Zatímco Česká republika nad pátečním ránem ještě hluboce spala, na Harvardově univerzitě ve státě Massachusetts se bujaře slavilo. V sále tamního Sandersova divadla létaly vlaštovky, děti ječely na profesory ze ctihodných univerzit a nositelé Nobelových cen zametali podlahu. Jak také jinak, vždyť se udělovaly "nedůstojné Nobelovky": Ig Nobelovy ceny za vědecké výsledky, nad kterými se máme zasmát i zamyslet.
Během necelých dvou hodin se na pódiu divadla vystřídaly téměř všechny známé tváře z minulých ročníků. Zahájení ceremoniálu a představení účastníků na sebe vzal Marc Abrahams, hlavní autor celého nápadu a redaktor Časopisu nepravděpodobných výsledků (Anals of Improbable Research)
Roy Glauber, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2005, se znovu oháněl koštětem. Další fyzikální Nobelista, Jerry Friedman, znovu nepřijel a pozdravil účastníky v jen dvousekundovém klipu. Šíření obscénností z pódia se pokoušel bránit hlasitou trubkou vybavený newyorský prokurátor William Maloney.
Byla zde i pověstná Miss Sweety Poo, malé děvčátko (každé rok jiné), které hlídá délku příspěvků. Když je některý příliš dlouhý, postaví se těsně k řečníkovi a začne křičet: "Přestaňte, prosím, nudí mě to."
Tématem letošních cen byla chemie, což není příliš překvapivá volba (rok 2011 je rokem chemie). Ceny ovšem jako obvykle příjemně překvapily. Přinášíme vám jejich kompletní přehled v pořadí, v jakém byly v průběhu večera předávány.
Cenu v oboru získal mezinárodní tým vědců za studii "Nedostatek důkazů pro nakažlivost zívání u želv uhlířských." Studie je součástí snahy o porozumění zívání, pro kterýžto jev věda ještě nemá dobré vysvětlení. Jisté je, že přichází v ospalosti, ale proč je tak veřejné? Proč máme ostatním dávat najevo, že jsme unavení?
Vědci proto mají několik hypotéz (třeba, že zívání pomáhá synchronizovat život skupiny), ale zatím málo přesvědčivých odpovědí. Ocenění vědci z Vídně přidali do naší sbírky znalostí o zívání jednu novou. Naučili jednu svou želvu zívat na povel, a sledovali, jestli rozzívá i své kolegyně.
U lidí nebo primátů by to patrně zabralo, u želv se to neprokázalo. Zřejmě jim něco chybí (mohla by to být schopnost empatie nebo jiná součást sociálního mozku). Jinými slovy, autoři výzkumu objevili jednu užitečnou slepou uličku. Jistý vídeňský rodák by z nich měl velkou radost.
Všichni víme, že japonský křen wasabi je v jídle velmi pálivý. Naštěstí jen málo z nás ví, jaké to je, když tuhle látku vdechneme. A Makoto Imai a jeho kolegové by to rádi změnili.
Tito japonští vědci si myslí, že křen wasabi rozptýlený ve vzduchu dokáže skvěle probudit spáče v hořících budovách a všem ostatním dát najevo, že se děje něco, čemu by měli věnovat pozornost. Vidí ve svém nápadu i tržní potenciál a připravili proto patent nazvaný "Pachový výstražný systém a metody pro informování o výjimečných situacích" (můžete si ho přes Google Patents prohlédnout zde.)
Jeho podstatou jsou nádoby se sprejem wasabi, které se v případě poplachu sepnou a prý zaručeně vyženou všechno osazenstvo budovy do ulice. V nich je takové množství dráždivé látky, které vědci při pokusech s dobrovolníky určili za optimální pro výstražné účely (je to 5 až 20 ppm, tedy miliontin). Pokusy zřejmě nebyly žádná procházka růžovým sadem, protože vědci svou Ig Nobelovku věnovali právě pokusným osobám za jejich obětavost a odvahu.
Ale zřejmě jim způsobené utrpení nestačilo. Během ceremoniálu Imai uvedl, že tým pracuje na dalších využitích spreje s wasabi, například k odstraňování zápachu z obuvi. Jeho aplikaci na suši nebo jiná jídla ovšem vysloveně nedoporučuje.
Cenu v této nabité kategorii získal napůl tým vedený Peterem Snyderem z Brownovy univerzity a skupina kolem Mirjam Tukové (Univerzita v nizozemském Twente). Oba týmy se věnovaly souvislosti mezi různými aspekty vylučování odpadních tekutin z našeho těla a mozkovými funkcemi.
Nadšení nad otcem ViagryTradiční součástí každoročního ceremoniálu je soutěž "Vyhrajte rande s laureuátem Nobelovy ceny". Letos byl cenou farmakolog Lou Ignarro, který cenu získal v roce 1998. Pracoval mimo jiné i na objasnění role oxidu dusného v těle a je hlavním duchovním otcem Viagry. Toho si zřejmě byla dobře vědomá výherkyně, která si pro svou cenu v rekordním čase doběhla z balkónu až na jeviště. Snad bude mít štěstí a Ignarro ji nebude celý večer vykládat o výrobcích firmy Herbalife, se kterou je majetkově spojený. Kvůli jejich propagaci ho vyšetřovala i jeho univerzita, nakonec ale konstatovala, že se Ignarro žádného prohřešku nedopustil. To ale nemění nic na tom, že o účinnosti daných přípravků zatím nejsou žádné přesvědčivé vědecké důkazy. |
Peter Snyder a spol. se na svých pokusných objektech vyřádili skoro stejně jako japonští vědci se svým křenem. Evropští odborníci nechali dobrovolníky velmi rychle vypít velké množství vody, a pak je nenechali dojít na malou stranu. Místo toho jim předložili několik testů duševní výkonnosti a měřili jejich výsledky (studie není zdarma přístupná, abstrakt je zde).
Dospěli k závěru, že silná touha se vyprázdnit má za výsledek zhruba stejné snížení mentálních schopností jako 24 hodin bez spánku nebo půl promile alkoholu. Podobný výsledek nemůže překvapit, ale možná by mohl časem pomoct k lepšímu pochopení situace pacientů s určitými typy poruch urinálního systému. A to by snad mohlo vést časem k výzkumu, který by jim pomohl jejich situaci ulehčit.
Druhá oceněná skupina, pod vedením Mirjam Turková z Holandska, byla na své ovečky méně zlá (studie je dostupná zde). Pravda, i tito vědci měřili, jak dlouho dokáží "subjekty" ovládat svůj močový měchýř dojít se vymočit, ale jejich agónii neprodlužovali. Chtěli totiž vidět, zda se rozdíly v ovládání touhy si ulevit mají širší platnost. A zdá se, že ano.
Lidé, kteří déle dokázali zadržovat své tekutiny, si zároveň vedli v ekonomické hře, kterou vědci připravili. I v ní dokázali déle odkládat uspokojení svých potřeb. Tedy, dokázali si déle počkat na větší zisk. V obou případech také byl ve hře stejná část mozku. Pokus tedy podle vědců ukazuje, že v mozku by mohl existovat jeden univerzální systém, který řídí naší odolnost vůči všemožným typům pokušení.
"Chtěl jsem dokázat, že existují jevy, kterými se věda ještě vůbec nezabývala," řekl při předávání Karl Halvor Teigen z univerzity v Oslu. Našel ho ve vzdychání a stal se autorem zřejmě vůbec první studie v psychologii na toto téma (bohužel je placená, stručný výtah je dostupný zde).
Nositel Nobelovy ceny za medicínu v roce 1993 Rich Roberts (ten smutně vypadající) spolu s Thomasem Michel z Harvardu přezpívává periodickou tabulku prvků během předávání Ig Nobelových v Sandersově divadla na Harvardově univerzitě
Ptal se, co si lidé vnímají povzdechy vlastní i jiných lidí. A také nechal dobrovolníky sedět na neřešitelnými hádankami. Podle výsledků se zdá, že lidé kupodivu vnímají svůj a cizí povzdech jinak: u ostatního ho považují za projev smutku, u sebe za výraz pocitu "Já to vzdávám."
Teiger se domnívá, že povzdech je nevědomým vyjádřením stavu, kdy člověk musí opustit nějaký plán nebo záměr a chystá se přijmout jiný. Obrazně řečeno vyfoukne z hlavy staré myšlenky, aby vzniklo místo na nové.
Z jeho projevu jsme se ovšem mnoho nedozvěděli. Malá Miss Sweety Poo ho přerušila svým "Nechte toho, já se nudím!" Teiger si smutně a naštvaně zároveň změřil a slovy "Když se nudíš, máš vzdychat", odešel z jeviště.
Cenu za literaturu si odnesl John Perry ze Stanfordovy univerzity. Dlouhodobě se zabývá teorií prokrastinace, tedy tím, proč vlastně odkládáme věci, které bychom měli udělat, na později.
Perry podporuje myšlenku "strukturované prokrastinace", tedy nápad, že odkládat bychom měli řízeně a s rozmyslem. Pro cenu si bohužel nemohl přijet, protože měl jiné povinnosti. Jeden z jeho článku na toto téma si můžete v angličtině přečíst zde (a ze stejné stránky jsou dostupné i další).
Na telefonu jsme čekali už 23 let, než jsme tuhle cenu dostali, postěžovali si hned na začátku své řeči Daryll Gwynne a David Rentz. Před téměř čtvrt stoletím si během návštěvy Austrálie všimli samců brouků, kteří se snažili spářit s pivními lahvemi pohozenými u silnice.
Biologové provedli celou řadu experimentů, která nakonec určila, že jeden druh brouka dává vždy přednost jednomu typu láhve. Rozhodující byla barva a typ vroubkování. (Jednu z jejich prací si můžete prohlédnout zde).
Studie má zásadní vliv na celé pole ekologie, zhodnotili svůj přínos sami vědci v projevu. Například je prý důkazem, že chyby při páření dělají jenom samci, nikoliv samice. Naštěstí to byl jenom vtip.
Nejvážnějšími laureáty večera byl francouzsko-nizozemský tým oceněný za fyziku. Vědci se pokusili přijít s odpovědí na otázku, proč se diskařům při závodech či tréninku motá hlava a kladivářům ne (ze studie je dostupný jen výtah zde). Třináct ze 22 dotazovaných sportovců si totiž stěžovalo, že při hodu diskem ztrácí pocit stability. Při použití kladiva si nestěžoval nikdo.
Vědci zkoumali videozáběry sportovců a dospěli k závěru, že i když se technika obou disciplín zdá na pohled blízká, jsou tu důležité drobné rozdíly. Například při hodu diskem sportovci snáze ztrácí vizuální orientaci a hlava při něm vykonává pohyby, které snadno vyvolají kinetózu (tedy v podstatě mořskou nemoc).
Skupina si pro cenu nepřijela, ale v děkovném videu zdůrazňovala, že jejich práce je seriozní pokus o pochopení funkce systému rovnováhy. A také součástí snahy pomoci pacientům, u který je jeho funkce narušena.
Matematika je velmi soutěživý obor. A na první pohled jako by to potvrzovaly i letošní Ig Nobelovy ceny v tomto oboru. Rozdělila si ji mezi sebe totiž celá řada laureátů. Jenže zdání klame; letos byly oceněni ti, kdo do matematiky patří jen jako odstrašující příklady.
Oceněni byli: Dorothy Martinová, která předvídala konec světa v roce 1954, Pat Robertson, jenž ho očekával v roce 1982, Elizabeth Clare Prophetová předpovídající zánik v roce 1990, Harold Camping, jenž nejprve předpověděl 6. září 1994 a pak 21. říjen 2011, Korejec Li Čang-rim s předpovědí konce světa na rok 1992, Šókó Asahara s předpovědí na rok 1997 a Uganďanka Credonia Mwerindeová očekávající konec světa v roce 1999.
Výbor všechny ocenil za to, že ostatní naučili být opatrní při tvorbě matematických předpokladů a výpočtů.
I vědci mají rádi jednoduchá řešení. Největší potlesk na otevřené scéně při letošním ceremoniálu zřejmě proto sklidil starosta Vilniusu Arturas Zuokas, který si přijel přebrat ocenění za mír.
Jak možná víte z našeho předchozího článku (je dostupný zde), tento politik se rozhodl v propagačním videu rázně vyřešit problém s automobily, které parkují na stezkách pro cyklisty.
Ve velkém stylu svou děkovnou řeč podal poslední oceněný večera, John Senders z Torontské univerzity. Cenu v kategorii nazvané Veřejná bezpečnost dostal za experimenty, při kterých nechal po kanadských dálnicích jezdit řidiče, kterým opakovaně zakrývalo oči hledí speciální helmy (krátký popis pokusu je dostupný zde, celá studie bohužel ne).
Experiment probíhal v 60. letech, dnes už by ho jistě rady dohlížející na standardy a etiku výzkumu ve výzkumných institucích neschválily. Řidiči dostali na hlavu helmu s neprhledným hledím, které mohli stisknutím tlačítka na volantu zvednout. Vědci je požádali, aby hledí nechávali nejdéle spuštěné, dokud nebudou mít pocit, že ztratili přehled o situaci na silnici, a měřili čas mezi jednotlivými zvednutími.
Potvrdili při tom vcelku triviální skutečnosti, že čím je provoz hustší, tím častěji musejí řidiči hledí zvedat, ale zároveň ji jako první dokázali vyjádřit v přesných číslech. Výsledky použili pro ověření přesnosti matematických modelů, které se používaly při hodnocení nebezpečnosti navrhovaných i existujících dopravních cest.
V době publikace práce s výsledky Senders příliš neprorazil. Když ale o 30 let později ve velkém dorazily mobilní telefony a řidiči se začaly za jízdy věnovat jejich obrazovkám, situace se změnila. Sendersova výsledky dodnes určují, kolik pozornosti musí řidič věnovat v danou chvíli provozu, aby jel bezpečně.
Čím si to zasloužili?Ig Nobelovy ceny se udělují od roku 1991 za potrhlé objevy v různých vědních oborech. Název je odvozen od anglického slova "ignoble" - "nevážný, nehodný". Na rozdíl od "pravých" Nobelových cen nejsou ceny udělované tradičně na Harvardu hodnocením celoživotního díla. Obvykle jsou odměnou za konkrétní článek nebo práci. Udělují se za práce, "nad kterými se nejprve zasmějete, a pak zamyslíte." Pod tuto definici se ovšem může skrýt leccos. Nejčastěji si ocenění v posledních letech odnášejí vědecké práce, které se seriózními vědeckými metodami popisují absurdní témata. Příkladů je řada, například letošní cena za biologii o sexuálních preferencích opilých brouků. Vtipné je na nich patrně právě spojení vážnosti vědecké metody (tedy "vědeckosti" vůbec) s nevážností tématu. Asi bychom parafrázovat definici humoru z Anatomie gagu Václava Havla: "Něco patetického gag ozvláštňuje něčím nepatetickým." Ig Nobelovy ceny jsou velkým gagem, který si dělá legraci z představy vznešené vědeckosti za použití jejího vlastního materiálu. Nejsou ale v téhle metodě úplně důsledné. Mezi Ig Nobelovkami se najdou ale také ceny "názorové", které jsou vyjádřením nějakého politického či mravního postoje poroty (tak trochu jako u nás Bludné balvany udělované spolkem Sisyfos). Obvykle jsou kritické, jako to bylo například v případě ocenění pro finanční instituce za jejich chování v roce 2008 nebo letošní cena pro proroky konce světa. Ale někdy může být cena i vyjádřením podpory. Letos se jí dostalo vilniuskému starostovi za jeho razantní řešení problému s nevhodným parkováním. |
