V době, kdy na budoucím prvním kosmodromu světa – Bajkonuru – probíhaly prověrky první vypouštěcí rampy pro mezikontinentální balistické rakety typu R-7, měli sovětští vojenští představitelé jasno:
Tato raketová střelnice u železniční stanice Tjura-Tam v pustých kazašských stepích je sice výhodná pro vývojové zkoušky nové zbraně, ale nehodí se pro její efektivní nasazení proti tehdejšímu nejdůležitějšímu protivníkovi SSSR, Spojeným státům americkým.
Start rakety Ciklon-3 s mteorologickou družicí Meteor 3-5
Původně požadovaného doletu 11 500 kilometrů podle posledních propočtů raketa s nukleární hlavicí zatím nedosahovala. Bylo proto nutno nalézt způsob, jak ohrozit cíle v Severní Americe. Požadavkem samozřejmě bylo i maximální možné utajení a co největší vzdálenost od amerických leteckých základen, obklopujících Sovětský svaz.
Řešením se jevilo zamířit mezikontinentální balistické rakety na USA severním směrem, přes severní zemský pól. Nevyužije se tak sice dodatečná rychlost zemské rotace jako při startech východním směrem, ale trasa bude nejkratší možná.
Rozhodnutí padlo 11. ledna 1957, kdy Rada ministrů SSSR vydala vládní nařízení o vytvoření základny s krycím názvem "Angara", kde měly být rozmístěny první pluky strategických raketových vojsk.
Neprostupná tajga a v zimě -35 stupňů
Ministerstvo obrany jmenovalo zvláštní pracovní skupinu pro výběr konkrétního místa pro základnu, přičemž se uvažovalo o severních oblastech evropské části Ruska nebo o severozápadní Sibiři. Podmínkou byla i blízkost železniční trati, protože železnice v té době byla jediným možným dopravním prostředkem jednotlivých bloků raket R-7.
Těmto podmínkám nakonec nejlépe vyhovovalo okolí řeky Jemcy v blízkosti železniční stanice Pleseckaja u vesničky Pleseck v Archangelské oblasti. Strmé jižní svahy údolí podél řeky tekoucí od západu a pomalu se stáčející na sever se skalnatým podložím představovaly ideální podmínky pro stavbu ramp.
Železniční stanice Pleseckaja
Neprostupná tajga pomáhala v utajení nové základny nacházející se přibližně 180 km jižně od města Archangelsk. Ještě v zimě počátku roku 1957 dorazily na místo první ženijní oddíly, které musely neustále bojovat s teplotami klesajícími pod -35 °C a s hlubokým a neustále se sypajícím sněhem. Ani jaro nepřineslo zlepšení.
Tající sníh rozbahnil nezpevněné cesty, což značně vadilo přesunům těžké stavební techniky, a množství vody způsobilo záplavy. Po půldruhém roce se díky těmto těžkostem stavba základny dostala do tak velkého skluzu, že se tehdejší generální tajemník komunistické strany Nikita Sergejevič Chruščov rozhodl její výstavbu zcela zrušit.
|
... aby ministr Dmitrij Ustinov stavbu urychlil, každou sobotu osobně létal na Pleseck... |
Narazil však na odpor ministra obrany Dmitrije Ustinova, který se proti tomu rozhodně postavil. Aby stavbu urychlil, každou sobotu ministr osobně létal na Pleseck, aby dohlédl na postup prací. Stavba pokračovala.
Formovaly se také první jednotky obsluhy raket. První z nich byla oficiálně ustavena 15. července 1957. I když se oddíly formovaly ještě na Bajkonuru, kde procházely výcvikem, je toto datum oficiálně považováno za zahájení činnost základny "Angara", která 7. února 1959 dostala oficiální název 3. výcviková dělostřelecká střelnice.
První funkční vypouštěcí rampu č. 1 na komplexu 41 pro rakety R-7, jejíž stavba byla dokončena 12. prosince 1959, však vojáci 42. bojové startovní stanice převzali až 1. ledna 1960. Další tři rampy pro tento typ následovaly. Poslední, čtvrtou rampu, převzala vojska 15. července 1960.
|
... během první fáze výstavby vypouštěcích ramp se spotřebovalo na 30 000 m3 betonu... |
Během této první fáze výstavby bylo nutno přemístit kolem miliónu krychlových metrů zeminy a spotřebovat na 30 000 m3 betonu.
Ani hustá tajga, ani maskování nezabránily Američanům stavbu raketové základny odhalit.
Poprvé ji vyfotografovalo stratosférické špionážní letadlo Lockheed U-2 při přeletu 9. dubna 1960. Její existenci měla potvrdit další mise. Letoun U-2, který pilotoval Francis Gary Powers, však sovětská protiletadlová řízená střela sestřelila a pilot padl do zajetí.
Střelnice se rozšiřuje
Souběžně s vývojem nových typů bojových raket, především typu R-16U, bylo zapotřebí budovat nové rampy, v tomto případě podzemní šachty. Na základě společného výnosu Ústředního výboru Komunistické strany SSSR a sovětské vlády z 2. ledna 1963 bylo rozhodnuto o stavbě nové střelnice poblíže železniční stanice Ileza.
Dostala název Vědecko-výzkumná zkušební střelnice raketové a kosmické výzbroje Ministerstva obrany SSSR. Jak naznačuje název, v té době se již počítalo s tím, že se odtud budou vypouštět i družice.
Ještě téhož roku, 16. září, se však vláda rozhodla obě stávající části střelnice spojit.
Komplex 32 pro přípravu a vypouštění nosných raket Ciklon
Vznikla tak 53. vědecko-výzkumná zkušební střelnice MO SSSR. Dlouhá léta střelnice spadala do struktury Strategických raketových vojsk.
Zatímco balistické vojenské rakety létaly i z Plesecku stejně jako z Bajkonuru východním směrem a jejich bojové hlavice končily svoji pouť v cílové oblasti na Kamčatce, plánované starty nosných raket s fotoprůzkumnými a meteorologickými družicemi měly mířit severním směrem.
Pro jejich navádění a příjem telemetrických informací z jejich paluby si vyžádaly stavbu nových sledovacích stanic. Kromě nové antény na samotné střelnici se od října 1964 stavěly tři další: jedna u městečka Železnodorožnyj v Republice Komi, další u města Narjan-Mar u ústí řeky Pečory do Severního ledového oceánu a poslední na ostrově Novaja Zemlja.
Střelnice se stává kosmodromem
V prosinci 1965 si tým pozemní obsluhy dvakrát vyzkoušel přípravu nosné rakety ke startu. Vlastní kosmický křest si Pleseck prodělal ve čtvrtek 17. března 1966. V 10:28 UTC (světového času) vzlétla z nejstarší rampy střelnice nosná raketa typu Vostok (upravená balistická raketa R-7), která dopravila na oběžnou dráhu s velkým sklonem 72° k rovníku vojenskou fotoprůzkumnou družici typu Zenit-2 pod krycím názvem Kosmos 112.
První meteorologickou družici řady Meteor, opět ukrytou pod názvem Kosmos 144, odtud vynesla 28. února 1967 nosná raketa typu Vostok-M. V průběhu času se název kosmodromu ještě několikrát změnil. Výnosem ruského prezidenta ze dne 11. listopadu 1994 byla struktura střelnice reorganizována, kosmická část byla oddělena a zařazena do Ozbrojených kosmických sil Ruské federace, které vznikly o rok dříve.
Start rakety Rokot s družicí GRACE z rampy č. 3 komplexu 133
Kosmodrom dostal název 1. státní zkušební kosmodrom Ministerstva obrany. V roce 1997 byly však obě části – vojenská střelnice a kosmodrom – opět spojeny a zařazeny zpět do Strategických raketových vojsk.
Přehazování kosmodromu však pokračovalo: 1. června 2001 byl opět převeden pod Kosmická vojska. V poslední době se hovoří o tom, že kosmodrom bude provozovat organizace CENKI spadající pod civilní ruskou kosmickou agenturu FKA.
Mezinárodní využití kosmodromu
Mezinárodní punc kosmodrom Pleseck získal v roce 1968. Dne 19. prosince toho roku odtud vynesla nosná raketa typu Kosmos-2M vědeckou družici Kosmos 261, určenou ke studiu vysoké atmosféry. Na jejím vědeckém programu se kromě sovětských institucí podíleli též vědci z Bulharska, Maďarska, NDR, Rumunska a také z tehdejšího Československa.
My se můžeme chlubit i tím, že odsud startovalo všech pět československých geofyzikálních subsatelitů, od Magionu 1 (start 24. října 1978) po Magion 5. Také první ryze česká družice MIMOSA s mikroakcelerometrem MAC-3, přezdívaným Macek, se odtud 30. června 2003 vydala na svoji kosmickou pouť.
Kaple sv. Jiří, patrona vojáků
Mezinárodní využívání kosmodromu Pleseck se ještě za dob studené války neomezovalo jen na spolupráci se zeměmi bývalého "socialistického tábora". Sověti tehdy v oblasti vědeckého výzkumu kosmického prostoru měli úzké vztahy s francouzskou organizací pro výzkum vesmíru CNES.
Nosná raketa Molnija-M pro ni vynesla společně se sovětskou telekomunikační družicí Molnija 1-20 malou technologickou družici SRET-1 (Satellite de Recherches et d'etudes Technologiques), kterou v SSSR nazývali MAS-1 (Malyj avtonomnyj sputnik).
Dnes jsou starty z Plesecku pro zahraniční zákazníky zcela všedním jevem. V roce 2009 odtud byly vypuštěny při dvou startech tři evropské družice (GOCE, SMOS a PROBA-2), letos (2010) zatím jedna japonská družice (SERVIS-2). Do 17. října 2010 se odtud uskutečnilo celkem 1 575 kosmických startů, z toho 1 523 úspěšných.
Vybavení kosmodromu
Kosmodrom zaujímá celkovou rozlohu 1 762 km2. Na jeho území se nachází šest startovních komplexů s devíti rampami pro nosiče typů Sojuz, Molnija (tento typ rakety letos ukončil provoz), Kosmos, Ciklon a Rokot. Ve výstavbě je komplex pro nové typ raket Angara.
Montážní haly pro přípravu družic na kosmodromu
Další dokončování rozestavěné rampy pro nosiče Zenit bylo pozastaveno a stavba byla zakonzervována. Pro přípravu slouží 8 montážních budov se 37 halami a dílnami pro přípravu nosných raket a družic. Ze dvou plnicích stanic pro plnění nádrží vyšších stupňů raket a družic jedovatými pohonnými látkami je v současné době v provozu pouze jediná.
Kosmodrom má svoji vlastní tepelnou elektrárnu. Infrastrukturu představuje 125 km železničních tratí, stovky kilometrů silnic, 152 km rozvodných sítí a 95 km teplovodů. Na okraji kosmodromu se nachází letiště Pero.
I tady umírali lidé
Žádnému z kosmodromů se nevyhnuly tragické události a Pleseck nebyl výjimkou. Dnes se ví o třech katastrofách, které si vyžádaly ztráty na lidských životech. Při výbuchu nosné rakety typu Kosmos 3M na komplexu 132 dne 26. června 1973 zahynulo 9 vojáků. V průběhu plnění prvního stupně rakety nefungoval palubní měřič množství paliva – asymetrického dimetylhydrazinu – v nádrži.
Protože velitelé trvali na splnění bojového úkolu, vypuštění družice v plánovaný okamžik, po kontrole vybavení rampy se pokračovalo urychleně v tankování. Nepřesné měření dodaného množství do rakety měřicím zařízením rampy vedlo k jeho přetečení do drenáže.
Záběr kosmodromu Pleseck z jihokorejské družice Kompsat 2
Při automatickém otevření bezpečnostního ventilu prudce klesl tlak v nádrži rakety a její horní část se promáčkla a částečně prolomila. Po zahájení tlakování nádrží rakety tak došlo k úniku paliva, které obsluha zpozorovala a po zastavení příprav ke startu přivolala další specialisty ke zjištění příčin.
Pak ale došlo k samovznícení par jedovatého paliva… Podstatně horší následky měl požár nosné rakety Vostok-M, k němuž došlo během plnění nádrží pohonnými látkami 18. března 1980. Při havárii na místě zahynulo 44 lidí a další čtyři vojáci ze 43 hospitalizovaných podlehli svým zraněním později v nemocnici.
Dodnes se vedou spory o tom, jak k neštěstí došlo. Jedna z teorií vychází z předpokladu, že v důsledku použití špatného materiálu pro pájení objímek filtrů v přívodu peroxidu vodíku na rampě s nepřípustně vysokým obsahem olova došlo k jeho explozivnímu rozkladu.
Památník vypuštění družice Kosmos-2000 v městě Mirnyj
Výbuch se pak přenesl na spodní část prvního stupně rakety a tady způsobil požár, který se rozšířil na celou nosnou raketu. Podle druhého názoru vinu nese únik kapalného kyslíku ve špatně těsnicí přírubě tankovacího potrubí u třetího stupně nosné rakety.
Kyslík mohl potřísnit oděv obsluhujícího personálu. Pak stačil jen nepatrný výboj statické elektřiny, aby jiskra oděv nasycený kyslíkem zapálila a požár se rozšířil opět na celou raketu.
Poslední zatím známou obětí je dvacetiletý voják základní služby, zasažený úlomkem rakety Sojuz-U, která se zřítila zpátky na rampu po vysazení jednoho z motorů prvního stupně. Ironií osudu bylo, že pozoroval start ze vzdálenosti nejméně jednoho kilometru z oficiálního pozorovacího stanoviště. Spolu s ním bylo zraněno osm dalších osob.
Města Mirnyj a Pleseck
Na severovýchodních březích jezera Plescy souběžně s výstavbou střelnice pomalu rostlo utajované město Mirnyj. Oficiálně bylo založeno pod jménem Lesnaja na základě vládního usnesení ze dne 9. července 1958 a rozhodnutí oblastního sovětu Archangelské oblasti.
Souviselo to s přestěhováním čtyř tisíc obyvatel z 18 vesniček a samot z území budoucí střelnice. Definitivní název získalo město až v srpnu 1961. Začátek jeho výstavby se datuje již do roku 1957, kdy tady začaly růst ubytovací komplexy pro vojáky a nezbytná infrastruktura a vybavenost, včetně nemocnice.
Kostel v Mirném zavěcený Archandělu Michaelovi
Dnes má přibližně 30 tisíc stálých obyvatel a další tisíce vojáků základní služby. Běžně ho také navštěvují i zahraniční specialisté, doprovázející své družice vypouštěné na polární dráhy ruskými nosnými raketami. Poprvé bylo jméno města veřejně zmíněno v tisku až v roce 1983.
Původní nepatrná vesnička Pleseck, podle které je kosmodrom obvykle nazýván, byla před několika stoletími přepřahací stanicí dostavníků na trase Moskva-Archangelsk.
Město Mirnyj (vlevo jezero Plescy)
Leží na jihozápad od Mirného. V 50. létech minulého století měla jen 56 domů a málo přes stovku obyvatel. Do dneška se rozrostla na městečko s více než 10 tisíci obyvateli a také profituje z blízkosti kosmodromu.
Nový seriál: Neznámé příběhy známých i tajných kosmických přístavůS Antonínem Vítkem budete moci na stránkách Technetu postupně procestovat všechny světové kosmodromy. Ty současné, známé i zcela neznámé, naprosto utajené i ty, které už byly dávno zrušeny. Navazujeme na unikátní seriál Technetu nazvaný Půlstoletí kosmonautiky, který následně vyšel i knižně. |
