Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Neuvěřitelná výročí: 1. února začaly Brity "špehovat" tajemné dodávky

  18:00aktualizováno  18:00
Prvního únorového dne roku 1952 se britská veřejnost poprvé dozvěděla o existenci dodávek, které umožnily odhalit neplatiče licenčních poplatků za televizní přijímače. V boji s televizními "piráty" jsou nasazovány dodnes.

Detekční dodávka během představování novinářů 1. února 1952 | foto: Topical Press Agency

Vedení britské pošty, která měla v té době na starosti vybírání licenčních poplatků od majitelů televizních přijímačů, varovalo, že auta v anténami na střese brzy vyrazí do britských měst. Vozy se měly pomalu pohybovat ulicemi, následovány zaměstnanci pošty, kteří budou klepat na dveře domácností, které se provinily proti svým povinnostem. Tento sugestivní obraz tajemných dodávek se stal brzy součástí obecného britského povědomí.

Svým dílem také zřejmě přispěl ke snížení televizního pirátství. V roce 1952 bylo v Británii podle odhadu pošty zhruba 100 až 150 tisíc televizorů bez licence, což byla zhruba desetina všech televizí. Počet TV aparátů bez licence se postupně podařilo snížit až na dnešních zhruba pět procent.

Boj byl samozřejmě veden nejen kvůli ekonomickým zájmům státu a provozovatelů vysílání, ale také z důvodů etických: lidé, kteří nezaplatili licenci, se baví za peníze jiných, řekl při představení dodávek v roce 1952 tehdejší ředitel britské pošty lord De La Warr.

Mimochodem, od jména tohoto rodu jsou odvozeny místní názvy Delaware v USA. V tomto případě šlo o devátého Earla Da La Warr, jehož vlastní jméno bylo Herbrand Edward Dundonald Brassey Sackville. Od takového jména je radost nechat se pokutovat.

Dodávky s obrazem

Abychom byli přesní, vozy s anténou na střeše se objevily v Británii už dříve, a to v roce 1926. V té době byly určeny ke kontrole neplacených rádiových přijímačů.

"Model 1952" byl první, který dokázal kontrolovat obojí. Jinak to ani nemělo smysl, protože rádia nad televizory v té době do množství stále ještě výrazně vedla. Na konci roku 1951 bylo v Británii zhruba 12,5 milionu přijímačů rozhlasového signálu proti počtu 1,2 milionu televizorů.

Televize však rychle získávala na popularitě. V roce 1952 se každý měsíc vydávalo 67 tisíc nových licencí. A pokud můžeme věřit odhadům pošty, je nutné k nim připočítat nějakých sedm až osm tisíc nepřihlášených přístrojů. Když byla o zhruba rok po představení dodávek, přesně 2. června 1953, korunována Alžběta II., počet televizních diváků byl už dvakrát větší než rozhlasových posluchačů: 11 700 000 posluchačů proti 20 400 000 diváků. Samozřejmě, řada lidí stále neměla vlastní televizi a šla ke známým nebo sousedům, ale zároveň už i Angličanům muselo být jasné, že v pohyblivých obrázcích je budoucnost.

Detekční dodávka Freight Rover Sherpa, která byla do provozu uvedena roku 1983.

Detekční dodávka Freight Rover Sherpa, která byla do provozu uvedena roku 1983.

Dodávky s anténami na střeše k ní v Británii neodmyslitelně patřily. Stroje neopustily ulice ani poté, co výběr licenčních poplatků přešel pod pravomoc BBC. A k vidění jsou dodnes. I když musíte mít velké štěstí, protože po celé Británii jezdí patrně jen několik málo desítek takových vozů. Přesný počet není známý.

Když bylo BBC vyzváno, aby na základě zákona o svobodném přístupu k informacím poskytlo informace o jejich účinnosti, odmítlo tak učinit i proto, že by neplatiči mohli podniknout technická protiopatření (což by bylo spíše obtížné). Další detaily, včetně již zmiňovaného počtu dodávek, odmítlo zveřejnit, aby veřejnost neztratila dojem, že dodávky mohou být nasazeny kdekoliv a kdykoliv. (BBC se tu odvolává se na starou pravdu, že nejvíce se bojíme toho, o čem málo víme.)  

Odmítlo odpovědět i na otázku, jak detektory v dodávkách pracují. Není tedy zcela jasné, jak účinné vlastně byly a jsou. S největší pravděpodobností ovšem skutečně dokázaly s velkou (a postupem doby stále se zlepšující) přesností zachytit fungující televizor.

Fungovaly patrně tak, že pomocí směrové antény a citlivého vstupního dílu zachycovaly signál oscilátoru televizního přijímače, případně detekovali záření elektronového děla CRT obrazovky. Televizor musel být pro detekování v provozu. Ale jde pouze o nejpravděpodobnější odhad, nikoliv potvrzený fakt.

K soudu nešly

V každém případě mělo použití dodávek svá omezení. Výsledků jejich měření nebylo např. možné využít u soudu. Místo toho bylo nutné získat důkaz přímo na místě, tj. hříšník musel být pověřeným zaměstnancem přistižený při sledování televize. Případně alespoň se zahřátou televizí, což stačilo.

Většina případů neplacených televizních poplatků ovšem nekončí před soudem, nýbrž dohodou. Při porovnání s databází zaplacených poplatků mohlo měření z dodávky snadno pomoci určit, u kterých dveří by bylo nejlépe zaklepat. To už v dnešní době ani není zapotřebí, protože domácností bez televize je velmi málo, v Británii kolem tří procent. Databáze přihlášených přístrojů může být aktualizována prakticky v reálném čase.

Nesmí se podceňovat ani psychologický účinek dodávek. Podle svědectví bývalých zaměstnanců stačilo, aby dodávka projela po sousedství a místní pošta brzy zaznamenala náhlý přírůstek přihlášených televizorů.

První únor se tak dá vnímat mimo jiné i jako výročí jednoho úspěšného boje s "piráty" v dobách rychlého technologického rozvoje. Samozřejmě, technicky se lze z tohoto příkladu dnes něco naučit jen stěží. Dobře ovšem ukazuje, že úspěšná "represe" by měla držet i technicky krok s poptávkou. Dodávky přišly právě včas, aby zachytily nástup televize.

Což není případ "pirátského" stahování z internetu. To bylo tak snadné (a vlastně pořád je, jen strach je nyní trochu větší), že si téměř celá jedna generace zvykla mít jisté věci zadarmo. Není divu, že odvykání bolí. Zvláště když nahrávací a filmový průmysl nedokážou poskytnout žádnou zajímavou substituční léčbu, třeba v podobě dobré legální stahovací služby za rozumné peníze.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.