Mongolsko plánuje cenzurovat internet. Místní zpravodajský portál zveřejnil seznam zakázaných slov. Ze zprávy nevyplývá, zda jde o zákaz publikace kdekoli na webu, nebo pouze o černou listinu slov týkající se uživatelských komentářů.
V seznamu, který je k dispozici pravděpodobně díky úniku informací přes vyfocený dokument na obrazovce, jsou také slova ruská, čínská a anglická. Mezi anglickými je řada nadávek, od jemnějších bad ("špatný"), "jerk" (šmejd) nebo "darn" (zatraceně) až po tvrdší nebo homofobické výrazy. O seznamu informoval server The Next Web.
Svoboda tisku, ale obavy novinářů
Mongolská ústava chrání svobodu slova i svobodu tisku a Mongolsko je relativně dobře hodnoceno i na žebříčku svobody slova organizace FreedomHouse.org. Místní organizace ovšem upozorňuji, že zákony a především jejich uplatňování znesnadňují novinářům nezávislou práci.
V Mongolsku je neobvykle vysoký počet tiskovin, přes 500 titulů je na zemi se třemi miliony obyvatel opravdu hodně. Ale noviny si na sebe obvykle nevydělají. "Prominentní politici a podnikatelé údajně vlastní naprostou většinu vydávaných titulů," píše na svém blogu Lisa Gardnerová, australská novinářka žijící v Ulánbátaru. Oficiální údaje chybí, protože vlastníci médií se často skrývají za nicneříkající soukromé společnosti.
"Ústava sice zapovídá cenzuru, ale někdy stačí i samotný tlak na novináře, a dochází tak k autocenzuře," upozorňuje Gardnerová. Upozornit například na korupci, která v Mongolsku patří k výrazným problémům, znamená vystavit se riziku nákladných soudních procesů. Od roku 1999 do roku 2011 bylo z "poškození dobrého jména" nařčeno více než tři sta novinářů.
Novináři navíc nemají v zákoně přílišné zastání. Investigativní novinařina zde naráží na řadu překážek. Novinář prakticky nesmí vykonávat žádné "vyšetřování", a u soudů je důkazní břemeno zcela na něm. Podle Gardnerové má přitom žurnalista velký problém předložit důkazy, které může vzít soud v úvahu. "Třeba dokumenty, které novinář získá, musejí být kopie ověřené notářem." Netřeba zdůrazňovat, že pokud se novinář dostane k nějakým dokumentům, které ukazují nekalé jednání politika, obvykle nedostane možnost pořídit úředně ověřenou kopii.
Také zákon o přístupu k informacím má řadu výjimek. Novináři se nesmějí ptát na nic, co podle politiků či úředníků souvisí se soukromými informacemi, veřejným zájmem, vědou a technologiemi, státními záležitostmi a dalšími tématy. Podle kritiků má takový zákon o přístupu k informacím prakticky opačný efekt a slouží k utajení informací, které politici nechtějí zveřejnit. Novináři, který o takové informace jen požádá, navíc hrozí finanční postih, či dokonce vězení.
Právě v nezávislém financování zpravodajství vidí Gardnerová východisko ze současné situace. "Je potřeba najít nové obchodní modely. Noviny si na sebe musejí vydělat, pak mohou informovat nezávisle," dodává. Současně zákony však takové změně nepomáhají.
Oprava: Článek mylně uváděl národnost australské novinářky Gardnerové.
