Největší světová hudební vydavatelství neustále naříkají nad rostoucí hladinou pirátství. Za minulý rok poklesl prodej hudebních nosičů celosvětově o 5 %, letos se očekává ještě citelnější propad. Sestupný trend se nevyhnul ani tuzemskému trhu. Současnou situaci asi nejvýstižněji odráží poslední krok české pobočky Mezinárodní federace fonografického průmyslu.
IFPI ČR snížila hranice pro odměňování interpretů na hladinu, která kdysi prestižní ceny přibližuje prakticky komukoliv. Pro získání Zlaté desky bylo donedávna třeba prodat 30.000 hudebních nosičů (CD+kazety dohromady), nyní stačí 10.000 kusů. Platinová deska, dříve nedosažitelná a o to více vytoužená meta obrovského množství domácích interpretů, je dnes opravdu na dosah: 20.000 nosičů. Z naprosto nepochopitelných důvodů byli zvýhodněni zahraniční umělci, jimiž nás dnes a denně masírují masmédia: Zlatou desku získají již za pouhých pět, Platinovou pak za deset tisíc prodaných kopií.
Už vysoko přes zlatou hranici se během několika týdnů vyhouplo nové album "Za kyslík" hudebníka Michaela Kocába. Jeho autor byl v pondělí 2. prosince hostem pořadu "Dva na jednoho" rozhlasové stanice ČRo 1 - Radiožurnál. Moderátoři Vladimír Kroc a Naděžda Hávová se mezi povídáním o desce samotné a momentálních aktivitách pana Kocába dostali i k situaci na našem trhu a otázce vypalování kompaktních disků. Proč se tolik přepaluje a jaký dopad má tato činnost na domácí scénu?
"Je to ten jánošíkovský syndrom, že těm bohatým firmám vlastně tím pádem vykouříme ten zisk; jedna část mý osobnosti proti tomu až tolik neprotestuje, protože mám pořád v sobě takovou tu odbojnost, ale na druhou stranu ten dopad je špatnej v tom, že to likviduje vlastně ty nejprogresivnější kapely, protože ty tahouni toho trhu, ty nejkomerčnější, si dokážou ten prodej zajistit jakýmkoliv způsobem a dostanou se na takzvanej brejk point, což je počet prodaných desek, kterej vlastně vůbec zaplatí ty náklady - což je asi kolem pěti tisíc desek. Ale kdo se nedostane, to jsou právě ty začínající malý kapely a různí experimentátoři, nad ten počet pět tisíc desek, tak se dostane do situace, kdy ta firma už s ním neobnoví smlouvu a vlastně končí, takže to vypalování, bohužel, likviduje to nejkvalitnější."
Album "Za kyslík" stojí v běžném prodeji 350 korun. Ačkoliv je to cena přijatelná, o čemž ostatně svědčí úspěšnost prodeje, Michael Kocáb by byl raději, kdyby se ceny nosičů dostaly ještě níž a hudbu si mohl pořídit opravdu každý. Sám dobře ví, že vysoké ceny zdaleka přesahují výrobní náklady. Rezervy tu jsou, taková situace by prakticky vymazala pirátství a vznikl by prostor pro větší podporu začínajících interpretů.
"Musím říct, že bojuju za to, aby se ty ceny dostaly třeba pod dvěstě korun, což bych považoval za přijatelnější, ale nejradši bych je viděl na úrovni takových těch výpravných časopisů, mě by se i líbily ceny devadesát devět korun. Myslím si dokonce, že by to šlo, ale tady se naráží na něco velmi komplikovanýho, což je problém dumpingových scén, což znamená že, by tady mohlo dojít do slova a do písmene k bitce mezi firmami, protože dumping je nebezpečná věc a hlavně ty třeba Sony Bonton Music, to není jenom česká firma, to je firma propojená s mezinárodním Sony a oni musejí ctít prostě ty mezinárodní regule a ten přepočet, koruna / dolar, prostě nenahrává tomu, že by se to mohlo takhle dostat dolů. No je to prostě problém a musí se řešit..."
Tím se dostáváme k tématu, jemuž jsme se obšírně věnovali již několikrát. Trh s hudbou ovládá pět největších světových vydavatelství, které uměle udržují vysoké ceny cédéček. Oficiální distribuční řetězce pak "doporučené" ceny velice ochotně dodržují. Za vším je třeba hledat peníze. Místo aby se vydavatelské domy pokusily přiblížit zákazníkovi a zlevnily svou produkci, naopak zcela nesmyslně investují miliony dolarů do pochybných ochran proti kopírování, jež jsou už z podstaty formátu CDDA velice snadno překonatelné. Sice již existují technologie, které dokáží ověřit pravost hudebního CD přes internet a dovolí jej zkopírovat do počítače. Situaci však neřeší - např. další vlastník, jenž CD koupí v bazaru, již obsah disku v počítači nepřehraje vůbec, případně mu to bude umožněno po zaplacení určitého manipulačního poplatku.
Jediným východiskem z krize, v níž se hudební průmysl bezpochyby nachází, je jeho úplná restrukturalizace s ohledem na moderní technologie a možnosti online distribuce, zefektivnění výroby CD odstraněním neproduktivních článků a například také stanovením platového stropu hvězd showbusinessu. Na podobné opatření museli přistoupit například i nejlepší světoví fotbalisté. Na revoluci v nahrávacím průmyslu čekáme již několik let, prakticky od vzniku Napsteru. Labely však nedokázaly najít adekvátní odpověď a využít potenciál internetu. V jejich vlastním zájmu jim přejme, ať se jim to co nejdřív podaří a přehodí výhybku na správnou kolej - do budoucnosti.
