Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Oheň přinesl lidem svobodu, počátky ale byly únavné i výbušné

  12:15aktualizováno  12:15
Ve chvíli, kdy lidé objevili, jak manipulovat s ohněm, otevřela se nám cesta k využívání nových zdrojů energie. Dnes není problém rozdělat plamen kdekoli, ve středověku si ale mohli o sirkách nechat jenom zdát.
Objev ohně odstartoval éru vynálezů

Objev ohně odstartoval éru vynálezů | foto: Profimedia.cz

Kdykoli se mluví o vynálezu, který nejvíce změnil dějiny lidstva, dříve či později někdo zmíní oheň. A právem. Schopnost rozdělat, udržovat a využívat oheň umožnila lidem pohodlnější život, dala jim nové možnosti úpravy pokrmů, dala jim světlo, aby zahnalo temnotu noci, později jim přinesla možnost zpracovávat kovy... Není divu, že byl bájný Prométheus miláčkem starověkého Řecka.

Ano, oheň byl pro svou moc a neuchopitelnou podstatu často přisuzován vyšší, božské moci. Ostatně i my, lidé internetového věku, máme často zkreslenou představu o tom, jak fungují dnešní "zázračné" způsoby získávání energie, tedy kupříkladu jaderné štěpení či fúze. Právě oheň byl první pokročilý způsob, kterým člověk začal využívat do té doby skryté energetické zdroje, a otevřel tak cestu k dalším technologiím.


Oheň

Co to je vlastně oheň?

Hořením se označuje rychlé slučování kyslíku a paliva za přítomnosti tepla, obvykle doprovázené plamenem, tvořeným rozžhaveným plynem, který udržuje reakci a produkuje světlo a teplo. Oheň tedy obvykle není plazma (tzv. čtvrté skupenství hmoty, ionizovaný plyn), tu bychom našli na slunci nebo třeba uvnitř zářivek.

Nejen filozofové a teologové využívají ohně coby symbolu, třeba pro neoplatoniky symbolizoval božskou podstatu, která vyzařuje do okolí (emanace Jednoho). Oheň může znamenat pohodu, bezpečí, domov, jásavou radost, klid... Na druhou stranu je oheň symbolem touhy, divokosti, nebezpečí, nevypočitatelnosti a bolesti. A i lidová rčení na oheň pamatují pozitivně i negativně: Je to "dobrý sluha, ale zlý pán."

První doutnání

Nejstarší dochované důkazy o tom, že naši předkové uměli používat oheň, pochází z východní Afriky. Podle Stevena Jamese zde existují podklady pro to, že už jeden a půl milionu let před Kristem uměli používat oheň pro vypalování hliněných nádob. Napovídají tomu nálezy střepů z oblasti dnešní Keni. Také ohořelé kameny naznačují, že oheň mohou lidé používat už milion let. První ověřený důkaz toho, že lidé disponovali ohněm, je datován 200 - 700 tisíc let před Krista. Nejvíce důkazů pak pochází z naleziště u Kalambijských vodopádů v Zambii, staré jsou přibližně 61 tisíc let.

Každý asi zná některé ze způsobů, které umožňují rozdělat oheň bez moderního vybavení. Možná jste si některý z nich i vyzkoušeli a patřičně se zapotili. Pokud by na rozdělání ohně záležel váš život, pravděpodobně byste proces dotáhli až k prvnímu plaménku.

Nejznámější je patrně tření či kroucení dřívek, které při dostatečné frekvenci a síle zapříčiní zvýšení teploty a vznícení nějakého druhu přiloženého troudu. K vynálezu této metody dospěli lidé všude po světě. Ještě začátkem 20. století ji používali lidé v Keni. Pokročilé techniky zahrnují roztáčení dřívek nohama nebo použití tětivy luku ke zrychlení roztáčení.

Oheň přinesl lidem svobodu

Jakmile lidstvo ovládlo ohnivý živel, náš život se navždy změnil. Snížila se závislost na rozmarech přírody, lidé mohli poprvé znatelně regulovat teplotní podmínky ve svém (uzavřeném) prostředí. Prodloužily se mnohé aktivity, neboť Slunce už nemělo patent na světlo, lidé mohli provádět mnohé ruční práce i večer u ohně.

Vařené pokrmy přinesly lidem obrovské změny v jídelníčku a obohatily jej o proteiny. Vařené maso je lépe stravitelné, stejně tak i některé zeleninové pokrmy nastoupily až s příchodem ohně.

Obrovský přínos měl oheň pro výrobu pokročilých nástrojů, bez něj nebylo získávání a zpracování kovů vůbec myslitelné. Řízené žháření zase přineslo pokroky do zemědělství. Oheň umožnil vypalování pevnější keramiky a dal později vzniknout pečivu.

Jiskrný oheň

Pokročilejší technologie rozdělávání ohně využívaly jisker. Jde vlastně o celkem logickou volbu, stačilo si spojit malé jiskřičky odletující od kamenů s těmi velkými jiskrami z mraků, s blesky. A samozřejmě, najít dostatečně jiskrný materiál. V neolitu funkci plnily pazourky, ty také poprvé nezvratně dokazují, že lidé uměli kdekoli rozdělat oheň a nemuseli jej tak úzkostlivě udržovat.

 Souprava pro rozdělávání ohně

Pazourek, ocílka a troud.

Později, když se lidé naučili zpracovávat kov, používali k rozdělání ohňů i kovové nástroje, například v kombinaci s křemenem. Sada s ocílkou, křemenem a troudem představovala tisíce let jediný dostupný způsob, jak vládnout ohněm.

Jiskrou ostatně zažínáme oheň dodnes, ať už v zapalovačích, nebo třeba u automatického sporáku. Nejprve ale přišla nezanedbatelná fáze chemická.

K jejímu rozvoji přispěla, tak jako mnohokrát v historii, armáda. Právě vojáci potřebovali zažehnout plamen i za velice nepříznivých povětrnostních podmínek, často velice rychle. V 16. a 17. století se začínají objevovat kapesní křesadla, připomínající vzhledem zkrácenou pistoli. Troud byl obohacen dusičnanem sodným, v 19. století se experimentovalo se stearinem.

Zápalky

To už ale přišly na scénu stará známá ohnivá dřívka. Jejich hlavička není výsledkem usilovné snahy týmu vědců, ale spíše náhodným vedlejším produktem jiného experimentu. Když v roce 1827 (některé zdroje uvádí 1826) skotský chemik John Walker míchal dřívkem směs síry, antimonitu a chlorečnanu draselného, vytvořila se mu na konci tyčky hrudka. Smýkl tedy dřívkem o kamennou podlahu ve snaze se nevítaného nánosu zbavit, když v tom vyšlehl z konce hůlky plamen. Walker údajně tuto anomálii mnohokráte ukazoval svým přátelům a známým, patentovat si ji ale nenechal.

Nápadu se ovšem chopil Samuel Jones, zápalku si nechal patentovat a prodával ji pod názvem "lucifer matches" již rok poté. Dvacet let předtím už vynalezl zápalku asistent Chancel provesora Thénarda z Paříže, jeho zápalka se ovšem zapalovala nikoliv škrtnutím, ale ponořením hlavičky z chlorečnanu draselného, síry, cukru a gumy do azbestové lahve s kyselinou sírovou. Takový proces byl značně nebezpečný a pro běžné používání zcela nevhodný.

Ani Jonesovy zápalky nebyly zpočátku příliš přívětivé - plamen zprudka vzplál, ne vždy se udržel, a doprovodný zápach také nebyl zrovna společenský. Přesto si je někteří kuřáci oblíbili. Holandské slovo "een lucifer" dodnes značí sirku.

O zápach se postaral Charles Sauria z Francie, když roku 1830 začal pro výrobu používat bílý fosfor. Brzy se ale zjistilo, že takové zápalky jsou jedovaté, dokonce i účast na jejich výrobě způsobila dělníkům vážná onemocnění kostí. Roku 1836 vynalezl maďarský student chemie, János Irinyi, nehlučnou sirku. Nahradil chlorečnan draselný oxidem olovičitým, k výrobě hlaviček použil arabskou gumu a směs fosforu a olova. Vynález tehdy prodal za pouhých 60 forintů lékárníkovi Istvánu Romérovi.

Bezpečné zápalky

Bílý fosfor ovšem nadále představoval riziko. Teprve roku 1844 vynalezl Švéd Gustaf Erik Pasch bezpečnou zápalku, která používala červený fosfor. Její zdokonalenou formu s odděleným škrtátkem používáme dodnes.

Zapalovač

Mezitím už v Německu existoval předchůdce dnešního zapalovače, Döbereinerova lampa, nazvaná po svém vynálezci Jonannovi Wolfgangovi Döbereinerovi. V roce 1823 přišel s vynálezem, který trochu připomíná dnešní zapalovače, tedy s výjimkou rozměrů.

Nádoba naplněná roztokem kyseliny sírové (b) je umístěna ve válci (a). Do nádoby je ponořena zinková tyč (d). Výsledná reakce uvolňuje vodík, který okamžitě vzplane (f). Během pěti let se jeho lamp prodalo dvacet tisíc, ve výrobě byly až do roku 1880.

 Close-up of a lit 1968 slim model Zippo lighter

Legendární Zippo zapalovač, na obrázku model z roku 1968

Počátkem 20. století se začaly rozmáhat benzínové zapalovače, které postupně v mnoha ohledech nahradily sirky. Zážeh probíhá buď křesadélkem, nebo elektrickou jiskrou (piezozapalovače).

Oheň dnes

Netrvalo dlouho a oheň předal pochodeň hlavního zdroje energie elektřině. Ale i na její výrobě se dodnes podílí. Nadále totiž oheň zůstává snadno dostupnou technologií kdekoli po světě, jak rychle získat energii z hmoty, i když s relativně nízkou účinnosti. Přestože v dnešní době oheň coby zdroj tepla zhusta nahrazují elektrická zařízení, je pro nás oheň nadále silným symbolem živelnosti, energie a tajemna.

A při každém posezení u táboráku máme příležitost vrátit se do dob dávných a jednoduchých, kdy byl oheň pro lidí nejdůležitějším společníkem.

Oprava: V textu byly opraveny a doplněny podrobnosti o pokusu J. Walkera.

Odkazy:

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Obálka knihy Zeptejte se pilota od Patricka Smitha, vydavatelství Grada.
Kapitán vstoupil do kabiny, pilot byl polonahý. Kniha o létání i překvapí

Co se stane, když letadlo zasáhne blesk? Jaká je šance, že se strojem dokáže přistát někdo jiný než pilot? Vychází kniha o létání Zeptejte se pilota od...  celý článek

Fotoaparáty Nikon používají fotografové už 100 let
Fotoaparáty Nikon používají lidé už 100 let

VIDEO Před 100 lety začala v Tokiu působit společnost Nikon, dnes velikán na trhu s fotoaparáty. Do Evropy a Ameriky se ale společnost dostala až v roce 1950, a to...  celý článek

Předsunutý DSLAM.
Kratší „poslední míle“ má zrychlit i zoufale pomalé internetové přípojky

Za nízké přenosové rychlosti mnoha telefonních internetových DSL přípojek může jejich velká vzdálenost od ústředny. Vyřešit by to měly takzvané vysunuté...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.