Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Náraz letadla může mrakodrap ustát, ale WTC nemělo šanci

aktualizováno 
Architekt Jiří Boudník v rozhovoru vzpomíná na tragické události 11. září 2001. Od prvního dne se účastnil vyprošťovacích a záchranných prací a sestavil pro záchranáře první model trosek. Konspirační teorie o řízené detonaci jsou podle něj nesmyslné.

Jiří Boudník výrazně pomohl záchranářům i demoličním četám - Šestatřicetiletý architekt Jiří Boudník vytvořil modely, které pomohly záchranářům s vyprošťováním lidí ze zřícených Dvojčat. | foto: Martin Sandgren

I více než šest let po útoku na World Trade Center se objevují konspirační teorie, spekulující o fingovaných náletech, řízené demolici nebo jiných spiknutích. Proto jsme přivítali možnost zprostředkovat vám rozhovor s českým architektem Jiřím Boudníkem, působícím v New Yorku. Ten nejenže byl očitým svědkem pádu dvojčat, ale jako dobrovolník se účastnil záchranných operací a zasloužil se o hladký průběh odklízecích prací. Později pracoval v týmu expertů, kteří pád budov vyšetřovali. Jak se na celou věc dívá více než šest let poté?

Jiří Boudník

Architektura není zrovna mojí silnou stránkou, a tak jsem se rozhodl, že našemu krajanovi žijícímu v New Yorku ukážu v Praze alespoň nějaký méně známý koutek. V kavárně Vesmírna se Jiřímu Boudníkovi okamžitě zalíbilo. „Pěkná atmosféra, takové místo asi v New Yorku nemáme,“ podotkl, a pak už se ve vzpomínkách vrátil ke dni, který výrazně zasáhl nejen do jeho života.

Jak jste prožíval události jedenáctého září 2001?

To ráno bylo typické úterý, takže jsme měli pravidelné pracovní setkání, kde probíráme události minulého týdne a program toho dalšího týdne. To bylo tak 8:45 nebo 8:50. Volala mi jedna kamarádka, že prý do jedné z věží naletělo letadlo. Řekl jsem jí, že teď nemůžu mluvit a že jí zavolám zpátky. A za pár minut se rozlétly dveře a vběhl tam náš stavbyvedoucí, bývalý mariňák, tvrdej chlapík, a ještě jsem neviděl, aby takhle ztratil rovnováhu. „Tohle je útok na Ameriku,“ křičel, „a my jsme federální budova, musíme evakuovat, všichni ven.“ A tak jsme vyšli na nádvoří federálního soudu, kde jsem pracoval, a viděli jsme ty dvě věže, jak hoří. Volal jsem pár kamarádům, kteří dělali v oblasti Manhattanu, blízko těch věží, ale nikomu jsem se nemohl dovolat.


 

WTC 11.9.2006

A vzpomněl jsem si, že v roce 1993, tehdy to bylo osm let, jsem chodil s jednou dívkou, která pracovala ve WTC. Tehdy mi volala hned po tom výbuchu, kdy tam vyhodili do vzduchu to auto v garážích. Volala, že je všude tma, kouř, a já tam tehdy běžel a viděl jsem pod těmi mrakodrapy zaparkované všechny ty hasičské vozy. To jsem si vybavil, a taky jsem viděl, jak přes nedaleký most jezdí na Manhattan záchranáři a hasičské vozy. Říkal jsem si, oni určitě zaparkují před těmi věžemi a spadne to na ně, věděl jsem totiž dost o statice a struktuře těch mrakodrapů.

Ocel, když dosáhne určité teploty, něco přes 2000 stupňů Fahrenheita, ztratí svoji pevnou strukturu. A konstrukce WTC byla ocelová, žádný vyztužený beton nebo armabeton. Věděl jsem, že se ta část nad místem nárazu nějakým způsobem zhroutí. A tak jsem vzal pracovní přilbu, baterku a běžel jsem přes most.

Doběhl jste na místo před tím, než se věže zhroutily?

První budova začala padat zrovna ve chvíli, kdy jsem byl uprostřed mostu. A v tu chvíli jsem z rádia slyšel, že není vyloučen letadlový útok na mosty a tunely. Přede mnou byly věže, a napřed jsem viděl, jak budova padá, a pak k nám teprve dolehl hluk toho pádu. Takže když někdo otočil hlavu směrem, odkud zaslechl zvuk, tak už tam věž nebyla. Jenom mraky prachu, ze kterých trčela ta druhá budova.

Samozřejmě vypukla panika, všichni začali utíkat, ženy ztrácely boty, a já v tu chvíli poprvé dostal strach. Když jsem slyšel, že cílem útoků se mají stát mosty, a já jsem byl uprostřed mostu, sto metrů nad řekou East River, tak jsem dostal strach a vrátil se zpátky na náš břeh. Pak jsem v rádiu slyšel, že letouny, které nad městem létají, jsou naše F16tky, a tak jsem si oddychl a vyrazil přes most podruhé.

Když jsem konečně dorazil na Manhattan, k radnici, tak spadla i druhá budova. Všechno se úplně zahalilo prachem. Prach se šířil i za radnici a na sever od ní. Neviděl jsem na krok, jak tady sedíte (asi metr a půl, poznámka redaktora), tak bych vás neviděl. Ovázal jsem si košili okolo úst a šel jsem k jediné věci, kterou jsem viděl, k blikajícímu majáku policejního vozidla. Tam byl policista, zakrýval si rukou ústa a volal: „Jděte na sever, jděte na sever, tady je to uzavřeno (cordon off). Všichni musí jít pryč.“ Nemělo cenu tam teď chodit, tak jsem šel domů, ještě mi někdo cestou dal vodičku do očí, abych si je mohl vypláchnout od prachu. Přišel jsem domů, umyl se a začal se koukat na zprávy.

letecke katastrofy 2 - WTC

Samozřejmě jsme byli všichni v šoku. A tak jsem si řekl, já to takhle nemůžu nechat, nemůžu nic nedělat, tak jsem se rozhodl dát druhé ráno dohromady skupinu dělníků a inženýrů od nás ze společnosti. Přemluvili jsme policejní hlídku, která strážila přístup do Manhattanu (to ráno byl ostrov již zcela uzavřen), aby nás tam pustili. Policisté nás naložili do vozu a eskortovali nás k místu útoku.

Byl to hrozně zvláštní pocit. Bylo to den po strašné tragédii, ale zároveň byl krásný den. Stejně jako 11. září, i 12. září byl nádherný den, křišťálové nebe, teplota tak 20 stupňů, prostě perfektní počasí. A taky bylo naprosté ticho. Ani ptáci, ani auta, lidi nechodili po ulici, nic. Město vypadalo jak po armagedonu. Připadal jsem si jako v nějakém muzeu, jako v takovém muzeu naruby, v takovém inverzním muzeu, skanzenu moderní doby. Mrakodrapy se blýskaly, prach se vznášel, Ground Zero dýmalo… bylo to takové zvláštní.

Jak vypadala pomoc vaší skupiny na místě neštěstí?

Z krásného slunného dne jsme vjeli do tunelu Battery Park Tunnel na jižním cípu Manhattanu a vyjeli jsme do mlhy. Všude byla voda, měli jsme jí plné boty. Přišli jsme na West Side Highway, která s budovami obchodního centra západně sousedila. A všude, kam jsme dohlédli, byly haldy trosek. Mlha nám bránila zahlédnout, kde haldy končí.

Tak jsme začali prolézat a odklízet ty trosky, protože bylo potřeba dostat jeřáby a další těžkou techniku co nejblíže centru. Tehdy jsme doufali, že tam pod troskami jsou tisíce přeživších. Třeba starosta Giuliani prvně odhadoval, že tam mohlo být nějakých 25 tisíc lidí.

Připojil jsem se k brooklynské skupině hasičů ze Squad 252 a hledali jsme mezi troskami. Zjistil jsem, že tihle hasiči byli vlastně taková druhá řada. Ti zkušení, jejich kapitáni, vedoucí a podobně, byli pohřbení pod troskami. A tihle mladší hasiči neznali plány budov, a tak hledali hodně bezhlavě. Kdekoli byla nějaká mezera, tak do ní nakukovali. Neviděli rozdíl mezi traverzou a sloupem.

Začal jsem tedy s nimi úzce spolupracovat. Ze všeho nejdřív jsem se ptal po plánech. „Žádné plány nejsou,“ odpověděli mi. Prý jsou všechny plány pohřbené. Ona totiž Port Authority, která má na starosti World Trade Center, je nadstátní, nepodléhá Úřadu staveb (Department Of Buildings), a tak město nemělo k dispozici plány budov. Navíc v budově sedm, která se rovněž sesula, byla starostova kancelář pro nouzové řízení.

Ale po několika hodinách se mi povedlo vyštrachat jeden soubor plánů na Port Authority. Nechtěli mi je ale vydat, tak jsem jim řekl, dobře, pošlete se mnou policistu (Port Authority Police Department) a společně jsme šli za známým do Turner Construction, tam jsme udělali kopie a odpoledne jsme se vrátili, odevzdali půjčené plány a kopie jsem rozdal odpovídajícím autoritám: FBI, hasičům, policii, všem těm složkám, a jeden soubor jsem si taky nechal pro sebe.

A s tím už se dalo nějak pracovat. Už jsme mohli hledat schodiště a výtahové šachty. Domníval jsem se, že jedině tam by mohli lidé přežít, protože ta původně čtyři metry vysoká patra se slisovala do dvaceticentimetrových sendvičů. Takové sešrotování nikdo nemohl přežít, ale ve výtahových šachtách, tam naděje byla.

Našli jsme třeba výtahovou šachtu a v ní to výtahové těleso. Jeden z hasičů autogenem uvolnil poklop na stropě výtahu, a uvnitř našel asi dvanáct těl, nikdo nepřežil. První den dva jsem chodil s hasiči a nacházel jsem jenom části lidských těl, nikoho, kdo by přežil.

Třetí den jsem požádal Department Of Buildings, jestli mohu posoudit statiku budov z komplexu WFC (World Financial Center), které nespadly, abychom odhalili trhliny, praskliny a mohli je hned zabezpečit.

To se tím do té doby nikdo nezabýval?

Já jsem to dělal dobrovolně. Department Of Buildings měl omezený počet inspektorů, a všichni pracovali ve dne v noci v několika šichtách. A já jsem statiku studoval, tak mě tím pověřili, když jsem se nabídl. Dali mi na starosti myslím budovu tři, stála na západ od dvojčat. Asi v 17. poschodí tam padající sloupy z věží vykously kus z rohu té budovy, tak jsem to tam provazy ještě s kolegou zabezpečil, aby se ten sloup nevyklínil a na někoho nespadl.

Každý den jsem samozřejmě chodil na mítinky s jeřábníky, a protože někteří přijeli z venku, třeba z Connecticutu nebo i z Vermontu. A nejen oni měli občas problém se čtením plánů. Jestli je ten a ten sloup poškozený, jak se zdeformovaly pádem a podobně. Byl v tom docela zmatek. A najednou mě napadlo – oni potřebují trojrozměrný model. Model, který vychází z přesných plánů, ale zachycuje zároveň stav po zřícení. Protože ne každý rozumí, tak aby si to dokázali představit. V ten moment jsem se rozhodl, že ten model udělám.

WTC 11.9.2006

Vrátil jsem se do budovy tři a z výšky jsem si sutiny nafotil. Za použití plánů jsme pak ještě se dvěma bývalými spolužáky dali přes víkend dohromady papírový model sutin. Vzpomněl jsem si při tom na své dětské dny, když jsem ještě tady v Čechách lepil modely z ábíčka.

Použili jste pro tvorbu modelu nějakou počítačovou simulaci?

Ten první papírový model, to byl skutečně spíš hrubý náčrt. Ale zároveň s tím, jak jsme si řekli, že nejrychlejší bude papírový model, tak jsme věděli, že nejlepší bude model počítačový. Takový, ve kterém lze zadat libovolné souřadnice X, Y, Z, vyfiltrovat sloupy, které jsou poškozené, označit je červenou barvou a tak dále. Takže ještě v sobotu jsem obvolal kamarády, odborníky na 3D modeling v programu Maya, abychom mohli vytvářet nejen různé řezy a náhledy, ale také simulaci. V podstatě jsme chtěli do trojrozměrného modelu vložit ještě čtvrtou dimenzi – rozměr časový. Animace toho, co se stane, když se odeberou trosky z určité oblasti.

Kromě animace jste asi potřebovali také fyzikální model, že?

Přesně tak. Spolupracovali jsme s inženýry, kteří nám do té rovnice pomáhali dát prvky jako rovnice, lom a tak. Samozřejmě to nebylo úplně perfektní, ale dávalo to smysl. Mohli jsme předpovídat, co se stane, pokud se pohne s tím nebo tamtím. Jako kdybychom říkali, na kterou stranu spadne kácený strom po určitém řezu.

Takže i počítačový model jsme začali stavět ten víkend. A když jsem na Ground Zero jako takového trojského koně přivezl ten papírový model, tak jsem se vlastně zavděčil tomu šéfovi, Michaelu Burtonovi z DDC (Department of Design and Construction, Mike byl jeho Deputy Commissioner), který měl celou akci na starosti. Díky jeho podpoře jsem měl všechny dveře otevřené a mohli jsme pracovat na vytváření podrobného počítačového modelu. Řekl mi, že mě nemůžou zaplatit, ale jestli můžu, abych zůstal, že to co dělám, je potřebné. Když se dozvěděl, že vyvíjíme počítačový model, ujistil mě, že budeme mít přístup kamkoli bude potřeba.

Asi po týdnu práce jsme odprezentovali první verzi 3D modelu. Ještě to bylo hodně přibližné a hrubé, ale všechna podlaží souhlasila a už jsme mohli třeba předvést simulovaný průlet troskami.

Ještě po měsíci mě pak ještě napadlo, že pro inženýry je komputerizovaný model užitečný, ale pro běžné dělníky s autogenem je to pořád příliš abstraktní, stále se dívají na dvourozměrnou obrazovku, nedokázali se do toho modelu promítnout. A tak jsem se rozhodl udělat plexisklový model, aby viděli skrze stěny a sloupy.

Jiří Boudník mi v kavárně Vesmírna kreslí strukturu mrakodrapů

V tu dobu už jsme se zabývali pouze tím, co bylo pod povrchem, říkali jsme tomu vana (bathtub). Ohraničená byla betonovými stěnami (slurry walls) bez železných výztuží, a ta změť sloupů uvnitř hrozila, že se zhroutí a celý celek se zhroutí dovnitř a všechno to zatopí nedaleká Hudson River. Při odklízení se muselo postupovat nanejvýš opatrně a tu vanu zpevňovat železnými pruty navrtanými v úhlu 45 stupňů.

Jak jste získávali data o tom, které sloupy jsou poškozené? Radar, sonar?

Detailní model vznikal takříkajíc „od voka“. Spoléhali jsme na zkušenosti lidí, kteří o statice něco vědí. Dívali jsme se na spoje… byl to často spíše instinkt.

Ta rychlost, se kterou odklízení trosek probíhalo, byla šílená. Jelo se na tři směny, v noci byla všude světla, vypadalo to tam jako při natáčení nějakého filmu. Důvody byly i politické, Bush i Giuliani nechtěli, aby tam ty trosky ležely dva roky. Hektické tempo nás nutilo porušovat všemožné předpisy, ale muselo se to udělat.

Během těch šesti let od útoků na WTC 11. září 2001 se objevilo bezpočet teorií zpochybňujících, že se jednalo o teroristický útok. Argumentují často tím, že kolaps věží připomínal spíše řízenou demolici, že jen po nárazu letadla by budovy nespadly. Co na to říkáte?

Úplná blbost. Co se stalo: tyto budovy mají trochu netypickou konstrukci. Typický mrakodrap má vnitřní jádro, které obepíná výtahové šachty a schodiště. A potom je tam les sloupů, které podpírají to podlaží.

Ten les sloupů drží tu budovu ve vzduchu. K tomu je kolem budovy obvodové zdivo, říká se mu „curtain wall“, tedy závěsná stěna. Ta nenese nic kromě svojí vlastní váhy, na každém podlaží zvlášť. Příkladem takového mrakodrapu je Empire State Building, do které v roce 1945 naletělo letadlo a ta budova se ani neotřásla.

Rozdíl u dvou věžích byl ten, že kromě toho jádra s výtahy byla konstrukce odlišná. Sloupy byly v centru jádra a také do vnějšího pláště. Architekt, který WTC navrhoval, tak vytvořil otevřené prostory (open space), což je důležité, zvláště pokud budovu pronajímáte – jedná se o mnohem flexibilnější řešení.

Struktura standardních mrakodrapůStruktura mrakodrapů WTC

 

Zběžné náčrtky: nalevo standardní mrakodrap s "lesem sloupů", napravo WTC s jádrem a open-space patry.


Takže co se stalo: věž si můžete představit jako malou trubku (jádro) uvnitř velké trubky (vnější nosná konstrukce). Vzdálenost mezi nimi byla překonána nosníky (truss), a na nich ležely podlahy a stropy.

Když do věže naletělo letadlo, přeřezalo sloupy skoro v celé délce jedné stěny. Ale to by ještě nebyl problém, tři stěny ještě měly budovu udržet, tak to ten japonský architekt v 60. letech navrhoval – budova měla nálet letadla přežít.

WTC 11.9.2006
S čím ale nepočítal, to byl hořící letecký benzín. Ti teroristé byli v podstatě chytří inženýři, protože ty budovy sundali právě díky těm tisícům galonů paliva. Žár změkčil ocel ve středu, a tak tomu jádru jakoby poklesla kolena. A na každé straně měly nosníky pouze dva šrouby. Když jádro kleslo, dva šrouby nemohly novou váhu udržet, a tak se utrhly. Tím vznikla neúměrná zátěž i na spojník na druhé straně nosníku, a ten se utrhl také, takže celé podlaží spadlo o patro níž na to podlaží pod ním. Váha se sčítala a padalo jedno podlaží za druhým. Tím se vytvořil moment, jako když vedete úder pěstí kolmo dolů.

Jakmile byly všechny spojovníky přetrhané, vnější stěna najednou nemá nic, co by ji vertikálně drželo, a otevřela se jako květina. A na videozáznamech je vidět, že jádro jakoby ještě chvíli váhalo, a pak si řeklo, nic mě nedrží, jdu dolů taky.

Takže žádná řízená demolice, žádné detonace, prostě čistá statika a gravitace. Vím to z toho důvodu, že v únoru 2002 si Larry Silverstein, majitel WTC, najal skupinu odborníků, aby pád prošetřili. Potřeboval dokázat, že šlo o dva teroristické útoky a ne o jeden útok. Naše skupina prostudovala všechny možné plány, koupili jsme velké množství videozáběrů a celkem přesně zrekonstruovali to, co se tam stalo. Kdybych nebyl členem této skupiny, možná bych byl na pochybách, ale takhle to můžu říci zcela jistě.

Proč byl důležitý počet útoků?

Protože pojišťovna to chtěla počítat jako jeden útok, a tak by majitel dostal jen polovinu peněz (3,5 miliard místo sedmi miliard). Pojišťovna měla samozřejmě svůj tým, který se snažil dokázat opak. Nakonec došlo k mimosoudnímu vyrovnání a majitel dostal něco přes pět miliard.

Náš tým dospěl k názoru, že kdyby do jižní budovy letadlo nenaletělo, tak severní budova by ji při pádu s sebou nestrhla, tudíž se jednalo o dva samostatné útoky. Kdyby se druhému útoku podařilo zabránit, spadla by jenom jedna věž. Myslím, že to je logický závěr.

Zajímavostí je, že obě věže stály navzájem úhlopříčně, ne vedle sebe, a to prý proto, aby si navzájem nepřekážely ve výhledu. Bylo to čistě designové rozhodnutí.

Jak dlouho jste při pracích na ruinách WTC pracoval?

Šest měsíců. Všechno to bylo dobrovolné, až potom v únoru mě najali. Ale samozřejmě to nebylo nepřetržité, spíše na částečný úvazek. A v létě 2002 to skončilo. Byla to pro mě velká změna a měl jsem z toho pak zpětně pořádné deprese, když se mi ta tragédie rozležela v hlavě.

Později jsem založil vlastní firmu Brain Storm, která se zabývá i 3D modelováním budov.

Jde vůbec postavit mrakodrap tak, aby nárazu letadla odolal?

Ano, je to teoreticky možné. Bude drahá, ale dá se to udělat. Co se třeba od té doby dělá: aby se zabránilo tomu postupnému sesuvu podlaží, tak každých deset podlaží se výrazně předimenzuje síla nosníků, což zastaví dominový efekt. Dále se vyztužují spojníky (moment connections).

Kolem ocelových traverz se také může postavit lepší žáruvzdorné těsnění, které by eventuálně zpomalilo tavení oceli.

Na čem pracujete v současné době?

Kromě několika projektů se zabývám tvorbou dokumentů o druhé světové válce. Teď je unikátní chvíle, kdy můžeme takové filmy natočit, protože ještě žijí pamětníci druhé světové války. Natočil jsem třeba unikátní dokument s prvním Američanem, který při osvobozování Evropy v roce 1945 vstoupil do Plzně. Po šedesáti letech, v ten samý den, v tu samou minutu, jsme zinscenovali tu jeho cestu džípem znovu. Byla to dojemná chvíle. Chtěl bych, aby moje dokumenty byly jakousi katarzí vzájemných česko-německých vztahů.

Odkazy:

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Řídicí věž na pražském letišti
Už žádná nedorozumění. Řídící letového provozu posílají pilotům esemesky

Řízení letového provozu od začátku roku 2017 využívá nový systém komunikace s letadly. Ta umožňuje komunikovat nejen hlasem.  celý článek

(Ilustrační snímek)
Přežije Tesla rok 2017? Letošní léto pro ni má být přelomové

Technologická společnost a automobilka Tesla by do konce roku měla přijít se svým prvním „lidovým vozem“ a rozběhnout výrobu v největší továrně na baterie.   celý článek

Petman byl předchůdce modernějšího humanoida Atlas. Ten byl vyroben jako...
Google prodal svou divizi, která vyvíjela roboty i pro armádu

Společnosti Boston Dynamics a Schaft, které doposud patřily mateřské společnosti Googlu, budou mít nového majitele, japonskou firmu SoftBank.  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.