Bylo nebylo, v roce 1996 uvedla společnost Fujitsu na trh první plazmový televizor s vysokým rozlišením a začala se psát nová éra domácí zábavy spojená jak s dlouho chystaným startem HDTV v USA, tak s DVD a nyní HD DVD a Blu-ray.
První plazmový televizor Fujitsu s označením PDS-4201 měl úhlopříčku 42 palců a jeho cena se pohybovala okolo patnácti tisíc dolarů. Výstřelek moderní techniky si tehdy pořizovali jen bohatí nadšenci, ale uběhlo pár let a plazmové displeje a televizory se staly běžnou součástí našich životů.
Jejich výroba však není snadná a náklady na ní vůbec nízké a tak ani cena kvalitní plazmové televize s vysokým rozlišením nemůže být malá.
Pokud chcete namítnout, že v prakticky každém obchodě s elektronikou mají rozměrné plazmové televizory za ceny okolo čtyřiceti tisíc, vězte, že tyto modely nemají high resolution displeje. Disponují ve většině případů rozlišením 852x480 bodů, kdežto ty s označením HD ready mají alespoň 1366x768, přičemž jsou vybaveny i HDMI rozhraním pro přenos vysoce kvalitního digitálního videa a audia.
Jenže taková plazma s úhlopříčkou alespoň 40 palců (cca 100 centimetrů) stojí kolem šedesáti tisíc. Před dvěma třemi lety byly ceny ještě mnohem vyšší a tak se nelze divit tomu, že přišla skupina známých výrobců s prvními LCD televizory, které nabízely úhlopříčky 45 palců. Do té doby byla LCDéčka považována za vhodná pouze pro televizory menších rozměrů.
Změnila to však sedmá generace LCD panelů vypuštěných na trh společnostmi jako Sharp, Samsung či Sony v roce 2004. Skálopevná pozice plazmy jako jediné technologie vhodné pro velké displeje se náhle otřásla v základech a nyní, na konci roku 2006, už je z katalogů většiny výrobců zcela zřejmé, že LCD TV vede. Její výroba je snazší a ceny tudíž mohly pomalu, ale jistě klesat až na nynější úroveň, kdy pořídíte bez problémů značkový HD ready LCD televizor s úhlopříčkou 37 palců (93 cm) za nějakých třicet jedna tisíc. To se samozřejmě netýká modelů s full HDTV rozlišením, tedy 1080p.
I přestože je evidentní, že LCD plazmu v oblasti koncové ceny poráží, věčná debata o tom, která technologie nabízí kvalitnější obraz stále trvá. Například společnost Panasonic patřící pod gigant
Matsushita totiž na rozdíl od většiny ostatních vsadila právě na plazmu. Dokonce vydala i obsáhlý leták, ve kterém vysvětluje, proč je plazma vhodnější pro vaše domácí kino.
O tom, že úplně nelže a dokáže vyrobit dech beroucí plazmovku, hovoří zajisté i nedávná cena EISA, kterou získal Panasonic právě za jeden ze svých high-endových modelů Viera. Na druhou stranu, všichni známe výrobce a jejich marketingové triky s čísly, kterým běžný smrtelník nemá šanci rozumět.
Nebudeme zde rozebírat informační brožuru Panasonicu, ale pojďme se zamyslet nad tím, co vlastně která ze dvou stěžejních zobrazovacích technologií současnosti nabízí a v čem má která navrch.
Velikost obrazovky
U LCD se pohybuje maximálně kolem 115 centimetrů, i když jsou k dostání i 150ti centimetrové kousky. Dá se očekávat, že v blízké budoucnosti LCD plazmu předežene. Pro plazmové displeje je totiž nutné vyrábět skleněné desky, což už nyní je u rozměrných modelů nemalou komplikací.
Ačkoliv se výrobci stále předhánějí v tom, kdo dokáže vyrobit větší displej, v oblasti modelů určených k masovému prodeji je situace jasná – plazmové televize mají běžně úhlopříčku 125 až 150 centimetrů .| Poznámka: Velikost obrazovky |
|
Současné technologie umožňují spojit několik LCD panelů k sobě. Tím lze vytvořit i obrazovky takřka obřích rozměrů. Největším televizorem z jednoho kusu LCD panelu je Sharp Aqous LC-65GD1E. Zatímco LCD lze vytvořit i maličké, u plasmy je vyrobit malou úhlopříčku velký problém - především proto se obyčejně vyskytují jen ve velikostech nad 40". U plasmy totiž každý pixel představuje tři separátní komůrky s monochromatickým luminoforem (R, G, B). Pokud bychom při běžném rozlišení nechtěli udělat malý plasmový zobrazovač, museli bychom analogicky zmenšit jednotlivé "komůrky". A to je velmi náročné a nákladné. V menších úhlopříčkách tedy jednoznačně kraluje LCD. |
Pozorovací úhel
I když je to těsné, LCD televize mají nyní trošku náskok.
Zatímco plazmové displeje nabízejí pozorovací úhel 175 stupňů, u LCD je to až 176 stupňů. V předchozích letech zaostávala naopak LCD technologie, ale rychlé zdokonalovaní panelů vedlo k tomu, že nyní plazmu poráží. Sice o kousek, ale poráží. Některé, zejména nové plazmy však mají při pohledu ze strany stále lepší obraz než nová LCD. Ať se snaží LCD jak chce, zde nemá šanci zvítězit. Alespoň na poli čísel. Plazma totiž dokáže zobrazovat pohyblivý obraz v prakticky stejné kvalitě jako CRT obrazovky. Nicméně i zde LCD svou ztrátu dorovnává.
Doba odezvy
U LCD monitorů už dosáhla doba odezvy 2 ms a u LCD televizorů se pohybuje zcela běžně kolem 8 ms, což je hodnota, při níž není lidské oko prakticky schopné zaznamenat nějaké šmouhy či neostrosti vlivem rychlých pohybů zobrazovaných předmětů. Každopádně zde plazma jasně vítězí.
| Poznámka: Pozorovací úhel |
|
Z vlastní zkušenosti víme, že pozorovací úhel u plazmových zobrazovačů není pro sledování limitující - obraz je bez větších změn vidět i při sledování "zboku". Větším problémem může být zmiňovaná skleněná tabule, která někdy může odrážet okolní světlo. Reflexní odrazy pak sledování mohou značně znepříjemnit. I toto je aspekt, který je potřeba při výběru konkrétního modelu zohlednit. |
Vadné body, vypálený obraz…
Noční můrou obou technologií plochých displejů/televizorů jsou trvalá poškození, ke kterým může dojít zcela neočekávaně bez jakéhokoliv přičinění uživatele.
LCD trápí především vadné body (pixely). S tímto defektem už můžete klidně televizor či monitor zakoupit a pokud se tak stane, vězte, že nebudete jedni z mála. Na internetu se dají dokonce stáhnout různé testery vadných bodů.
Plazma naopak trpí vypáleným obrazem, který může způsobit dlouze zobrazované statické video – například logo televizní stanice. Takové logo je pak na displeji neustále vidět jako jakési echo původního obrazu. Nelze nijak odstranit. Moderní plazmy však už jsou proti vypálení obrazu často chráněny a šance na trvalé poškození se snižuje.
Životnost
Jediná z oblastí, ve které nelze zcela jasně určit vítěze. Životnost plazmových displejů a displejů z tekutých krystalů se pohybuje běžně kolem padesáti tisíc hodin.
| Poznámka: I LCD se prý může vypálit |
|
Dle nepotvrzených informací se efekt podobný "vypálení" může objevit i u některých LCD televizorů - tam, kde obrazovka výrazně častěji a intenzivněji zobrazuje bílou či světlou barvu. Vlivem záření dojde k pozvolné chemické reakci krycího plastu, která se projeví drobnou tonální změnou. Nutno podotknout, že nikdo z redakce však takto poškozený LCD displej na vlastní oči ještě neviděl. |
Při běžném používání tedy může sloužit klidně dvacet let, což je však při dnešním rychlém vývoji technologií doba, během níž televizi minimálně jednou či dvakrát vyměníte.
Tentokrát je bez jakýchkoliv pochyb vítězem LCD. Co se týče tloušťky, prohrává plazma jen o malý kousíček – v podstatě by se dalo říci, že běžný spotřebitel velký rozdíl na pohled nezaznamená. Když by si však měl plazmu odnést, zjistil by, že LCD je proti ní lehké jako pírko. K manipulaci s plazmovým televizorem jsou zapotřebí alespoň dva lidé, protože například 50tipalcový televizor (127 cm) váží kolem 60ti kilogramů.
Manipulace s LCD je tedy mnohem jednodušší a to platí samozřejmě i s instalací, která je v případě displeje z tekutých krystalů díky jeho nízké váze mnohem snazší. Plazma musí být navíc převážena a posléze přenášena mnohem opatrněji, protože ji může poškodit například silnější otřes. To se odráží i ve vyšších cenách plazmových televizorů, protože je jejich přeprava nákladnější.
| Poznámka: Životnost |
|
V obecném povědomí je zakořeněna informace, že plasmové zobrazovače dlouho životností zrovna neoplývají. V plasmovém pravěku tak tomu skutečně bylo - sami jsme viděli plasmu, která byla po zhruba ročním provozu zbědovaná takřka k nekoukání. Zlepšováním použitých technologií a materiálů se životnost plasmových displejů postupně výrazně prodloužila, v dnešní době lze říci, že je zpravidla delší, než morální životnost zobrazovače. |
Kontrast a jas
Poslední souboj vyznívá opět ve prospěch plazmy, která má mnohem vyšší jas a několikanásobně vyšší kontrast. Nicméně kvůli sklu kryjícímu displej může reflektovat světlo – ať už denní či umělé. Na druhou stranu nepotřebuje žádnou lampu a světlovodič ve svém nitru, takže má mnohem kvalitnější černou. U LCD je totiž obraz vytvářen právě lampou svítící v horní či/a dolní části displeje (světlo je vedeno světlovodičem) – následně jsou prosvětleny jednotlivé krystaly natáčející se podle potřeby. V případě zobrazení černé se musejí krystaly zavřít.
Nelehký výběr
Na otázku, zda je lepší plazma či LCD, není jasná odpověď a jednoznačně nemůžeme ukázat ani na jednoho ze soupeřů. Tuto otázku si totiž musíte zodpovědět pouze a jenom vy sami podle svých potřeb, nároků a možností umístění rozměrného televizoru. V předchozím textu jste si mohli přečíst základní výhody a nevýhody obou technologií a podle toho si vytříbit názor na věc.
My v redakci spíše upřednostňujeme LCD televizory, se kterými se mnohem lépe manipuluje a vzhledem k příjemně klesajícím cenám se stávají dostupné i pro běžné domácnosti. Výběr ovšem není tak jednoduchý, protože byste neměli brát v potaz pouze kvality televizory, ale také video signálu, který do něho povedete. Nekvalitní video bude vypadat špatně i na sebelepším zobrazovacím zařízení. Paradoxně se proto dostává zpět do hry „archaické“ CRT.
Vakuovka vrací úder
Přestože jsme se nyní věnovali souboji dvou technologií ovládajících trh s televizními přijímači, stará dobrá vakuová obrazovka ještě není ze hry zcela venku. Potenciální majitel nového televizoru si totiž musí nejprve položit otázku, zda má vůbec dostatečně kvalitní video signál, aby využil plně kvalit plochého displeje s vysokým rozlišením.
Základ problému tkví v tom, že pokud pustíte do LCD či plazmové televize s označením HD ready analogové vysílání, dočkáte se s největší pravděpodobností nemilého překvapení. A to i v případě, že budete mít velmi dobrý příjem.
Vysoké rozlišení displeje totiž v podstatě zvýrazňuje nedokonalosti analogového příjmu – především šum či jemné zrnění – a obraz vypadá mnohem hůře než na obyčejné CRT televizi. Podobný problém vás čeká i v případě digitálního vysílání, které je pro mnohé synonymem kvality, což se neslučuje úplně s realitou. Použití stařičkého formátu MPEG-2 (velký objem dat i při průměrné kvalitě obrazu) a nízkého datového toku je prakticky smrtící. Na větší high resolution televizi vypadá slavné DVB-T jako hodně špatný vtip.
Kostičkující se obraz při rychlejších pohybech či zobrazování většího množství barev je naprosto běžné. Rozlévající se linky hran předmětů jsou stálicí. Digitální vysílání by potřebovalo minimálně o třetinu vyšší datový tok, aby nabízelo skutečně kvalitní video. Stejně jako analog i digitál vypadá na obyčejném CRTéčku lépe. Pokud však máte televizor tohoto typu a k tomu naprosto čistý příjem analogu, je lepší volbou analog, protože v něm alespoň nebudete zděšeni množstvím kompresních artefaktů. I když je pravda, že právě na CRT televizi nejsou tyto neduhy digitálního vysílání stejně výrazné jak na LCD či plazmovém displeji.
Analog, digitál, HDTV, DVD, HD DVD, Blu-ray…
Koupě tenké televize s vysokým rozlišením je na pováženou. Ani DVD totiž na ní nevypadá kvůli svému poměrně nízkému (ve srovnání s displejem) rozlišení 720x576 bodů úchvatně. Tyto televizory si zkrátka žádají high definition video v rozlišení 720p či 1080i, které vám na nich doslova vyrazí dech. Pokud nepatříte mezi protřelé internetové surfaře schopné ulovit v síti filmy v HDTV rozlišení, zřejmě si budete muset počkat na příchod HD DVD či Blu-ray, se kterými však čeští distributoři domácího videa příliš nespěchají. Disky budou stát zhruba kolem tisícikoruny a přehrávače kolem dvaceti tisíc, takže nějaká masová invaze super kvalitního videa, kterou zažily USA, se nedá u nás očekávat.
HDTV vysílání je zatím hudbou daleké budoucnosti. Spekuluje se, že bychom se ho mohli dočkat někdy po roce 2010, což však může znamenat klidně i rok 2015 (nepočítaje zahraniční satelitní HDTV). Do té doby už možná budou na trhu mnohem tenčí a kvalitnější televizory s vysokým rozlišením a tak koupě LCD či plazmy vlastně ztrácí smysl. Jelikož však v oblasti CRT nepořídíte k domácímu kinu zobrazovací zařízení s úhlopříčkou 100 či 150 centimetrů, je LCD, případně plazma zatím jedinou volbou (nebereme v potaz projektor či projekční televizor).
Otazníky také vyvolává novinka od Samsungu, CRT televizor s vysokým rozlišením a digitálními vstupy. Prodává se o velikostech do třiceti palců a to za poměrně nízkou cenu, takže pro malé domácí kino připravené na Blu-ray a HD DVD může být vhodným řešením.
Budoucnost však v něm určitě vidět nelze, protože je stále velmi objemný (i když Samsung na tloušťce zapracoval) a úhlopříčka obrazovky nemůže nikdy dosáhnout pořádné velikosti. Zkrátka je situace s výběrem nového televizoru setsakra zapeklitá a je jen na vás, jestli jste ochotni skousnout nekvalitní televizní vysílání na tenkém displeji či pořizování nového televizoru odložíte do doby, než bude i v České republice dostupné video ve vysokém rozlišení.
