„Samostatná budova vesmírného výtahu sloužící jako odletová plošina pro náklad, turisty, vědecký výzkum a komunikaci“ - tak popisuje kanadská firma Thoth Technology svůj nejnovější americký patent (US9085897). Dvacet kilometrů nad zemí sice ještě vesmír nezačíná (hranice je určena na 100 km, ISS obíhá ve výšce cca 400 km), ale doprava z takto vyvýšeného letiště na orbitu by pochopitelně byla mnohem jednodušší a ušetřila by přibližně třetinu nákladů na palivo.
„Do výšky 20 kilometrů by astronauti vyjeli elektrickým výtahem. Z plošiny na vrchu věže pak může vesmírná loď na oběžnou dráhu odletět bez přídavných nádrží,“ popisuje autor patentu, Brendan Qiune z Thoth Technology. Firma zatím nabízí různá technická řešení související s lety do vesmíru, žádné z těch dosavadních se ale měřítkem zdaleka neblíží této obří konstrukci.
V patentu Quine zdůrazňuje, že doprava pomocí raketového paliva je velmi neefektivní. Jeho výtah počítá s generováním vlastní elektrické energie ze vzdušného proudění, což by přinejmenším zčásti pokrylo náklady na provoz elektrických výtahů. Vesmírným lodím směřujícím na orbitu by zcela odpadla vertikální fáze letu.
Problémy: vítr, usazování ledu nebo zborcená konstrukce
Na papíře (respektive 19 stránkách patentové přihlášky) se projekt „skorovesmírné věže“ firmy Thoth tváří velmi optimisticky. Podle kanadského tisku dokonce firma Thoth plánuje postavit menší - 14 km vysokou - věž na hoře vysoké cca 5 tisíc metrů již do deseti let. Řada inženýrů to ale považuje za zcela nereálný cíl.
Věž sahající do 20 km nebo výše by nepochybně usnadnila život astronautům, vesmírným turistům i vědcům a vesmírným agenturám, ale jenom chtít nestačí. Odborníci oslovení serverem TechInsider vyjmenovávají hned několik zásadních fyzikálních skutečností, se kterými by nejvyšší věž světa zápasila:
- námraza - ve výšce nad 10 km bude vnější plášť pokryt námrazou, která může výrazně ovlivnit celkovou hmotnost a tedy i stabilitu
- vítr a bouře - budova, která má stát na jednom místě, se nemůže „schovat“ před intenzivními bouřkami, víry nebo dalšími tropickými povětrnostními jevy.
- vlastní hmotnost a křehkost - takto vysoká budova bude mít problém nezbortit se pod vlastní vahou
- nevyzkoušená technologie - s některými připomínkami se vynálece vyrovnává použitím „kevlarových nafukovacích modulů“, což ovšem není ověřená, natož pak osvědčená metoda
Sen o mimozemském výtahu
Výtah do vesmíru patří mezi sny autorů sci-fi i technologických futuristů už od konce 19. století, kdy s konceptem přišel ruský vědec Konstantin Ciolkovskij. Inspirován Eiffelovou věží v Paříži si spočítal, že věž o výšce 35 790 km by dosáhla až na geostacionární orbitu a tím pádem by její vrcholek dosáhl až na místo, kde se gravitační a odstředivá síla vyrovná při jednom oběhu denně. Na tuto myšlenku pak ve 20. století navázali teoretici ze Sovětského svazu i z USA a dotáhli tak ideu orbitálního výtahu, kterou pak zpopularizoval legendární spisovatel Arthur C. Clarke.
Novější studie upřednostňují závěsnou konstrukci výtahu, která sahá daleko za geostacionární orbitu, a to tak, aby na geostacionární orbitě obíhalo kolem Země těžiště výtahu. Velká část debat se proto točí kolem kabelu či vlákna, které by bylo pro závěs tisíců kilometrů dostatečně lehké a odolné.
Konceptem orbitálního výtahu se zabývá i NASA, v roce 2000 vydala publikaci (PDF) popisující možnosti vesmírných výtahů. Naopak společnost Google shledala vesmírné výtahy jako neúnosné: „Věděli jsme, že takový kabel, který by unesl vesmírný výtah, by musel být neuvěřitelně silný - alespoň stokrát silnější, než je nejsilnější ocel, kterou nyní máme,“ spočítal Dan Piponi z laboratoří Google X. Jediný materiál, který se této síle přiblížil, jsou uhlíková nanovlákna, jejich spolehlivá konstrukce je ale teprve v počátcích. „Proto je projekt vesmírného výtahu zatím ve fázi hlubokého spánku,“ říká Mitch Heinrich z Google X. „Nadále ale vývoj sledujeme.“
