I inteligentní lidé se mohou pohádat o kost. Už šestým rokem to předvádí paleontologové. V roce 2005 tým v čele s paleontoložkou Mary Schweitzerovou zveřejnil studii, podle které se jim v pozůstatcích 68 milionů let staré fosilie tyrannosaura podařilo najít zbytky měkkých tkání vyhynulého zvířete. Autoři postupně objevili stopy krevních cév, krvinek a některých bílkovin.
Jak se ukázalo, objevili také mediální zlatou žílu (zpráva neunikla žádnému velkému médiu) a sobě nové zaměstnání. Od roku 2005 totiž tým nedělá v podstatě nic jiného, než že hájí svá původní tvrzení. Rychle se vyrojily výtky, které mají v podstatě jedno společné: podle kritiků nejde ani tak o objev nového oboru palentologie, jako o kontaminaci staré zkameněliny moderním biologickým materiálem.
V kostech zkoumaných Schweitzerovou a kolegy se zachovaly jen uvnitř vlákna dobře schované kousky kolagenu (vyznačené barevně). Podle vědců to znamená, že bílkovina je skutečně stará a postupně "zvětrávala" od vnějšku.
Schweitzerová a spol. vydali už na svou obranu řadu vědeckých statí, tu poslední z nich minulý týden v časopise PLoS ONE (je zdarma dostupná zde). V ní se snaží ukázat, proč si máme myslet, že nedošlo ke znečištění vzorku.
Detaily jsou technicky poměrně složité, ale princip prostý. Vědci se důkladně zaměřili na bílkovinu, kterou v kostech objevili. (byl to kolagen: základ pojivých tkání včetně kostí, takže je ho v nich ohromné množství). Snažili se zjistit, přesně ze kterého místa v téhle látce vypadly drobné kousky, které se pak podařilo identifikovat. Zjistili, že všech jedenáct kousíčku pochází z vrstev uvnitř vlákna bílkoviny.
Právě tyto partie bílkoviny jsou nejlépe chráněny proti vnějším vlivům. Kdyby šlo skutečně o novodobou kontaminaci, dalo by se předpokládat, že se zachová i nějaký kousek z povrchu bílkoviny. Takže buď si s vědci zahrála opravdu velká náhoda, nebo jde skutečně o látku, kterou postupně od vnějšku ohlodával zub času.
A jede se dál močálem černým kolem bílých skal
Argument je zajímavý, ale není nepochybně tak neprůstřelný, aby uzavřel tvrdou bitvu o měkké tkáně dinosaurů. Pro řadu vědců jsou bílkoviny z dinosaurů příliš nestravitelným soustem: "Určitě lze získat biologické zbytky staré 80 až 100 tisíc let, ale jak je to u starších nálezů, to se zatím odborníci neshodnou," komentuje situaci v oboru Ivan Horáček z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Problém je především v tom, že vědci ani úplně přesně neví, co mají hledat: jak mají tělesné tkáně staré miliony let vypadat. Jisté je, že se při vysoušení a dalších dějích radikálně proměňují a nakonec jen stěží připomínají původní látku. Rozhodně neplatí, že by se vědci podívali na vzorek pod mikroskopem a hned věděli, co před sebou mají: "Postupy rekonstrukce zahrnují i řadu statistických metod založených na tom, co víme o rozpadu a proměnách biologického materiálu v průběhu času," říká Ivan Horáček.
Kvůli těmto a dalším problémům je v současné situaci nejlepší jednoduše čekat, domnívá se Ivan Horáček: "Nelze vyloučit ani potvrdit, zda objevy jsou nebo nejsou kontaminovány moderním materiálem," krčí rameny. Věda podle něj má pádný důvod k opatrnosti: varovný případ z nedávné minulosti.
Pojďme si číst mamuty"DNA lze zatím běžně získávat ze zamrzlých savců pleistocénu, například mamutů, nosorožců či koní na Sibiři se stářím kolem třicet tisíc let," říká Martin Košťák z Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty v Praze. Biologické zkoumání podobně starých pozůstatků z vhodných geografických pásem (v tropech se DNA zachová podstatně kratší dobu než na Sibiři) zažívá boom. O projektu paleogenetické laboratoře pro zkoumání fosilních vzorků se uvažuje i v Praze, a to na Přírodovědecké fakultě v Praze v rámci projektu nového kampusu Globcentrum. Ale ani "jenom" několik desítek tisíc let staré vzorky nestačí na oživování vyhynulých zvířat. "Zatím se podařilo získat řádově první stovky sekvencí, pro "naklonování" jsou jich zapotřebí tisíce," říká Martin Košťák. Představa, že by se podařilo rekonstruovat DNA starou více než 65 milionů let, je tedy realitě dnes velmi vzdálená. Ale třeba se dočkáme dalšího překvapení. |
V druhé polovině 90. let přišel boom prací o DNA z fosilních pozůstatků člověka. Ročně se jich objevovaly stovky. Ale po několika letech zkoumání a vylepšování postupů se zjistilo, že ve většině případů šlo o kontaminaci kousky DNA přímo v laboratoři. "Dnes proto platí velmi striktní postupy. Nálezy se například rozřezávají na půl a zkoumají se nezávisle ve dvou laboratořích najednou," popisuje Ivan Horáček. Počet nových objevů se najednou radikálně snížil ze stovek na jednotky.
"Těžko v tuto chvíli říct, čeho se dočkáme v případě nálezů tkání dinosaurů a dalších extrémně starých biologických zbytků," odmítá tedy i na základě historických zkušeností spekulovat český biolog.
Kdy přijde Jurský park?
Jisté je, že se jen tak nedočkáme klonovaných dinosaurů. K tomu bychom pro začátek potřebovali jejich genetickou informaci se vším všudy (a spíše by ani to nestačilo, ale to nechme prozatím stranou). A na to je DNA jednoduše moc dlouhá.
V buňce vyspělých tvorů, jakými jsou lidé i dinosauři, je "šroubovice" naskládána a zabalena do velmi malého prostoru. Kdybychom ji však natáhli do maximální délky, měřila by DNA z jedné lidské buňky o hodně více než metr. Že by její dlouhé a křehké vlákno mohlo přežít z dob dinosaurů před 65 miliony, to si vědci nedokážou vůbec představit. Uvažují spíše v řádech desítek tisíc let (viz. boxík Pojďme si číst mamuty).
Přesto díky malým zlomkům tkání ve velmi starých kostech můžeme získat unikátní pohled "pod kapotu" dinosaurů. Objevené bílkoviny si tělo vyrábí na základě instrukcí v DNA. Tu podle nich nezrekonstruujeme, tj. nepostavíme továrnu jen podle auta, které z ní vyjelo. Pokud ale dostatečně znáte jiné "autofabriky" (DNA dnešních živočichů), můžete jen z pohledu na detaily vozu (nebo jeho díly) docela dobře odhadnout, jakým postupem se co vyrábí.
Krok za krokem
Zatím jde ovšem jenom o teorii. Objevy, které zkoumání zbytků měkkých tkání dinosaurů přineslo, nejsou zrovna revoluční. Vědci například zjistili, že nalezená dinosauří bílkovina se velmi podobá stejnému typu bílkoviny u ptáků. Vzhledem k tomu, že ptáci jsou přímými potomky dinosaurů (na rozdíl od ještěrů - to jenom pro připomenutí), není to velké překvapení.
Schweitzerová a spol. ale nemají na "velké objevy" mnoho času. Musí se hlavně snažit, aby jejich myšlenkové dítě přežilo palbu ze všech stran. Pokud oni i jejich hypotéza vytrvají, bude to samo o sobě dost velká revoluce.
