Kde a jak bude dál pokračovat americký pilotovaný kosmický program nikdo dnes nemůže s jistotou říci. Kosmodrom na mysu Canaveral však bude ještě dlouho plnit svoji funkci, kterou zabezpečuje pro USA již téměř 53 let.
Stejně jako v Sovětském svazu i ve Spojených státech vycházela moderní vojenská a posléze i kosmické raketové technika ze zkušeností německých konstruktérů balistické rakety A-4/V-2.
Zkoušky kořistných raket probíhaly od května 1946 na dělostřelecké střelnici White Sands Proving Ground ve státě Nové Mexiko ve vnitrozemí USA. Střelecký sektor této vojenské základny byl však pouze necelých 220 km dlouhý. Navíc v její nebezpečné blízkosti se nacházely hustě obydlené oblasti.
Hledání nové střelnice
Protože ministerstvo obrany výhledově uvažovalo přes odpor generálů letectva o vývoji bezpilotních bojových prostředků s mnohem větším doletem, začalo hledat vhodnější místo pro zkoušky těchto perspektivních zbraní.
Společná rada pro výzkum a vývoj při sboru náčelníků štábů pozemní armády a námořnictva proto v říjnu 1946 ustavila komisi pro výběr střelnice pro zbraně dlouhého doletu. Ta zvažovala tři možné lokality. Jedna z nich se nacházela na tichomořském pobřeží na severu státu Washington a její střelecký sektor se táhl až k Aleutským ostrovům, kde mohly být snadno rozmístěny radiolokační stanice, sledující let plošníkových střel a raket.
První "řídicí středisko" na Cape Canaveral, odkud se řídily starty raket V-2/WAC
Druhé navržené místo bylo poblíž městečka El Centro v jižní Kalifornii, v té době s jedenácti tisíci obyvateli, kde se nacházela základna námořní pěchoty. Nespornou výhodou této lokality byla okolnost, že většina velkých potenciálních dodavatelů letecké a raketové techniky buď již byla, nebo se rodila v Kalifornii.
Ovšem sledovací a radiolokační stanice by se musely umístit na mexickém území nebo na lodích. Nepříjemné však bylo možné ohrožení mexického území v oblasti Baja California střelami, které by se vymkly kontrole. Třetí zvažovanou alternativou byla málo obydlená písečná kosa v okolí majáku na mysu Canaveral.
Od floridské pevniny ji oddělovala bažinatá oblast protkaná říční sítí, kterou tvořily především Banánová a Indiánská řeka a Moskytí laguna. Klimatické podmínky po většinu roku byly dobré, pouze v letní a podzimní sezóně ohrožovaly Floridu hurikány.
Výhodu zde poskytovala velká plocha Atlantského oceánu i možnost umístit radiolokační a sledovací stanice na Bahamských ostrovech, patřících spojenci z 2. světové války, Velké Británii. Také Kuba byla v té době USA vcelku nakloněna.
Přibližně 20 kilometrů jižněji se také nacházela letecká základna námořnictva Banana River Naval Air Station, uvedená do provozu 1. října 1940 jako základna hlídkovacích letadel protiponorkové ostrahy během války. Po jejím skončení její činnost byla omezena a nakonec 1. srpna 1947 byla základna uzavřena.
Letecký pohled na řadu ramp vojenské části kosmodromu Cape Canaveral; civilní část Kennedy Space Center je vzadu na obzoru
Původně se počítalo s tím, že zabrané území bude vráceno místním civilním orgánům, ale čekalo se na rozhodnutí z nejvyšších míst, protože toto místo bylo ve hře pro zřízení raketové střelnice. Komise však doporučila na prvním místě zřízení střelnice v Kalifornii a floridská varianta se umístila jako druhá.
Výstavbu střelnice ve státě Washington komise zcela vyřadila ze hry, zejména pro špatné klimatické podmínky. Rok 1947 byl rokem velkých změn. Armádní letectvo zřídilo 5. září 1947 zvláštní jednotku National Guided Missiles Group, která dostala na starost postavit střelnici v Kalifornii.
|
Vojenské letectvo USA ( USAF - United States Air Force ) vzniklo 18. září 1947 |
Krátce na to, 18. září, v rámci reorganizace branných sil USA, se letectvo osamostatnilo a vznikl nový druh vojsk, Vojenské letectvo USA čili United States Air Force (USAF). Protože však vývoj raketových i plošníkových střel měl sloužit všem druhům vojsk, dostala proponovaná střelnice název Joint Long Range Proving Ground, tedy Společná zkušební střelnice dalekého doletu.
Proti záměru USA postavit střelnici v jižní Kalifornii na počátku roku 1948 vehementně protestovala mexická vláda a tehdejší mexický prezident Miguel Alemán Valdés rezolutně odmítl žádost USA o povolení přeletu amerických raket přes oblast Kalifornského zálivu. Také zřízení sledovacích stanic na území Mexika nepřicházelo v úvahu.
Nesporně k tomu přispěl i incident z 29. května 1947, kdy jedna z raket V-2, vypuštěná z White Sands, si to místo na sever zamířila na jih a dopadla na hřbitov vzdálený jen asi dva a půl kilometru od mexického města Juarez. Americká vláda musela žehlit situaci jak na diplomatické frontě, tak finanční náhradou pozůstalým za poničené hroby.
Rozhodnutí pro Floridu
Proto ministerstvo obrany zvolilo v roce 1948 floridskou variantu. V souvislosti s tím byla námořní základna Banana River převedena 1. září 1948 do správy USAF a později přejmenována na Patrick Air Force Base. Za oficiální datum založení floridské střelnice můžeme považovat den 11. května 1949, kdy tehdejší americký prezident Harry S. Truman podepsal zákon č. 60 o jejím zřízení.
Bezprostředně poté začala jednání s nepočetnými obyvateli vyhlédnutého území o výkupu jejich nemovitostí. Většina z nich na finanční náhradu okamžitě přistoupila, ale několik desítek osob se bránilo soudně, ale to jim nepomohlo. Brzy bylo vše v rukou vojáků.
Montážní budova VAB v roce 1965 před dokončením
Část pozemků byla již dříve v majetku státu a neúrodná a záplavami ohrožovaná půda se dala koupit lacino. Většina budov byla zachována a z počátku využita. Například hotel DeSoto Beach se stal prozatímním velitelstvím střelnice.
|
21. července 1950 byla podepsána dohoda o zřízení sledovacích stanic |
Dnes již z původních staveb prakticky nic nezbývá. Zachovány byly pouze archeologické památky na původní indiánské obyvatele této oblasti.
Jednání se rozeběhlo i na mezinárodní úrovni s Velkou Británii o zřízení sledovacích stanic na území Bahamských ostrovů. Bylo završeno 21. července 1950 podepsáním dohody o zřízení sledovacích stanic.
Ty postupně vybudovaly americké firmy na ostrovech Grand Bahama, Grand Turk, Antigua a Ascension v Atlantském oceánu. Později k nim přibyly i stanice Eleuthera, San Salvador, Mayaguana, St. Lucia a Fernando de Noronha další poblíže města Pretoria v Jižní Africe a v roce 1966 na ostrově Diego Garcia v Indickém oceánu.
Výstavba zahajuje
Předsunuté jednotky a velitelství se začaly na Cape Canaveral zabydlovat od října 1949. V dubnu 1950 se prvním velitelem střelnice stal brigádní generál William L. Richardson. Vlastní výstavbu zahájili ženisti a najaté civilní stavební firmy 9. května 1950.
Výstavba montážní budovy VAB byla v roce 1964 v plném proudu
Prvním úkolem byla výstavba přístupových komunikací, ale také prvních čtyř vypouštěcích ramp. Nejdříve byla 20. června 1950 dokončena rampa č. 3 pro německé rakety V-2 s přidaným druhým stupněm WAC-Corporal. O měsíc později začala na jižní hranici zabraného území, mezi střelnicí a vojenským letištěm výstavba přístavu Port Canaveral, která byla dokončena v roce 1952.
Přístav sloužil k dopravě dílů zkoušených raket, jako kotviště sledovacích lodí amerického válečného námořnictva a později i ponorek vyzbrojených balistickými raketami Polaris nebo Poseidon, které střelnici využívaly zejména ke cvičným střelbám.
První starty raket
První pokus o start upravené dvoustupňové rakety V-2/WAC-Corporal pod kódovým označením Bumper #7 dne 19. července 1950 se nepodařil, ale raketa při tom nebyla poškozena. Teprve pokus s druhým exemplářem Bumper #8 o pět dní později – 24. července – dopadl dobře, stejně jako opakovaný pokus s Bumper #7 dne 29. července.
Obě rakety uletěly přibližně 300 km. Start řídili technici z dřevěného domku, který se nacházel přibližně pouhých 150 metrů od rampy.
V první polovině padesátých let se na Cape Canaveral zkoušely zejména různé plošníkové střely.
Raketoplán Atlantis vzlétá z rampy LC-39A k letu STS-129
Německý konstruktér Werner von Braun, který se mezitím v roce 1950 přestěhoval s dalšími německými techniky z Fort Bliss v Texasu do Redstone Arsenal v Huntsville v Alabamě modifikoval raketu V-2/A-4 pro potřeby americké armády. Podle nového působiště ji nazval Redstone, i když byla vyvíjena jako pokračování ryze amerického programu Hermes.
|
První zkušební start 20. srpna 1953 z rampy č. 4 skončil nezdarem |
První zkušební start 20. srpna 1953 z rampy č. 4 skončil nezdarem, druhý, 27. ledna 1954, už byl úspěšný. Raketu von Braun upravil přidáním dalších stupňů, aby mohla být využita pro zkoušky hlavic balistických raket středního doletu typu Jupiter. Byl si vědom toho, že by mohla posloužit k vynesení malých družic do vesmíru.
Tento návrh, nazvaný Orbiter, však vládní komise odmítla a dala přednost vývoji ryze amerického kosmického nosiče Vanguard.
V druhé polovině padesátých let pak v prostoru střelnice vyrostly nové rampy, především pro balistické rakety středního doletu Thor a pro první americkou mezikontinentální raketu Atlas.
První pokus o její start se na Cape Canaveral uskutečnil 11. června 1957, ale skočil explozí ve výšce asi 1500 metrů. První úspěšný start Atlas zaznamenal až 17. prosince téhož roku.
První americké družice
Když Sověti úspěšně vypustili svoji první družici – Sputnik 1 – snažili se Američané alespoň dosáhnout toho, aby svoji dlouho dopředu oznamovanou družici dostali do vesmíru alespoň téhož roku. První start nosné rakety Vanguard však 6. prosince 1057 skončil na rampě 18A v plamenech.
Situaci tak musel zachraňovat von Braun, kterému se podařilo připravit upravenou raketu Redstone, přejmenovanou na Juno 1, k vypuštění první americké vědecké družice Explorer 1. Došlo k tomu na rampě č. 26A v noci z 31. ledna na 1. února 1958 (v USA byl ještě večer, u nás již brzké ráno).
Loď Pegasus dopravující vnější nádrže ET pro kosmický raketoplán kotví v přístavišti poblíž budovy VAB
Původně vyvíjený Vanguard se úspěšně představil o hodně později,, až 17. března 1958. Zkušební družice Vanguard 1 o hmotnosti půl druhého kilogramu dosud Zemi obíhá, byť již jen jako mrtvé těleso. Je tak nejstarším lidmi vyrobeným tělesem, pohybujícím se dosud ve vesmíru.
Američané se také jako Sověti pokoušeli o dosažení Měsíce.
Von Braun připravil nosnou raketu Juno 2 na základě balistické rakety Jupiter, ale moc úspěchů s ní neměl. Teprve čtvrtá sonda řady Pioneer vypuštěná 3. března 1959 prolétla o den později ve vzdálenosti asi 60 tisíc kilometrů kolem Měsíce.
Na Cape Canaveral přichází NASA
Nevyhlášené soutěžení s SSSR o úspěchy v kosmonautice vedlo americkou vládu ke zřízení civilní organizace pro výzkum kosmu. Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA – National Aeronautics and Space Administration) vznikl na základě zákona č. 85-568, který prezident Dwight D. Eisenhower podepsal 29. července 1958. Svoji činnost úřad oficiálně zahájil 1. října téhož roku.
Raketoplán Discovery přistává po letu STS-131 na letišti SLF kosmodromu
Do sféry působnosti NASA přešla řada rozpracovaných projektů, které do té doby zajišťovalo vojenské letectvo. Ale NASA neměla vlastní nosné prostředky, ani potřebné pozemní vybavení. Proto po dlouhou dobu jí zajišťovaly tyto služby ozbrojené síly USA. Ale NASA výhledově počítala s vlastním kosmodromem.
Původně se sice počítalo s řadou jiných míst, ale nakonec se výběrová komise shodla na sousedství s vojenskou střelnicí na Floridě.
Stávající kosmodrom na Cape Canaveral však již potřebám civilní kosmonautiky nepostačoval.
|
Na jaře roku 1962 zřídila NASA nové středisko - Launch Operations Center |
Proto se rozšířil více na sever, na ostrov Merritt, a to přes počáteční odpor letectva USAF, které po tomto prostoru pošilhávalo také. Na jaře roku 1962 zde zřídila NASA nové středisko, které dostalo název Launch Operations Center. To se stalo základem civilního floridského kosmodromu, dnes známého jako John F. Kennedy Space Center (KSC).
Pilotované lety
Jedním z hlavních počátečních úkolů NASA bylo rychlé rozběhnutí letů lidských posádek do vesmíru. Již zmiňovaná raketa Redstone sehrála také roli při přípravě prvních amerických pilotovaných kosmických letů. Vynášela kabiny Mercury na balistické dráhy, nejprve bez lidí na palubě.
Posléze dva takové skoky na hranici kosmu uskutečnili astronauti Alan B. Shepard, Jr. 5.května 1961 a Virgil I. Grissom 21. července téhož roku. Silnější nosič – upravená mezikontinentální raketa Atlas D – pak vynesl na oběžnou dráhu prvního skutečného amerického astronauta, kterým se stal 20. února 1962 John H. Glenn, Jr.
První americký astronaut John Glenn, Jr. odjíždí od řídicího sřediska programu Gemini
Pod dojmem letu ruského kosmonauta Jurije Gagarina 25. května 1961 tehdejší americký prezident John F. Kennedy postavil před Američany úkol, "do konce desetiletí dopravit člověka na Měsíc a zpět". Postupně tento program, který vešel do dějin pod názvem Apollo, dostal nejvyšší prioritu.
Postupně byly budovány nové startovní rampy: Na území vojenské části kosmodromu vyrostly tři startovní pozice pro nosné rakety Saturn 1 a 1B, v nově zabraném území pak dvě pro obří raketu Saturn 5, která nakonec v červenci 1969 dopravila kosmickou loď Apollo 11 k Měsíci, kde její výsadkový modul úspěšně přistál.
Saturn V s kosmickou lodí Apollo čeká na vypuštění na rampě LC-39A
Byla tady vybudována pro montáž raket Saturn 5 též obří montážní budova VAB (Vehicle Assembly Building, původně nazývaná Vertical Assembly Building), kde se dnes ještě sestavují kosmické raketoplány.
Raketoplány, známé též pod názvem Space Shuttle, z kosmodromu startují od počátku osmdesátých let 20. století. Start prvního z nich, raketoplánu Columbia, se uskutečnil 12. dubna 1981.
Katastrofy na kosmodromu
Stejně jako Bajkonur i kosmodrom na Cape Canaveral postihla řada neštěstí, z nichž zasluhují zmínku nejméně dvě. Při přípravách první pilotované mise v rámci měsíčního programu Apollo nacvičovala 27. ledna 1967 postupy před startem ve velitelském modulu kosmické lodi trojice astronautů. Byli to Vigril I. Grissom, Edward H. White II a Roger B. Chaffee.
|
...nešťastná posádka nestačila kabinu opustit a zahynula udušením... |
V důsledku závady na rozvodu elektřiny došlo ke zkratu. Ten v kabině naplněné čistým kyslíkem způsobil požár. Nešťastná posádka nestačila kabinu opustit a zahynula udušením.
Druhá velká tragedie se stala 28. ledna 1986. Tehdy 73 sekund po vzletu explodovala odhazovací vnější nádrž raketoplánu Challenger, který se pak ve vzduchu rozpadl a celá jeho sedmičlenná posádka zahynula.
Současný stav
V průběhu půlstoletí v prostoru kosmodromu vyrostly téměř půl stovky ramp pro různé typy vojenských i kosmických raket. většina ramp však již neexistuje. Obslužné věže byly většinou strženy a prodány do šrotu.
V současné době je na vojenské části základny, která dnes nese název Cape Canaveral Air Force Station, v provozu jen pět ramp, z nichž jedna slouží jen pro vypouštění sondážních raket.
Takhle skončilo v letošním roce (2010) původní středisko řízení letu kabin Mercury
Z ostatních ramp provozovaných soukromými společnostmi startují klasické nosné rakety. Na území kosmodromu Kennedy Space Center je v provozu rampa jediná, a to LC-39A. Z ní ještě startují kosmické raketoplány, jejichž provoz však bude v roce 2011 ukončen. Druhá rampa, LC-39B, se přestavovala pro nosné rakety Ares I a Ares V, vyvíjené pro program Constellation, předpokládající návrat Američanů na Měsíc.
Tento program však současný prezident Barack Obama zrušil. Proto je další osud této rampy, stejně jako sousední LC-39A, nejasný.
Ke kosmodromu patří také dvě letiště. Jedno se nachází na území vojenské letecké základny Patrick AFB, druhé, označované zkratkou SLF (Shuttle Landing Facility), je v prostoru Kennedy Space Center.
Tady dosud přistávají americké kosmické raketoplány, ale je využívána i pro dopravu nákladů pro kosmodrom i pro přepravu cestujících, včetně astronautů. Kromě zmíněného přístavu Port Canaveral bylo v sedmdesátých létech vybudováno kotviště poblíž budovy VAB, kam jsou dopravovány z výrobního závodu Michoud v Louisianě poblíž města New Orleans lodí vnější nádrže pro raketoplány.
Nový seriál: Neznámé příběhy známých i tajných kosmických přístavůS Antonínem Vítkem budete moci na stránkách Technetu postupně procestovat všechny světové kosmodromy. Ty současné, známé i zcela neznámé, naprosto utajené i ty, které už byly dávno zrušeny. Navazujeme na unikátní seriál Technetu nazvaný Půlstoletí kosmonautiky, který následně vyšel i knižně. |
