.NET: Digitální svět?

Platforma .NET společnosti Microsoft je pro převážnou většinu řadových uživatelů velkou neznámou. Je tak nebezpečná, jak tvrdí někteří její odpůrci či pomůže sjednotit svět? Je to, co si Microsoft představuje, opravdu reálné?

Podle společnosti Microsoft je .NET je platforma, která obsahuje prostředky k vývoji a užívání software založeného na XML - společném jazyku pro výměnu dat na internetu. Vizí této platformy je, že aplikace je konstruována pomocí řady webových služeb, které ve vzájemné součinnosti poskytují data a služby aplikacím. Výměna dat může probíhat nejen mezi aplikacemi, ale zároveň i mezi různými hardwarovými zařízeními. Webové služby totiž představují obecný model k tvorbě aplikací a mohou tak být implementovány prakticky pro libovolný operační systém, který podporuje komunikaci prostřednictvím internetu. Služba, v tomto pojetí, je programovatelná aplikační logika přístupná pomocí standardních internetových protokolů. Vize .NET předpokládá, že aplikace budou tvořeny z více webových služeb, které spolu navzájem spolupracují. V současnosti je z vývojových nástrojů pro platformu .NET dostupný produkt Visual Studio .NET, a to ve verzi Release Candidate.

Ponechme však stranou vývojáře a programátory a zkusme se na .NET podívat očima běžného uživatele. Platforma .NET není totiž jen o vývoji – je to komplexní představa digitálního světa, kde by mělo být vše se vším propojeno. Co tedy tato platforma přinese běžným uživatelům? Zde je názorný příklad:

„Bob, horlivý obchodní cestující, vystoupí z letadla v Chicagu a zjistí, že doma zapomněl svůj inteligentní telefon (Smart Phone). To není dobré. Bez něj neví, kam má jít na pracovní oběd, nemá telefonní čísla lidí, se kterými se má na obědě setkat a nemá přístup ke všem důležitým dokumentům, které si chtěl projít před důležitou schůzkou. Nic není ztraceno. Stačí si na letišti pronajmout jiný inteligentní telefon, aktivovat jej pomocí čipové karty (Smart Card) a počkat několik sekund, až telefon stáhne přes vestavěné internetové připojení všechny potřebné informace. Bude pak mít přístup ke všem svým informacím - nejen ke kalendáři a telefonnímu seznamu, ale i ke všem souborům, které normálně používá na svém PC. Při odchodu z letiště si Bob vymkne na pohyblivých schodech kotník. Podruhé v tomto měsíci. Navzdory bolesti požádá telefon, aby zavolal ordinaci Dr. Rogerse, kde se spojí s recepční Mildred. Jakmile prokáže svoji totožnost, požádá Mildred o povolení, aby mohl zjistit potřebné informace a aby nalezl nejbližší ortopedickou kliniku. Po té může zjistit, která klinika přijímá pacienty, jak daleko je od něj a zda má smlouvu s jeho pojišťovnou. Jakmile Bob dostane tyto informace, stiskem příslušného tlačítka na inteligentním telefonu, domluví návštěvu na příslušné klinice. Po ukončení hovoru s Mildred, použije inteligentní telefon k zavolání taxislužby. Telefon vyhledá nejbližší taxi, přivolá je a potvrdí cíl cesty. Řidič automaticky přijme cíl cesty, takže jediné co musí Bob udělat, je dovléci se do taxi a potvrdit platbu dotykem na obrazovku jeho inteligentního telefonu.“

Vypadá to jako fantazie? Ne, to je nepříliš vzdálená představa společnosti Microsoft o tom, jak se bude v relativně krátké době vyvíjet svět. Tato představa je poutavá a děsivá zároveň. Pozitivní na celé věci je to, že bez ohledu na místo a pravděpodobně i do určité míry bez ohledu na konkrétní technické podmínky bude mít uživatel přístup ke svým datům. To může znamenat zjednodušení některých činností, např. při studiu, při cestování a placení v obchodech. Možná dostupnost konkrétních informací o zdravotním stavu a případné léčbě může v některých případech zachránit někomu i život.

Názory na masovou implementaci informačních technologií do lidského života, tak jak si ji představuje společnost Microsoft, se však různí. Jedni jsou pro a říkají, že obavy ze zneužití těchto technologií a v nich obsažených datech jsou zcela liché. Někomu však tato představa připomíná orwellovské vidění světa, kdy se jedinec ocitá pod naprostou kontrolou – a zde již není podstatné, zda státu či korporace. Představa, že většina mých soukromých a důvěrných osobních dat je někde ukládána s tím, že mohou být někým později využita či zneužita, a to odkudkoliv a prostřednictvím prakticky jakéhokoliv zařízení, mě skutečně děsí. Stejně tak jako představa, že můj pohyb je prostřednictvím mého mobilního telefonu sledován, zaznamenáván a analyzován. Možná je to paranoidní, ale pozor – to, že člověk je paranoik ještě neznamená, že jej nikdo nesleduje...