Největší tankové bitvy: U Kurska se střetlo rekordní množství techniky

  • 140
V létě 1943 se střetlo přes dva miliony mužů, 35 tisíc děl a minometů, téměř pět tisíc letadel a sedm tisíc tanků v největší tankové bitvě v historii. Zřejmě nebude nikdy překonána počtem nasazené techniky. Po bitvě u Kurska zůstalo na bojišti přes sto tisíc padlých a tisíce kusů zničené techniky.

Vraťme se na začátek roku 1943. Po porážce u Stalingradu zatlačila sovětská armáda wehrmacht stovky kilometrů zpět na západ. Postup však nebyl na všech úsecích rovnoměrný.

V okolí měst Orel a Belgorod se wehrmachtu podařilo udržet frontovou linii, především díky polnímu maršálovi Erichu von Mansteinovi. Přesunul řadu divizí z nebojových sektorů, ze zdecimovaných jednotek poskládal nové a donutil bojovat i vojáky týlových složek. Situaci se podařilo stabilizovat až po přísunu čerstvých jednotek z Francie.

Naproti tomu v oblasti kolem města Kursk se sovětské armádě dařilo dál postupovat. Tím vznikl obrovský výběžek, který byl 200 kilometrů široký a 150 km hluboký. Hrozilo, že obranná linie bude prolomena se všemi z toho plynoucími důsledky.

Obrana frontové linie prodloužené o stovky kilometrů vyžadovala navíc spoustu jednotek, které německá armáda neměla. Sovětský postup zastavilo až jarní tání.

Ale každá zbraň je dvojsečná. Celou oblast tvořily rovinaté pláně, kde chyběly přirozené obranné linie. Sovětská armáda riskovala odříznutí svých předsunutých jednotek. Nicméně šířka výběžku se zdála být zárukou bezpečí.

Jinak viděl situaci Hitler. Po svých generálech požadoval simultánní útok na oba boky, jejichž cílem mělo být odříznutí výběžku a vyrovnání fronty. Pokud by se gigantický klešťový manévr podařil, uvízly by v kapse jednotky Voroněžského a Centrálního frontu, které v něm byly natlačené.

To by představovalo ztrátu téměř pětiny lidských zdrojů sovětské armády. Samotný Kursk navíc představoval klíčový železniční uzel pro spojení Moskvy a jižních oblastí Sovětského svazu.

Hitler, navnaděný vidinou obdobného vítězství, jakých wehrmacht dosahoval v létě 1941, a povzbuzený výsledky zbrojního průmyslu, který pod vedením Alberta Speera vyprodukoval novou generaci zbraní, trval na provedení operace. Ale sovětská armáda v roce 1943 již nebyla tou z roku 1941.

Ze svých porážek se poučila a v mnoha rysech změnila taktiku i organizaci jednotek. Na rozdíl od Němců měla k dispozici nezměrné lidské zdroje a přestěhovaný průmysl zvýšil dodávky zbraní. Navíc se Sověti díky špionům ve Švýcarsku a informacím britských zpravodajců o německém plánu dozvěděli.

Důkladná příprava

Pro ženijní zodolnění obrany byly nasazeny tisíce sovětských civilistů.

Sověti vybudovali ženijně zodolněnou obranu, posílenou položením zhruba milionu min (asi polovinu počtu tvořily protitankové) a rozmístěním 6 000 nových protitankových kanonů ráže 76 mm. Celková síla sovětského dělostřelectva byla kolem 20 tisíc hlavní všech ráží.

Sověti kladli na dělostřeleckou podporu velký důraz. Na některých úsecích bylo rozmístěno víc dělostřeleckých pluků než pěších.

Vagónování sovětského těžkého tanku KV-1

Leteckou podporu zajišťovalo přes dva a půl tisíce letadel včetně bitevních letounů Il-2. Páteř tankových sil tvořily tanky T-34/76, doplněné lehkými tanky a tanky dodanými spojenci v rámci Lend - lease, především typy M3 Lee a A22 Churchill. Na nejtěžších úsecích měly být nasazené těžké tanky typu KV-1.

Hlavním tankem německých tankových jednotek byl Pz.Kpfw. IV, přezbrojený 75mm kanónem s dlouhou hlavní. Nejpočetnějším samohybným dělem byl StuG. III.

Přísun nových tanků Pz.Kpfw. IV na frontu

Pro stíhače tanků Sd.Kfz. 184 Ferdinand byl Kursk neslavnou premiérou.

Novinkou ve výzbroji byly střední tanky Pz.Kpfw. V Panther, těžké tanky Pz.Kpfw. VI Tiger a stíhače tanků Sd.Kfz. 184 Ferdinand, do kterých byly vkládané velké naděje.

Protitanková verze střemhlavého bombardéru Ju-87G

Posilou pro boj se sovětskými tanky měly být nově vyvinuté protitankové verze Ju-87G Stuka a Henschel Hs-129.

Operace byla naplánovaná na 5. července. Ale boje začaly o den dřív. Pro Němce byl nepříjemný palebný přepad sovětského dělostřelectva, který začal hodinu před plánovaným zahájením operace. Sovětům se na severu podařilo umlčet téměř polovinu německých dělostřeleckých baterií. Přitom spotřebovali bezmála polovinu zásob munice vyhrazené pro celou operaci.

Navzdory počátečním ztrátám Němci vyrazili do útoku: na severu 9. armáda pod velením generálplukovníka Waltera Modela, na jihu jednotky skupiny armád generála polního maršála Ericha von Mansteina, především 4. tanková armáda Hermanna Hotha.

Proti nim stály tři sovětské fronty: centrální pod velením Konstantina Rokossovského, Voroněžský, kterému velel Nikolaj Vatutin a Stepní front, v jehož čele stál Ivan Koněv, všichni v hodnosti generálů.

Sověti zastavili německou ofenzívu

Bitva skončila zastavením německého útoku, ovšem za cenu obrovských ztrát na sovětské straně.

Po bitvě zůstaly na bojišti stovky německých hořících tanků.

A stovky ruských

Rozhodující však bylo nesplnění původního cíle operace, tedy vyrovnání fronty a obklíčení sovětských jednotek.

Naopak se Sovětům poprvé podařilo zastavit německou ofenzívu předtím, než dosáhla svých primárních cílů. Převzali iniciativu a zahájili svou letní ofenzívu, při které na jihu osvobodili Charkov a dosáhli řeky Pšel, zatímco na severu vojska západního a Brjanského frontu rozbila německou 2. tankovou armádu v prostoru kolem města Orel.