Hitlerova představa o místu a úloze německého národa v Evropě a v celém světě byla sepsána do světoznámého spisku Mein Kampf. Shodou okolností se představy Adolfa Hitlera staly smyslem existence značné části německého národa a jeho (Hitlerův) boj, označovaný tehdy za německý světový názor, se stal úhelným kamenem konání téměř všech Němců bez ohledu na příslušnost ke společenskému rozvrstvení, vzdělání či náboženskému vyznání jednotlivců. Německo mělo získat když ne přímo světovládu, tak absolutní moc nad prostorem od Atlantiku po Ural.
V rovině každodenní politické činnosti se v letech 1932 až 1933 německé vládní kruhy, včetně nenacistických, neprojevovaly navenek vyloženě agresivně. Nicméně Německo ještě před nástupem straníků z NSDAP k neomezené vládě dalo zbývajícím evropským mocnostem jednoznačně najevo, že doba poválečných restrikcí vojenského i hospodářského rázu jednou pro vždy skončila. Francouzský versailleský systém se zhroutil.
Od okamžiku převzetí kancléřského úřadu (30.1. 1933) A. Hitler především upevňoval svoji osobní moc vykonávanou prostřednictvím názorově nejspřízněnějších souvěrců. Ani politickým představitelům ostatních evropských mocností nebylo zpočátku zřejmé, kam nacistický režim vlastně směřuje, přestože 8. února 1933 vytyčil nový říšský kancléř čtyř- až pětileté období, ve kterém bude Německo především usilovně budovat nové ozbrojené síly.
Mnozí evropští parlamentní demokraté považovali Hitlerovy záměry za neuskutečnitelné žvásty levicového populisty. Ale ve vojenských kruzích se počaly projevovat jisté známky ostražitosti.
Pokus včlenit Německo do zamýšleného mocenského uskupení, takzvaného Paktu čtyř (Itálie, Velká Británie, Francie a Německo), navrženého Itálií se přes podpis dohody nenaplnil. Polsko vyhodnotilo obdobné snahy Západoevropanů jako velmi znepokojující a přestalo se spoléhat na spojenectví s názorově kolísající Francií. Z popudu Německa podepsalo s třetí říší smlouvu o neútočení.
Československý dobrý skutek
Ještě předtím, v listopadu 1933, navrhlo Německo dvoustrannou smlouvu o neútočení i Československu. Podnět berlínských diplomatů vyšel do ztracena.
Válka, která se nekonalaK výročí československé mobilizace v roce 1938 jsme pro vás připravili pohled na vybavení a taktiku československé armády této doby. Seriál článků by měl zachytit v přiměřeném rozsahu stupeň pohotovosti a bojeschopnosti jednotlivých složek branné moci tehdejšího státu. leden : Těžké opevnění únor: Lehké opevnění březen: Pěchota duben: Polní dělostřelectvo květen: Těžké dělostřelectvo červen: Bombardéry červen: Speciál: Zoufale zastaralá stíhačka dosáhla rekordu červenec: Stíhací letectvo srpen: Útočná vozba září: Mobilizace 1. díl září: Mobilizace 2. díl |
Československá zahraniční politika spatřovala perspektivu nezávislosti ve svazku s Francií a nikoliv ve vyjednávání s Třetí říší, ale polská smlouva značně oslabila francouzský vliv ve východní části střední Evropy. Nacisté mohli zaměřit své válečné přípravy jen proti československému státu, což velmi ulehčilo plánování útočných operací německé branné moci.
Československá politická reprezentace, kterou zastupoval ministr zahraničí E. Beneš, setrvala na pozicích věrného spojenectví s Francií. Určitou roli v Benešově rozhodování hrálo nejspíše i jeho nahlížení na polský aristokratický režim, vzešlý podle československého nemarxistického socialisty z feudálních poměrů. Polsko bylo v jeho očích ideologicky nevhodnou zemí pro těsnou politickou a vojenskou spolupráci.
Změna poměrů v Evropě přiměla vojáky k úvahám o nové velké válce. Mocenské kruhy francouzské republiky dospěly k názoru, že je pro ně životně nutné odsunout válčiště mimo území státu, do Belgie či Nizozemska a ještě lépe do východní části střední Evropy.
Spásné vyhlídky pařížské vlády se v tomto směru pravděpodobně odvíjely i od Hitlerem jasně proklamovaného zájmu Německa bezohledně germanizovat východní části světadílu. Usměrnění staleté německé rozpínavosti do české kotliny a dál ke Karpatům mohlo Francii uchránit od dalšího konfliktu s výbojným sousedem. Československé odmítnutí sblížit se v zájmu vlastní záchrany s Německem tak ocenili francouzští spojenci po svém.
Předválečné válečné plány
Smluvně nekodifikované vojenské spojenectví Francie a Polska i Československa se promítalo i do operačních úvah francouzské štábní generality. Francouzští vojáci vypracovali počátkem 30. let plán, který předpokládal, že se pařížským diplomatům podaří uzavřít koaliční dohody s Itálií. Takzvaná jižní strategická hypotéza předpokládala vedení hlavního úderu na Německo z prostoru rakousko-jugoslávské hranice ve směru na sever s tím, že mezi západním italským a východním jihoslovanským operačním pásmem by se nacházelo pásmo francouzské, aby nedošlo k potenciálně eruptivnímu kontaktu armád obou států s nevyřešenými územními spory. Jižní uskupení protiněmecké aliance mělo pomoci československé armádě přejít do útoku do nitra Německa.
Kartografické schéma představy francouzského generálního štábu ze samého počátku třicátých let 20. století zachycuje předpokládané operace protiněmecké koalice v budoucí evropské válce. V době vzniku hypotézy nebyla zahraniční orientace Itálie ani protifrancouzská, ale ani proněmecká.
Do roku 1933 považovala československá branná moc za možného protivníka především Maďarsko. Teprve poté se dostala na první místo Hitlerova třetí říše. Koncem ledna 1933 se uskutečnila v Paříži přísně tajná schůzka náčelníků hlavních štábů francouzské (gen. Gamelin) a československé armády (gen. Syrový). V rovině strategického myšlení nalezly obě strany shodu: společným nepřítelem obou zemí je Německo. Příští válka vypukne spíše ve středoevropském prostoru než na západní hranici Německa. Z operačního hlediska by bylo nejvhodnější, aby na samém počátku konfliktu československá a polská armáda provedly vstřícně vedené údery na kladský výběžek, čímž by strany protiněmecké aliance převzaly strategickou iniciativu a vytvořily si předpoklad pro rychlou porážku Německa soustředěnými údery ze západu i východu.
Přes názorovou shodu vrcholné generality obou zemí nedošlo v následujícím období ke zpracování alespoň rámcových operačních plánů. Příčinou byl postoj francouzské politické reprezentace, která nejevila o Československo ani ve vojenské rovině velký zájem a omezovala se jen na všeobecná prohlášení o přátelství a spojenectví. Oslabení francouzsko-polských vztahů navíc prohloubilo izolaci Československa. Až na Rumunsko sousedilo jen s nepřáteli.
Součástí představ nejvyšších náčelníků francouzské i československé branné moci v době nástupu Adolfa Hitlera k moci byla i ofenzivní spolupráce československé a polské armády v prostoru Kladska. Kdyby se útočný záměr podařil, otvírala se koaličním vojskům krátká cesta na Berlín. Bohužel naše, ale ani polská politická reprezentace v následujícím období nepochopily, že více než vzájemné nesváry, ohrožuje existenci obou států Německo.
Přesto vzešlo z kontaktů s Francouzi důležité rozhodnutí. Československá armáda měla za každou cenu přestát první překvapivý úder německých vojsk, a zachovat si tím operační způsobilost k protiúderu, který měl následovat po mobilizaci francouzské armády. Kryt hranic mělo zabezpečit stálé betonové opevnění.
Stéblo spásy
Naději na případnou pomoc Francie a Sovětského svazu skýtala soustava dvoustranných smluv mezi Francií a Československem (1924 a 1925), Francií a Sovětským svazem (2. 5. 1935) i Československem a Sovětským svazem (16. 5. 1935). Pomoc ze strany Moskvy byla podmíněna z osobního rozhodnutí E. Beneše souběžnou pomocí Francie. Československo nemělo být v žádném případě vtaženo do případné sovětsko-polské války. Naše země se totiž současně zavazovala poskytnout pomoc a podporu v případě nevyprovokovaného útoku na zbylé dvě smluvní strany. Ale československé diplomacii se nikdy nepodařilo na dohody navázat úmluvami, které by předjímaly vojenské operace ve prospěch oběti německé agrese. Dohoda o umístění dvou francouzských stíhacích letek na našem území měla jen okrajový ráz.
Přes tento hrubý nedostatek se československá politická reprezentace domnívala, že pro obranu státu učinila v diplomatické rovině maximum možného, s čímž lze bohužel jen souhlasit. S odstupem doby je totiž zřejmé, že hlavní překážkou k uzavření vojenských doložek k výše uvedeným paktům byl zcela zřetelný nezájem velkých evropských parlamentních demokracií (Francie a Velká Británie) na osudu malých, teprve po první světové válce vzniklých států a státečků.
Předzvěsti konce
Na bojištích první světové války přišlo o život zhruba 1,5 milionu Francouzů a dalších 4,5 milionu mužů utrpělo vážné zranění (do vojska bylo povoláno 8 milionů vojáků). Rozsáhlé oblasti země byly naprosto zpustošeny. Nelze proto pohlížet na francouzskou politiku vůči Německu po roce 1933 bez zřetele k výše uvedeným faktům.
Prostý lid, ale i pařížské mocenské elity se snažily další válce vyhnout stůj co stůj. Již v roce 1933 ministerstvo zahraničních věcí dalo francouzským vojákům najevo, že odezva země na případné porušování smluv Německem se odehraje jen v podobě diplomatického jednání.
Přestože podobné informace byly neveřejné a československá strana o nich neměla nejspíše žádné ověřitelné zprávy, proběhla v roce 1936 akce, která naznačila pravý stav věcí.
Když Hitler vyslal 7. března pouhé tři pěší prapory do Porýní, kde se podle poválečných mírových dohod neměly nacházet žádné německé vojenské jednotky, seznala Francie i Velká Británie, že není důvod k panice a už vůbec ne ke vstupu jejich jednotek na území říše, aby byl obnoven smluvně dohodnutý režim demilitarizace oblasti.
Hitler vyhodnotil hladké obsazení Porýní jako příkladný projev zbabělosti parlamentních demokratů obecně. Pochopitelně tento svůj názor nevytruboval do světa. V souladu s nacionálně socialistickým světovládným záměrem vyčkával s maskou mírotvorce (např. britsko-německá námořní dohoda podepsaná 18. 6. 1935, stavba dálnic, Olympijské hry apod.) následující dva roky na významné posílení akceschopnosti wehrmachtu.
Teprve 12. března 1938 vyslal vojenské jednotky do Rakouska. Jednoznačný úspěch akce, jak po vojenské stránce (přes určité potíže s provozuschopností tanků), tak i z hlediska politického, změnil zejména strategické postavení Československa.
Přesun a vpád 2. tankové divize wehrmachtu z místa posádky do východiště operace proti Rakousku (Pasov) byl první a mimořádně překvapivou operací tankových (a motorizovaných) vojsk na světě. Vzbudil u německých sousedů nesmírné obavy. Francie následně rezignovala na smysluplnost odporu vlastních ozbrojených vůči Německu. V Československu pak nepřiměřená odezva na nepotvrzené zprávy o pohybech německých vojsk k hranicím zapříčinila mobilizaci části ozbrojených sil a jejich přesun do pohraničních pozic.
Hitlerova říše se opět nedočkala žádné osudové odezvy ze strany evropských mocností. Na filmových záběrech z Vídně davy rakouských občanů nadšeně vítaly svého nového vůdce a i západní diplomaté hlásili poklidný průběh celé operace. Událost byla proto na úrovni francouzské i britské vlády vyhodnocena za čistě vnitroněmeckou záležitost. Postavení mnohonárodnostního Československa v Evropě se tím neobyčejně zhoršilo.
Kůl uprostřed Evropy
Z vojenského hlediska posoudila naše generalita vtělení Rakouska do říše jako mimořádně nebezpečnou událost. Ze strategického úhlu pohledu se říšským Němcům podařilo československé ozbrojené síly dokonale obklíčit bez jediného výstřelu.
V podstatě okamžitě začala na jižní hranici zhruba od Jindřichova Hradce až po Bratislavu výstavba mohutně pojatého pásu lehkého opevnění z objektů vz. 37, která postupovala neobyčejně rychle. Do konce září 1938 byla většina plánovaných objektů na jihomoravském 1. hlavním obranném postavení stavebně dokončena a vyzbrojena. Naproti tomu ústupové záložní linie řopíků položené dále od hranic se podařilo dokončit jen ve velmi omezeném rozsahu.
Mnohem závažnějším prvkem operace wehrmachtu proti Rakousku byla rychlost, s jakou byla provedena. Ukázalo se, že německé pravidelné jednotky potřebují k uvedení do pochodové, tedy bojové pohotovosti, jen 24 hodin od vydání Hitlerova rozkazu. Tato doba byla natolik krátká, že by s velkou pravděpodobností nebylo možné ani s pomocí vyzvědačů operujících na říšském teritoriu zjistit přípravy nepřítele k překvapivému vpádu na československé území a pohotově na ně odpovědět uvedením vlastních vojsk do stavu způsobilého k vedení bojových akcí.
Národní stát mnoha národností
Úvahy o připravenosti předválečného Československa k odporu vůči wehrmachtu berou na zřetel zpravidla výzbroj jednak naší branné moci, jednak wehrmachtu. V případě Československa je nutné zvážit i občanskou soudržnost obyvatelstva.
Na území od Krušných hor po Černohorskou poloninu v letech 1918 až 1938 žilo v plošně víceméně zřetelně vymezených oblastech několik národností. Češi v povodí středních a dolních toků Vltavy a Labe, Němci od hlubokého středověku v kopcovitém pohraničí (včetně jazykových ostrovů) a na spíše rovinaté jižní i severní Moravě, Slováci v hornaté části bývalých Horních Uher, Maďaři v úrodných nížinách téhož území. Východní výspu Československa pak obývala směs Rusínů, Maďarů, Rumunů, Židů a Cikánů.
Soudobé dělení podle národností bylo ale jiné. Zakladatelé československého státu T. G. Masaryk a E. Beneš chybně a odtrženě od skutečnosti považovali Čechy a Slováky za příslušníky jednoho československého národa o dvou větvích, české a slovenské. Jejich učení nevycházelo z kulturního a historického sepětí lidu slovanského původu na dotčených územích, ale jednalo se o čistě politickou účelovou konstrukci nutnou pro získání souhlasu velmocí po první světové válce s ustavením Československa jako takového.
Výsledkem byla oslabená soudržnost obou společenství, kterou oportunisticky využívala a zneužívala určitá politická uskupení v obou prostorech "československého" osídlení.
Nesoulad panoval i mezi slovanským a německým obyvatelstvem. Počáteční protivenství, podmíněné státoprávními změnami ve střední Evropě, ustoupilo nejprve do pozadí. Hospodářská prosperita ze zásady tlumí jakékoliv národnostní třenice. Českoslovenští Němci se národnostně radikalizovali až v souvislosti s obludnou hospodářskou krizí z let 1929 až 1933. Německé podniky s výrobními provozy v Sudetech zaměřené na vývoz zboží z Československa do zahraničí trpěly dopady krize obzvláště těžce.
Společensky významní představitelé Němců vcelku oprávněně kritizovali nečinnost státního aparátu republiky, který nedokázal podniknout účinné kroky k alespoň nějakému povznesení hospodářství. Němci žijící v Československu se nejprve sdružili do Sudetoněmecké vlastenecké fronty, vedené pozdějším válečným zločincem Konradem Henleinem. Není zřejmé, jestli určitá počáteční odtažitost sudetských Němců vůči říšským nacionálním socialistům sloužila jen k zastření skutečných cílů hnutí, nebo šlo o projev politické ostražitosti. Nacionální socialismus, prosazovaný značně svéráznou figurkou Adolfa Hitlera, mohl v praxi zkrachovat, jak se občas urputným a zpočátku směšným revolucionářům v minulosti už vícekrát přihodilo. Z původního hnutí vznikla 30. dubna 1935 Sudetoněmecká strana (SdP), která poměrně rychle převzala za vlastní učení Adolfa Hitlera, včetně mimořádně ostré rasové diskriminace.
Propaganda silnější krakatitu
Pevná pozice vůdce Německa a příklon většiny sudetského obyvatelstva k morálně zvrhlým idejím národního socialismu se promítla i do činnosti SdP. Strana se stala pro československou parlamentní demokracii podvratnou silou, která usilovala o co největší míru nesvárů mezi Čechy a Němci. Každá hospodská rvačka byla prezentována říšskými novináři jako výraz nesnesitelného národnostního útlaku a teroru ze strany pražské vlády.
Vnímání postavení německé menšiny v Československu za hranicemi republiky ovlivnily i vřelé kontakty K. Henleina s některými politicky významnými evropskými osobnostmi, zejména ve Velké Británii. Mnozí dali Němcům za pravdu a zhruba od přelomu let 1937 a 1938 dospěli londýnští politici k přesvědčení, že Československo se nestalo druhým Švýcarskem a v zájmu ochrany evropského míru a práv nezrovnoprávněných menšin je třeba přijmout ze strany velmocí opatření, které by korekcí státních hranic napravilo nesouladné poměry ve střední Evropě.
Československá vláda se dostávala po celou dobu vzrůstu napětí v zahraničí i doma do vleku událostí, kdy musela odpovídat na podněty druhé strany, čímž se vzdávala strategické převahy prvního tahu.
První bitva
Z pohledu zahraničního nezaujatého pozorovatele hrozil národnostní spor sudetských Němců s ústřední Československou vládou přerůst v občanskou válku, která by se nejspíš okamžitě stala válkou československo-německou. Představitelé SdP přes veškeré okázalé protivenství vůči všemu českému dávali jednoznačně přednost politickému urovnání vývoje událostí. Byli si velmi dobře vědomi následků vojenských operací obou armád na sudetoněmeckém území pro jeho osídlení.
Obavy z nové války ve výbušném prostředí střední Evropy nesdíleli jen její obyvatelé. Stejnou míru znepokojení projevovaly i vlády Francie a Velké Británie. Případné rozdělení Československa vyhovovalo spíše britským politikům, protože zánik původního státu by oslabil především francouzské velmocenské zájmy v Evropě. Navíc postoj Německa k Anglii (i v obrácené relaci) byl vždy přívětivější, než v případě Paříže k Berlínu.
Jako vhodné opatření pro výše uvedený záměr shledala Velká Británie vyslání nestranného pozorovatele a zprostředkovatele do Československa, který by na místě a bez dlouhých průtahů ověřil hloubku i příčinu rozporů mezi oběma národy a pokusil se najít smírnou cestu k vyřešení postavení německé menšiny vůči většinovému obyvatelstvu.
Lord Walter Runciman setrval na území Československa od 3. srpna do 16. září 1938. Setkal se s prezidentem republiky i s Henleinem a Frankem. Jeho výsledná zpráva byla pro Československou vládu zdrcující. V dopise z 21. září 1938 doporučil premiéru Velké Británie Chamberlainovi mimo jiné vyjít vstříc spravedlivým požadavkům sudetských Němců a vyslyšet jejich volání na právo na sebeurčení. Současně navrhl změnit hranice demokratického Československa ve prospěch totalitního nacistického Německa.
Britská protičeskoslovenská bomba nejtěžšího kalibruVýňatek z obsáhlého dopisu lorda Runcimana předsedovi britské vlády ze dne 21. září 1938: "…Mám však velké sympatie pro sudetskou věc. Je těžké, když vám vládne cizí rasa. A já jsem získal dojem, že československá vláda v sudetských oblastech v posledních dvaceti letech, i když nebyla fakticky utlačovatelská a určitě ne "teroristická", byla poznamenána netaktností, nedostatkem porozumění, malichernou netolerancí a diskriminací až do té míry, že zášť německého obyvatelstva musela nezbytně směřovat k revoltě. I sudetští Němci cítili, že v minulosti jim československá vláda dala mnoho slibů, ale po těchto slibech následovalo jen málo činů, pokud vůbec nějaké…" |
První litý střet se záludným nepřítelem Československá republika prohrála, protože jednak ztratila za dvacet let budování mnohonárodního státu podporu dřívějších spojenců, jednak se jí nepodařilo před světem naplno odhalit pravou tvář nacismu, což ovšem nebyl jednoduchý úkol. Zvrácený společenský systém, který se v Německu ujal moci s masovou podporou téměř veškerého obyvatelstva, měl ve Francii i ve Velké Británii v roce 1938 už řadu latentních a navíc společensky dobře situovaných příznivců i sympatizantů.
Ale válka o Československo ještě dobojována nebyla. Během branné pohotovosti státu, vyhlášené koncem září 1938, totiž uposlechlo mobilizační rozkaz místně od 30 do 70 procent Němců. Dosud se historikům nepodařilo vysvětlit, jestli šlo o projev všeobecně vyspělé ukázněnosti občanů německé národnosti vůči autoritě, či početní jednotlivci využili příležitosti vymanit se z vlivu fanatických příslušníků SdP, a dát tak najevo nesouhlas se zhoubnou politikou A. Hitlera.
Vojenské odezvy z Československa
Výstavba pevností a zařazování moderních zbraní do inventáře jednotek všech druhů vojsk patří mezi obecně známé cesty, kterými vedení státu usilovalo zvýšit bojovou hodnotu československé armády. Méně známým, ale shodně významným byla rozsáhlá reorganizace uspořádání celé branné moci jak mírové, tak i válečné armády.
Nejvyšší taktickou jednotkou vojska po vyhlášení branné pohotovosti republiky byly celkem čtyři armády. Po mobilizaci by však každé armádní velitelství vydávalo rozkazy velkému počtu divizí a samostatných jednotek. Taková soustava velení se jevila jako nepružná a zastaralá.
Krokem k nápravě bylo od konce dubna 1936 vytváření velitelského mezistupně v podobě sborových velitelství. Velitel sboru by řídil v boji jen dvě až tři divize a podpůrné, převážně dělostřelecké útvary. Taková soustava měla být v manévrovém boji ovladatelnější. Reorganizace velitelských stupňů válečné armády vstoupila v platnost 15. května 1935.
Celý přerod značně zdržovaly legislativní nesnáze při tvorbě a schvalování zákonů, které tvořily právní rámec změn. Prodlevy činily až několik let. Československá stranická parlamentní demokracie tak z principu v přípravách na válku nedokázala udržet krok s rychlostí a pružností změn v totalitním Německu.
Mírovou armádu se podařilo reformovat ke dni 1. ledna 1938. Pěší divize měly nadále v sestavě jen tři pěší pluky a jeden lehký dělostřelecký. Mohly snáze manévrovat, ale poklesla jejich palebná síla. K nim přibyly i čtyři rychlé divize, které vznikly z dosavadních jezdeckých brigád. Branná moc tak byla organizačně připravena na válku.
Do boje!
Koncem roku 1936 dospěla k československým vojenským náčelníkům zpráva o štábní hře německých ozbrojených sil z jara téhož roku. Německá branná moc modelovala rozsáhlou válku ve střední Evropě, která by mohla vypuknout po útoku wehrmachtu na Československo. Rozpínavé záměry "nového" Německa začaly nabírat zřetelné obrysy.
Na konci srpna 1937 československá zpravodajská služba ve spolupráci s rakouským důvěrníkem ve Vídni zjistila známky soustřeďování dvou německých armád v prostoru Bautzen a Löbau. Posléze se zjistilo, že šlo o cvičení německých vojsk. Na podzim stejného roku opět v prostoru okolo Drážďan proběhly manévry celého IV. sboru wehrmachtu. Bezprostřední ohrožení Československa nebylo zaznamenáno.
Na mapě je modrou plochou vyznačen prostor velkého soustředění německých vojsk v srpnu 1937, které znepokojilo velení československých ozbrojených sil. Nečekaný vpád byl považován za mimořádně nebezpečný prvek strategické převahy nacistického wehrmachtu v případné válce.
Připojení Rakouska k říši velmi zjitřilo vnímání ohrožení našeho státu ze strany Německa. Ráno 20. května 1938 dostalo 2. oddělení Hlavního štábu zprávu o přesunech německých jednotek k hranicím Československa. V obavách z pro republiku smrtelného prodlení, vedení státu před půlnocí po celodenním zvažování vývoje událostí souhlasilo s návrhem vojáků na okamžité povolání nejmladšího ročníku zálohy do činné služby a vyhlášením ostrahy hranic. Smyslem opatření byla snaha zabránit wehrmachtu bez rozsáhlejších bojových střetů obsadit Sudety, a postavit tak svět před hotovou věc jako v případě Porýní či Rakouska.
Přes značně omezený počet vojáků ve zbrani (371 tisíc mužů) se takzvaná částečná mobilizace zlomovým způsobem podílela na následném běhu dějin. Velká Británie považovala československé zařinčení zbraněmi za akt nepřípustného provokování nacistického státu, které by mohlo být rozbuškou k válce. Spolu s Francií pak političtí zástupci obou zemí nabyli nezvratného přesvědčení, že konflikt kvůli německému obyvatelstvu v Sudetech nesmí v žádném případě vypuknout. Dojde-li přesto k boji, bude vina bez okolků svalena na Československo.
Ani Adolf Hitler ještě o válku nestál. Průmyslově vyspělé Československo s dobře vyzbrojenou armádou se jevilo jako soupeř, kterého není radno podcenit. Vůdce německého národa pro případ neúspěchu politického vyjednávání s evropskými mocnostmi uložil wehrmachtu připravit vpád vojsk tak, aby nejpozději do týdne bylo Československo po vojenské stránce naprosto rozdrceno.
Snad shodou okolností byl základní návrh protičeskoslovenského operačního plánu Zelený (Fall Grün) sepsán 20. května 1938. Říšský kancléř krátce poté rozhodl, že do 1. října 1938 musí být československá věc vyřízena. Hitlerovy záměry, sdělené světu a soukmenovcům v knize Main Kampf, začaly psát skutečné dějiny bezuzdného násilí.
