Hitlera zaskočila masová polévka, německého poručíka statečný starosta

  • 359
Před 76 lety, 1.10.1938 přesně ve 14:00, začalo obsazování Sudet německou armádou. Tehdy Hitler také poprvé obědval na „českém“ území. U Chebu jej překvapila masová polévka, ale i nadšené přijetí. Přinášíme vám unikátní vzpomínky německých vojáků z října 1938.

„Když kolem 10. hodiny přijela první vozidla, jásot neznal hranic. Vozidla byla v několika málo okamžicích zasypána květinami, nepřetržité volání heil a hučení davu znemožnily na několik minut vydání jakéhokoliv rozkazu. Při opuštění vozidel jsme byli v okamžiku obklopeni nadšeným davem a museli jsme přes nás nechat přejít nápor radosti. Ochotně nám bylo v krátké době poskytnuto ubytování. Každý by se vydal z posledního, jen aby dokázal svoji vděčnost a převelikou radost. Vládla přátelská sváteční nálada, protože nyní konečně udeřila hodina osvobození a poslední měsíce hrůz a nouze byly u konce. Začal veselý život a ruch. Bylo vidět na obličejích vojáků, že se cítí dobře. Obyvatelstvo dělalo vše pro zpříjemnění našeho pobytu a zapomínalo na únavu a chudobu.“

Dobová schematická mapka zachycující rozsah odstoupeného území a jeho dělení na etapy.

Svědectví stará 76 let

Tato vzpomínka německého poručíka Woitschecka z ženijního praporu 54 nás přenesla do roku 1938 na Tachovsko. Přesně před 76 lety totiž zahájila německá armáda obsazování tzv. sudetoněmeckých oblastí, tedy území, které bylo Československo nuceno předat Německu na základě výsledku Mnichovské konference. O samotné konferenci a jejích důsledcích pro Československo již bylo napsáno mnoho, důsledky bohužel pociťujeme do dnešní doby a český národ se mnichovského traumatu zatím nedokázal zbavit.

Tragické události druhé světové války, nové poválečné uspořádání Evropy a odsun německých obyvatel z Československa, to vše se v různých souvislostech vynořuje z hloubi dějin i po více než třech čtvrtinách století. Ještě dnes jsme svědky neustávajících snah o zneplatnění Benešových dekretů nebo snah o zamlčení či překrucování některých událostí a faktů o situaci v roce 1938.

Na základě jednání mezinárodní komise bylo odstoupené území ČSR rozděleno do pěti okupačních úseků, jejichž obsazení probíhalo od 1. do 10. října 1938. Pro obsazení čs. území použili Němci jednotky, které byly určeny především pro prvotní nápor proti čs. armádě rozmístěné v pohraničním opevnění. Ve své době představovalo nasazení německé armády v ČSR poměrně významnou akci, která však postupem doby zůstala ve stínu dalších německých tažení, která dopadla tak, jak dopadla.

Při fanatismu Čechů jsem počítal s tím, že zemřeme

Rád bych čtenářům Technetu nyní přiblížil obsazení příhraničních oblastí Československa pohledem německých vojáků tak, jak je popsali bezprostředně po návratu ze Sudet v rámci svých literárních prací. Následující ukázky textů představují překlady autentických textů, jsou publikovány bez věcného zásahu do obsahové části. Nejdříve se podívejme, jak prožíval německý poručík Mogschar roli styčného důstojníka s čs. armádou při obsazování Trutnovska:

... Čas tlačil a my jsme museli podle rozkazu obsadit první zónu. Protože jsme Čechům ještě nedůvěřovali a v posledních hodinách došlo k opakovaným neoprávněným zásahům neorganizovaných band, bylo naše tažení prováděno za plného vojenského jištění. Před námi se nacházely dva obrněné průzkumné vozy, za nimi špice pěchoty s jedním poručíkem a jeho četou. Následovala třetí rota, štáb praporu, ke kterému jsem také patřil, a nakonec zbývající část praporu. Při odchodu z místa B. přijela náhle spojka se zprávou:

Čelo narazilo na Čechy, očekávám další rozkazy.

Velitel si mne nechal okamžitě zavolat a jako styčnému důstojníkovi mi dal rozkaz, abych požádal Čechy o předání nebo vyklizení. Před jednou budovou v tomto místě vlála česká vlajka (byla samozřejmě československá, ale němečtí vojáci zásadně mluvili o české - poznámka redakce), které si doposud nikdo nevšiml. To jsem okamžitě hlásil svému veliteli a prosil ho o povolení, abych směl tuto vlajku sejmout. Toto přání mi bylo odmítnuto, stejně jako dalším důstojníkům. Po krátkém rozhodování jsem pověřil několik mužů z Freikorpsu, aby vlajku sejmuli, což také provedli s jasným nadšením. Byla to vlajka na ubytovně českých důstojníků.

Poručík Mogschar pózuje před jedním z řopíků v Krkonoších. Jak sám později zjistil, na tento bunkr měl v případě války zaútočit se svojí četou.

Český voják: „Jsem Žid“. Německý voják: „Heil Hitler“

Vzpomínky poručíka Mogschara pokračují:

Krátce na to jsem obdržel rozkaz k vyjednávání s Čechy. Sedl jsem na motorku, vzal čtyři muže na bicyklech k zajištění a vyrazili jsme vpřed. Po příchodu k veliteli čelní jednotky mi vysvětlil situaci a terén a řekl mi, že vlevo od naší postupové trasy jsou na železničním náspu Češi v palebném postavení. Naše čelní skupina samozřejmě také zaujala palebné postavení. Šel jsem jen se svými čtyřmi muži k českému palebnému postavení. Buďte si jisti, moji kamarádi, že to nebyl žádný povznášející okamžik. Při fanatismu Čechů jsem musel v každý moment počítat s tím, že nás pět mužů, kteří si nevzali s sebou ani bílou vlajku, bude jednoduše zastřeleno. Toto nebezpečí mi bylo v tento okamžik jasné, a dal jsem proto svým čtyřem mužům okamžitě rozkaz, aby zaujali plné krytí. Pokud by Češi stříleli, nemohli by čtyři muže jen tak vyřídit. V opačném případě by nás to stálo pět obětí.

Zkusil jsem Čechům naznačit své mírové úmysly a oni to také pochopili. Každopádně mne nechali přijít k nim a domlouval jsem se s jedním podporučíkem, který mluvil německy. Vyjasnil jsem mu, že mám rozkaz obsadit území a že se musí okamžitě stáhnout nebo složit své zbraně. To poslední odmítl. Asi po deseti minutách se mi tohoto muže podařilo přesvědčit o tom, že by byl odpor marný, a ustoupil do mnou udaného prostoru. Hrdý na svůj úspěch jsem tento výsledek hlásil veliteli. Postup šel dále. Asi po další půlhodině zase stejný manévr.

Poručík Mogschar se svým řidičem, kteří se pod tlakem zbraní dostali z obklíčení obyvatel obce Slemeno.

Tentokrát narazilo čelo na velmi silný kulometný oddíl, který zůstával ležet v palebném postavení. Veliteli čelní jednotky vysvětlili, že budou okamžitě střílet, pokud bude postupovat dále. Zase jsem vyrazil vpřed do funkce vyjednávacího důstojníka. Když jsem k Čechům přišel, objevil se automobil se dvěma českými štábními kapitány. Jeden z nich mi ukázal nějaký průkaz v němčině a češtině, který ho opravňoval k vyjednávání s německými jednotkami. Vysvětlil jsem oběma pánům záměr mého velitele obsadit Vlčice a vyzval jsem je, aby neprodleně vydali svým jednotkám rozkaz k ústupu. Vysvětlili mi, že to nemohou udělat, že mají výslovný rozkaz držet Vlčici a že by to byl z naší strany omyl, kdybychom šli dále. Podle jejich map patřila Vlčice k zóně, kterou jsme vůbec neměli obsadit, a oni vůbec nepomýšleli na to, že by odešli. Na moje upozornění, že půjdeme vpřed všemi prostředky a pak dojde ke zbytečnému krveprolití, mne poprosili o trochu strpení.

Poslali okamžitě motospojku k jejich veliteli pluku, který mohl údajně jediný vydat rozkaz k vyklizení. V mezičase jsem se bavil s oběma štábními kapitány a při této příležitosti jsem se zeptal podporučíka, velitele české prvosledové jednotky, jaké je národnosti. Řekl mi, že není Čech. Zeptal jsem se ho tedy, zda je Slovák. Odpověděl záporně. Když jsem se ho zeptal: „Co jste tedy vlastně?“, hrdě mi vysvětlil: „Jsem Žid.“ Nemohl jsem se udržet a při té příležitosti jsem okamžitě řekl: „Heil Hitler.“ Tato epizoda názorně ukazuje, jak vypadá část českého důstojnického sboru...

Obce, o kterých se dočtete v tomto článku. Někde se Němci setkali s odporem - jako třeba v obci Slemeno, většinou však byli nadšeně vítáni.

Oběd s Hitlerem na Karlovarsku

Následující vzpomínka nás přenáší na Karlovarsko, kde dokonce poobědváme s Adolfem Hitlerem. Ten v říjnu 1938 několikrát navštívil obsazovaná území a vždy a všude byla jeho návštěva přijata s ohromnou radostí a nadšením. Následující text sepsal kapitán Graf Kielmannsegg, který působil jako jeden z důstojníků štábu 1. tankové divize.

Musíme jet pomalu, jásající a šťastní lidé zatarasují cestu. Vozidla jsou zcela pokryta květinami, vlastně v celém okolí už nemůžou být žádné květiny. Stále více lidí se společně shlukuje, člověk je zasypáván vším možným, všechno se směje, pláče a křičí jeden přes druhého. Když zastavujeme před hotelem u pošty, který je určen jako předběžné shromažďovací místo, dá se jen stěží přejít na druhou stranu ulice. Ruce natáhnout na obě strany, rychle odpovědět na různé otázky a konečně se mi podařilo dostat do chráněného přístavu – hotelové haly. Jak rád bych ještě zůstal stát venku, abych mohl prožívat nadšení a radost, ale práce nepočká. Zatímco zpracovávám rozkazy pro další pochod na příští den, jedou velitel divize s první důstojníkem štábu okamžitě ve směru na Loket, kde se vyhledává v blízkosti obce Hory místo, na kterém bude Vůdce obědvat.

Záhada rozluštěna

Snímek s hajlujícím policistou je z Kraslic

Na snímku: Policista v čs. uniformě rychle přehodnotil nové vojensko-politické poměry a rychle se přeškolil na nový způsob zdravení.

Na naši výzvu, zda někdo ze čtenářů nepoznává místo, kde byl snímek pořízen se nám hned ráno ozvalo několik lidí přímo z Kraslic. Děkujeme vám!

Policista v čs. uniformě před budovou dnešní České spořitelny v Kraslicích.

Kraslice v roce 2014. Dům, před kterým stál hajlující policista je jasně patrný. Tehdy se Kraslice jmenovaly (Graslitz) a dnešní Nám 28. Října, kde budova České spořitelny stojí neslo název Nostizplatz. Za vyřešení fotografické záhady děkujeme paní Maškové z Kraslic, panu F. Benešovi a D. Gutvirthovi, kteří nám napsali jako první.

Máte-li nějaké další poznatky k článku nebo dobové fotografie, pošlete nám je do redakce. Předáme je autorovi článku.

Adresa: jan.kuznik@idnes.cz

Když jsem tam po vyřízení nutných prací kolem poledne chtěl také vyrazit, byl průjezd města možný už jen stěží. Nyní jsou skutečně celé Karlovy Vary na nohou, mezitím dorazily i další jednotky. Čestné brány, se kterými se započalo právě při našem příjezdu, se dokončují, stejně jako výzdoba domů. Všude jsou vidět transparenty s nápisy, které v různém znění tlumočí Vůdci radost a díky Sudet. Stále znovu a znovu je každé vozidlo Wehrmacht zdraveno voláním heil. Lidé neúnavně stojí a čekají, protože se mezitím rozhlásilo, že Vůdce přijede do Karlových Var. Postupně se uvolňuje přístupová cesta, jednotky začínají s vytvářením špalíru, přisunují se čestné roty Wehrmacht a Leibstandarte a zvláště obdivované a pozdravované těžké tanky duní ulicemi k náměstí před divadlem, kde bude Vůdce mluvit.

Já sám se svým vozem získávám volnější cestu jen pomalu. Počasí se bohužel zhoršilo. Je to citelně znát – mezitím začalo totiž pršet. Ráno jsme to moc nevnímali kvůli vnitřnímu rozrušení a napětí, ale nyní je to už trochu nepříjemné a člověk toho lituje především s ohledem na Vůdcovu návštěvu. Když přijíždím na louku těsně u silnice, je již postaven velký stan a v něm jednoduchá tabule pro oběd. Těsně za ní stojí kouřící polní kuchyně dělostřeleckého pluku, který měl tu čest a směl převzít tuto část Vůdcova přivítání.

Přímí účastníci tohoto oběda se scházejí, velící generál a velitel divize s několika pány z jejich štábů. Samotné jednotky divize, pokud již nevstoupily do Karlových Var, odpočívají podél silnice, po které bude přijíždět Vůdce. Krátce po 13. hodině jsou vidět oba obrněné průzkumné vozy jedoucí těsně před Vůdcem, brzy potom odbočuje kolona vozů ze silnice na louku. Sbor trumpetistů dělostřelectva hraje, generálové podávají hlášení, potom jde Vůdce rychle ke stanu doprovázen vrchním velitelem skupiny General der Artilerie von Reichneauem a jeho doprovodem. Předtím mu smělo sudetoněmecké děvče předat květiny, které převzal přátelsky, s úsměvem a poděkováním.

Společný oběd nejvyššího německého velení na Chebsku. Hitlerův kyselý výraz v obličeji lze přičíst jeho zjištění, že v podávané polévce je maso, které jako vegetarián nejedl.

Jeho výraz v obličeji je vážný, příliš nemluví, ale v jeho očích je vidět hluboká radost z toho, že byla vyhrána tato velká bitva, navíc bez jediného ostrého výstřelu. Toto také pronesl, sedím k němu šikmo naproti a mohu tak přímo poslouchat, co říká. Jednoduché jídlo, horká hrachová polévka, chutná a povzbuzující, chléb a trocha ovoce. Uteče to hrozně rychle, kdo by ale nechtěl pokud možno co nejdéle sedět u jednoho stolu s Vůdcem. Už dvakrát předtím jsem ho směl zažít z bezprostřední blízkosti, ale takto ještě ne. Vyráží se. Jedu jako první, abych prozkoumal příjezdové podmínky. Pak jedou generálové, kteří se mnou stáli ve frontě, a nakonec vlastní kolona Vůdce.

Tolik chleba, kafe a hrušek jsme po cestě nedostali

Německý zábor zabíhal na mnoha místech do hloubky území republiky. Na obsazení obce Svojetín, která se tehdy nacházela na samé jazykové hranici vzpomínal R. D. Irmer ve své knize Mit Dessauer Regimentern ins Sudetenland:

Dalším přesunem převzal velení 2. roty Hauptmann Buck. Jí připadl úkol obsadit obec, která nese název Svojetín. Tato obec zasahovala podle obsazovací mapy i se svým čtyřúhelníkovým katastrálním územím hluboko do české země. Jediná přístupová silnice ležela po obsazení také několika kilometry na území pod českou nadvládou. Takže vzhůru na cestu lesem. Pevněji chytnout volant, nadzvednout se ze sedu a s nutnými cviky u volantu sjet dolů obtížnou strmou lesní cestu. První rychlostní stupeň a terénní převod to podle předpokladu zvládly, ale přesto byla potřeba trochu trocha umu, protože naše vozidla měří na šířku více než dřevěné vozy obyvatel Svojetína.

Příjezd do Svojetína byl proto i velkolepý. Tolik chleba, kafe, hrušek, jablek jsme po cestě nedostali jako najednou zde. Nehledě na stisky rukou, obejmutí a mnoho fotek, které následovaly po našem příjezdu. Na velké vojenské silnici z Karlových Var do Prahy u Veclova, našeho následného ubytování, jsme se mohli dočíst, že jsme přesně 63 kilometrů od Prahy – tedy ve vzdálenosti jedné hodiny jízdy autem. Naše přijetí bylo srdečné jako první den. Dříve než jsme sjeli do Svojetína, byli jsme rozmístěni u cesty.

Najednou přiběhli obyvatelé z několika vesnic a zoufale nás prosili, abychom obsadili i jejich vesnici. Ukazovali dozadu na jeden kopec, kde si česká celní stráž postavila kulomet. My jsme jejich přání ale nemohli splnit, nepomohly ani přinesené cigarety, neboť jejich vesnice ležely za hranicí okupační zóny. Tato velká obec byla obsazena ještě společně s několika dalšími až později. 10. října ve 24 hodin vzplály na všech horách a kopcích vatry svobody sudetských Němců. Utlačovaný a nyní svobodný lid tím vyjádřil svůj dík. Zažili jsme tak v prvních večerních hodinách srdečnou radost.

V průběhu října 1938 se do tzv. Sudet začali vracet Němci propuštění z čs. armády. Zde jeden z vojínů v čs. uniformě pózuje s německou hlídkou vyzbrojenou kulometem.

Ne všude bylo přijetí srdečné

Ovšem ne všude v odstoupených oblastech bylo přivítání srdečné, jak by si Němci rádi představovali. Některé obce spadly do záboru, ačkoliv v nich mělo převahu obyvatelstvo české národnosti. Zcela specifickou oblastí pak bylo Hlučínsko na severu Moravy, kam nás přenáší následující část textu z knihy poručíka Fechnera nazvané Wir waren dabei (Byli jsme u toho).

Navečer se obloha zatahuje. V bouři létají blesky. Hlasitě práskl hrom. Kübelwageny a motorky tvořící zajišťovací odřad naší jednotky bojují s bouří a průtrží mračen a pokoušejí se co nejvyšší rychlostí dojet po špatných a klikatých cestách do Píště, našeho dnešního ubytovacího prostoru. Poručík musí přesně prohlížet nepřesnou českou mapu pouze za svitu kapesní svítilny, aby svoji kolonu v pořádku provedl pohořím. Konečně se otevírá údolí, zajišťovací odřad projíždí kolem polních stanovišť jednotky zabezpečující ochranu hranice a přijíždí do Píště. Obec je tmavá a prázdná, na ulici není vidět živáčka.

Zastavujeme, sesedáme a jdeme k domům. Mnohé jsou vyzdobeny girlandami a vlajkami, ale tmavé a pevně uzamknuté. Jiné jsou zase otevřené, ale mají vytlučená okna a zničené vnitřní zařízení. V jednom statku představuje jedinou živou duši kočka, která se ze strachu schovává v koutě. Vesnice působí strašidelným dojmem, nikde světlo ani život.

Jedeme dále dlouhou, širokou cestou. Vidíme konečně světlo a slyšíme lidské hlasy. Je to vesnická hospoda, kde se už ubytovala jedna četa sestavená ze starých domobranců. Zde se konečně dozvídáme pravdu o zvláštním okolí. Hlučínsko, které je známo svojí otevřeností k němectví, bylo zvláště zasaženo českým terorem. Majetky Němců, kteří bojovali za svůj národní ráz, jsou zcela zničeny. Dobytek je z velké části vyhnán, ukraden nebo pobit. Všichni bojeschopní muži a mnoho matek s dětmi uprchli. Malý zbytek lidí, kteří zůstali v obci, se nyní shromáždil na bohoslužbě v kostele.

A ještě jedno foto před návratem do Říše – německá četa si pořídila skupinovou fotografii před jedním z objektů lehkého opevnění ve Stříbře.

Velitel zajišťovacího odřadu ještě jednou projel němou obec a rozhoduje se. Motocyklisti odjíždějí a prozkoumávají kůlny, síně a slámu pro jejich kamarády, neboť za této situace přichází v úvahu jen stísněné ležení. Mezitím hledá poručík ubytování pro štáb útvaru. S pistolí a kapesní svítilnou jde do volně stojící, velké a šedé hospody. Ta mu nabízí zoufalý pohled. Celý dům je prohledaný, všechny zásoby pití a jídla v kuchyni a ve sklepě jsou vyrabovány. Malé zbytky jsou pouze v některých lahvích se šnapsem a pivem. Jak se zdá, bandité museli zmizet náhle. Světla jsou rozbita, obrazy a zařizovací předměty jsou roztlučené. Hromady peří a kaluže krve ukazují na jednání dosavadních majitelů. Hospodářství má více pokojů a jednu velkou síň, zde se ubytuje štáb jednotky.

Jednotka brzy přijíždí a je poučována zajišťovacím odřadem. V krátké době stojí vozidla na svých parkovištích, jsou rozděleny stráže a obsazena zajišťovací stanoviště. Je vydávána strava, o kterou se dělíme i s hladovými sudetoněmeckými dětmi, a pak jdou jednotlivé útvary do svého ubytování.

V kruhu nepřátelských vesničanů

Nakonec dejme ještě slovo poručíku Mogscharovi, který se svojí četou doputoval přes Trutnov až do obce Slemeno, která se nachází západně od Hostinného. Z následující vzpomínky poručíka Mogschara je patrné, že obyvatelstvo čs. národnosti se k německému záboru stavělo negativně a snažilo se německé aktivity v říjnu 1938 bojkotovat. Bohužel marně.

V dalších dnech jsme pochodovali dále, abychom podle plánu obsadili druhou zónu, která nás měla zavést až do Dolní Olešnice. Zase stejný obraz jako v předešlých dnech. Nepopsatelný jásot, každý dům byl ozdobený. Dosáhli jsme Slemena, ryze české obce s nepřátelsky naladěným obyvatelstvem. Okna byla zatažená, žádní obyvatelé se neukázali. Dovedu si představit, že to takto vypadalo v roce 1914 v Belgii. Obec jsme neobsadili, pouze zajistili silnými polními strážemi. Postupovali jsme do další obce, která byla již čistě německá a ležela na samé hranici naší zóny.

Kniha Sudety 1938 – Pohledem důstojníků německé armády přibližuje krizové období podzimu 1938 z pozice velitelů německého wehrmachtu. Se slevou ji najdete na Knihy.iDNES.cz

Obsazení příhraničních oblastí Československa německou armádou v říjnu 1938...

Další den ráno v 8 hodin jsem musel jet k českému starostovi, abych mu předal k vyvěšení plakáty vojskové skupiny. Když jsem přijel se svým řidičem motocyklu do vesnice, stáli lidé ve skupinách na silnici. Když jsem přišel ke starostovi, připojilo se k němu hned několik mužských obyvatel vesnice. Protože jsem už věděl, že starosta mluví německy, řekl jsem mu německy své rozkazy. Odpověděl krátce: „Nix deutsch verstehen.“ Řekl jsem mu: “Vím, že mluvíte německy, opakujte mi každé slovo, které Vám říkám.“ Mezitím se zvětšila skupina mužů, kteří s ním přišli a nedělali dobrý dojem, navíc jsem si tohoto navýšení přírůstku lidí ani nevšiml. Řekl jsem starostovi: “Tyto plakáty vyvěsíte a ručíte za to, že nebudou strženy.“ Stroze mi odseknul: „To odmítám.“ Teprve v tuto chvíli mi došla nebezpečnost mé pozice. Zapomněl jsem si hlídat volná záda a byl jsem nyní zcela uzavřen v kruhu nepřátelských vesničanů. Můj řidič motocyklu stál vně kruhu. Protože se mi situace zdála již příliš riskantní, vytáhl jsem pistoli a dal řidiči motocyklu rozkaz, aby namířil pušku a pod tlakem zbraní sevření kruhu kolem prořídlo a starosta si nechal již vysvětlit vše, co má udělat.

Touto vzpomínkou ukončíme naši krátkou exkurzi po obsazovaném pohraničí. Je škoda, že podobné vzpomínky nesepisovali po Mnichovu ve větší míře i čs. vojáci, i když samozřejmě by to pro nás bylo velmi smutné čtení. Jistě však byli svědky zajímavých příhod a setkání, které jsou již dávno zapomenuty. Pro úplnost dodejme, že výše uvedené německé texty si můžete v plném nezkráceném rozsahu přečíst v knize Sudety 1938 – pohledem důstojníků německé armády, která vyšla v roce 2013 v nakladatelství Mladá fronta.

O autorovi

Jan Lakosil je spoluautor knihy Sudety 1938 – Pohledem důstojníků německé armády, která přibližuje krizové období podzimu 1938 pohledem důstojníků německého wehrmachtu. Jejich poznatky a postřehy, sepsané bezprostředně po návratu z nasazení v Sudetech, představují velmi zajímavé svědectví nejen o mírovém obsazení odstoupených oblastí, ale i o utajovaných válečných přípravách na přepadení Československa. Kromě bohatého obrazového doprovodu, tvořeného převážně dosud nepublikovanými a mnohdy unikátními fotografiemi, je kniha doplněna dalšími zajímavostmi, jako jsou ukázky tajných předpisů a pomůcek, které připravil německý generální štáb pro potřeby války proti Československu. Unikátní publikace vyšla k 75. výročí mnichovských událostí.