Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hypotéza: Česko by mohlo mít atomovou zbraň snadno a rychle

aktualizováno 
Kdyby se Česká republika hypoteticky rozhodla k vývoji jaderné zbraně, cesta k její realizaci by byla nejspíše relativně jednoduchá.

Výbuch jaderné bomby o síle 15 kt, Nevada 1953 | foto: Public Domain

Hned v první větě této práce považuji za vhodné zdůraznit, že za současných okolností – politických, vojenských, ekonomických, sociálních i jakýchkoli jiných – lze považovat vznik samostatného českého vojenského jaderného programu za zcela nepředstavitelný. Následující text je tedy silně hypotetický a pokouší se věrohodně popsat faktory, které mohou v budoucnosti tuto komickou představu zhmotnit ve skutečnost. Účelem článku je také připomenout čtenářům, že naše země reálně má kapacity k výrobě jaderné bomby (prakticky již dnes).

Česká republika a jí předcházející státní subjekty mají s jadernou energií poměrně bohatou zkušenost. Z hlediska energetického je aktivním uživatelem a na středoevropské poměry i výrazným proponentem jaderných elektráren, což mimochodem vede k určitým kazům v dobrých zahraničních vztazích s antinukleárně orientovanými sousedy, zejména pak Rakouskem.

Z hlediska vojenského pak byly v Československu od šedesátých do devadesátých let minulého století umístěny taktické a takticko-operační balistické střely a jaderné hlavice Sovětského svazu, které byly připraveny pro nasazení při vypuknutí války s NATO.

A nesmíme zapomenout ani na fakt, že české území je na evropské poměry relativně bohatým zdrojem uranu, použitelným pro civilní i vojenské účely. Je tedy Česko schopno vojenského jaderného programu? Jak by vypadal? A co by se muselo stát, aby byl zahájen?

Palivo

Česká republika disponuje jak civilními jadernými elektrárnami, tak zdrojem paliva. Těžba uranu se sice momentálně odehrává pouze v minimálním množství, de facto k ní dochází již pouze formou odkalování reziduálního uranu z důlních vod, neznamená to však, že by podzemní uranové zásoby byly zcela vyčerpány (jen je jejich těžba nadále ekonomicky nezajímavá, pozn.red.).

Vzhledem k množství v minulosti využitých uranových žil (těžba v Československu dostoupila vrcholu v padesátých až sedmdesátých letech 20. století) lze předpokládat, že Česko dokáže získat dostatek uranu k produkci alespoň minimálního množství vhodného paliva pro jadernou zbraň.

Nejsložitější částí procesu výroby uranové jaderné bomby však není zisk suroviny, nýbrž obohacení uranu. Při pohledu do minulosti záhy shledáme, že i státy s mnohem většími technologickými, průmyslovými i ekonomickými kapacitami (jako třeba Velká Británie) přešly raději na cestu plutoniovou, neboť obohacování uranu bylo nad jejich možnosti.

Plutoniová cesta, tedy zisk plutonia 239 z vyhořelého jaderného paliva upraveného sérií chemických reakcí, by tak mohla být pro Česko výhodnější vzhledem k jeho jaderným elektrárnám Dukovany a Temelín. Ty sice nejsou ideálním producentem plutonia vhodného pro výrobu jaderné bomby, takováto výroba je však ekonomicky i technologicky mnohem reálnější než například obohacování uranu prostřednictvím odstředivek či plynové difuze.

Zároveň je třeba upozornit též na pokusný lehkovodní reaktor VR-1 Vrabec Českého vysokoškolského učení technického a reaktory LVR-15 výzkumného centra Řež, které jsou sice výrazně omezeny svým výkonem, ale díky své variabilitě mohou posloužit jako „pokusní králíci“ pro nalezení optimálního způsobu výroby požadovaného izotopu.

Máme na to lidi a místo?

Z hlediska lidských kapacit na tom Česko není nejhůře. Dostatečnou mozkovou základnu pro militarizaci jaderného programu přinášejí instituce jako Ústav jaderné fyziky Akademie věd ČR, Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT stejně jako matematicko-fyzikální, strojně inženýrské a chemické fakulty českých univerzit.

V rámci poměrně rozvinutého civilního programu ani zvýšený transfer jaderných technologií nemusí vzbudit v mezinárodním prostředí přílišné podezření, tedy za předpokladu, že pro český vojenský jaderný program se podaří najít zahraniční podporu.

Překážkou pro každý nový jaderný program je osvojení skrytých (nepřenositelných) znalostí. V případě Česka s rozvinutou vědeckou, výrobní a pracovněbezpečnostní kulturou je však pravděpodobné, že na rozdíl od poněkud primitivních, například iráckých jaderných pokusů, při nichž byla věda dělána často „na koleně,“ je zisk těchto znalostí otázkou spíše času.

O poznání problematičtější je absence vhodného prostoru k otestování jaderného zařízení, které je jedním z klíčových předpokladů dokončení kvalitního designu jaderné zbraně. U prvních bomb shozených na Japonsko vlastní jaderná reakce využila jen několik procent teoretického potenciálu energie štěpení. Většina plutonia byla rozmetána vlastním výbuchem, aniž by vstoupila do jaderné reakce.

Právě takovýmto nedokonalostem lze díky ostrým testům předejít. Jako jedna z velmi mála alespoň trochu vhodných lokalit se nabízejí hluboké doly u Příbrami, v nichž by teoreticky bylo možné provést podzemní test, který by ovšem s největší pravděpodobností neunikl mezinárodní pozornosti díky seismografickým záznamům.

Další možností je pokusit se po vzoru Izraele zopakovat „incident Vela“ z roku 1979, tedy provést „anonymní“ jaderný výbuch mimo jakékoli výsostné území (Incident Vela označuje pozorování amerického špionážního satelitu Vela, který nad mořem zhruba mezi JAR a Antarktidou zachytili jasný záblesk neznámého původu. Existuje celkem pravděpodobná teorie, podle které mohlo jít o společný jihoafricko-izraelský test malé, zhruba tříkilotunové jaderné nálože, pozn.red.) To by však vyžadovalo asistenci spřátelené země disponující přístupem ke světovému oceánu a logistiku s enormními náklady na utajení.

Jak to utajit a proč?

Co se utajení týče, to obecně představuje další kritický problém. Utajit vojenský jaderný program v českých podmínkách by byl pro kontrarozvědné služby úkol takřka nemožný. Lze si jen stěží představit, že systém s tak obrovskou fyzickou, logistickou i ekonomickou strukturou lze za současných, poměrně kvalitních, avšak rozměrově skrovných, zpravodajských kapacit uchránit před agenturami celého světa, včetně amerických a ruských.

Rovněž financování celého projektu (jak již bylo naznačeno v předchozích odstavcích) je těžké si jen představit. V současné situaci, kdy má Česko dlouhodobě problém s investováním dvou procent státního rozpočtu na rezort obrany, není příliš realistické očekávat investice možná až třetiny celého ročního rozpočtu ČR na jeden vojenský program.

Jak vypadal jaderný výbuch v Praze

Výbuch jaderné hlavice o síle 25 kilotun v San Franciscu

Proč by ovšem Česko vůbec mělo jaderně zbrojit? Za momentálních okolností k tomu není téměř žádný racionální důvod. Je třeba také upozornit, že se zahájením vojenského jaderného programu ČR mimo jiné musí vystoupit ze smluv NPT (Non-Proliferation of Nuclear Weapons) a CTBT (Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty).

„Antijaderný“ charakter má rovněž politika NATO i EU, jichž je Česko členem. Pokusíme se však vytvořit alternativní scénář, kde je zisk jaderné zbraně ospravedlnitelný a alespoň částečně vhodný i ze strategického hlediska. Může jít o bezprecedentní situaci, při níž by mělo dojít k aktivaci článku 5 Washingtonské smlouvy, ale nestalo se tak.

Příklad by vypadal třeba takto: Rusko jakožto silná jaderná země provede asymetrickou operaci, podobnou jako byla její anexe Krymu či akce na východní Ukrajině, s cílem obsadit členskou zemi NATO (nebo její část) v relativní blízkosti České republiky, například některou z pobaltských republik nebo Polsko, přičemž členské země, které mají v těchto státech vojska, se stáhnou a vůči Rusku nebude z nějakého důvodu proveden koordinovaný vojenský protitah.

NATO například může ztratit iniciativu v jednání poté, co dojde k výrazné redukci finančního a materiálního dotování organizace ze strany Spojených států, jejichž politika nabere výrazně izolacionistický charakter. Představitelé Aliance by byli zaneprázdněni vyjednáváním řešení nastalé ekonomické tísně, čehož agresor (zde Rusko) využije a provede překvapivý úder.

Zároveň agresor využije sníženou bojeschopnost aliančních vojsk, a čistě hypoteticky tedy i menší ochotu k okamžité reakci. Česko – stejně jako přímo zasažená země i další země nyní nepřímo ohrožené – v takovéto situaci zažívá deziluzi a výrazný šok, který umocňuje historická zkušenost s odepřením smluvně dohodnuté zahraniční ochrany.

Vědomo si své zranitelnosti a faktu, že na případný úder na vlastní území je nyní fakticky samo, bude jeho přirozenou reakcí posílit své obranné kapacity. Vzhledem k nemožnosti dosažení strategické parity v konvenční oblasti zbrojení vůči takto silnému agresorovi je vytvoření alespoň virtuálního či lépe minimálního jaderného odstrašení jedním z možných způsobů, jak agresora odradit v dalších bojových operacích.

Pro potřeby příkladu záměrně neklademe důraz na okamžité zajištění regionálních smluv o společné obraně (například v rámci Visegrádské skupiny). Je však třeba zmínit, že vzhledem k dosavadní neexistenci specificky obranných paktů podobných NATO a probíhajícímu konfliktu v regionu, je možné, že časový rozdíl mezi prvním jaderným testem a zahájením koordinovaných a efektivních akcí v tomto novém svazku nemusí být až tak velký.

Jak by to vypadalo?

Závažnou komplikací v tomto i jiném modelovém případě je finanční stránka programu. Český státní rozpočet neklade již mnoho let příliš velký důraz na kapitolu Ministerstva obrany ČR (MO ČR), což je způsobeno zejména neexistencí přímé hrozby.

Přestože současná turbulentní mezinárodní situace znamenala mírné posílení financování tohoto sektoru, je zcela mimo představy, že v momentální podobě rozpočet MO ČR jaderný program utáhne.

Finance jsou určující prvek podoby jaderného vojenského programu, minimálně co se nosičů jaderných zbraní týče. Česko má vzhledem ke geografickým podmínkám omezený výběr. S absencí dostatečně velké vodní plochy nemůže disponovat jadernými ponorkami, střelonosnými loděmi a vzhledem k poměrně malé rozloze území je rovněž problematické umístění většího počtu podzemních sil pro balistické střely, které jsou zároveň i velmi drahé a náročné na výrobu.

Rovněž nedisponuje strategickým bombardérem, který by byl schopen vypouštět střely s plochou dráhou letu či velké gravitační pumy. V prvních dnech Česka jako člena jaderného klubu by tak nejspíše bylo vyzbrojeno pouze taktickými jadernými pumami, podobnými např. americkým B-61, nesenými na víceúčelových stíhacích letounech JAS-39 Gripen pro operační nasazení na bojišti, přičemž tyto letouny bude nutno k tomuto účelu modifikovat.

Ve střednědobém výhledu pak Česká republika bude usilovat o zisk nebo vyvinutí ze země odpalovaných plochodrážních střel jako BGM-109 Tomahawk, které svým více než tisícikilometrovým dostřelem dodají českému jadernému odstrašení alespoň jakýsi strategický rozměr. V ideálním případě ČR zavede balistické střely středního doletu (3 000 km) s potenciálem ohrozit většinu případných protivníků.

Věrohodnost jaderného odstrašení je však odvislá rovněž od množství na cíl doručitelných hlavic – zvláště pak v případě Ruska, které disponuje systémy protivzdušné obrany účinné jak vůči letadlům, tak plochodrážním i balistickým střelám. ČR musí získat takové množství hlavic a nosičů, aby zajistila aspoň symbolickou penetrovatelnost prostředků protivzdušné obrany, což opět klade vysoké nároky na technologické a finanční zázemí programu.

Možné, ale nežádoucí

Česká republika je země, o jejíž latentní jaderné kapabilitě nelze mít pochyb. Rovněž můžeme předpokládat, že v případě rozhodnutí o začátku vojenského jaderného programu je z teoretického hlediska schopna vyrobit funkční vojenskou jadernou zbraň, pravděpodobně v horizontu několika málo let.

Vyrobit jadernou bombu laboratorního typu navíc zřejmě dokáže Česká republika již dnes. Vojensky bude těžko využitelná, ale nepochybně alespoň omezeně funkční.

O autorovi

Ondřej Šupka je student bakalářských programů Bezpečnostní a strategická studia a Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Je přispěvatelem studentského portálu o bezpečnosti Security Outlines se zaměřením na vojenské i civilní letectví, řízení a bezpečnost letového provozu, zbrojní politiku a nukleární odstrašování.

Základními limity jsou nedostatečné finance a omezená dostupnost štěpného materiálu. Hlavními technickými problémy jsou pak absence vhodných nosičů, omezenost zdrojů k jejich produkci, z čehož vyplývá i minimálně dočasně omezená kredibilita jaderného odstrašení, jakož i neschopnost jeho utajení ve vývojové fázi.

Především však v současnosti i dohledné budoucnosti není pro ČR vojenský jaderný program jakkoli smysluplný. Přestože výše přednesený modelový příklad staví zčásti na zkušenostech, účelově opomíjí množství různých vzájemně závislých vazeb mezi všemi státními i nestátními aktéry i další faktory, které činí český jaderný program neuskutečnitelný. Výše popsaný modelový příklad však může posloužit jako základ pro mnohem důkladnější „what-if“ predikční model českého vojenského jaderného programu. To je ovšem úkol daleko nad rámec tohoto článku.

Poznámka: Článek byl převzat z webu Armádní noviny, a byl redakčně upraven. Původní verzi najdete zde.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Bojový Turbočmelák Z-37TM
Bomby a rakety místo prášku. Soudruzi z NDR chtěli bojového turbočmeláka

Úpravy nebojových letadel různých kategorií na bojové verze nejsou v historii letectví až tak ojedinělou záležitostí. A nemusíme chodit daleko, v polovině 80....  celý článek

Americké expediční síly začaly před 100 lety bojovat v Evropě
Americké expediční síly začaly před 100 lety bojovat v Evropě

VIDEO Před 100 lety zakotvila v přístavu v Saint Nazare první loď přivážející vojáky Amerických expedičních sil. Tito muži budou v následujících měsících bojovat na...  celý článek

Bombardér B-2 Spirit od společnosti Northrop Corp. Detail konstrukce z...
Na válku s Ruskem potřebují Spojené státy 258 bombardérů

Podle studie amerického letectva pro nejčernější scénář rozsáhlé americko-ruské války je nutno do boje nasadit 258 strategických bombardérů. V současné době...  celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.




LAMAX Beat Street ST-1LAMAX Beat Street ST-1

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.