Kodaňská škola
Kodaňský ústav se pozvolna stával magnetem teoretických fyziků celého světa. Přijížděli na půl roku, na rok, někteří setrvali i déle a někteří si nakonec vzali Dánky za manželky. Patřili k nim Švýcar Wolfgang Pauli, Němec Werner Heisenberg, Američan John Slater, Angličan Paul Dirae a mnozí další.
Série o životě slavného fyzika |
Bohr jejich pracovní zaměření nijak neovlivňoval, každý se zabýval problémy, které mu byly nejbližší. Ale každý o svých myšlenkách s šéfem diskutoval. Když potom sepsal definitivní verzi článku, na závěr připsal: "Autor vyjadřuje poděkování prof. Nielsi Bohrovi za plodné posouzení nadhozených myšlenek." Bylo to jak si pečeť pravosti: žák říkal, že učitel s jeho vývody souhlasí.
Duch tehdejších diskusí nejlépe charakterizoval sám Bohr: "Neměli jsme žádné zvláštní tajemství, jestliže nepočítáme to, že jsme se nebáli ukázat se před mládeží jako hlupáci." Ovzduší kodaňské školy bylo naprosto demokratické. O tom svědčí i skutečnost, že se všemi svými žáky, bez ohledu na věkové rozdíly, si profesor tykal. Tohle tykání se nikdy oficiálně nevyhlašovalo, ale přicházelo spontánně při vzrušených vědeckých debatách. Tím jakoby Bohr přijímal novice do kamarádského kroužku kodaňských teoretiků.
Když posuzoval práce svých žáků, každou na začátku oklasifikoval jako "velkolepou". Ale potom ji důkladně kriticky rozebral. "Otázkami, monologem, někdy i několikaminutovým mlčením dovedl velký myslitel mladého fyzika, který k němu přišel pro radu, postupně tak daleko, že sám seznal, že jeho práce přece jenom nebyla dost důkladně promyšlena", zaznamenal svědectví členů kodaňské školy rakouský spisovatel Robert Jungk. "Takový rozhovor trval třeba několik hodin a nejednou se protáhl i dlouho do noci. Pak se tiše a nenápadně vynořovala paní Bohrová, jejíž ctnosti v úloze paní domu obdivovali studenti skoro ještě víc než její klasickou krásu. Neřekla ani slovo, nanejvýš se usmála, a položila před diskutující talíř s výbornými sendviči a pár krabiček se zápalkami, aby si měl mistr čím zapalovat dýmku, která znovu a znovu vyhasínala. Nakonec začal žák nejen odhalovat chyby své práce, nýbrž ji trhal celou na kousíčky. Ale pak ho Bohr zarazil a varoval, aby nezavrhoval všechno. Vždyť i v omylu se vždycky skrývá něco plodného."
"Když jsme po několika letech opouštěli Bohrův ústav," řekl Němec Carl Friedrich von Weizsäcker, "věděli jsme o fyzice něco, co jsme před tím neznali a co bychom se nemohli naučit nikde jinde."
Velký vědec však nežil jenom v zajetí svých myšlenek. S žáky a asistenty plachtil po moři, hrál stolní tenis, luštil křížovky, vyřezával větrné mlýny a ze všeho nejraději hrál fotbal.
Když Bohr dostal Nobelovu cenu, univerzita ho zprostila přednášek. Tato povinnost připadla docentovi. A profesor se mohl věnovat jen teoretické práci a svým vlastním studentům.
V polovině 20. let cítil, že narazil na další dosud neznámý zákon přírody. Zjišťoval, že neslučitelné jevy se navzájem doplňují, a tím o sobě navzájem podávají určitou představu. Ostatně tímto způsobem přece poznáváme celý okolní svět. Jasný obraz principu komplementarity, jak ho nazval, se vynořoval pozvolna a nesnadno. Nalezení této gramatiky mikrosvěta, jak se o ní také mluví, bylo složité, protože vyžadovalo nejvyšší možnou abstrakci. Pojmy částice a vlny se doplňují tím, že si navzájem odporují, jsou komplementárními obrazy dění.
"Třebaže myšlenky teorie komplementarity inspirovaly Bohra od dob jeho chlapeckých úvah," napsal později jeho blízký spolupracovník Léon Rosenfeld, "k ukončení formulace tohoto principu byla zapotřebí dlouhá a pečlivá práce, která se stala myslitelnou pouze díky rozvoji kvantové teorie."
V létě 1925, kdy na tomto principu začal dánský badatel pracovat, pobýval u něj na půlročním stipendiu Heisenberg. Oba vědci se nad představami o mikrosvětě nejednou přeli, většinou v ředitelově podkrovním bytu. "Mnohé rozpravy s Bohrem trvaly dlouho do noci a končily skoro v zoufalství," vzpomínal německý fyzik. "A když jsem se potom šel projít do blízkého parku, opakoval jsem si pořád a pořád otázku, jestli může být příroda tak absurdní, jak se nám jeví při experimentech s atomem."
Ukazovalo se, že se nedá současně určit se stejnou přesností poloha i rychlost atomu. Naprosto přesně lze vždycky zjistit pouze jednu veličinu. A čím přesnější a určitější výsledek o ní badatel získá, tím dostane nepřesnější a neurčitější obraz o veličině druhé. To je zásada. Bohr mluvil o "stavu vzájemné nejistoty". Heisenberg rozpoznal v tomto jevu další zákonitost přírody a načrtl její první matematické vyjádření.
Na podzim se německý fyzik vrátil do Göttingenu. Tam spolu s Maxem Bornem a Pascualem Jordanem zformulovali článek o těchto problémech, který byl vlastně základem kvantové mechaniky. Když na jaře 1926 získal Kramers v Holandsku profesuru, Heisenberg se vrátil do Kodaně, nastoupil na jeho docentské místo. Uměl slušně dánsky, a proto se mohl ujmout přednášek na univerzitě. Jak Bohr, tak Heisenberg rozvíjeli ve vzájemných sporech své teorie, navzájem je rozbíjeli, oplodňovali a znovu zpochybňovali. Bohr konečně našel myslitele, který ho vytrhl z osamocení na vysokém trůnu vědy, i když ke konečným závěrům musel opět dospívat sám.
"Moje metoda práce spočívá v tom," svěřil se jednou Bohr, "že se snažím vyslovit to, co j v podstatě ještě vyslovit nemohu, neboť to prostě nechápu."
"Bohr byl fyzikem do morku kosti," napsal historik vědy F. Herneck. "Měl geniální schopnost vcítit se do fyzikálních skutečností, jak na to poukazuje i Einsteinovo vyjádření v jednom dopise, neobyčejnou sílu vnitřního nazírání. Rozhodující otázky dovedl najít přímo neuvěřitelnou jistotou a v tom se s ním mohlo srovnávat jenom málo lidí. V ovládání matematických pomůcek však Bohra předčili jeho kolegové. Jednou pronesl příznačnou poznámku k Paulimu, že jeho zájem o fyziku není ani tolik zájmem matematika jako spíš řemeslníka a filozofa. Matematická podoba kvantové mechaniky, jejíž základy spočívají na Bohrových pracích, také opravdu nepochází od něho, ale od jiných, od Borna, Heisenberga, Jordana, Pauliho, Diraca a Schrödingera."
Koncem března 1927 dokončil Heisenberg článek o principu neurčitosti. "Nikdy nemůžeme zároveň přesně znát oba pro pohyb rozhodující údaje u takové nejmenší částice, totiž její polohu a rychlost," napsal německý fyzik. "Nikdy nemůžeme zároveň vědět, kde se nachází a jak rychle a kterým směrem se pohybuje. Jestliže uděláme pokus, který přesně udává, kde se částice v daném okamžiku nachází, bude její pohyb do té míry narušen, že ji potom nemůžeme nikdy znovu najít. A naopak při přesném změření rychlosti se obraz jejího umístění úplně smaže." Heisenberg tím jasně ohraničoval naše možnosti výzkumu. Určoval meze pozorování světa atomu, jejichž dodržení zaručuje, že ho nepoškodíme.
Avšak Bohra toto pojetí zpočátku neuspokojovalo. Heisenberg zaznamenal jeho výhrady takto: "Nelíbilo se mu potvrzení, že příroda se podřizuje matematickým schématům a že pouze v souladu s matematickým schématem pracuje vždy a všude." Přitom jeho princip komplementarity dával Heisenbergově principu neurčitosti teoretické zastřešení. Definitivní pojetí nového Bohrova pohledu na mikrosvět i souhlas s Heisenbergem nejspíše vykrystalizovaly během profesorova únorového pobytu v Norsku. Odjel si tam sám zalyžovat a především si v bílém tichu norských fjordů a hor zapřemýšlet.
Třebaže měl v září hotovou stať o komplementaritě, dokonce zalepenou v obálce s adresou redakce londýnského vědeckého časopisu, nakonec ji nikam neposlal. Pořád si nebyl jistý sám sebou a svou novou pravdou.
Odjel na kongres italských fyziků do Como. Teprve tam se svým principem poprvé seznámil vážené kolegy. Jejich reakce ho zklamala. Jenom Pauli se o princip komplementarity zajímal. Ostatní jeho myšlenky buď nepochopili, anebo je kritizovali. Přesto ho tyto výhrady nesrážely na kolena. Naopak, z těchto kritik vycházel silnější, vždy víc přesvědčený o správnosti svého pohledu.
Ani přítel Albert Einstein, na kterého Bohr snad nejvíce spoléhal, tyto nové teorie nikdy nepřijal. Bohr mu už v dubnu poslal Heisenbergovu stať. Einstein si uvědomil, že z fyzikálního obrazu světa by měla zmizet jednoznačná určitost událostí. Tak se on na přírodu nedívá! Ano, princip neurčitosti je z kvantové mechaniky odvozen výborně. Jenže jsou správné samotné základy? Opravdu plně odrážejí mikrosvět?
V Como Einstein nebyl. Oba vědci se setkali o měsíc později v Bruselu na pátém solvayovském kongresu. Jejich diskuse začínaly už ráno při snídani. A i když se definitivně rozešli jako vědci, přáteli zůstávali stále.
"Musím se omluvit, že vystupuji v diskusi, i když jsem do rozvoje kvantové mechaniky nepřinesl nic podstatného," zahájil svůj útok v plénu Einstein. Mistrovsky vysvětlil své výhrady a Bohr je stejně mistrovsky vyvrátil. Ostatní diskutéři se rozdělili. Nekonečné debaty obou stran pokračovaly při obědě, při procházkách, při večeři a dlouho do noci.
"Einstein se houževnatě a neoblomně pokoušel věcně vyvrátit teoretické pravděpodobnosti pojetí kvantových jevů duchaplnými myšlenkovými experimenty," uvedl Herneck. "Stále znovu si vymýšlel měřicí uspořádání, které by v protikladu k obsahu principu neurčitosti přece jen umožnilo změřit místo a pohybovou veličinu mikročástice zároveň se stejnou přesností. Bohrovi se však přesto podařilo odzbrojit i nejlepší námitky, které Einstein přinášel. Vydatně ho přitom podporovali Heisenberg, Pauli, Dirac a jiní mladší fyzici. I když nakonec Einstein připustil, že statická teorie kvant kodaňské školy je velkolepou myšlenkovou stavbou bez vnitřních rozporů, přesto se nepoddal. Stejně jako Laue, Schrödinger a Planck ji chtěl nechat platit jen jako pomocné řešení. Nezdálo se mu, že by to byl vyčerpávající popis dějů v mikrokosmu."
Na jaře 1929 se poprvé sešli na semináři v ulici Blegdamsvej 15 takřka všichni dosavadní žáci Nielse Bohra. Založili tak tradici každoročních schůzek, na kterých si vyměňovali názory na stav bádání v teoretické fyzice.
Následující rok se objevil v Kodani dvaadvacetiletý Rus Lev Landau a o rok starší Rudolf Pierels ze Švýcarska. Začali společně hledat možnosti použití principu neurčitosti při studiu některých fyzikálních procesů.
V roce 1932 se Bohrovi přestěhovali z ústavní mansardy do rozsáhlé vily Carlsberg. Pivovarník Jakob Jakobson, jeden z mecenášů Ústavu teoretické fyziky, dal Dánské akademii tuto budovu k dispozici pro nejvýznačnější vědce. A který dánský badatel byl slavnější než Niels Bohr?
Ani potom se profesor neodlišoval od svých spoluobčanů. V létě jezdil do zaměstnání na kole, v zimě tramvají. Při těchto cestách zapomínal na svět okolo sebe: na kole vjížděl do křižovatek na červenou, v tramvaji zapomínal vystoupit. Každý ho chápal a každý se mu snažil vyjít vstříc. Bohr zůstal milým a skromným člověkem, jak ho znali jeho kamarádi z mládí.
Kritika jeho žáků mu nikdy nevadila. Nezkazil žádnou legraci. A s chutí se podílel na každém špásování.
V říjnu 1932, při třetím výročním semináři, nacvičil se svými žáky parodii na Fausta. Bohr hrál roli Hospodina, do úlohy Mefistofela se nejlíp hodil Bohrův věčný kritik Pauli.
Hospodin-Bohr: A víc už nic nemáš říci? Vždyť jsi jen strana žalující? Vhod s fyzikou se nic ti neděje?
Mefistofeles-Pauli: Ne! Žvaní! Jako vždycky to s ní bledé je. Mně líto je jí s těmi žaly všemi. Však fyziky, ty štvu, kdy štvát je zachce se mi."
Bohr, který jako při každém vzrušení přeskakoval místy do angličtiny: To je strašné! Za téhle situace si musíme vzpomenout, v čem podstatném selhaly klasické pojmy... Co jsem to jen chtěl říci? Jenom malou poznámku. Co uděláš s hmotou?
Pauli: Co? S hmotou? Tu zrušíme!
Bohr: To je velice, velice zajímavé. Ale ...
Pauli: Ne! Mlč! Dost! Žvaníš!
Boher: Ale, ale...
Pauli: Už ani slovo!
Bohr: Ale, Pauli, my dva se přece shodujeme víc, než si myslíš! Samozřejmě, se vším souhlasím, jenom ... Samozřejmě můžeme hmotu zrušit, ale náboj musíme obhájit.
Rozbití atomu
Začátkem roku 1933 navštívil Bohr Německo. Byl udiven, jak se změnilo. Po ulicích pochodovaly útvary fanatiků v černých uniformách, které vykřikovaly hesla proti nepřátelům. Koncem února vzplanul Říšský sněm. Následovalo zatýkání pokrokových lidí. Byly vyhlášeny rasové zákony, které postavily část obyvatelstva mimo zákon.
Přesto Heisenberg prohlašoval: "Kancléř Adolf Hitler je zárukou míru v Evropě."
Niels Bohr, který se nikdy nezajímal o politiku, se začátkem března do Německa vrátil. Na několik dnů. Chtěl zjistit, kolik fyziků postihnou rasové zákony a jak by jim mohl nejlíp pomoci. Brzy pochopil, že z Německa bude muset odejít spousta vynikajících lidí.
Koncem dubna odpluli Bohrovi do Spojených států. Profesor tam absolvoval sérii přednášek a setkání s kolegy. Ani tam se necítil dobře. Všude viděl příznaky hospodářské krize a mnoho nezaměstnaných. Nikdo neměl zájem o emigranty z Evropy, kteří by jejich potíže ještě ztížili.
V létě založili bratři Bohrové s několika přáteli Dánský výbor na pomoc intelektuálům-emigrantům. Okamžitě začal organizovat pomoc vědcům, umělcům, inženýrům, spisovatelům a novinářům, kteří tajně přecházeli hranice do Dánska.
I zářijový seminář v Kodani poznamenal nacistický mor. Některým německým účastníkům hrozilo bezprostřední nebezpečí, zatímco Heisenberg nevěděl, na kterou stranu se má přiklonit. Přesto diskutovali o velkých objevech posledního období, především o nalezení první antičástice pozitronu a o příznacích umělé radioaktivity. Krátce po odjezdu z Kodaně domů do Německa se Bohrův přítel a stoupenec Paul Ehrenfest zastřelil. Nechtěl nosit na prsou hvězdu označující jeho židovský původ.
V létě 1934 postihlo Bohrovu rodinu neštěstí. Profesor se vydal se synem Christianem, který právě složil maturitu, a se dvěma přáteli na jachtě na moře. Ale najednou se strhla bouře, zvedly se velké vlny a jedna z nich Christiana smetla. Jeho tělo nikdy nenašli.
Smrt nejstaršího syna Nielse Bohra hluboce zasáhla. Profesor zestárl, stáhl se do sebe, přestal se zajímat o ústav i o žáky. Teprve po půl roce se z této deprese trochu zotavil. A vypsal stipendium Christiana Bohra pro chudé studenty.
Mezitím vyrostla vedle jeho ústavu budova Univerzitního ústavu matematiky. Jeho šéfem se stal samozřejmě Harald. Oba objekty spojovala chodba, vždyť matematici a fyzici se navzájem neustále potřebují.
Začátkem října 1935 se zrodila nová tradice. K oslavě Nielsových padesátin připravili jeho žáci a spolupracovníci první číslo nového časopisu Rozesmátá fyzika. Shromáždili v něm všechny humorné příhody, které se svým šéfem dosud zažili. A rozhodli se, že každých deset let, vždycky 7. října, vydají nové číslo.
Fyzika začala docházet k novému vrcholu. Experimentátoři objevili a teoretici potvrdili, že jádro uranu se může rozpadnout na dvě stejné části, přičemž se uvolní velké množství energie. Bohrův ústav však neměl špetku uranu.
Nakonec se Hevesy obrátil k Dánům s výzvou, aby sebrali 100 tisíc korun na půl gramu uranu. Podařilo se sehnat peníze na 0,6 gramu. I v Kodani tedy mohli začít zkoumat uran.
Niels Henrik David BohrNarodil se 7. října 1885 v Kodani, kde v 77 letech 18.listopadu 1962 zemřel. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších fyziků 20. století, v roce 1922 obdržel Nobelovu cenu.  Dánký fyzik Niels Henrik David Bohr (1885 - 1962) Byl součástí generace fyziků, která zhruba v první čtvrtině 20. století vytvořila podobu kvantové fyziky. Právě ta otevřela cesta k atomové bombě, počítačům či urychlovačům. Bohr je známý především díky své práci na modelu atomu z roku 1913. Je to známý "planetární" model, ve kterém elektrony obíhají jaké malé planety kolem svého slunce, tedy jádra s neutrony a protony. To nebyla nová představa. Ale důležité bylo, že Bohr zahrnul do modelu i poznatky kvantové teorie: elektrony se pohybovaly z jedné dráhy na druhou přímým přeskokem. Jednoduše byly v jednu chvíli na jedné dráze, pak na druhé a nikde mezi nimi. (Více jsme o jeho teorii psali v tomto článku.) V době 2. světové války byl už Bohrův model atomu z roku 1913 překonaný, měl totiž řadu slabin. Ale jeho autor stále patřil k předním světovým vědcům. |
Na pátý seminář teoretiků, který se konal v červnu 1936, přijeli vědci z celého světa. Byli mezi nimi jak Němci, kteří směli zůstat doma a kterým Hitler nevadil, tak jejich kolegové ze střední Evropy, kteří se uchýlili do Anglie, USA a jinam. Debatovali o nových částicích, o různých druzích rozpadu, o kvantové elektrodynamice.
Koncem roku 1936 se Bohrovi se synem Hansenem vydali na cestu okolo světa. Profesor měl mnoho přednášek a debatoval s kolegy v Anglii, v USA, v Japonsku, v Číně a v SSSR. Potom ještě musel zajet do Francie a Itálie. Nejbolestnější pro něho byla cesta do Anglie na pohřeb Rutherforda.
Na podzim 1938, po zabrání Rakouska a československého pohraničí, vyslovil Bohr novou teorii. Tentokrát nikoli vědeckou, ale politickou. Prohlásil, že nároky nacistů jsou zákonitě nezkrotné.
Těsně před Vánocemi se podařilo Otto Hahnovi a Fritzi Strassmannovi, chemikům z Ústavu císaře Viléma v Berlíně, rozbít jádro uranu. Když ho ostřelovali neutrony, získali místo něho baryum, prvek o polovinu lehčí než uran. Hahn poslal o tomto revolučním objevu zprávu do jednoho berlínského vědeckého časopisu a současně o něm informoval svou dlouholetou spolupracovnici Lisu Meitnerovou.
Meitnerová byla rakouská židovka, a proto musela emigrovat. Usadila se ve Stockholmu. Dopis od Hahna dostala o vánoční dovolené, kterou trávila se svým synovcem Otto Frischem. Frisch, který utekl z Německa už dřív, pracoval u Bohra.
Při debatě o zprávě z Berlína si oba uvědomili možné důsledky tohoto objevu. "Na jaderné reakci nového druhu bila nejvíc do očí velikost uvolněné energie," řekl později Frisch. Vrátil se do Kodaně a okamžitě z nádraží běžel za svým šéfem. Ten se chystal k cestě za oceán. Mladý fyzik ze sebe začal chrlit závěry svých diskusí s tetou.
Bohr ho vzápětí přerušil a plácl se do čela: "Jak jsme mohli být tak dlouho slepí! To je výborné. Všechno tak musí probíhat. Už jste o tom s Lisou napsali článek?" Během několika vteřin dokázal Bohrův geniální mozek pochopit, co tento proces, vzápětí nazvaný štěpením atomu, znamená.
Frisch okamžitě zopakoval Hahnův a Strassmannův pokus. Ano, reakce probíhá přesně. A potom se s tetou začal po telefonu domlouvat na formulaci zprávy pro londýnský Nature.
Dne 16. ledna 1939 se odehrály dvě události. Z Kodaně odešel dopis do Nature, který obsahoval společnou teoretickou zprávu Meitnerové a Frische o důsledcích štěpení uranu a samostatné Frischovo sdělení o experimentálním potvrzení tohoto objevu. A do New Yorku připlul Bohr. V přístavišti na něho čekali manželé Laura a Enrico Fermiovi, kteří nedávno emigrovali z Itálie, a jeho americký žák John Wheeller. Dánský fyzik jim pod pečetí přísného tajemství ihned vzrušeně sděloval, že Němci rozštěpili atom uranu, že hrozí nebezpečí brzkého vyvolání války v Evropě Hitlerem, že... Všichni tři byli překvapeni Bohrovými nesouvislými zprávami a obavami.
Slovutný dánský kolega předával svým hostitelům tyto informace jako důvěrné. Přesto se zvěst o úspěšných pokusech s atomem mezi fyziky v USA rychle rozšířila. A všichni je spojovali s Bohrovým jménem, třebaže se ten proti tomu bránil, třebaže poukazoval na práce Hahna, Strassmanna, Meitnerové a Frische. Potom Američané poměrně snadno zopakovali experiment s rozštěpením uranu.
Koncem ledna se konala ve Washingtonu konference o teoretické fyzice. Bohr zůstával skeptický. Existuje nejméně patnáct důvodů, které znemožňují praktické využití procesu dělení. Avšak někteří přítomní badatelé byli optimističtější. Je to možné, ale vyžádá si to zřejmě hodně času.
Začátkem února shrnul Bohr do článku pro časopis Physical Review své úvahy o úloze uranu 235. Opíral se přitom o výsledky Frischových pokusů, které mu přivezl z Kodaně další emigrant, brněnský Žid George Placzek.
Po tomto dramatickém začátku amerického pobytu se dánský fyzik uchýlil do klidného prostředí Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, města severně od New Yorku. Tento ústav byl zřízen jako středisko pro výjimečně nadané vědce a nedávno v něm začal pracovat Albert Einstein.
V březnu dostal Bohr telegram z Kodaně: Nabízíme vám funkci prezidenta Dánské akademie. Dvakrát, v letech 1927 a 1934, tuto poctu odmítl, protože se chtěl věnovat vědě. Nyní přijal. Hitler nedávno rozbil Československo. Zákon o nezkrotnosti nároků nacistů, který Bohr vyslovil, zřejmě platí. Proto ani on nesmí zůstat stranou.
Během dvou týdnů po washingtonské konferenci poslali zprávy o uranových pokusech do odborných časopisů vědci z dvanácti států. Bohr a Wheeller přemítali v knihovně princetonského ústavu. Oba fyzici je analyzovali, odvodili obecné podmínky, za kterých je štěpení myslitelné, a vytyčili technické obtíže těchto prací. Z nich vyplynulo, že za současného stavu techniky by si vyžádaly obrovské prostředky.
Tehdy, v předvečer války, se zdály tyto závěry potěšující, poznamenal Aage Bohr. Nicméně britská historička vědy Margaret Gowingovová došla k jinému závěru: "Práce Angličanů a Američanů na atomové bombě ve svých základech přímo vycházely ze statě prof. Bohra a dr. Wheellera."
Začátkem května 1939 se Bohr vrátil do Kodaně. Aniž to tušil, fyzikové ve Spojených státech a ve Velké Británii začali mezitím usilovat o to, aby vláda financovala další atomové výzkumy, které by směřovaly k výrobě bomby. Znali kvality německých kolegů, zvláště Heisenberga, von Weizsäckera a Hahna, a proto se obávali, že už na takovém projektu pro Hitlera pracují.
Dne 1. září Německo přepadlo Polsko a začala druhá světová válka. Ve stejný den vyšel ve Physical Review článek Bohra a Wheellera nazvaný Mechanismus štěpení jádra.
O půl roku později, 9. dubna 1940, obsadila Hitlerova vojska Dánsko a Norsko. Bohr začal organizovat odjezdy lidí, které ohrožovaly nacistické zákony, do zahraničí. Sám dostal od řady předních univerzit a ústavů z celého světa pozvání k pobytu. Všechna odmítl. Musí zůstat, dokud je to možné.
Třetí den okupace poslal Bohr Frischovi, jenž pracoval v Anglii, telegram, ve kterém říkal: "Sdělte Cocroftovi a slečně Maud Reyové v hrabství Kent..." Anglicky: "Tell Mr. Cocroft and Miss Maud Rey at Kent..." Frisch neznal slečnu Reyovou, která bývala vychovatelkou profesorových dětí. Ani Pierels, jemuž text ukázal, si na nikoho takového nepamatoval. Ovšem jednoduchou přesmyčkou a s trochou fantazie z něho vyčetli úplně jinou zprávu: "Radium taken – Radium bylo zabráno..."
Němci zabrali v Kodani radium, zřejmě je potřebují pro své vojenské experimenty. Jako "nepřátelští cizinci", Frisch a Pierels přece pocházeli z Německa, neměli mít o přípravách k výrobě atomových zbraní ani tušení. Přesto jako všichni zainteresovaní fyzici věděli, na koho se mají obrátit. Frisch poslal telegram Georgu P. Thomsonovi, synu sira Josepha, u něhož mladičký Bohr kdysi neuspěl. Thomson vedl právě utvořený výbor pro tyto otázky. Zkomolený telegram se tedy stal jedním z impulzů, které přiměly vědce v Anglii a v USA, aby ještě usilovněji prosazovali výrobu těchto zbraní. A Thomsonův výbor se na počest této depeše nazval "Maud Committee".
Zpočátku se Němci chovali v Dánsku blahosklonně. Bohrův ústav normálně pracoval. Profesor dál studoval dílčí problémy štěpení uranu. Své články posílal do amerických časopisů, nikoli do německých, jak by se bylo slušelo.
V říjnu 1941, tedy čtvrt roku poté, co Hitler přepadl Sovětský svaz, přijeli do Kodaně Heisenberg a Weiszäcker. Třebaže oba měli k nacismu své výhrady, navenek je neprojevovali. Naopak, nově vycházející sláva Velkoněmecké říše je těšila a možnost získání vysokých funkcí je přitahovala. Heisenberg už vedl Fyzikální ústav císaře Viléma.
Heisenberg později tvrdil, že chtěl svému dlouholetému učiteli říci, nebo alespoň naznačit, že němečtí vědci na atomových zbraních pro Hitlera nepracují. Avšak choval se tak podivně, tak neupřímně, že si z toho Bohr odvodil pravý opak. Domníval se, že jeho berlínský žák přijel proto, aby zjistil, nakolik je on informován o výzkumu kolegů ve spojeneckých zemích. A protože předpokládal, že o všem, co mu řekne, bude Heisenberg informovat příslušná místa, byl náramně opatrný. Ostatně o tom, co se děje na britských ostrovech a za oceánem, neměl dánský badatel opravdu ani ponětí.
Bohr se zponenáhla stával jedním ze symbolů cti a nepoddajnosti Dánů. Při různých příležitostech hovořil a psal o svébytnosti a vůli dánské vědy a umění k životu. Tyto myšlenky obsahoval jeho úvod k velkolepé osmidílné encyklopedii Dánské kultury na počátku čtyřicátých let. Ve stejném duchu mluvil v listopadu 1942 při oslavách dvoustého výročí Dánské akademie.
Členem podzemního hnutí odporu se stát nemohl. Jakákoli konspirativní činnost mu byla bytostně cizí, takže by se při první akci okamžitě prozradil. A navíc byl příliš známou osobností, než aby mohl utajeně pracovat. Všichni ho spíše potřebovali jako jednu z vůdčích osobností země. A proto ho odboj vzal pod svou ochranu.
Bohrova rodina se rozrůstala. Erik se oženil. V květnu 1943 se jeho ženě narodila dcera.
Okupanti vystupovali proti Dánům stále přísněji. To vyvolávalo větší odpor odbojového hnutí. Objevovaly se i provokace proti Bohrovi. Například do jeho domu přiběhl neznámý muž: "Zabil jsem německého vojáka. Pomozte mi utéci do Anglie!"
Prostřednictvím britské rozvědky dostal Bohr dopis od kolegy a přítele Jamese Chadxicka. Zval ho do Anglie. Ale fyzik opět odmítl. Musí zůstat doma, ale je možné, že přijde doba, kdy i on bude nucen odejít.
Na sklonku léta 1943 okupace opět přitvrdila. Německá vojska obsadila dánská kasárna. Přestaly existovat "svobodné ústavy Dánska", Bohrův ústav dostal stráž v šedivých uniformách. Začaly platit říšskoněmecké zákony. Celá Kodaň stávkovala. Gestapo zatýkalo. Očekávaly se další demonstrace.
V úterý 28. září přišel k Bohrům jeden cizí diplomat. Upozornil profesora, že mnozí vážení lidé opouštějí Dánsko a že i on by na to měl pomýšlet. A druhý den dostali příkaz odboje: Musíte okamžitě zmizet!
Za jak dramatických okolností musel Niels Bohr prchat s můžete přečíst v prvním dílu tohoto seriálu o životě slavného fyzika.
Další díl jeho životopisu přineseme zase za týden.
