vybaveny zbraněmi, které dokážou protivníka zničit jediným zásahem, kvalitativní rozdíl musí být opravdu velký, aby hrál nějakou roli. Zdvojnásobení vlastních bojových sil ovšem zvýší bojovou sílu na čtyřnásobek, a tedy zajistí převahu mnohem spolehlivěji než méně o něco kvalitnějších „vojáků“.

Kvadratický model boje má celou řadu omezení a v řadě případů se vůbec nehodí. Ale pro střetnutí, kde hraje hlavní roli dělostřelba, proti které není obrany, se hodí dost dobře. A proto tak zaujal velitele největší válečné flotily své doby.

Ocel proti dělům

Lanchester nebyl žádný ojedinělý génius, podobně uvažovali i teoretici ve Spojených státech, ve Francii či v Rusku. Jejich poučky neměly elegantní podobu rovnic, jaké použil britský matematik, a tak se o nich dnes ví ještě méně než o Lanchesterově díle, ale závěry z nich vyplývaly podobné. Navíc některé z nich byly starší, a tak ovlivňovaly rozhodování admiralit už roky před válkou. V USA se podobné analýzy objevily v letech 1902 a 1906 (a znali je i britští admirálové).

Byla to celkem oprávněná reakce na vývoj moderních zbraní. V průběhu 19. století se bitevní lodě postupně obalovaly silnějším a silnějším pancířem, ale účinek jejich děl se zvyšoval jen pomalu. V důsledku se dospělo k situaci, kdy se boj musel vést na velmi krátkou vzdálenost, aby lodě měly vůbec nějakou šanci protivníka zničit. Vývoj dokonce dospěl tak daleko, že ve své době moderní lodě byly vybavovány klounem - měly do protivníků přímo najíždět a ničit je vlastní kinetickou energií.

Pak se ovšem začala situace znovu obracet. Zlepšování technologií řízení střelby, a tedy zvyšování pravděpodobnosti přesného zásahu na velkou vzdálenost, spolu s výkonnějšími děly začaly rovnováhu znovu vychylovat na stranu ofenzivy. Vývoj ilustrovala dramatická porážka ruského loďstva v bitvě u Cušimy roku 1905, během které se vůbec poprvé podařilo protivníkovi potopit (a to velmi účinně a opakovaně) moderní obrněnou loď pouze s pomocí děl. Mimochodem, Japonci plně využili své technologické výhody vyššího dostřelu a Rusy zničili především palbou z velké vzdálenosti.

Těžce raněný čekal sám u děla na další rozkazy. Ostatní byli mrtví

Jedna z největších námořních bitev historie se odehrála u Jutska. Jejím hrdinou byl i teprve šestnáctiletý Jack Cornwell. Bitva mezi německým a britským námořnictvem byla jeho prvním a zároveň posledním bojem. Krátce poté svým zraněním podlehl.

John „Jack“ Cornwell u příďového děla lehkého křižníku Chester při bitvě u Jutska (autor obrazu: Charles Dixon)

Pokrok v technologiích i teoriích v kombinaci se šokem prvního vítězství „žluté rasy“ nad nějakým evropským námořnictvem přispěl k rychlé změně. V roce 1906 Britové spustili na vodu loď Dreadnought, jejíž konstrukční filozofie na změny reagovala a která založila celou novou řadu bitevních lodí. Spoléhala na malý počet děl velké ráže (tehdy 305 mm) a dlouhého dostřelu (cca 18 kilometrů) s velmi dobrým systémem řízení palby. Nepřítel měl být zničen ideálně předtím, než se dostane na dostřel vlastních děl. Zároveň měla být loď tak rychlá, aby dokázala nad nepřítelem získat i výhodu manévrovací.

Dreadnought ovšem trochu ironicky neznamenal začátek neotřesitelné britské nadvlády na moři, spíše ji hrozil ukončit. Své předchůdce totiž deklasoval až příliš výrazně. Nová loď a především její rychle vylepšení následovníci natolik překonávali předchozí generace válečných lodí, že do té doby neotřesitelná britská nadvláda na moři byla ohrožena. Pokud by nějaká země, řekněme průmyslově silné Německo, dokázala rychle vyprodukovat i jen několik lodí této třídy, velká část britské flotily by byla ve střetnutí s ním zcela irelevantní, naznačovala matematika.

Ať je nás více

Komise jmenovaná britskou admiralitou nakonec v roce 1906 rozhodla, že dilema dalšího postupu se vyřeší v duchu „lanchesterovských“ zákonů, a Britové se pokusí překonat potenciální soupeře v počtu lodí spuštěných na vodu spíše než v jejich kvalitě. Doporučila se soustředit na stavbu třeba i trochu pomalejších nebo naopak méně pancéřovaných lodí spíše než čekat na dražší vývoj a stavbu lodí o něco dokonalejších. Doporučila, aby britská flotila měla vždy početní výhodu nad nejpravděpodobnějším protivníkem, tedy německým loďstvem. Povedlo se, a britské loděnice v závodě proti Němcům uspěly. Ovšem i tak musela hodně pomoci i diplomatická ofenziva, která před válkou Britům umožnila stáhnout řadu lodí ze zámořských základen do Evropy, kde hlídaly německou Hochseeflotte.

Námořníci také samozřejmě přemýšleli, jak nové zbraně nasadit. Teoretici radili nepouštět se do bitvy s i jen mírně silnějším protivníkem. Matematika totiž říkala, že protivníkova výhoda se bude postupně zvyšovat. Ideální tedy podle nich bylo rozdělit protivníkovy síly a zničit je postupně. Nebo minimálně získat výhodu alespoň tím, že naše síly zahájí boj jako první a napadnou protivníka tak, aby co nejdelší dobu nemohl palbu opětovat.

John Jellicoe v uniformě tzv. admirála flotily, což je hodnost, kterou získal ovšem až v roce 1919. Snímek tedy byl pořízen někdy poté, ale přesné datum není známé

John Jellicoe tyto myšlenky vzal za své a klíčovou výhodu hledal v palbě na velké vzdálenosti. V roce 1914 ještě napsal, že větší dostřel britských děl skýtá počáteční výhodu, ale „abychom dosáhli rozhodujícího výsledku, nepochybně se budeme muset k nepříteli přiblížit“. V květnu 1916 už v rozkazech flotile napsal: „Přikládám nejvyšší důležitost tomu, abychom v první fázi plně využili palby našich těžších děl na velkou vzdálenost.“ Souboj měl podle jeho dalších slov probíhat na vzdálenost 10 až 15 kilometrů, pod tuto hranici se měly lodě přiblížit až ve chvíli, kdy bude protivníkův odpor překonán. Ve stejném textu dokonce výslovně napsal, že zkraje bitvy by se lodě neměly dostat k Němcům na méně než 14 kilometrů.

Neznamená to, že všichni s velitelem flotily (který nebyl šéfem celého námořnictva) souhlasili. Příkladem může být postup velitele I. eskadry bitevních křižníků Davida Beattyho. Ten byl spíše zastáncem „nelsonovské“ tradice agresivního útoku na kratší vzdálenosti. V prvním střetu bitvy u Jutska nechal Němce zahájit palbu, byť zhruba deset minut část jeho lodí mohla Němce ostřelovat zcela beztrestně, protože protivník neměl dostatečný dostřel.

Jistě, podmínky nebyly nijak příhodné, viditelnost byla špatná, ale jeho rozhodnutí nebylo ani zdaleka optimální. Už i jen pár šťastných zásahů mohlo výrazně změnit rovnováhu sil (nemusely zničit celou loď, i ztráta jedné věže je citelná). Nemluvě o tom, že už i otřesy způsobené dopadem velkorážních granátů výrazně zhoršovaly přesnost palby zasaženého plavidla. Nemusely zasáhnout přímo systém řízení palby či dělové věže, z nebe padající kusy železa a výbušniny jemné mechanice a optice prostě nesvědčí. O soustředění dělostřelců nemluvě.

Výbuch bitevního křižníku Queen Mary v první fázi bitvy u Jutska. Po sobě dva rychle následující zásahy zřejmě vyvolaly velkou explozi korditu ve skladu střeliva. Při jejím potopení zahynulo 1 266 mužů, zachránilo se jich jen dvacet.

Sejdeme se u Jutska

Vraťme se ovšem z bitvy ještě trochu do minulosti. Když v roce 1914 začala válka, obě strany novou skutečnost na moři ve svých plánech jednoznačně ctily a jejich postup byl hodně „lanchesterovský“. Britové buď chtěli Němce udržet v přístavu, kde nebudou škodit obchodním lodím, nebo je případně vylákat ke střetnutí celých flotil, ve kterém by se díky své převaze v palebné síle hrozby německého hladinového loďstva zbavili až do konce války. Němci úplně ze stejného důvodu podobnou bitvu odmítali. Jejich strategie boje proti britské „Grand Fleet“ spočívala v rozdělení protivníkových sil, a pak případně zničení jeho zbytku v bitvě, kde budou mít německé lodi proti oslabenému protivníkovi jasnou převahu.

Po několika „šarvátkách“ bez většího významu na průběh války nakonec Britové uspěli u Jutska. Bitva se sice často považuje za britský neúspěch (kolega Radek Folprecht ji označil za „krvavou remízu“), protože německá flotila nebyla zničena. Je ovšem otázkou, zda na ni nepohlížet jako na důležité britské vítězství, které navíc nestálo zdaleka tolik životů, kolik by prakticky neodvratně stálo v případě „slavné vítězné bitvy“.

Střetnutí začalo náhodou: obě flotily se v posledních květnových dnech roku 1916 pokusily připravit si navzájem past, až se nakonec skutečně na moři setkaly (zaskočenější byli nakonec o hodně více Němci, britská rozvědka pracovala lépe). Po počátečních neúspěších a ztrátě tří velkých lodí a zhruba pěti tisíc mužů se pak Jellicoeovi podařilo hlavní britskou flotilu dostat do postavení, ve kterém měla nad protivníkem jasnou převahu. Jejich výhoda byla po omezenou dobu zcela jednoznačná a protivník nemohl účinně bojovat.

Potopení britského bitevního křižníku Indefatigable po zásahu z německého bitevního křižníku Von Der Tann. Střela způsobila explozi ve skladu střeliva. Následky byly tak hrozné zřejmě proto, že loď v zájmu zrychlení palby bojovala s otevřenými bezpečnostními dveřmi mezi věží a právě skladem střeliva. Na palubě zahynulo 1119 mužů, z celé posádky přežili jen dva.

Britské lodě se dostaly na východ od německé flotily, takže se jejím dělostřelcům ve večerním světle (hlavní síly se utkaly okolo osmé večer) ztrácely ve tmě. Naopak německé lodě bylo z britských dobře vidět proti osvícenému horizontu, za který právě zapadlo slunce. Druhou „lanchasterovskou“ výhodou bylo, že Britové pluli v dlouhé formaci zhruba kolmo na německou flotilu. Německé lodě nemohly použít část svých děl (tedy hlavně zadních věží) a ještě byly ve chvilkovém oslabení, protože značná část jejich lodí na nepřítele vůbec nemohla dostřelit. Naproti tomu velká část Grand Fleet se mohla soustředit palbu na špičku nepřátelské řady, která byla v tu chvíli beznadějně přečíslená.

Britové dokázali přesně to, co všichni teoretici doporučovali: podařilo se jim de facto oddělit část německé flotily od zbytku a pak ji díky okamžité místní převaze zničit (nebo alespoň výrazně snížit jejich bojeschopnost, což je z hlediska vývoje bitvy totéž). Britové si tak mohli velmi rychle vybudovat převahu, o které matematika říká, že by se stále jen zvyšovala až do úplného zničení protivníka. A díky rozhodnutí postavit hodně lodí už tak začínali s velkou výhodou: celková hmotnost boční salvy britské flotily byla zhruba 151 tisíc kilogramů, německé 61 tisíc kilogramů. Tolikrát zmiňovaná vyšší odolnost německých lodí či jiné charakteristiky v tu chvíli těžko mohly výsledek nějak zvrátit. Bohatě ji vynahradila vyšší palebná síla britské flotily, která byla ještě zvýrazněna okamžitou situací na bojišti.

K této situaci došlo dokonce dvakrát (a podruhé byla výhoda díky světelným podmínkám dokonce ještě větší). Němci se totiž jednou dokázali odpoutat, ale za chvíli se znovu vrátili před zaměřovače britských lodí, které se dostaly mezi Hochseeflotte a její domovské přístavy. Němce zachránily jen zhoršující se světelné podmínky (při první příležitosti část britských lodí cíle vůbec neviděla) a práce bitevních křižníků a lehčích lodí německé flotily, které provedly důležitý torpédový útok.

Ten si nedělal velké ambice, co se týče škod, ale měl Scheerovým lodím umožnit, aby nepříteli zmizely z očí. Britové totiž zcela racionálně obrátili své lodě zádí k nepřátelským lodím, a tak se od sebe obě flotily vzdálily. Proč racionálně? V tu chvíli byl totiž rozdíl rychlostí mezi torpédy a samotnými loděmi velmi malý (cca 5 uzlů, tedy necelých 10 km/h). Lodě tedy měly mnohem více času na případné úhybné manévry, rozhodně více času než například v případě, že by se vydaly přímo proti torpédům. V tom případě by totiž součet vzájemných rychlostí byl cca 60 km/h, a riziko zásahu a ztrát mnohem větší.

Poškození německého bitevního křižníku po bitvě u Jutska. Loď strávila v doku zhruba pět měsíců, než se mohla vrátit do služby.

Byť tedy torpéda vypálená během tohoto konkrétního útoku nezasáhla ani jednu jedinou britskou loď, Scheerovým lodím se díky nim nakonec během nastávající tmy podařilo uniknout pronásledování. Došlo ještě k několika menším střetům, ale ty už nic nezměnily. I díky tomu, že Jellicoe se o nich nedozvěděl, stejně jako se k němu nedostala Brity dekódovaná německá depeše, která určovala místo srazu německých lodí u dánského pobřeží. Když se britský admirál po válce o zprávě dozvěděl, celkem pochopitelně se prý velmi rozzuřil.

Vyhráli jsme! A už nevystrčíme nos

Německý propagační plakát s víceméně přesným porovnáním německých (nahoře) a britských ztrát v bitvě u Jutska. „Na body“ Britové nepochybně prohráli, německá flotila se ale už nikdy z přístavu neodvážila. Což je asi nejlepší důkaz toho, jak němečtí velitelé vnímali poměr sil.

Někdy se uvádí, že skutečnými vítězi bitvy byli němečtí konstruktéři, kteří dokázali postavit tak odolné lodě. Němcům totiž žádná loď neexplodovala tak, jako britské Queen Mary, Indefatigable a Invincible (Němci z velkých moderních lodí ztratili pouze bitevní křižník Lützow). Ale pohledem Lanchasterova zákona německý důraz na pancíř spíše než na útočnou sílu (jejich děla měla menší ráže) není o nic racionálnější než britský důraz právě na ofenzivu (více třeba v práci Nialla MacKaye a jeho kolegů, která se pokouší o celkový „lanchasterovský“ pohled na bitvu). Britské rozhodnutí postavit dostatek lodí s výkonnými děly znamenal, že mohli během deseti předválečných let dovolit postavit dost lodí na to, aby nad německou flotilou měli rozhodující výhodu.

Tu výhodu bitva u Jutska jasně stvrdila - což v podstatě znamenalo, že Britové dosáhli svého cíle a dosáhli klíčové strategického vítězství. Německé lodi už si nikdy nedovolily vyrazit na střetnutí s „Grand Fleet“. Jejich velitel, admirál Scheer jen několik dní po střetu císaři Vilémovi napsal, že Hochseeflotte námořní válku vyhrát nedokáže. A to přímo vedlo k další, ještě mnohem krvavější a krutější kapitole I. světové války: neomezené ponorkové válce.

  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 19 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Načapali jsme otesánka, který se velkého sousta nezalekne. Boeing 747-400F

v diskusi je 8 příspěvků

21. března 2024

Poté, co na Letiště Václava Havla Praha přestaly v barvách Qatar Airways létat nákladní Boeingy...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Úspěšný let prototypu XB-1 vrací do hry cestování nadzvukovou rychlostí

27. března 2024  17:17

Po více než dvaceti letech, od ukončení provozu letounu Concorde, se možná opět dočkáme nadzvukové...

Jarní bouře ničila před 100 lety Prahu. Napáchala obří škody

27. března 2024

Prahou prošla před 100 lety, 27. března 1924, neobvykle silná jarní bouřka. V části hlavního města...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...