Kováři jsou častými hrdiny pohádek, a to dost možná proto, že v době, kdy...

Kováři jsou častými hrdiny pohádek, a to dost možná proto, že v době, kdy některé z těchto příběhu měly vznikat, byli „technologickou elitou“ společnosti. | foto: Profimedia.cz

Cesta z Ruska. Pohádky naznačují, jak vypadala migrace do Evropy

  • 122
Dnešní obyvatelé Evropy na starý kontinent přišli před několika tisíci lety z asijských stepí. Jak a co jsme si s sebou přinesli, pomáhá zkoumat i rozbor starých evropských pohádek.

Kováři mívali ve společnosti výsadní postavení. Jejich dům s dílnou a výhní stával stranou od ostatních obydlí. Řemeslo předávali za tlukotu perlíku otcové synům i s pečlivě střeženými tajemstvími práce s rozžhaveným kovem. V době železné se z kovářů zřejmě rekrutovali náčelníci a vládcové, protože jejich „know-how“ bylo pro každé společenství strategicky důležité a to jak v dobách mírových, tak i válečných.

Není divu, že se kováři hojně objevují i v pohádkách. K nejrozšířenějším patří příběhy kováře, který upsal duši čertu výměnou za postup, kterým mohl skout dohromady jakékoli dva materiály. Když nastal čas splátky kovářova dluhu, využil mistr své nově nabyté dovednosti a přikoval čerta ke stromu, skále či jinému objektu, s kterým nedokázal pohnout ani sám ďábel. Jde zřejmě o jednu z nejstarších pohádek z těch, které svým dětem dneska vyprávíme. Její kořeny sahají až do časů, kdy ještě lidé neuměli zpracovávat železo a kdy se bronz prosazoval jako horká technologická novinka.

Většina pohádek, které dnes čteme dětem před spaním, zapsali před pár staletími klasici, jako byl Charles Perault či bratři Grimmové. Od té doby je jejich historie dobře známá, ale jak to bylo v dobách, kdy se předávali jen ústně? Jak staré tyto příběhy vlastně jsou? Názory byly různé - někteří literární historici se domnívali, že tyto jsou velmi staré, podle jiných nebyly příběhy v době převodu do psané podoby starší než několik staletí.

Literární historička Sara Graca da Silvaová z university v Lisabonu a antropolog Jamshid Tehrani z univerzity v Durhamu nedávno ve své studii pro časopis Royal Society Open Science zajímavě podporují názor o starobylosti pohádek.

Evoluce magických příběhů

Tehrani a da Silvaová použili při pátrání po původu pohádek metody, které jsou běžné v evoluční biologii. Biologové dokážou rekonstruovat evoluční stromy nejrůznějších forem pozemského života na základě znaků, které sdílejí a kterými se liší blíže či vzdáleně příbuzné organismy. Vycházejí z toho, že podobnější organismy se od sebe evolučně oddělily nedávno, odlišnější formy pozemského života mají za sebou delší samostatný vývoj. Na různé verze jedné a téže pohádky můžeme nahlížet jako na organismy s různě dlouhou evolucí.

Literární věda zná asi dva tisíce typů lidových příběhů. Z nich si Tehrani a de Silvaová vybrali 275 základních typů magických příběhů s nadpřirozenými silami. Sledovali, v jakých zemích se tyto příběhy vyprávějí a jak moc se liší nebo podobají. K určení stáří příběhu napomáhá i fakt, že více méně víme, kdy se od sebe oddělily jednotlivé jazykové skupiny. Takže pokud je pohádka jen v románských jazycích a v jiných chybí, neměla by být starší než románské jazyky.

Vědci vytipovali 76 základních typů pohádek, u kterých bylo možné sestavit evoluční strom. Patřila mezi ně i pohádka o kováři a čertovi. Tu si vyprávěli už staří Chetité. Dodnes ji v mnoha různých podobách poslouchají děti od Albánie přes Čechy a Island až po Španělsko a Portugalsko. Podle Tehraniho a de Silvaové si ji vyprávěli už lidé z tzv. jámové kultury před 6 000 roky.

Pokus o vytvoření „rodokmenu“ pohádky o čertu a kováři z práce Sara Graca da Silvaové a Jamshida Tehraniho, Zdá se, že by mohla být dědictvím velké části Indoevropanů, a mohla tak vzniknout ještě v době, kdy lidé neuměli zpracovávat železo, ale už znali bronz.

Mezi další velmi staré pohádky patří varianty příběhu o krásce a zvířeti, kterou jako jeden z prvních zapsal v 17. století Charles Perrault. Její původ byl kladen původně do starého Řecka, ale ve skutečnosti svým stářím nemusí mnoho zaostávat za příběhem o čertovi a kováři. Podobně je na tom pohádka o dívce, která měla za úkol spřádat len na zlatou nit. Zvládla to pouze díky nadpřirozenému pomocníkovi, který si jako odměnu vyžádal její prvorozené dítě. Když se dívce narodilo dítě, byl nadpřirozený pomocník ochoten od dohody ustoupit, pokud dívka uhodne jeho tajné jméno. Pohádku, kterou české děti znají jako příběh o zlaté přadleně, zapsali bratři Grimmové a do názvu jí dali jméno skřítka Rumpelstilzchen. V české verzi pohádky vystupuje skřítek pod jménem Rumpelník.

Přišli jsme z Ruska?

Vraťme se ale ke kováři. Fakt, že pohádka o něm je starší než zpracování železa, působí na první pohled podezřele. Tehrani a da Silvaová vystopovali její původ až k lidem, kteří mluvili řečí, z níž se později vyvinuly všechny dnešní indoevropské jazyky. Nejnovější výzkumy na poli archeologie a genetiky dokládají, že touto řečí hovořili nomádi jámové kultury, jejichž domovina ležela ve stepích na jihu dnešního Ruska. Tito kočovní chovatelé dobytka se před 6 000 roky zvedli a vydali se na dalekou pouť do Evropy. Přinesli s sebou nejen nový jazyk, ale také chov skotu, konzumaci mléka a umění výroby bronzu. Zároveň s nimi zřejmě přicestovala pohádka o kováři a čertovi a snad i mnohé další.

Konkurenční teorie předpokládaly, že indoevropské jazyky se dostaly do Evropy před 9 000 roky s prvními zemědělci z oblasti dnešní Anatolie. Pokud by tihle lidé skutečně mluvili indoevropským jazykem, pak je zcela jisté, že by si nevyprávěli o kováři ani jiné postavě ovládající práci s kovy. Bronz tihle lidé ještě neznali. A tak nám výzkum pohádek pomáhá najít odpověď na odvěkou otázku: „Kdo jsme a odkud přicházíme?“