Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak přechytračit chytrou munici? Zabijte operátora, máte na to 40 sekund

aktualizováno 
Vojenská klasifikace zná dva druhy munice: neřízenou, slangově "hloupou", a řízenou, ve stejném žargonu "chytrou". Přepočítáno na jednotkovou cenu je chytrá munice sice drahá, ale její nasazení je v konečném důsledku levnější. Stačí totiž jeden přesný zásah.

Zasáhnout cíl není lehké ani se samonaváděcí střelou. | foto: Archiv autora

Hloupé munice je nutné ke stejnému účelu použít desítky, stovky a někdy i tisíce kusů. Ale i chytrá munice se dá oklamat. Základem je vědět, jak funguje.

Jak se trefit do černého?

V zásadě existují dvě kategorie navádění, podle charakteru cíle. Pokud je cíl pohyblivý, je munice naváděná na cíl. Anglický termín zní GOT (Go On Target). Na stacionární cíle je možné použít GOT, ale také navádění do určitého místa v prostoru: anglicky GOLIS (Go Onto Location In Space), což má v mnoha případech své výhody.

Rastr:

Navádění na cíl (GOT - Go On Target) pomocí dálkového řízení

  • Navádění mimo záměrnou (COLOS – Command Off Line Of Sight)
  • Navádění na záměrnou (CLOS – Command to Line Of Sight)
  1. Manuální navádění na záměrnou (MCLOS – Manual CLOS)
  2. Polomanuální navádění na záměrnou (SMCLOS – Semi-manual CLOS)
  3. Poloautomatické navádění na záměrnou (SACLOS – Semi-automatic CLOS)
  4. Automatické navádění na záměrnou (ACLOS – Automatic CLOS)   
  • -  Navádění po paprsku (LOSBR – Line Of Sight Beam Riding)

Navádění na cíl může probíhat buď pomocí dálkového řízení, nebo samonavedením. Protože je celá problematika obsáhlá, projdeme nejprve první "balík", tedy navádění munice na cíl pomocí dálkového řízení.

Primárně se tyto způsoby navádění používají u pozemních protiletadlových (SAM – Surface to Air Missile) a protitankových řízených střel (ATGM – Anti Tank Guided Missile). Princip nasazení se ze všeho nejvíce podobá dálkově řízenému modelu, se kterým záměrně narazíme do zvoleného cíle.

Co vlastně potřebujeme k zasažení cíle dálkově řízenou municí? Nejprve musíme cíl najít a sledovat až do okamžiku, kdy je zasažen. Druhou podmínkou je, že musíme umět sledovat samotnou munici. V obou případech se používá optické sledování ve viditelném nebo infračerveném spektru, případně radiolokační sledování.

Dále musíme být schopni vyhodnotit vzájemnou polohu cíle a munice a na základě toho vygenerovat povely nutné pro opravu dráhy letu munice. K tomu slouží často jen mozek operátora. U některých systémů mu pomáhají analogové nebo digitální počítače.

A konečně potřebujeme nějaký prostředek a cestu, kterými povely munici předáme. Většinou se používá přenos povelů po vodičích nebo radiově. Vodiče mají výhodu v tom, že jsou prakticky nezarušitelné. Na druhou stranu mají limitovanou délku a zvláště u ATGM hrozí, že se zamotají do terénních překážek.

Přerušením kteréhokoli článku tohoto řetězce dojde ke zmaření zásahu cíle. To je úkolem celé série protiopatření nepřítele, který si tímto způsobem snaží zachránit kůži.

"Hračky na dálkové" za pár milionů

Jedním z nejstarších systémů navádění je navádění mimo záměrnou: COLOS. Systém je komplikovaný, protože vyžaduje minimálně dva zcela nezávislé systémy sledování. Jeden pro cíl a druhý pro samotnou munici, v tomto případě prakticky bezvýhradně řízenou střelu. Pro sledování se používají radiolokátory. Někdy slouží pro sledování cíle ještě záložní optický systém.

Navíc COLOS potřebuje průběžně dodávat tři koordináty (azimut, šikmou dálku a výšku) cíle i munice, protože musí zajistit jejich střet v určitém bodě v prostoru. Operátoři, kterých bývá víc, najdou cíl a vypustí řízenou střelu. Potom musí jedni sledovat cíl a druzí letící řízenou střelu. Zároveň musí mít dostatek zkušeností s jejím ovládáním, aby dokázali pomocí úměrně velkých výchylek křížových ovladačů zasáhnout cíl. Přenos řídících povelů je vždy radiový.

Schema systému MIM-14 Nike Hercules používajícího COLOS

Schema systému MIM-14 Nike Hercules používajícího COLOS

Na druhou stranu má COLOS výhodu v tom, že se zaměřovací a sledovací systém, cíl a munice nemusejí nacházet na jedné přímce (záměrné) a nemusejí "se dívat" jedním směrem. Dokonce je možné rozmístit jednotlivé části, tzn. oba radary, vyhodnocovací středisko a odpalovací rampy se značnými rozestupy (řádově až kilometry) a tím zvýšit pravděpodobnost přežití v případě nepřátelského útoku.

Velkou výhodou je, že se řízená střela může pohybovat do bodu zásahu po energeticky nejvýhodnější trase, čímž se prodlužuje dosah. Omezením počtu manévrů střele zbývá větší kinetická energie pro manévrování těsně před zásahem cíle. Proto je COLOS vhodný především pro stacionární, převozné nebo námořní protiletadlové systémy s velkým dosahem, řádově nad 70 km, ale výjimkou nejsou dosahy více než dvojnásobné.

Řízená střela systému MIM-14 Nike Hercules používající COLOS

Řízená střela systému MIM-14 Nike Hercules používající COLOS

Řízená střela sovětského systému S-25 nebyla o nic menší

Řízená střela sovětského systému S-25 nebyla o nic menší.

Typickými zástupci byl například sovětský systém S-25 Berkut, americký MIM-3 Nike Ajax nebo MIM-14 Nike Hercules. Dnes se u systémů s podobným určením používá COLOS zpravidla v kombinaci s aktivním nebo poloaktivním samonavedením v terminální fázi letu střely.

Strategické bombardéry mohou používat klamné cíle. Malý letounek Quail dokáže

Strategické bombardéry mohou používat klamné cíle. Malý letounek Quail dokáže na radaru simulovat obraz B-52, včetně typických manévrů.

Útočící letouny mají několik možností, jak se bránit. Teoreticky mohou zničit kteroukoli část naváděcího sytému: radar pro sledování cíle, radar pro navádění řízených střel nebo středisko pro vyhodnocování informací. Ale vzhledem k tomu, že zpravidla jde o strategické bombardéry, které mají mnohem důležitější úkoly, zbývá radarovou clonu podlétnout, použít klamné cíle simulující chování letounu, zarušit radiolokátory nebo rušit soustavu na přenos řídících signálů na řízenou střelu.

Rušení samozřejmě předpokládá znalost pracovních frekvencí, ale z hlediska provedení je relativně jednoduché. Stačí šumem zahltit přijímač a řídící povely jsou "nečitelné". Nicméně protivník může rušení obejít skokovou změnou nosné frekvence a navádět munici na jiném kanále.

Když se to srovná do latě

Jednodušší variantou než COLOS je navádění na záměrnou: CLOS. Nezbytnou podmínkou pro fungování všech systémů CLOS je "srovnání" zaměřovače, cíle a letící munice na jednu přímku (záměrnou). Jinými slovy, vše se musí vejít operátorovi do zorného pole.

Zde platí, že při pozorování pouhým okem dokáže operátor sledovat široký sektor (desítky stupňů), ale nedokáže identifikovat cíle na příliš velkou vzdálenost. Pokud jeho oko vyzbrojíme optikou, vidí sice dál, ale zorné pole se scvrkne na pár stupňů. Potom je vhodné systém vybavit něčím, co zajistí celokruhové pozorování, aby během navádění nedošlo k nějakému překvapení. To něco může být například přehledový radiolokátor, ale také třeba jen druhý člen obsluhy. Ostatní rozdíly se týkají stupně automatizace celého procesu navedení.

Konstrukce systému navádění na záměrnou: CLOS je jednodušší než COLOS, také proto, že pro navedení stačí průběžně zjišťovat jen dvě úhlové koordináty, horizontální a vertikální odchylku od cíle. Šikmá dálka cíle je důležitá jen při odpalu, pro zjištění, zda je cíl v účinném dosahu. K ovládání systému stačí méně početná obsluha, často jen jediný operátor. Také velikost celého zařízení se může výrazně zmenšit, takže existují přenosné varianty pracující s tímto způsobem navedení.

Systém manuálního navádění na záměrnou: MCLOS je konstrukčně poměrně jednoduchý, protože operátor musí udělat většinu práce ručně. To má své nevýhody. Jeden člověk musí celou dobu sledovat současně pohyby cíle i munice. Pro usnadnění sledování munice se používá svítící stopovka(y) na její zadní části. Další omezení vzniká u munice vypouštěné z letadel nebo vozidel. Nosič nesmí příliš manévrovat, aby střelec neztratil cíl a munici z dohledu. Situaci je možné operátorovi trochu usnadnit použitím stabilizované hlavice zaměřovače na kardanovém závěsu.

Ovládací pult 9K11 Maljutka používající MCLOS. Dobře je vidět ovládací joystick.

Ovládací pult 9K11 Maljutka používající MCLOS. Dobře je vidět ovládací joystick.

Střela se chová jinak v létě a jinak v zimě

Opravy letu munice se stále zadávají ručně pomocí "joysticku". Případné pohyby nebo otřesy nosiče tak ztěžují řízení munice. Pokud jde o řízenou střelu, může mít maximální rychlost jen tak velkou (spíše malou), aby bylo v lidských silách ji udržet pod kontrolou. Limitem je zhruba 150 m/s. Ovládání munice pomocí MCLOS vyžaduje dlouhý výcvik a pravděpodobnost zásahu cíle značně ovlivňují praktické zkušenosti operátora.

Pro představu: u protitankových řízených střel kompletu 9K11 Maljutka mohl jít operátor na ostré střelby až po několika stech cvičných odpalech na trenažéru. Obsluha musela brát v úvahu například i to, že samotná řízená 9M14 Maljutka se chovala jinak v zimě a jinak v létě. Protože teplé palivo lépe hoří, v létě raketa prudce stoupala a operátor musel tlačit ovladač od sebe, aby mu nevylétla ze zorného pole. Naopak v zimě se jí "moc nechtělo", letěla pomaleji a na povely reagovala o poznání hůře.

U protiletadlových střel se MCLOS používal zřídka. Výjimkou potvrzující

U protiletadlových střel se MCLOS používal zřídka. Výjimkou potvrzující pravidlo je například britský Blowpipe.

MCLOS používaly i německé klouzavé bomby Fritz X

MCLOS používaly i německé klouzavé bomby Fritz X.

Obdobné řešení u francouzského systému ENTAC. V poli by se operátor maskoval

Obdobné řešení u francouzského systému ENTAC. V poli by se operátor maskoval.

Typickými zástupci MCLOS byly například německé klouzavé bomby Ruhrstahl SD 1400 (Fritz  X), německá protiletadlová řízená střela Wasserfall, britská Blowpipe, sovětský komplet protitankových řízených střel 9K11 Maljutka a řada dalších protitankových řízených střel první generace. Dnes je systém MCLOS považovaný za zastaralý a používá se zpravila jen jako záložní.

Obrana před zbraněmi používající systém navedení MCLOS má celou řadu možností. Poměrně obtížné bylo zničit samotnou munici, především s ohledem na její rozměry. V případě klouzavých bomb nebo letounových střel není naopak problém s rozměry, ale s účinkem velkého množství trhaviny na zasahující letoun, který může být výbuchem snadno smeten z oblohy.

Zabij, nebo budeš zabit. Máš na to maximálně 40 sekund

Proto bylo často nejjednodušší zabít nebo zneškodnit operátora. Je potřeba si uvědomit, že klouzavá bomba nebo protitanková řízená střela letí na cíl zhruba
15 až 40 sekund. Granát z kanonu nebo dávka z těžkého kulometu zvládne cestu opačným směrem za zhruba 3 až 4 sekundy. U munice vypouštěné z letadel stačilo donutit nosič k prudším manévrům. U protitankových střel často zase pokrýt palbou prostor, odkud došlo k odpalu, a pravděpodobnost přežití cíle prudce rostla. Málokdo se vydrží soustředit na navádění řízené střely, když mu kolem hlavy hvízdají střepiny.

Reakcí bylo oddělení odpalovacího zařízení od naváděcího systému a jeho umístění v určité vzdálenosti. Má to však své omezení. S rostoucí vzdáleností sice roste pravděpodobnost přežití operátora, ale zároveň roste pravděpodobnost, že se mu nepodaří naváděnou munici zachytit a cíl nebude zasažen. Limitem je zhruba 15 metrů, potom je paralaxa příliš velká.

Dalším způsobem ochrany je ukrytí cíle. Obránci si velmi rychle uvědomili, že když operátorovi zmizí cíl z dohledu, je naděje na jeho zničení velmi slabá. Tankům a jiným pozemním vozidlům se nabízí možnost ukrytí za terénními překážkami nebo porostem. Z toho důvodu se klade značný důraz na akceleraci vozidel. Pro přežití na bojišti je mnohem důležitější než maximální rychlost, která se v terénu stejně málokdy plně využije.

Náboje s pokovenými dipóly (chaff) ukryjí cíl před radary stejně spolehlivě,

Náboje s pokovenými dipóly (chaff) ukryjí cíl před radary stejně spolehlivě, jako kouř před vizuálním pozorováním.

Pozemní objekty, tanky a lodě je možné ukrýt před vizuálním pozorováním v kouřové cloně. Letadla a lodě mohou navíc využít vrhače dipólových pásků nebo aktivní rušiče, které plní podobnou úlohu jako kouřová clona. Ukryjí cíl před pátravým "zrakem" nepřátelských radarů. Poslední možností je přerušení přenosu povelů. Princip obdobný jako u COLOS.

Kouzlo automatizace

Britský protiletadlový systém GWS-21 Sea Cat byl jedním z mála používajících

Britský protiletadlový systém GWS-21 Sea Cat byl jedním z mála používajících SMCLOS.

Málo využívanou možností je režim polomanuálního navádění na záměrnou: SMCLOS, kdy je cíl sledovaný automaticky, ale munice je naváděná ručně, opět pomocí křížového ovladače. Důvodem je, že za cenu výrazných technických úprav se ovládání systému zjednoduší jen nepatrně.

Radiolokátorem schopným uzamknout a sledovat cíl byly vybaveny například modernější verze protiletadlového systému MIM-14 Nike Hercules nebo námořní GWS-21 Sea Cat. Nike Hercules, s ohledem na dobu vzniku, pracoval zpravidla v ručním režimu. Automatické sledování cíle se využívalo jen za příznivých podmínek, kdy byly cíle "pohromadě".

... nebo švédských RBS-23 BAMSE

U Seacatů byl naopak preferován plně automatický ACLOS. Ruční navádění střely se používalo jen nouzově.

Mnohem rozšířenější je poloautomatické navádění na záměrnou: SACLOS. V tomto případě je cíl sledovaný ručně a munice je naváděná automaticky. Největším přínosem tohoto systému je výrazné zjednodušení výcviku a nárůst pravděpodobnosti zásahu cíle. Operátorovi totiž stačí držet záměrný obrazec na cíli. O sledování munice a generování příslušných řídících povelů se stará automatika.

SACLOS se hojně používá u protitankových řízených střel a protiletadlových řízených střel s kratším dosahem. Typickými zástupci ATGM jsou americké M220 TOW, sovětské komplety 9K111 Fagot a 9P135 Konkurs, britské Swingfire, evropské MILAN a další.

SACLOS se hojně používá u protitankových systémů například amerických M220 TOW

SACLOS se hojně používá u protitankových systémů například amerických M220 TOW

... nebo evropské MILAN ...

... nebo evropské MILAN ...

... sovětských 9K111 Fagot ...

... sovětských 9K111 Fagot ...

...ale také u protiletadlových systémů. Jak ukazuje propagační leták, styčí

...ale také u protiletadlových systémů. Jak ukazuje propagační leták, stačí operátorovi držet záměrný obrazec na cíli.

Všechny jsou naváděné po vodičích, protože je to jednodušší a prakticky nezarušitelný způsob. Jiná situace je u protiletadlových řízených střel, kde se vzhledem k požadovanému dosahu používá zpravidla radiový přenos signálu. Typickým zástupcem je například britský protiletadlový systém Javelin.

Díky částečné automatizaci bylo možné zvýšit rychlost munice, u protitankových řízených střel téměř na dvojnásobek, do těsně podzvukové oblasti. Protiletadlové řízené střely jsou samozřejmě nadzvukové. Cíli tak zbývá na obranu méně času. Na druhou stranu potřebuje systém pro sledování munice nějaký výrazný zdroj záření, kterého by se dokázal držet. Zpravidla se používají infračervené (IR) nebo ultrafialové (UV) stopovky nebo lampy.

Zde se obráncům nabízí nová možnost: použít dostatečně výkonné rušiče v UV nebo IR spektru. Sledovací systém potom nerozliší, co je rušič a co "jeho vlastní" řízená střela. Typickým zástupcem je sovětský IR systém TŠU-1 Štora, který byl vyvinutý jako ochrana tanků před protitankovými řízenými střelami M220 TOW, MILAN a HOT.

Od SACLOS je již jen krůček k plně automatickému navádění na záměrnou ACLOS. Protože v tomto případě musí být systém schopný sám sledovat cíl, dá se zatím použít jen u protiletadlových řízených střel a zdaleka ne za všech podmínek. Ideální je, když se cíl pohybuje v určité výšce, aby byl "vidět" proti obloze. V malých a přízemních výškách roste pravděpodobnost, že se cíl ztratí na pozadí země. Tato pravděpodobnost ještě roste v podmínkách rušení. Proto bývá ACLOS zálohován režimem SACLOS.

Typickým zástupcem je zmíněný britský protiletadlový systém Sea Cat od verze GWS-22 výše, švédský RBS-23 BAMSE, sovětský 96K6 Pancir nebo 2K22 Tunguska. Povinností operátora takovýchto systémů je vybrat z "nabízených cílů" ten nejnebezpečnější a na základě jeho identifikace potvrdit odpal. Opatření slouží především jako ochrana před postřelováním vlastních letadel nebo strojů, které nejsou dostatečně spolehlivě identifikované jako nepřátelské.

Po paprsku byly naváděné například protiletadlové řízené střely RS-2US z

Po paprsku byly naváděné například protiletadlové řízené střely RS-2US z výzbroje letounů MiG-19 PM (vpředu) a MiG-17 PFU (vzadu)

Smrtící ukazovátko

Další možností je navádění po paprsku (LOSBR – Line Of Sight Beam Riding).  Nezbytnou podmínkou fungování je naváděcí paprsek, který spojuje značkovač cíle a samotný cíl. Munice se po něm doslova "veze", jinými slovy na základě odchylky od středu paprsku automaticky generuje opravy. Paprsek může být radiový nebo laserový.

Z popisu by se zdálo, že LOSBR je totéž co SACLOS. Není tomu tak. U systémů SACLOS vyhodnocuje odchylku střely od cíle počítač na odpalovacím zařízení, ten generuje řídicí povely a odesílá je střele pomocí samostatné antény.

LOSB používá PL švédský systém RBS-70, který má ve výzbroji i česká armáda

LOSB používá PL švédský systém RBS-70, který má ve výzbroji i česká armáda.

LOSB se používal pro navedení střel námořního protiletadlového systému RIM-8

LOSB se používal pro navedení střel námořního protiletadlového systému RIM-8 Talos do prostoru střetu kvůli prodloužení dosahu.

U LOSBR vyhodnocuje odchylku od paprsku samotná střela. Proto musí mít v zadní části přijímací anténu nebo snímače laserového paprsku a na palubě musí být počítač schopný odchylku vyhodnotit a vydat příslušné povely řídicím plochám. Odpalovací zařízení vysílá jen naváděcí paprsek, kterým "ukazuje na cíl". Proto vyjde střela u LOSBR konstrukčně těžší než u SACLOS.

Z výše uvedeného vyplývají výhody i nevýhody LOSBR. Operátor musí být schopen celou dobu udržet paprsek na cíli, jinak k zásahu nedojde. Pokud sedí ve vozidle nebo v letadle, má značně omezené manévrovací možnosti. Navíc může protivník paprsek detekovat, takže je varován ještě před odpálením munice a může podniknout protiopatření, začít manévrovat, použít kouřovou clonu nebo zahájit rušení. Další možnosti obrany jsou prakticky stejné jako u MCLOS.

Výhodou laseru je menší rozptyl a z toho vyplývající vyšší přesnost navedení. Naopak nevýhodou je větší degradace paprsku v prašném, vlhkém a zakouřeném prostředí, které na radar nemá vliv. Radarová souprava má také mnohem větší dosah, ale je rozměrnější, proto se používá na vozidlech a letadlech. Laser je preferován u přenosných systémů.

Navádění po radarovém paprsku se používalo u starších protiletadlových řízených střel, například sovětských RS-2US z výzbroje letounů MiG-17 PFU a MiG-19 PM nebo u amerických námořních protiletadlových řízených střel RIM-8 Talos. Ze současných zbraní používají LOSBR po laserovém paprsku například švédský protiletadlový systém RBS-70 nebo britský Starstreak.

Naváděcí paprsek nemusí "ukazovat" vždy jen na cíl. U protiletadlového systému RIM-8 Talos, který měl dosah kolem 180 km, byla řízená střela naváděná po paprsku do předpokládaného bodu střetnutí. Tedy daleko před cíl. Tím se předešlo zbytečnému manévrování, stoupl účinný dosah a řízená střela měla větší zásobu kinetické energie pro manévry v prostoru cíle. V terminální fázi se používalo poloaktivní samonavedení.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.