Jaký notebook vybrat? Rychlá pomoc při výběru notebooku

Který notebook vybrat? Podle čeho vybírat? Jakou značku zvolit? Jak moc neutratit a přitom nešetřit na podstatném? Co je důležité a co není? Poradíme Vám, na co určitě při nákupu notebooku nezapomenout a jak se nenechat napálit reklamou.

Jak se vyvarovat zbytečně drahých notebooků - a těch příliš levných

"Dobrý den, chci si koupit notebook, proto jsem se pokoušel najít vhodný typ. Ale nedaří se. Výběr je velký, nechce ale kupovat zbytečně drahý notebook, když se stejnými parametry dá u jiné značky koupit levnější. Prosím, mohli byste mi pomoci vybrat? Potřebuji rychlý notebook, takže Celerony a AMD nechci. Operační paměť alespoň 512 MB, disk 80 GB nebo více. Hodila by se DVD vypalovačka, ale není podmínkou. Displej také nerozhoduje, jde mi zejména o rychlost při práci s Adobe Photoshop, Ilustrator a podobně. Nepotřebuji modem, naopak síťová karta je nezbytná (10/100). Prosím o radu, na jakou značku se orientovat a na jaký typ? Děkuji, Váš čtenář"

FSC LifestylePodobně začíná mnoho emailů a proto se pokusme shrnout doporučení, která jsme našim čtenářům dávali a dáváme. Nečekejte podrobnou rukověť pro výběr notebooku do posledního detailu, spíše základní pravidla, která by měla pomoci nasměrovat se ke správnému výrobku a výrobci. Každý si od notebooku slibuje své - a nelze vše standardizovat. Snad vám i tento minipřehled pomůže při výběru toho správného stroje pro vaše požadavky.

Procesor a displej - dvě nejpodstatnější části notebooku

Začněme u těchto dvou dominant každého notebooku. Nejenom proto, že bez těchto dvou si notebook nelze ani představit. Především tyto dvě nelze vyměnit - případně jen velmi velmi těžko. Při jejich výběru je proto potřeba si dávat největší pozor. Náš modelový čtenář dává zjevně najevo despekt k procesorům Celeron a AMD. Obojí je částečně zasloužené, ale spíše historicky než ze současnosti.

Pro notebooky existují v zásadě dvě skupiny procesorů a dva výrobci. "Třídně" se procesory dělí na:

  • 1. svižnější a úspornější, ale také dražší procesory vyšší třídy (Pentium M, Core Solo/Core Duo, Turion64, Turion64 X2)
  • 2. a pomalejší, energeticky náročnější, ale výrazně levnější procesory nižší třídy (Celeron M a Mobile Sempron).

Proti sobě stojí výrobci Intel (Pentium M, Core Duo, Core Solo, Celeron M) a AMD (Turion64 X2, Turion64, Mobile Sempron). Donedávna mělo výrazně navrch AMD ve stolních procesorech (kterými se zde nezabýváme) a Intel mu to vracel v procesorech pro notebooky. Ani jedno již zcela neplatí - oba výrobci si své prvenství drží, ale rozdíl oproti konkurentovi se výrazně zmenšil a to především v levnější třídě. Zaklínat se tak jednou konkrétní značkou má smysl, ale pouze pokud trváte skutečně na tom nejvýkonnějším - a jste ochotni si za to připlatit. Níže na výkonové stupnici už přijde jen na cenu.

V zásadě lze říci, že až na nejvyšší nároky lze bez problémů srovnávat nižší modely dražší třídy a vyšší modely levné třídy (Celeron M 2,0 GHz tak může být rychlejší než Pentium M 1,8 GHz). Podobná zaměnitelnost pak existuje mezi procesory AMD Mobile Sempron a Intel Celeron M - jejich výkon je v současné době zcela srovnatelný.

Dvě jádra - zcela nová třída

Právě v těchto dnech dochází v procesorovém světě k revoluci. A na vás je si vybrat, zda se k ní za příplatek přidáte. Namísto jednoho výpočetního jádra přichází procesory se dvěma jádry. Lze si to představit jako auto, které namísto jednoho motoru má dva, případně jako pohon na všechny 4 kola namísto dvou. Tento druhý procesor (respektive jádro) přichází ke slovu tam, kde běží hodně aplikací najednou: Word, Excel, Internet, pošta, antivirus, ICQ, atd. Rozdělují si práci a zvládají toho více.

AMD Turion64 X2

Zde se stačil etablovat Intel s modely Core Duo, ale AMD rychle dotáhlo a nabízí procesory Turion64 X2. Jako dříve, Intel si drží mírný náskok v nejvyšších modelech, zatímco AMD silně konkuruje v běžných modelech střední třídy. Podobně jako dříve, kdo tak chce absolutně nejvyšší výkon, jistě si rád zaplatí za nejrychlejší procesor Core Duo, zatímco ti spořivější se mohou spolehnout na střední modely Core Duo a Turion64 X2.

Do konce roku má být většina prodaných nových PC dvoujádrová (alespoň v předpovědích Intelu). Zda tomu tak bude, je otázka. Zatím je příplatek za dvě jádra poměrně strmý. Podobně jako u aut, dvě jádra (nebo 4x4) se mohou hodit, ale stojí o dost více a v běžném provozu zpravidla nejsou zapotřebí. Přínos pro běžné požadavky je zatím menší, dobře se zdůvodní u expertních nároků, u kancelářské práce se vliv dvou jader projeví jen méně.

Co to znamená Centrino? Pytel neznámých komponent

"Proč vlastně zatím nezazněl výraz Centrino, co slyším a vidím tak často v reklamách na notebooky?", se možná právě ptáte. Centrino není procesor a není to ani žádná jiná součástka notebooku. Je to vlastně název balíčku komponent, které dohromady poskládal Intel a dal jim marketingově velmi chytlavý název. Jedná se o balíček procesoru, čipové sady a bezdrátového adaptéru, vše od jednoho výrobce - hádejte kterého... Podobně jako neslavně proslulé balíčky českých bank, i zde Intel nabízí ne zcela "košer" nabídku. Namísto volného výběru komponent je uživateli nuceno vše od značky Intel, s dopadem na kvalitu jednotlivých komponent.

Sada Intel Centrino - procesor, čipová sada, bezdrátový adaptér

Což znamená kombinaci dobrého či alespoň průměrného procesoru, ovšem nanejvýš průměrné čipové sady (viz například silně zastaralý čip i855) a zpravidla podprůměrný bezdrátový adaptér. Centrino velice hezky překrylo svým názvem jednotlivé generace čipů (procesorů, čipových sad, bezdrátových adaptérů), bez rozdílů mezi nimi - v notebooku s nálepkou Centrino se tak můžete stejně dobře potkat s nejpomalejším procesorem Pentium M první generace jako s těmi novějšími. A to samé pak platí především pro méně kvalitní části sady - čipovou sadu a především bezdrátový adaptér. Centrino je tak jistém smyslu daň, kterou uživatel platí za svou pohodlnost, když se spolehne na masivní marketing a nezkoumá, jakého zajíce vlastně v pytli Centrino kupuje.

Naše doporučení

Pro kancelářské a běžné domácí požadavky:

  • rychlý AMD Mobile Sempron 3400+, případně Celeron M 380/390 - velice rychlé a výkonné procesory, které nezničí peněženku

    Expertní aplikace a nejmodernější hry:

  • Intel Core Duo T2600 - to absolutně nejlepší, co dnes lze získat, za patřičně nehoráznou cenu (pro mírně spořívější experty pak AMD Turion64 X2 TL-60 2.0 GHz)

    Speciální akce:

  • zlevňující Pentium M či AMD Turion64 - nepatří mezi nejrychlejší, ale nabízí některé zajímavé vlastnosti navíc (úsporný provoz či u AMD podporu 64 bitů). Je to trochu jako koupě auta se slabším motorem, ale lepší vnitřní výbavou.

    Displej - okno do duše notebooku

    Jaký displej, takový komfort z práce. Neplatí to zcela 100procentně, ale solidní displej o mnohém svědčí. Čím vyšší rozlišení nabízí displej, tím větší pracovní plochu vám vlastně dává k dispozici. Svou úhlopříčkou bude displej notebooku vždy malý (dokud nebude skládací...), ale rozlišením je možné to vylepšit. Při extrémně vysokých rozlišeních (například 1600 x 1200 bodů na displeji s 15palcovou úhlopříčkou) si uživatelé sice již začínají stěžovat na malé písmo, to však lze ve Windows zvětšit. Zvětšení fontu ale může v některých starších programech deformovat písmo v menu či dialozích. Přesto, pokud si můžete dovolit vyšší rozlišení než základních 1024 x 768 bodů, rozhodně se to vyplatí při jakékoliv úhlopříčce. Pro standardní úhlopříčky s poměrem stran 4:3 doporučujeme pro 15palcový notebook rozlišení 1400 x 1050 bodů, případně i zmíněné extrémní 1600x1200 bodů. Pro širokoúhlé pak rozhodně alespoň 1280x800 bodů pro širokoúhlý 14palcový displej, u 15palcového je špička dnes 1680 x 1050 bodů.

    Větší než 15palcové úhlopříčky lze doporučit jen pro převážně (velmi) stolní použití, menší než 14 palců pro extrémní cestovatele. Širokoúhlé 14palcové displeje skýtají možnost, jak zmenšit notebook a zachovat přitom jakžtakž rozumnou pracovní plochu displeje. 15palců je pro rozumnou práci asi nejlepší volba (i za cenu mírného zvětšení plochy notebooku). Jak velký rozdíl je pak samotné rozlišení, to lze snadno spočítat: 1680 x 1050 bodů je 2,24x větší pracovní plocha nežli nejběžnější rozlišení 1024 x 768 bodů. Ideálně vizualizuje srovnání jednotlivých rozlišení ilustrace níže - klikněte na obrázek pro srovnání všech rozměrů obrazovek v plném rozlišení v novém okně (převzato z encyklopedie Wikipedia.org).

    Širokoúhle nebo "normálně" - volba mezi extrémy?

    Dříve byla technologicky dána pouze jediná volba poměru stran obrazu - 4:3. Nyní však je svět příjemnější, nabízí volbu. Pro ty konzervativnější klasických 4:3, tedy poměr známý z televize. Pro modernější nekonvenční uživatele poměr 16:9, případně 16:10. Volba mezi těmito typy není snadná, zvláště když i širokoúhlé displeje již výrazně zlevňují. Čistě z pohledu ceny 4:3 stále vítězí, ale asi už ne dlouho. Z pohledu uživatele je to o zvyku. Větší šířka displeje může být využita více (či méně): ideálně se hodí na umístění lišty Windows na levém či pravém boku, to je však pro mnoho uživatelů příliš velký skok. Přidaná šířka se hodí také na různé nástrojové lišty. Při dostatečném rozlišení displeje je pak lahodným pohledem čtení dvou stránek ve Wordu či v Acrobatu najednou. Samozřejmě takový displej trumfuje při sledování DVD, ale naštěstí jeho výhody nejsou omezeny pouze na tuto oblast. Klasický formát má však svou sílu též - především ve své klasičnosti, některé aplikace se nemusí vyrovnat se širokoúhlým displejem zcela se ctí. A pro některé uživatele platí totéž.

    Naše doporučení - úhlopříčka a rozlišení

    Za hranici možností peněženky (i oka):

  • 15,4" 1680 x 1050 (WSXGA+) nebo 15" 1600 x 1200 bodů (UXGA)

    Dostupný luxus pro vyšší požadavky:

  • 15,4" 1280 x 800 (WXGA) nebo 15" 1400 x 1050 bodů (SXGA+)

    Pro náročné cestovatele:

  • 14,1" 1280 x 768 (WXGA) nebo 14" 1400 x 1050 bodů (SXGA+)

    Nejlevnější volba:

  • 15" 1024 x 768 bodů (XGA)

    Ideální kvality displeje - čitelný jako list papíru

    Vysoký jas a dobrá čitelnost, tak snadno lze shrnout požadavky na displej. S ohledem na úspory energie bychom k nim přidali ještě široký rozsah regulovatelnosti jasu, čím více stupňů regulace, tím lépe. Dobrá čitelnost však není tak snadno dosažitelný parametr, jak by se mohlo zdát: i jen čitelnost ze strany není vždy perfektní. Sporná je poslední inovace a hit v oblasti displejů aneb lesklý displej (Glare). Ten zvyšuje čitelnost a za ideálních podmínek je to opravdu obraz k pokoukání, ale za cenu prudce zvýšených odrazů okolí, především bílých a světlých barev, tedy například klasické bílé košile v obleku.Jako by výrobci zapomněli, že povrch displeje by neměl napodobovat zrcadlo, ale okno... Zde si každý uživatel musí vyzkoušet sám, zda mu lesklý povrch za pravděpodobné zvýšení odrazů stojí. Je to hezké, ale (příliš) často nepraktické.

    Ne tak neřešitelný problém je jas displeje. Čím vyšší, tím lepší - jenomže zajedno jsou takové displeje dražší a za druhé spotřebovávají úměrně jasu více energie. V ideálním případě tak lze velice jasný displej ztlumit až na takřka neviditelnou úroveň a mít výhody obojího: jasného obrazu a v případě potřeby úsporný provoz. Žel, ačkoliv u stolních displejů je jas (uváděný v candella na metr čtvereční) již běžným parametrem, u notebooků se výrobcům úspěšně daří tento parametr skrývat před neinformovanými uživateli. Ona by totiž jeho hodnota nebyla nijak slavná. Nezbývá tak než si tento parametr vyzkoušet fyzicky, ideálně při srovnání vícero notebooků při nejvyšším a nejnižším jasu.

    Vadné pixely - co podniknout proti nim?

    Dříve byl tento problém výraznější, ale i se zlepšujícími se výrobními postupy zůstává nepříjemný. Vadné pixely jsou neovladatelné, vadné body na matrici displeje - tyto body buď stále svítí nebo naopak nesvítí vůbec, což je při používání displeje velmi rušivé (speciálně, když víte, že ten svítící bod tam prostě je – a přitahuje pohled!). Vznik vadných pixelů je dán náročným výrobním procesem a nelze je zcela vyloučit. I česká právní úprava tak umožňuje uznat displej s několika málo pixely jako funkční (ne-vadný). Nicméně nikdo nechce skončit se svítícími či mrtvými body na displeji notebooku.

    I zde naštěstí existují alespoň částečně nástroje, jak toto lze vyřešit. Při nákupu v kamenném obchodě má kupující nárok na předvedení kupovaného zboží a i bez zapojení akumulátoru či zahájení instalace lze nabootovat z optické mechaniky například do Knoppix Linuxu a ověřit si prohlídkou displeje v různých barvách, zda někde není chyba (prodávající z tohoto pochopitelně nebude unešený, kdo by chtěl, aby mu zůstal Černý Petr).

    Při prodeji bez osobního kontaktu se vyplatí využít možnosti vrácení zboží do určité doby, při vybalování notebooku je však třeba myslet na omezení daná nepoužívaností vybavení pro jeho bezproblémové vrácení (viz nabootování operačního systému z CD či DVD, neinstalace operačního systému Windows XP a nezapojování akumulátoru).

    Co by mělo displej pohánět? Speciální čip nebo integrované grafické jádro

    Za ovládání displeje nese zodpovědnost grafický systém. Ve zjednodušeném rozdělení lze říci, že se může vyskytovat ve dvou formách: speciální grafické čipy (drahé, rychlé, s vyšší spotřebou) a grafická jádra integrovaná v čipové sadě (levné, pomalé, s nižší spotřebou). Samostatný grafický čip má velké množství tranzistorů specializovaných na specifické výpočetní úkony, zatímco grafické jádro integrované v čipové sadě má jen nezbytné množství tranzistorů pro zajištění základních, naprosto nutných funkcí. Navíc integrované jádro nemůže běžet na tak vysokém taktu (v takových "otáčkách") jako samostatný čip. V pomalých integrovaných grafických jádrech vede Intel, ve výkonných samostatných grafických čipech si trh dělí mezi sebou ATI a nVidia.

    Z nouze ctnost, ale někdy podstatná je, že menší počet tranzistorů a nižší takt (otáčky) se rovná menší spotřebě energie u integrovaných jader. Druhým významným rozdílem (již však negativním) je, že integrované jádro nemá vlastní paměť pro grafická data, ale využívá operační paměť a přístup k ní musí sdílet s ostatními aplikačními daty, čímž se ještě více snižuje rychlost již tak pomalé operační paměti. Samostatný grafický čip disponuje specializovanou pamětí, která je určena pouze pro grafická data a komunikuje s grafickým čipem po vlastní specializované sběrnici velmi vysokou rychlostí.

    Samostatný grafický čip (ATI Radeon či nVidia GeForce) je cosi jako turbo pro grafický výkon, zatímco to druhé (Intel GMA900/950) je spíše dvoutaktový motor. Naštěstí toto platí pouze pro výkon v trojrozměrné grafice (3D), tedy pro hry, designérské aplikace a expertní systémy. Pro běžnou práci ve dvou rozměrech (2D) je rozdíl v rychlosti zobrazování zanedbatelný a negativní vliv integrovaného jádra se projevuje především ve snížení rychlosti komunikace s operační pamětí. Opět, toto je citelné v náročných aplikacích, ne však při práci s kancelářskými programy. I mezi jednotlivými integrovanými grafickými jádry a grafickými čipy existují rozdíly, probrat všechny detaily by však přesáhlo rámec užitečnosti a srozumitelnosti tohoto článku.

    Obecně lze říci, že vyšší číslo znamená lepší výkon v rámci stejné řady (nVidia GeForce Go 6200 až 7900 GTS, či ATI Mobility Radeon X300 až X1900) a že i v integrovaných sadách mají zpravidla co do 3D výkonu navrch sady ATI a nVidia oproti Intelu. U integrovaných sad navíc hrozí riziko nižší použitelnosti s novým operačním systémem Windows Vista a jeho náročným vizuálním rozhraním Aeroglas (například všechny čipové sady Intel s integrovanou grafikou mimo nejnovějších čipů řady i945). Do budoucna se proto vyplatí u výrobců sledovat logo "Ready for Microsoft Windows Vista", které osvědčuje, že grafický čip zvládne nároky (výrazně vyšší oproti dnešním Windows XP), které na něj bude klást Windows Vista se svým graficky vyšperkovaným rozhraním Aeroglas.

    Jak rychle poznat, zda se jedná o integrovanou grafiku?

    Pokud je v popisu velikosti videopaměti uvedeno čarovné slůvko "až", případně vícero variant velikosti videopaměti, jedná se stoprocentní jistotou o integrovanou grafiku (například "čip SiS M760GX až se 128 MB VRAM" - VRAM je zkratka pro video RAM, zde je to však zavádějící údaj, protože se jedná o sdílenou operační paměť, nikoliv speciální grafickou paměť). Pouze integrovaná grafika umožňuje variabilně měnit velikost videopaměti (protože si právě tolik "ukousne" z operační paměti), samostatný grafický čip má vždy pevně danou velikost své specializované grafické paměti.

    Varovat je nutné před samostatnými grafickými čipy nižší třídy, které si suplují část vlastní videopaměti z operační paměti. Tyto čipy vznikly jako kříženec výše uvedených přístupů s menší vlastní pamětí a volitelně sdílenou operační pamětí, pro chvíle kdy je potřeba více grafické paměti než kolik má karta. Výkon těchto čipů většinou není výrazně lepší nežli u integrovaných jader, vzniká však dojem kvalitnějšího vybavení notebooku vlastní grafikou. Slabou, ale přeci jen výhodou těchto čipů je však (alespoň většinou) bezproblémová podpora nového systému Windows Vista (oproti starším čipovým sadám s integrovanou grafikou).

    Naše doporučení

    Mobilní herní maniak či uživatel náročných 3D grafických aplikací:

  • samostatný grafický čip střední či nejvyšší třídy (ATI Radeon X700/X1600/1900, nVidia Go7600/7900) s 256 MB videopaměti

    Běžný uživatel multimédií a kancelářských aplikací:

  • některá z nejnovějších integrovaných čipových sad s grafickým jádrem (čipové sady ATI, nVidia, Intel GMA950)

    Herní maniak s velmi nízkým rozpočtem, příležitostný uživatel 3D aplikací:

  • samostatný grafický čip s částečně sdílenou operační pamětí (ATI a nVidia čipy s přívlastky HyperMemory a TurboCache s "až" 256 MB videopaměti)

    Operační paměti tak akorát - a do budoucna rozšířit

    Paměť je nenápadná část notebooku, která však často rozhoduje o výkonu více nežli samotný procesor, zvláště když na ní někteří výrobci šetří. Co do velikosti, 512 MB paměti je dnes naprosto optimální startovní vybavení a vzhledem k cenám není důvod, proč se spokojit s menší velikostí. Čím více paměti, tím méně musí procesor hledat data na disku, případně je odkládat a přesouvat mezi pamětí a diskem. 1 GB je tak pro Windows XP zcela optimální a mělo by postačit i jako dostatečně dobrý odrazový můstek pro budoucí systém Windows Vista. Pokud není zbytí, pak je 256 MB dostatečných - ale opravdu jen pro začátek.

    Do budoucna je pak paměť notebooku jedna z nejsnáze rozšiřitelných součástek. Při nákupu se jen vyplatí ověřit si, zda paměť zabírá jeden nebo dva sloty. Lepší je samozřejmě pouze jeden slot a druhý volný pro budoucí rozšíření (jinak zůstane druhý modul při rozšíření neužitečně ležet ladem). Potenciální komplikací může být kombinování paměťových modulů rozdílných velikostí (a od rozdílných výrobců, s různými rychlostmi). Prodejce by však v tomto případě měl být vstřícný a umožnit vrácení peněz, případně vyzkoušení nového paměťového modulu před prodejem. Druhou potenciální komplikací může být umístění paměťového slotu pod klávesnicí, případně jinde uvnitř notebooku, s menší přístupností zvenčí (ideální je přístup po odšroubování jednoho dvou šroubků a odejmutí krytu na dně notebooku - pak zvládne rozšíření paměti i pouze mírně odvážný uživatel svépomocí).

    Co do rychlosti, existují různé přístupy - například procesory AMD mají velkou výhodu v přímé komunikaci procesoru a paměti, kdy není úzkým hrdlem provoz procházející nejdříve čipovou sadou a následně do paměti. Naopak Intel má zpravidla větší vyrovnávací paměť (až 2MB versus 1 či 0,5MB), díky které je schopen více dat načítat dopředu a zpracovávat lokálně, bez nutnosti komunikace s pomalou pamětí. Podobný dopad na výkon může mít použití dvoukanálového přístupu (musí být podporováno procesorem u AMD, či čipovou sadou u Intelu), kdy (zjednodušeně) data tečou dvěma proudy namísto jedním mezi pamětí a procesorem, což výrazně zvyšuje rychlost paměti a projevuje se až několika procentním růstem výkonu celé sestavy. Obecně však lze říci, že daleko více bude rozhodovat samotná velikost paměti, teprve s odstupem na dalších místech pak rychlosti, druh a způsob komunikace. Při značném stupni zobecnění lze tvrdit, že notebook s 1 GB paměti bude téměř vždy rychlejší než jiný notebook s 256 MB, i pokud bude používat výrazně pomalejší komponenty.

    Džungle rozhraní - průlet tunelem

    Volba různých rozhraní a výběr vhodné kombinace je téma na samostatný článek. Zmiňme zde alespoň to nejpodstatnější. Rozhraní můžeme dělit na staré (archaické, často však stále potřebné), standardní (bez nich opravdu nelze existovat) a luxusní (ty si lze vybrat podle potřeb a peněz).

    Ke starým rozhraním patří sériové, nejčastěji používané pro spojení s mobilními telefony či měřícími přístroji. Další takové je paralelní, používané pro tiskárny. Port PS/2 umožňuje připojit klávesnici a myš. Pokud nemáte žádnou ze starších periferií, neberte na tato rozhraní ohled - spíše naopak, do budoucna jejich význam prudce klesá a na notebooku zbytečně zabírají místo.

    Zlatým standardem všech rozhraní je USB, nyní ve verzi 2.0 - a u něj rozhoduje počet portů. Jeden je nedostačující (nákup externího USB hubu je nezbytný), dva je operační minimum, tři a více je skvělé. Samozřejmostí je u většiny notebooků též rozhraní PCMCIA pro rozšiřující karty (čtečky paměťových médií, doplňující rozhraní, bezdrátové adaptéry, atp.). Nyní je PCMCIA nahrazována sloty ExpressCard, ale ty už patří spíše do luxusní třídy. Dříve bylo obvyklé mít v notebooku dvě pozice pro tyto karty, vzhledem k pokročilé integraci mnoha funkcí do notebooku dnes již není až taková potřeba po vícero slotech. Optimální pro maximalisty je však kombinace obou slotů - jednoho staršího PCMCIA a jednoho nového ExpressCard. Samozřejmostí u každého notebooku je výstup na monitor - VGA rozhraní. Ideálně je podporováno grafickým systémem tak, aby bylo možné zobrazovat na displeji notebooku a na externí obrazovce rozdílný obraz (rozšířená pracovní plocha).

    Mezi luxusní rozhraní lze zařadit vše ostatní: S-video pro výstup na televizi, FireWire pro komunikaci s digitálními videokamerami, infračervené rozhraní pro komunikaci s mobilními telefony a ostatními notebooky či třeba tiskárnami (pomalu ustupuje rádiovému rozhraní Bluetooth), DVI rozhraní pro kvalitní zobrazení na digitálních displejích, dokovací rozhraní pro připojení ke stolnímu doku (pro rychlé zapojení notebooku v kanceláři bez připínání mnoha kabelů). Přidejme speciality jako čtečky otisků prstů, čtečky karet Smart, videokamery integrované ve víku displeje nebo čtečky paměťových karet (čím více formátů tím lépe).

    Komunikaci zvládají nejlépe síťový adaptér s podporou gigabitové rychlosti (1000 Mbit/s) namísto zatím stále ještě obvyklejšího 100 Mbit/s (FastEthernet), případně bezdrátová síť WiFi (ideálně s rychlostí 54 Mbit/s - 802.11g, pro maximalisty i s podporou standardu 802.11a) nebo osobní bezdrátová síť Bluetooth (ideálně ve verzi 2.0 alias EDR - Enhanced Data Rate). Bluetooth, gigabitová pevná síť i bezdrátová síť WiFi však patří k nadstandardu. U mnoha levných notebooků to může být i čistě pouze síťový adaptér 100 Mbit/s pro pevnou síť a tím výběr končí. Co je však vždy na palubě, je faxmodem pro spojení přes telefonní linku rychlostí maximálně 56 kbit/s.

    Naše doporučení:

    Dostatečné finanční zdroje:

  • berte vše, co potřebujete dnes či v blízké budoucnosti, a klidně i něco navíc

    Nedostatečné finanční zdroje:

  • pokud šetříte, s výjimkou výstupu S-video, DVI a plnohodnotné gigabitové sítě lze prakticky vše ostatní provozovat přes rozhraní USB 2.0 či PCMCIA (a tudíž zbytek dokoupit později v případě potřeby, i když za příplatek)

    Optická mechanika - pouze jedna ta správná

    Díky propadu cen opravdu již není důvod, proč uvažovat jinak. Snad jen pokud opravdu opravdu šetříte, pak stojí za to vzdát se pohodlí DVD přepisovačky. Jinak je však konečně na trhu dostatek notebooků, které mají i při velmi nízké ceně DVD přepisovačku již v základu - a ve vyšších třídách je to naprosto standardní, zcela samozřejmý kus vybavení. Vše ostatní znamená jen příliš velké kompromisy do budoucna. Na samotné rychlosti mechaniky již tolik nesejde, musí podporovat média jak plusové DVD+R/RW, tak mínusové DVD-R/RW a i přes horentní ceny takovýchto médií, měla by být schopna zapisovat ve dvou vrstvách (DL - Dual Layer). Pokud však musíte šetřit, vězte, že i v budoucnu lze snadno přes USB rozšířit na externí DVD přepisovačku (za cca 3000 Kč), interní řešení je však nesrovnatelně komfortnější.

    Provedení a konstrukce - kde se skutečně liší kvalita od plastů

    Asi tak jako u auta nepoznáte na první pohled, jak kvalitní má podvozek, jak se chová při jízdě a jak odolné je v případě nárazu, podobně na noteboocích není napoprvé zřejmé, jakou konstrukci mají a jak kvalitně jsou postaveny. Honba za papírovými šampióny a maximálními úsporami ve výrobě tak tvoří notebooky, které mají skvělé vybavení - a po pár měsících jim odpadávají panty, rozestupují se, vržou a praskají plasty. Z čím měkčího plastu je notebook postaven, tím horší. Rychlotest pro otestování kvality notebooku je poněkud drastický, ale účinný: zvedněte notebook a po diagonále jej ohýbejte protisměrně (v pravém předním a levém zadním rohu tlačte dlaně opačným směrem). Pokud se více prohne nebo zavrže, je to špatné. Podobně vezměte jej uprostřed a zatlačte na prostředek víka displeje - čím více se prohne, tím horší. Notebooky z tvrzených tvrdších plastů a s titanovými či hořčíkovými výztuhami se zde okamžitě poznají od levného podprůměru. Tato klíčová slova (titanium, magnesium) se vyplatí hledat v popisu konstrukce notebooku.

    Velice výrazně se toto projevuje v testech repasovaných notebooků: výrobně a hardwarem stejně staré notebooky Dell a IBM (cca 3 až 4 roky) se od sebe naprosto liší v pocitu při používání: zatímco IBM řady T41 nebo T23 vypadá takřka jako by vyšlo z továrny (žádné odstouplé plasty, žádné zvukové efekty při otevírání či manipulaci, vše perfektně licuje, žádné prohýbání při zvýšeném tlaku), Dell Latitude C610 i C840 dávají najevo svůj věk i konstrukční úspory vrzajícími plasty, velkou vůlí v kloubech, rozviklanými moduly mechanik, prohýbající se konstrukcí základny a ještě více víka. U méně jmenovitých značek pak dochází ke ztuhnutí či naopak přílišnému uvolnění kloubů, k upadávání kloubů, praskání plastů, odírání a odpadávání barvy, rozestupování se plastů a k všudypřítomnému zvukovému popraskávání a skřípění při sebemenším pohybu.

    Zkrátka, při nákupu notebooku se vyplatí zvážit, čím si notebook bude muset projít a odpovídajícně tomu dimenzovat i jeho vnější schránku. Asi je zbytečné kupovat si na doma notebook s armádní certifikací pro odolnost vůči vibracím a pádům (viz některé notebooky Panasonic), ale pro častější cestování už je notebook s titanovou či hořčíkovou schránkou takřka nezbytný (jinak si po roce budete stále více vozit hromadu plastu, i když levnou, a stále méně tichý a funkční notebook, protože kvalitní schránka přeci jen stojí více). Žel, moderní trend je akcentovat co nejnižší cenu při stále větším opomínání kvalitní stavby notebooku (lze jen s napětím očekávat, nakolik se například značce Lenovo podaří udržet skvělou konstrukci notebooků vyšší třídy ThinkPad T či X - máme oprávněné obavy, že i zde se v budoucích modelech může prosadit tlak na nižší výrobní náklady).

    Právě tak nelze snadno vypozorovat praktické speciality některých notebooků, jako je například klávesnice uložená ve vodotěsné vaně s "odtokem". Podobné věci (které také dosti prodražují konstrukci notebooku) běžný uživatel neocení, dokud na svůj notebook poprvé nepřevrhne skleničku coly či hrnek kávy. Pak nadchází hodina pravdy, ve které hodně levných notebooků své uživatele jednou provždy zklame. Žel opět jen málo kupujících ctí osvědčené pravidlo, že „nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat nejlevnější věci“ – co nejnižší cena dnes jednoznačně vítězí na úkor promyšlenější konstrukce, která nemusí být ani o tolik dražší - a v delším horizontu se rozhodně vyplatí.

    Pragmaticky a bez ohledu na reklamu

    Při výběru notebooku se vyplatí chovat se maximálně pragmaticky, nedat na pozlátka ani na příliš výhodné nabídky. Vyplatí se vyjít ze současných potřeb, vědět, co je skutečně nutné a co lze oželet. Pokud možno odolat reklamě, která často zavádí i "dobře míněným" doporučením některých prodejců. Rozhodně se vyplatí vidět a srovnat notebook na vlastní oči (především displej), i kdyby se nakonec měl koupit přes Internet (jakkoliv amorální se toto může zdát vůči provozovatelům čistě kamenných obchodů). Spíše nežli trvat dogmaticky například na "značce" Centrino se vyplatí vybrat notebook podle konkrétních parametrů, které má rychlostí a vlastnostmi splňovat - viz například naše doporučení pro typická použití a obvyklé nároky. Bezpochyby, každý uživatel má vlastní představy a nelze tak vystihnout všechny kombinace požadavků, ale v hlavních parametrech je trh poměrně přehledný a srovnatelný, když se podaří dekódovat na první pohled matoucí šíři nabídky nejrůznějších procesorů, rozhraní, grafických systémů, atd. V následujícím díle se podíváme na výběr notebooku z pohledu záručních plnění a schopností servisu.

    Příště: Jak kdo servisuje a co kterému výrobci říká slovo záruka?