Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ukázka: Proč Německo bojovalo až do hořkého konce?

aktualizováno 
Proč se Německo nevzdalo předtím, než Rusové dobyli Berlín a z třetí říše zbylo jen pár rozdrobených území čekajících na ránu z milosti? Na tuto otázku hledá ve své knize odpověď historik Ian Kershaw.

Fotka ze zničeného Berlína z července 1945. Místní ženy perou prádlo u trosek průzkumného vojenského vozidla. | foto: No 5 Army Film & Photographic Unit, Wilkes A (Sergeant)

Když se část německých důstojníků generálního štábu odhodlala v roce 1944 k provedení atentátu na Hitlera, činila tak s vědomím, že válka je z vojenského hlediska prohraná. Jejich nadějí bylo pokusit se bez Hitlera o separátní mír se západem a vrhnout všechny síly proti Sovětům.

Den, kdy jejich atentát neuspěl, zvolil britský historik Ian Kershaw za výchozí bod své knihy Konec: Německo 1944-1945. Snažil se z řady děl jiných historiků i dějinných pramenů (zajímavé jsou například hlášení německých zpravodajců o náladách obyvatelstva) pojmenovat důvody, proč Němci vytrvali ve věrnosti nacistickému režimu tak dlouho. Proč se jako v roce 1918 nevzepřeli a vládu nesvrhli.

Další knihy o válce

Podívejte se na další zajímavé knihy o druhé světová válce.

obálka knihy Německo 1944-45

Knihu Iana Kershawa Konec: Německo 1944-1945 si můžete zakoupit v obchodu knihy.idnes.cz buď v tištěné podobě, nebo jako e-knihu. Vydalo ji brněnské nakladatelství Jota.

Z jeho práce vyplouvá na povrch velmi plastický obraz posledních dní státu, který si i přes naprostou odtrženost jeho vůdců od reality zachoval základní funkčnost téměř do posledních dní a udržel si ochotu rozhodovat o osudech jiných. Nešlo přitom jen o vězně či nuceně odvedené, ale i samotné Němce. I ve zmatcích posledních válečných dní i ještě po podepsání kapitulace stále probíhaly popravy dezertérů nebo „sabotérů válečného úsilí“. K usvědčení (s odvoláním na mimořádné okolnosti) stačilo málo, rozsudky se prováděly bleskově a odvolání nebylo.

Kershaw věnuje i velkou péči tomu, aby zdokumentoval hrozivou míru utrpení, které protahování války přineslo. Jak vojákům všech bojujících armád (hlavně na straně wehrmachtu), tak i civilistům uvězněným v oblastech bojů. Především německé obyvatelstvo na východě sklízelo velmi trpké plody bezohledného chování říšských vojáků ve východní Evropě. Strach ze Sovětů mezi Němce rozsévala i oficiální německá propaganda (Kershaw ukazuje, že to bylo na základě zveličených či smyšlených událostí), skutečné chování vojáků Rudé armády ovšem za děsivými vizemi Goebbelsových propagandistů o mnoho nezůstalo.

Poslední rok trvání třetí říše byl obdobím, kdy životy obyvatel Německa i podrobených zemí snad ještě více než kdy předtím závisely na blahovůli režimu, který si vybudoval velmi moderní a výkonné systémy na kontrolu obyvatelstva. Navíc režimu, jehož struktura byla byla doslova dána shora, z vůle vůdce. Hitler rozděloval a panoval, a to je jeden z hlavních důvodů, proč se v jeho okolí nenašel nikdo, kdo by se jeho nesmyslným názorům a nihilistickému postoji (“Vezmeme svět s sebou do záhuby“) dokázal účinně vzepřít. Krok po kroku ukazuje, jak nenápadně a nečekaně se celý národ s politickými a vojenskými elitami v čele nechal dovést až na pokraj sebezničení.

Vůdci se neodmlouvá

Situace obránců [na východní frontě] byla vskutku nezáviděníhodná. Již samo o sobě nesmírné břemeno nutnosti ubránit říšské území před sovětskou záplavou navíc ztěžoval komplikovaný, rozporný a těžkopádný systém velení německých ozbrojených sil, jenž Hitlerovi coby vrchnímu veliteli poskytoval neotřesitelné postavení. Veškerá rozhodovací pravomoc spočívala v jeho rukou, a to jak ve vojenské, tak i politické sféře. Neexistoval žádný nástroj, jak mu ji odebrat. Ani v případě jím učiněných iracionálních rozhodnutí, jejichž těžké důsledky by anulovaly všechny zbývající důvody pokračovat v očividně ztracené válce a následně vyvolaly tlak na Hitlera, respektive jeho nástupce, aby ji ukončil.

Dlouhodobá rozpolcenost velitelské struktury wehrmachtu, kterou měly na svědomí organizační změny po Hitlerově převzetí velení nad pozemním vojskem v prosinci 1941, představovala za současného krajně nepříznivého stavu velmi škodlivý prvek. Bazální absence součinnosti pramenila z dělby kompetencí mezi vrchní velení wehrmachtu (OKW) a vrchní velení pozemního vojska (OKH). OKW řídilo vojenské operace na všech frontách kromě východní. Toto bojiště, kde Luftwaffe a válečné námořnictvo nehrálo tak významnou roli, bylo doménou OKH. Problém ještě prohluboval postoj dvou hlavních činitelů OKW maršála Keitela a generála Jodla, kteří byli připraveni za všech okolností Hitlera podpořit. „Ačkoli nemohli zcela eliminovat vliv do značné míry nezávislých vrchních velitelů námořnictva a letectva (Dönitz a Göring), ve věcech pozemní války měli nepřekonatelnou moc smést ze stolu každý návrh, který se jim nebo Hitlerovi nezamlouval. A jako by již tato zásadní překážka nestačila, přičetla se k ní Hitlerova funkce vrchního velitele pozemního vojska, která ho pravidelně ponoukala k zasahování do taktických rozhodnutí. Čím větší choval nedůvěru ke generálům, působícím na tomto rozhodujícím bojišti, tím rázněji zavrhoval myšlenku zřídit post vrchního velitele vojsk operujících na východě, tedy ekvivalent postu, jaký zastával na západě maršál von Rundstedt a v Itálii maršál Albert Kesselring. Právě Hitlerovou vinou bylo koordinované řízení operací na východní frontě v podstatě nemožné. Totéž platilo o strategickém plánování, za něž zodpovídal náčelník generálního štábu pozemního vojska generál Guderian. Ten se jednak musel potýkat s Hitlerovou soustavnou opozicí vůči samotnému OKH, jednak musel čelit jeho svévolným přesunům strategických priorit na jiná bojiště a důsledkům, které z toho vyplývaly.

Příkladem takových střetů jsou tři Guderianovy návštěvy vůdcova hlavního stanu na západě mezi dvacátým čtvrtým prosincem 1944 a devátým lednem 1945. Generálovy naléhavé žádosti o posílení východní fronty přesunem divizí ze západu vždy narazily na Hitlerovo příkré odmítnutí. „Východní fronta si musí vystačit s tím, co má,“ oponoval diktátor Guderianovi. Údaje o síle Sovětů, pečlivě sestavené plukovníkem Reinhardem Gehlenem ze zpravodajské sekce generálního štábu zaměřené na armády východních států (Fremde Heere Ost, FHO), označil za hrubě nadsazené, za výsledek sovětského „grandiózního podfuku“ (což Himmler posléze nekriticky papouškoval). Jodl se připojil k Hitlerovi a rovněž Guderianovi tvrdil, že na západní frontě se nyní o všem rozhoduje, a proto není možné odsud žádné jednotky odvelet. Guderian se však nevzdal a během druhé návštěvy si vymohl přesun aspoň čtyř divizí. Nicméně Hitler trval na tom, že zamíří do prostoru Budapešti, o kterou se již týdny sváděly tuhé boje (pokračovaly až do poloviny února), a nikoli na široký úsek fronty ohrožený očekávanou sovětskou zimní ofenzivou.

Jakmile ta začala a jakmile definitivně selhal pokus o průnik Ardenami a Alsaskem, Hitler svolil, aby na východ putovaly další divize. Ale ke Guderianovu vzteku měly být tyto cenné posily, představované obávanou Dietrichovou 6. tankovou armádou SS, odeslány opět do Maďarska. Hitler svůj krok zdůvodnil obranou tamních, pro Německo životně důležitých ropných zdrojů. Na jeho rozhodnutí měl velký vliv tlak ministra zbrojní a válečné výroby Alberta Speera, který považoval maďarská naleziště, zatím stále držená v německých rukou, za nezbytná pro válečné úsilí. Proto musela být za každou cenu ubráněna, i kdyby to mělo znamenat oslabení defenzivy skupin armád A a Střed. Hitlerův úsudek však postrádal oporu ve skutečnosti. Vzhledem k tomu, co se v prostoru těchto uskupení záhy začalo odehrávat, byl dunajský sektor navzdory intenzivním bojům rychle odsunut na druhou kolej. Guderian se mu to devátého ledna znovu pokusil nastínit. Předložil svému vrchnímu veliteli další Gehlenův podrobný rozbor sil protivníka, koncentrovaných na místech předpokládaného úderu. Leč Hitler se na něho okamžitě obořil a prohlásil, že člověk, který mu je podstrčil, je „naprostý idiot a měl by být zavřen do blázince“. Podle očekávání také odmítl dovolit Harpemu a Reinhardtovi ustoupit na mnohem výhodnější obrannou linii, přičemž pronesl obvyklý odsudek na adresu generálů, kteří údajně nemysleli na nic jiného než na ústup. Do Guderianova velení znovu zasáhl tři dny po zahájení sovětské ofenzivy, když ignoroval generálovy protesty a nařídil přesunout tankový sbor Großdeutschland, čekající v záloze Reinhardtovy urputně se bránící skupiny armád ve Východním Prusku, k polským Kielcům. Město však padlo dřív, než mu sbor stačil přijít na pomoc. Krátce předtím Guderian řekl Hitlerovi, že východní fronta je „jako domeček z karet“ – stačilo by jednu vytáhnout, a celý se by se zřítil. Jistě velmi dobře věděl, co říká.

Ve svých poválečných memoárech měli němečtí generálové tendenci svalovat všechnu vinu za naprostý vojenský debakl téměř výhradně na Hitlera. Je nesporný fakt, že jeho despotické, všetečné a postupně stále nevypočitatelnější dirigování války způsobilo o poznání větší celkový rozsah katastrofy a tím i lidských ztrát. Při tomto ostentativním ukazování prstem na Hitlera ale autoři zapomněli na podporu, kterou v lepších časech dali jeho choutkám uzurpovat velení nad celými ozbrojenými silami. „Dokonce i po roce 1942, kdy se válečné štěstí od Německa začalo rychle odklánět, generálský sbor neučinil nic, aby vysoce nezdravou strukturu velení změnil. Naopak vystoupil s proklamací neochvějné věrnosti vůdci – jako to učinili například polní maršálové v březnu 1944. A po neúspěšném atentátu na Hitlera v červenci 1944 se generálové zmohli jen na rezignované konstatování, že nelze nic dělat, ačkoli rozkazy jejich vrchního velitele čím dál více postrádaly logiku. Záznamy ze situačních porad dokazují, že na nějakou vytrvalou opozici vůči svým rozhodnutím si Hitler prakticky nemohl stěžovat. Guderianův odpor by snad mohl vzbudit uznání, kdyby ovšem jeho požadavek na posílení východní fronty jednotkami ze západu, který Hitler příkře odmítl, umožnil zásadně ovlivnit běh událostí. Ve skutečnosti by přeložení divizí, jež by posílily jednu frontu na úkor druhé, zcela jistě sovětský průlom nezastavilo, přinejlepším jen o trochu zdrželo. Na začátku roku 1945 se v roztříštěném a krajně vytíženém wehrmachtu našla pouze hrstka lidí, schopných vidět realitu nezkresleně a v celé její šíři. Pohled většiny generálů se až příliš zužoval na dění a problémy spojené s operačním prostorem, v němž působili. Proto také Guderianovi vyjádřili podporu hlavně velitelé skupin armád, „stojících ve směru chystaného sovětského náporu. Pravda je ovšem taková, že až na několik střetů se náčelník generálního štábu pozemního vojska příliš nesnažil Hitlera přimět k ústupu na lépe hájitelnou linii (jelikož tušil, že neuspěje). V zásadě byl připraven splnit jeho rozkaz s plným vědomím toho, jaké katastrofální následky bude mít. Situace však již beztak dospěla do bodu, v němž by ani jiný vrchní velitel ozbrojených sil – rozumnější, přístupnější a vojensky mnohem zdatnější než Hitler – nedokázal katastrofě na východě zabránit. To mohla pouze okamžitá kapitulace. Nicméně celkový rozsah tragédie mohl být do značné míry umenšen. Efektivní defenzivní strategie spolu s včasnou a dobře organizovanou evakuací civilistů mohla zadržet Rudou armádu o něco déle, a zachránit tak bezpočet životů.

Život bez naděje

Po krachu ardenské ofenzivy nebylo pro další reálný optimismus a víru v dobrý konec války pro Německo žádné místo. Vyjma blouznivců, umíněně čekajících na zázračné zbraně či rozpad protihitlerovské koalice, Němci pochopili, že dny existence režimu budou brzy sečteny. Nikdo kolem Hitlera, který za všech okolností trval na pokračování v boji, ale s daným stavem nemohl či nechtěl nic udělat. A tak dodělávající režim sice ztěžka, přesto dál dýchal.

Šesté válečné vánoce se vesměs nesly v duchu řečí o úsilí docílit kýženého míru a ještě více o vytrvání v odporu proti obrovským hordám nepřátel. Hitlerova řeč u příležitosti Nového roku – zdaleka nejžalostnějšího za dlouhou dobu – mnoho nadějí na zásadní zlom v nadcházejícím roce nenabídla. I přes rutinní fabrikování svých hlášení nedokázali lokální straničtí propagandisté, informující o údajně povzbudivém efektu vůdcova novoročního projevu, zakrýt opačnou skutečnost. Národ nebyl povzbuzen, nýbrž rozčarován. Hitler mu neposkytl žádné přesvědčivé ujištění ani o masovém nasazení nových zbraní, ani o pokroku ardenské ofenzivy (o ní se pro jistotu nezmínil vůbec), natož aby slíbil, že rázně skoncuje s nepřátelským vzdušným terorem. Mnoho lidí prý mělo (bez špetky ironie) na konci Hitlerova projevu v očích slzy. Jiní z něj pro změnu neslyšeli ani slovo, neboť jejich domácnosti byly jednoduše bez elektřiny. Vedle tradičního zlobného výlevu na adresu „mezinárodního židovstva“ usilujícího o zničení Německa, Hitler dokázal národu slíbit jen další strádání, útrapy a krveprolití s koncem v nedohlednu. Nejširší mase obyčejných Němců – civilistů i vojáků – tím dal jasný vzkaz: ať už jsou vyhlídky do budoucna jakékoli, nezbývá než zatnout zuby a bojovat o každodenní existenci.

Není pochyb o tom, že nacistická diktatura zůstávala i na pokraji kolapsu stále velmi silná. Jako by ji sílící problémy stmelovaly. V případě nutnosti byla víc než dřív připravena sáhnout k brutální síle, aby ve společnosti udržela požadovanou disciplínu. Pokusit se za těchto podmínek o – veskrze marný – odpor se rovnalo sebevraždě. Armáda úředníků, tvořená spíše pasivními vykonavateli příkazů než fanatickými horlivci, poslušně pokračovala v práci a dohlížela na to, aby se Hitlerův děsivě ubíjející systém nezhroutil. Ve své absurdní pečlivosti přitom byrokraté věnovali pozornost každé banalitě. Třebaže museli ustavičně řešit obrovské problémy ohledně uprchlíků z vybombardovaných měst či nepřítelem ohrožených částí Říše, nedostatku bytů, distribuce přídělů a mnoha dalších záležitostí, nikdy neopomněli vše, co činili, podložit patřičnými formuláři a razítky. Například úředníci mnichovské policie neváhali v prosinci 1944 vynaložit čas a energii (a k tomu spotřebovat hromadu drahocenného papíru), aby v souladu s předpisy objednali pět nových věder náhradou za ztracená během posledního náletu, získali určený počet výtisků oficiálních periodik, které měli obdržet z mezitím zničených pošt, či obstarali povolení na dodávku železných kamen pro policejní ředitelství, jež předchozí nálet zanechal bez fungujícího vytápění. To samé platilo i o říšském kancléřství, stojícím na vrcholu byrokratické pyramidy. Jeho ředitel Lammers, připravený Bormannem o svůj někdejší vliv, neměl nic lepšího na práci než připomínat ostatním úřadům vůdcovo přání, aby podstatně omezily rozesílání vánočních a novoročních přání, a nezatěžovaly tak zbytečně dopravní a poštovní síť.

Těžkopádný stranický aparát, jehož části mezi sebou často kvůli překrývajícím se kompetencím soupeřily, deptal obyčejné Němce svou stále otravnější všetečností. Prakticky celý systém civilní obrany nyní řídila NSDAP. Hojné kvílení sirén nutilo partajní funkcionáře pořádat zběsilé manévry při nahánění lidí do protiletadlových krytů a následném odklízení trosek. Vedle řady dalších věcí se také starali o poskytování střechy nad hlavou těm, již o ni přišli (s pomocí obrovsky vytížené NSV), a zajišťování nouzových přídělů potravin (zásobování na rozdíl od konce první světové války, kdy v Německu bezmála vypukl hladomor, kupodivu stále fungovalo). V jiném společenském zřízení by takto rozsáhlé organizování pomoci potřebným nepochybně sklidilo vděk a uznání. Nikoli však v tom hitlerovském, v němž až na hrstku jeho zarytých zastánců nikdo slovy chvály na adresu strany neplýtval. K funkcionářům, kteří i za abnormálně těžkých podmínek kombinovali péči o blaho lidí s jejich sledováním, zastrašováním, tyranizováním a ideologickým ohýbáním, naopak směřoval hněv a hořké pohrdání.

Ani župní vedoucí, stojící na vyšší příčce stranické hierarchie, neměli příliš na výběr. Bez ohledu na pocity zoufalství a kruté deziluze, která udeřila po kratičkém záblesku naděje, jim nezbývalo než nadále stát Hitlerovi po boku. Z jeho vůle uplatňovali na svých regionálních panstvích takřka absolutní moc, stále schopni nemilosrdně pronásledovat každého bezvýznamného smrtelníka, který by pro režim představoval i tu nejmenší hrozbu. Mimo svá svěřená léna ovšem takovou rozhodnost neprojevovali. Ve vztahu k ostatním stranickým místodržícím postrádali vůli ke spolupráci, k jakémukoli společnému postupu, jenž by Říši odvrátil od cesty k sebezničení. Jediná jistota, kterou měli, bylo fatalistické přesvědčení o nevyhnutelnosti následovat režim až k jeho zániku.

Realita byla věru příliš těžká na to, než aby ji všichni nacističtí pohlaváři statečně čelili. Proto před ní různým způsobem utíkali. Göring byl patrně jeden z mála, kteří si uvědomovali, že kdysi obávaná Luftwaffe je nenapravitelně v troskách. Přesto hojně navštěvoval letiště a pobízel demoralizovaný létající personál k heroickému nasazení. Pokud to okolnosti dovolovaly, trávil většinu času ve svém honosném venkovském útočišti Carinhallu v lesích Schorfheide, pětašedesát kilometrů severně od Berlína, daleko od Hitlera a zhoubného Bormannova vlivu. Zde se obklopoval patolízaly a svými blízkými, oddával se zálibě ve výstředním oblékání, polykal kodeinové tablety a lamentoval nad chybami generálů Luftwaffe. Designovaný nástupce Hitlera byl zkrátka odepsaný muž.

Jeho soukmenovec Ribbentrop na tom nebyl o mnoho lépe. V prvním lednovém týdnu trval na tom, že ardenská ofenziva znamenala úspěch. „Německo se nyní všude chopilo iniciativy,“ řekl japonskému velvyslanci Hirošiovi Óšimovi. Současně mu vnucoval přesvědčení, že spojenecká koalice nevydrží, pokud Německo a Japonsko budou schopny válčit do konce roku 1945 a že vyjednání míru je i v této pozdní hodině možné. Robert Ley, byl-li střízlivý, se rovněž oddával snění, v jeho případě o blížící se sociální revoluci. Zároveň vystupoval jako jeden z nejfanatičtějších Hitlerových stoupenců, vzývající myšlenku konečného střetnutí, které definitivně rozhodne o osudu Německa.

V tomto spolku fantastů nemohl chybět ani Bormann spolu se svou ženou Gerdou. Dvacátého šestého prosince, kdy ofenzivě na západě již došel dech a poslední šance na vojenský úspěch Německa se rozplynula, jí v dopise předestřel svůj scénář budoucnosti, „věcnou úvahu o sledu věcí příštích“:

Není pochyb o tom, že v dohledné době budeme muset naše důležité továrny přesunout hluboko pod zemský povrch. Ve všech městech a vesnicích, stojících na stráních, bude pro blaho jejich obyvatel nutné vyhloubit tunely a šachty, „které postavíme na severu, musejí mít tři až čtyři patra sklepení. Nesmí se zapomenout na různě po obci rozmístěné společné kryty, které musejí být jejím obyvatelům hned od začátku k dispozici“.

Gerda manželovy urbanistické vize shledala velmi zajímavými, přesto ji „nesmírně popudila představa, že bychom my, kteří přirozeně toužíme po světlu a slunci, byli Židy donuceni žít jako nějaké bytosti z podsvětí“.

Berlín byl na konci války v troskách:

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.