Poučeni, nebo lépe řečeno mediálně namasírování situací ve Spojených státech a na světových letištích, vypravili jsme se, já (Ondra Juřík) a Zdeněk Polách (Vreco) na cestu do amerického Las Vegas, místa konání veletrhu Comdex. Bezpečnostní opatření, o kterých jsme se z různých kanálů dozvídali, jsme brali s rezervou, a tak jsme si do příručních zavazadel vzali vše potřebné, tedy notebooky, nahrávací zařízení a digitální fotoaparát. Asi bylo vhodné, zdůraznit, že nože ani jiné zbraně jsme za potřebné nepovažovali, a tudíž jsme je do příručních zavazadel nebrali. Radu našeho kolegy Patricka Zandla, abychom si vzali obálku se sádrou a zřetelně ji označili nápisem „Antrax“, jsme se rozhodli neuposlechnout. Snad i díky tomu proběhlo odbavení na ruzyňském letišti bez problémů a mohli jsme se v klidu přesunout na palubu letadla mířícího do Amsterdamu.
Za necelé dvě hodiny jsme již přistávali v Amsterdamu, kde jsme měli přestupovat do letadla společnosti NorthWest Airlines, které nás mělo dopravit do Mineapolis. U přepážky přestupů jsme byli zpraveni o tom, že náš let do Mineapolis byl „overbookován“, a tak nastal vhodný čas, abych Vrecovi vysvětlil, co tento termín znamená.
(Pro méně zcestovalé: Letecké společnosti obvykle prodávají větší množství letenek, než mají skutečně volných míst. Většinou se totiž nakonec všichni pasažéři k odbavení nedostaví a letadlo se díky tomu podaří přesto naplnit.)
Vreca evidentně neuklidnilo ani to, že pokud na nás místo nezůstane, tak nám letecká společnost najde náhradní spojení a pravděpodobně nás bude též finančně kompenzovat. Druhým mírným šokem pro nás byl přesun k bráně, kde jsme se měli s konečnou platností dozvědět, zda na nás místo v letadle zbude či nikoliv.
Zatímco v Praze proběhlo odbavení plynule a bez problémů, tak v Amsterdamu jsme nejdříve museli vystát téměř čtvrthodinovou frontu, abychom se dostali do části letiště, odkud jsou odbavovány lety do USA. Po vystání této fronty nás čekala další, kratší fronta, po jejímž vystání si nás vzala stranou bezpečnostní pracovnice letiště. Ta nám několik minut pokládala otázky o důvodech našeho letu, ověřovala si, zda jsme si zavazadla balili sami a jak jsme se dopravovali na letiště. Nejvíce jí však zaujala skutečnost, že naše letenky nejsou identické, jelikož Vreco si svou zařizoval několik dní po mně a zpáteční cesta tedy není identická. Po konzultaci se svým šéfem se nám dostalo privilegia postoupit směrem k odbavovací přepážce. Tam jsme se také dozvěděli, že místo v letadle nakonec bude.
Před odbavením jsem se já, přestože nechodím s hůlkou a nemám plnovous, zařadil mezi náhodně vybrané cestující, kterým bylo zkontrolováno příruční zavazadlo. Samotná cesta letadlem již probíhala vcelku standardně. Jenom jsem se utvrdil v tom, že evropské aerolinky o svá letadle pečují o něco lépe než ty americké, to když jsem po několika hodinách letu byl nucen navštívit polorozbité WC. Vreco se zase udivoval nad faktem, že americké letušky a stewardi mohou být v důchodovém věku. Krize na nás přišla ve chvíli, kdy to vypadalo, že američtí soudruzi nemají v plánu zpříjemnit nám cestu nějakým pěkným filmem. Zrovna když jsme byli někde nad Grónskem a rozhodli jsme se přestoupit na jinou linku :o), pustili Příběh rytíře. Mumie, která následovala, nás již tolik nezaujala, snad i proto, že jsme v danou chvíli očekávali servírování druhého jídla, které se bohužel nekonalo. Zmrzlina a malý kousek pizzy nám byly naservírovány až krátce před přistáním a velký dojem na nás věru neudělaly.
Přistání v Mineapolis proběhlo hladce, stejně jako náš průchod přes imigračního úředníky. Celní kontrolou jsme také prošli bez problémů, a to i přesto, že Vreco chladnokrevně zapřel v batohu se skrývající mandarinky, pomeranče a jablka. Zatímco jablka a mandarinky pašoval na svoje triko, tak pomerančový kontraband jsem mu do batohu nastrčil já. Na letišti jsme při přestupu na let do Vegas museli projít další bezpečnostní kontrolou, na nichž dohlíželi i hoši z Národní gardy. Při té příležitosti jsem se rozhodl vyzkoušet, zda někdo odhalí můj mobil v tajné kapse, neodhalil. Poté co jsem Vrecovi oznámil, že na cestě zpět v oné kapse hodlám propašovat kudlu, vyjádřil uspokojení nad tím, že nazpět letí jiným letadlem.
V místě konání Comdexu, Las Vegas, jsme přistáli v krátce před desátou hodinou místního času. V letištní hale jsme si počkali pár desítek minut na zavazadla, mezi tím jsme sledovali obří obrazovky po okrajích letištní haly, na nichž se střídaly videoklipy s reklamami (těch druhých bylo nesrovnatelně více). Faktem je, že Ondra z této podívané příliš neměl, neboť mu americká strava nesedla už v letadle z Amsterdamu do Mineapolis, takže pravidelně v poměrně krátkých intervalech navštěvoval WC a zkoumal jejich kvalitu. Když ukončil svou poslední letištní siestu v Las Vegas a zavazadla se konečně objevila na pásu, spokojeně jsme si oddechli, nastoupili do Shuttle busu, který nás bez problémů dopravil až do Stratosphere hotelu, našeho útočiště pro příštích několik comdexových dní.
Samotný hotel se nevymyká zdejším standardům. V přízemí, které je ovšem pátým patrem budovy (první až čtvrté jsou podzemní garáže), najdete restauraci, steakhouse, casino, ruletu, hrací automaty či veřejný dům, jehož osazenstvo korzuje mezi přítomnými hazardéry a přímo „na place“ nabízí své služby. Další patra už jsou o něco klidnější, my sami bydlíme v jedenáctém a kromě přízemí nás zajímá ještě patro osmé, kde se nachází pěkný bazén – ideální místo na probuzení a započetí teplých letních dní zde v Las Vegas, městě kýče, jehož kopii byste jinde na světě jen stěží hledali.
