Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mučící přístroje a návykové léky. Medicína, jak ji nechcete poznat

aktualizováno 
Železné plíce, ve kterých se léčily následky obrny, trhač mandlí podobný středověké hrušce bolesti, radioaktivní voda a další nástroje. Některé medicínské vychytávky daleko víc než důvěru v uzdravení vzbuzují chuť raději zemřít.

„Železná plíce“ i s obsluhou. Sestra za chvíli odejde, nešťastník tam však může čekat až do skonání. (1929) | foto: https://nursing100.osu.edu/gallery-images

Železná plíce

Nakonec ještě stále nejméně to platí o “železné plíci,” podivuhodném vynálezu z přelomu první a druhé třetiny minulého století. Její princip byl jednoduchý. Pacient trpící obrnou byl až po krk zasunut do zařízení, které na pohled nejvíc ze všeho připomíná pec v krematoriu, a důkladně utěsněn. Potom silné ventilátory v plíci začaly snižovat tlak vzduchu. Tělo se začalo rozpínat a s ním i plíce, plnící se současně vzduchem. To mělo umožnit lepší dýchání i možnost prokrvení a rozpohybování končetin.

Někteří lidé v klaustrofobním mikrosvětě železné plíce trávili dlouhé roky. Třeba Barton Herbert z Covingtonu v americké Louisianě plíci používal od roku 1950 až do své smrti v roce 2013. Spisovatelka Martha Masonová v železné plíci prožila šedesát let z dvaasedmdesáti a zemřela v roce 2009. List Chicago Tribune zase přinesl dosti jímavý příběh o muži, který se za spásonosnou komorou vypravil až ze Šanghaje. Příběh o osmileté dívence, které železná plíce zachránila život, byl ve dvacátých letech minulého století velkým hitem a vznikla z něj dokonce poučná a melodramatická rozhlasová hra.

Železná plíce nicméně pomalu odchází do historie. Zatímco v padesátých letech minulého století v zařízení žilo 1 200 lidí, o šedesát let později už jich bylo jen dvacet.

Mimochodem samotný nápad na železnou plíci pochází ze sklonku sedmnáctého století, kdy ho popsal Angličan John Mayow.

Trhač mandlí

Stejně jako železná plíce je funkční i trhač mandlí, který v roce 1910 představil Američan Curtis Eves. Vyšel z jednoduchého požadavku: zabránit rozsáhlému krvácení, ke kterému až do té doby při trhání zanícených mandlí docházelo. Došlo dokonce k případům, kdy se pacient krví zadusil.

Evesův vynález byl velice praktický. Jednoduše zaškrtil přívod krve do postižené mandle a pak ji odstranil.

Vypadá to strašně, ale faktem je, že se Evesova metoda ukázala jako velmi efektivní. Ani ji čas ještě úplně neodvál, přestože od roku 1910 medicína udělala značný pokrok.

Do chládku!

Ještě ve třicátých letech se na psychiatrických klinikách začal používat zábal do studených pláten. Na horkokrevné pacienty měla tato léčba pozoruhodné účinky. Ležet několik hodin sešněrovaný jako balík bez možnosti se pohnout při teplotě jen těsně nad nulou - to dokázalo zklidnit lépe než skotské střiky.

Modifikací studeného zábalu byl neprodyšný vak, do kterého svázaného pacienta statní zřízenci nacpali, okolo krku utáhli a ventilem začali vnitřek plnit ledovou vodou. Aby se neohřívala tělesným teplem horkokrevného pacienta, ležel navíc v lůžku vystlaném kusy ledu.

S rozšířením psychofarmak se ledové pytle a chladné zábaly vytratily. Pilulky dokázaly odvést stejně uklidňující práci a nehrozilo, že pacientovi umrznou prsty, což se jinak dosti často stávalo.

Radioaktivní voda

Na začátku minulého století jistá část lékařů dospěla k názoru, že není nic zdravějšího než radioaktivní voda. Podle jejich představ se mělo jednat o učiněný všelék, který navrací ztracené mládí. Zejména se předpokládalo, že by popíjení radioaktivní vody mělo navracet nejen sexuální apetit, ale také schopnost jej naplňovat.

Vzorným pacientem byl v tomto směru zejména velký podporovatel radioaktivní vody, konkrétně značky Radithor, průmyslový magnát Eben Beyers. Ten vypil celkem na 1 400 lahviček zázračné vody. Vcelku logicky vážně onemocněl, musela mu být odstraněna část spodní čelisti a nakonec zemřel, což znamenalo pro celý byznys spojený s radioaktivní vodou značnou reklamní újmu.

Definitivní ránu z milosti dala radioaktivní vodě atomové bomba. Počínaje rokem 1943 si všechnu radioaktivní vodu pro sebe z trhu stáhnul projekt Manhattan. A po svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki už nikdo chuť pít radioaktivní vodu neměl.

Heroin, to je hit

Heroin, respektive diacetylmorfin, byl jako léčivo zaveden v roce 1898. Látka přitom byla syntetizována už dříve, samotný název je pozdějšího data. Přišli s ním marketingoví specialisté dodnes významného farmaceutického molocha jménem Bayer v době popularity odkazů k antické mytologii. Výrobce sice nedosáhl toho, aby získal patent na samotnou látku, ale rozhodně zakazoval, aby další dodavatelé používali jeho názvu, i když dodávali chemicky totéž. Po kriminalizaci heroinu Bayerovy závody nepožádaly o prodloužení známky a nechaly ji propadnout.

Heroin se nicméně zpočátku jevil jako velice nadějný opiát. Hlavním dodavatelem ale bylo Německo, takže v době první světové války do hry vstoupily spiklenecké teorie o tom, že je to trik, kterým se nepřítel snaží podkopat bojovnost, morálku, plodnost a zdraví jiných národů. V zásadě shodou okolností byl heroin zatlačen do ilegality a postupně zcela zakázán. Ještě ve čtyřicátých letech minulého století se na ilegálním obchodu s ním nicméně tajně podílely jinak ctihodné chemické a farmaceutické firmy.

Nebýt toho, že heroin byl právě německý výrobek, dost dobře se dnes mohl v omezených dávkách podávat třeba jako utišující prostředek proti kašli namísto kodeinu. Ten přitom není o nic prospěšnější, o čemž se lze snadno přesvědčit pohledem na obrázky říšského maršála Hermanna Göringa, který kodein baštil jako bonbóny.

Prezidentova droga

Když už jsme zmínili heroin, bylo by nespravedlivé opomenout kokain. Ten býval používán jako lokální anestetikum v očním, zubním a ušním lékařství a při drobných chirurgických zákrocích. Podával se rovněž při léčbě celého spektra onemocnění a symptomů jako tonsilitida, bolest uší či zubů, popáleniny, vyrážky, ale i hemoroidy, nevolnosti a zvracení. V drtivé většině případů byl již dnes kokain nahrazen jinými, méně návykovými léky, nicméně je stále považován za skvělé anestetikum v ústní, oční či nosní chirurgii.

Kokain má ale i jiné účinky: zejména posiluje sebedůvěru a vybuzuje akceschopnost. O tom se mohli přesvědčit třeba spolupracovníci amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta po japonském útoku na Pearl Harbor. V prvních chvílích po obdržení šokující zprávy byl prezident jako ochromený. Pak mu ale jeho lékař do nosu vetřel spolehlivě zabírající prostředek proti chronické rýmě, která prezidenta trápila, tedy kokain. Po tomto zákroku se prezident vrátil mezi svoje nejbližší a “všechny překvapil svou náhlou energií, která nás všechny strhla,” jak ve svých pamětech napsal očitý svědek, admirál Leahy.

Autor:






Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.