Zdánlivě nelogický nadpis: vždyť ještě žádná íránská družice není a až bude, má to být objekt malý a prokazatelně s mírovými cíli, takže bude spíše na místě gratulovat íránským vědcům a technikům. Přesto se zkusme zamyslet, nakolik by mohly být obavy oprávněné.
V souvislosti s úvahami o obraně Evropy se stále častěji hodnotí potencionální protivníci, mezi nimiž je na prvním místě uváděn Írán. Přenechejme politické komentáře jiným rubrikám a zkusme si vykreslit obraz vývoje a stavu raketové techniky této země.
Zdroje informací jsou na jedné straně oficiální, především propagandisticky zaměřená prohlášení (občas spíše zamlžující než vysvětlující skutečnost), na druhé straně neoficiální, často pouze spekulativní úvahy a postřehy, obsahující ovšem více technických dat. Těch se přidržíme, byť s vědomím, že jsou to data víc než kusá a mnohdy rozporuplná.
Celkový pohled nám Írán zobrazuje jako stát rozvíjející se velmi nerovnoměrně, v němž vojenský rozpočet hraje primární úlohu, s poměrně vyspělou vojenskou technikou, který dnes disponuje vojenskými raketami, jejichž kombinací a modifikací by opravdu mohl vzniknout experimentální kosmický nosič pro vynesení malých družic na oběžnou dráhu kolem Země. V podobném duchu znějí i oficiální prohlášení.
Každá země dnes považuje za vrcholně prestižní výkon vypuštění umělé družice na oběžnou dráhu vlastní raketovou technikou. Samozřejmě že takový čin proklamuje vysokou úroveň vývoje raketových celků a má svůj propagandistický účinek, který se jen málo změnil od časů prvních satelitů.
Veřejnost se domnívá: “Když dovedou vypustit družici, tak jsou technicky na úrovni a dovedou zasáhnout téměř každé místo na Zemi“. V zásadě je to pravda, avšak je rozdíl soustředit se na přípravu demonstračního experimentálního startu a nebo mít takové nosiče ve větším počtu i pro „praktické“ vojenské účely. A tento rozdíl může představovat i několik let dalšího vývoje.
Za příklad může posloužit mimo jiné Sovětský svaz: dávná historie první mezikontinentální rakety, tehdejší možnosti jejího praktického vojenského využití a první Sputniky.
Mezi zeměmi třetího světa, které poměrně brzy pochopily význam raketové techniky, Írán rozhodně patří.
Sen o moderní, technicky vyspělé společnosti (kam patřilo i využívání kosmonautiky) začal uskutečňovat už šáhův režim – neplatil totiž jen miliardy za americkou výzbroj, ale nechal v USA vyškolit i stovky mladých odborníků.
Islámská republika tedy zdědila i know-how pro další vývoj raket Scud, nakoupených koncem 70. let v několika zemích zejména pro boj se sousedním Irákem (který paradoxně tehdy rovněž bojově nasadil Scudy).
Severokorejské a íránské rakety podle C. P. Vicka
Rodokmen V-2
U zrodu íránského raketového průmyslu byla raketa, původně vyvíjená v Sovětském svazu pod označením R-11 ještě s účastí německých specialistů v 50. letech minulého století. Patřila do přímé následnické linie proslulé A-4 (V-2), její motor konstruktér Isajev odvodil z pohonné jednotky ruské verze rakety Wasserfall a byla první balistickou raketou domácí produkce se skladovatelnými kapalnými pohonnými látkami.
Na počátečním návrhu verze rakety R-11 alias SCUD-A se podílela konstrukční kancelář S. P. Koroljova, avšak původní koncepce příliš neuspěla. První série letových testů se uskutečnila 18. dubna 1953 a ukázala řadu problémů, které nevadily experimentálnímu využívání jako výškových (geofyzikálních) raket (až nad 200 km), ale byly překážkou pro zařazení do výzbroje. Po vylepšení v Makejevově konstrukční kanceláři verze R-11M (výrobní ozn. 8K14) sice v sovětské armádě sloužila, ale slávu nezískala.
Makejevovy konstrukční zásahy nakonec vedly k návrhu rakety R-17, která bývá nazývána SCUD B. Tvůrce přestavil projekt již na sklonku 50. let, první letové zkoušky se uskutečnily roku 1961 a do výzbroje byla raketa schválena o tři roky později.
Střela SCUD B (SS-1c) alias 9K72 Elbrus (později R-300) měla především větší dolet (300 km) prodloužením trupu (a tedy nádrží) o 1 m měla délku 11,2 m při průměru 0,9 m a startovní hmotnosti 5,8 t. Na rozdíl od verze A, kde Isajevovy motory používaly kyselinu dusičnou a kerosin, měl SCUD-B konstrukčně pozměněnou pohonnou jednotku o tahu 130 kN po dobu až 95 sekund, poháněnou kyselinou dusičnou (v Rusku tzv. AK27I, tj. 73% kyselina dusičná + 27% N2O4 + příměs jódu) a asymetrickým dimethylhydrazinem (v Rusku označovaný TM-185), tj. výkonnější, leč toxickou směsí.
Rodina raket Nodong, ze které vychází i íránské rakety Shahab.
Standardní hlavice o hmotnosti téměř 1000 kg, pevně spojená s raketou dolétla do vzdálenosti až 320 km. Achillovou patou však byla operativnost a zejména přesnost (či spíše nepřesnost) zásahu při zvoleném, tzv. inerciálním řízení. Tisíce střel v bojovém postavení proti zejména evropským cílům přesto vydržely v sovětské armádě až do druhé poloviny 70. let!
Sověti vyvinuli ještě varianty SCUD-C a -D s vyšší operativností a výrazně přesnější navigací, avšak v důsledku restrikční dohody s USA se zřejmě do aktivní služby vůbec nedostaly. Počátkem 80. let byly již zastaralé rakety na postupně stále vylepšovaných mobilních rampách zaměněny raketami SS-23 s doletem asi 500 km, rovněž se zvýšenou přesností zásahu a výrazně rychlejší operativností.
Vlevo kapalinový motor rakety Shahab 3 alias Nodong. Vpravo motor rakety Scud
Nebezpečný export
Ještě jako relativně moderní nabídl Sovětský svaz rakety SCUD – B, C/D hned v 60. letech několika arabským „spřáteleným“ zemím, zejména Egyptu, Sýrii, Libyi a Iráku. Jak se brzy ukázalo, otevřel tím Pandořinu skříňku…
O prvním použití víme z Jomkipurské války s Izraelem, kdy byly nejméně tři rakety vypáleny proti izraelským silám na Sinajském poloostrově, ale ani jedna zřejmě nezasáhla cíl. Ze zpráv amerických výzvědných družic jsme se dozvěděli o mnoha startech v Afghánistánu, kam roku 1979 vstoupili Rusové na pomoc tehdejší komunistické vládě.
Irák měl v době americké invaze (2003) k dispozici mj. nejméně 650 raket SCUD-B na 36 mobilních zařízeních a to jich stovky už vystřílel v předchozích válečných avantýrách, mj. v bojích s Íránem (1980-88) a ve válce v zálivu (1991). Proti Američanům jich však bylo použito jen několik.
Irák mj. zahájil i vlastní výrobu částečných modifikací dvou typů – obvykle nešlo o víc než zvětšení nádrží a snížení hmotnosti hlavic za cenu většího doletu a nižší (už tak mizerné) přesnosti. Al Hussein měl dolet 600 až 650 km a AI Abbas dolet 750 km až 900 km, což umožňovalo zasáhnout území Izraele a Saudské Arabie.
Hlavním dodavatelem základních raket a námětů na jejich modifikace však nebyl Sovětský svaz, nýbrž Severní Korea, kam byly rakety SCUD dodány zřejmě z Egypta v 70. letech a posléze se staly základem vlastního, poměrně rozsáhlého raketového programu, rozvinutého především za vydatné pomoci Číny.
Za hluboké ekonomické krize v polovině 80. let začala Korea prodávat tyto modifikované rakety nejen Iráku, Libyi, Pákistánu (částečně za spolupráci při vývoji nukleární technologie), Spojeným arabským emirátům (kde však nebyli spokojeni s kvalitou), do Jemenu (loď s nimi byla v prosinci 2002 zadržena v mezinárodních vodách), ale především do Íránu.
Íránské počátky
Konstrukčně zastaralé rakety, dovezené v letech 1984-85 z Libye a Sýrie a později ze Severní Koreje, se tedy několik desetiletí po svém zkonstruování staly základním kamenem íránského raketového průmyslu. Střely Shahab-1 (v jazyce farsi Meteor) s doletem přes 300 km nebyly ničím jiným než raketami SCUD-B a raketa Shahab-2 střelou SCUD-C s prodlouženým trupem (12,3 m) a lehčí hlavicí (0,7 t), mající dolet přes 600 km.
I když někteří specialisté hovoří o přímých dodávkách z Ruska do Íránu, nejsou takové zásilky pravděpodobné, podobně jako nedošlo ve větší míře k odlivu ruských mozků – tedy přesídlení specialistů – ani do Íránu, ani do Koreje.
Ovšem neoficiální podpora při vyzbrojování nepochybně existuje a svou úlohu při tom zřejmě sehrávají politické i ekonomické důvody. Jak známo, pro islámské fundamentalisty je Amerika „velkým Satanem“, kdežto Rusko „malým Satanem“…
Klíčovým partnerem pro další rozvoj íránského raketového průmyslu zůstala i v další desetiletích Severní Korea. Zjednodušeně řečeno: Íránci měli peníze a Korejci vyvíjeli zajímavou techniku. Ovšem při každém kroku jim oběma stála za zády americká nebo izraelská rozvědka.
V polovině 80. let využili Korejci svých zkušeností s modifikacemi raket SCUD a aplikovali je při rekonstrukci pokročilejší rakety z Makejevovy dílny, nesoucí stopy jeho konstrukční práce. Pocházela rovněž z přelomu 50. a 60. let. V kódu NATO se jí říkalo SS-4-N (byla původně určena pro ponorky), v SSSR měla označení R-13 alias 4K50.
A byla zřejmě schopná jako první svého druhu nést ruské nukleární hlavice. Kolem rozmístění pozemní verze R-12 na Kubě se v roce 1962 točila tzv. Kubánská krize a později v 60. letech se její modifikace stala prvním stupněm malého družicového nosiče Kosmos. Měla délku 13,4 m při průměru 1,5 m, startovní hmotnost téměř 31 tun a dolet minimálně 1500 km se standardní kilotunovou hlavicí o hmotnosti 900 kg.
Vyřazením ze Sovětské armády v druhé polovině 70. let její historie zdaleka neskončila. O desetiletí později šikovným Korejcům pomohly čínské plány a modifikace, snad i ruské konzultace a íránské peníze, takže po několikaletém vývoji uskutečnila Korea první letový test v květnu 1990.
Írán a zbrojení. Íránská islámská republika má v současnosti dvě základní ozbrojené složky. Jednak jsou tu tzv. Islámské revoluční gardy, jednak klasické vojenské složky (pozemní armáda, letectvo a námořnictvo). Celkem je ve službě přes půl milionu aktivních vojáků a v případě mobilizace by bylo k dipozici téměř milion osob.
I když ve výzbroji je též zastaralé technické vybavení a pro řadu (zejména vojenských letounů) chybí náhradní díly, setkáváme se i se supermoderní technikou velmi vysoké úrovně (právě v letectví a raketové technice). Pro přehlídky a vojenská cvičení perfektní arzenál výstrahy, otázkou je ovšem případná bojová akceschopnost. Mezi chloubu patří od roku 2006 mj. moderní raketové torpédo Hoot (v jazyce farsi velryba), pohybující se rychlostí 360 km/h, odvozené z ruského torpéda VA-111 Shkval (Škval). Systém Kosar střel země – loď je odvozen z čínských raket C-701 a TL-10A s velmi moderním řízením infračerveným a radarovým – rakety o délce 2,5 m na pevné pohonné látky mají dolet asi 20 km. Vlastní protiletecké rakety jsou poměrně zastaralé, avšak diskutuje se o zakoupení ruského systému S-300 (jaký chrání mj. Moskvu) k ochraně jaderného výzkumného centra. Pozemní armáda je vybavena řadou (až příliš velkou) typů raketometů, dělostřeleckými raketami (opět řadou typů), takticko-operačními střelami Laith-90 (vylepšený typ raket z Ruska, v kodu NATO Frog-7) s doletem až 90 km a raketami Zelzal téhož typu a různých variant s doletem 150, 210 a 400 km. Kapalinové rakety Shahab (Šahab) patří do rodiny Scud (Rusko) alias Nodong (Severní Korea). Shahab-1 má dolet 350 km, Shahab-2 dolet až 750 km s přesností kolem 50 m. Shahab 3, zařazovaný v různých verzích do výzbroje od roku 2003, má operační dolet přes 1800 km s jednou tunovou hlavicí nebo třemi až pěti samonaváděcími hlavicemi po cca 280 kg; maximální rychlost je 5500 km/hod. Nejnovější verze mj. s odrušením proti navádění izraelských antiraket Arrow-2 patří již mezi balistické rakety středního doletu (MRBM) po boku např. indické Agni-II s doletem 2500 km, izraelské Jericho–II (dolet 1300 km), čínské Dong Fang–21 (dolet 1800 km) a ruské (sovětské) SS-4 Sandal alias R12 (dolet 2100 km). Raketa Ghadr byla – jako obvykle – prezentována jen na přehlídkách, ale letos už možná došlo k jejímu zařazení do výzbroje – měla by být mnohem operativnější při předstartovních přípravách a jen znalci ji na první pohled odliší od některé nové verze rakety Shahab 3 (něco z informací o nich tedy možná platí pro Ghadr); má být na pevné pohonné hmoty a dolet má mít přes 2000 km. Není vyloučeno, že původní propagandistický název byl Fajr-3. Téměř všechny íránské rakety jsou na mobilních startovních systémech. Rakety s větším doletem dosud bezpečně nebyly zařazeny do výzbroje, ale jsou zřejmě ve vývoji, který směřuje k mezikontinentální raketě.
|
Přelom století
Následovala sériová výroba, zařazení do výzbroje pod názvem No-Dong alias Rodong (od té doby má Korea téměř celé Japonsko jako na talíři) a export – např. roku 1997 si tucet nových raketových motorů odvezl z Pchjongjangu íránský Boeing 747. Raketa byla současně prodána dvěma zemím – Íránu a Pákistánu, u něhož je totožná s raketou Ghauri-II.
Nákres rakety Shahab 3
Čtvrt roku po tamním testu ji 22.07.1998 poprvé vyzkoušel i Írán, byť jen s částečným úspěchem. Po několika dalších (úspěšných) zkouškách bylo v létě 2003 íránské ověřování u konce, na podzim se zahájila sériová výroba a následujícího roku už byly první střely ve výzbroji.
Jmenuje se Shahab-3, zvenčí vypadá jako SCUD po „aplikaci steroidů“, ale podle mnoha raketových expertů to není jen „super-scud“, nýbrž některými odhadovanými parametry se blíží spíše starší ruské předloze SS-4. Základní Shahab 3 má délku asi 17,5 m při průměru 1,3 m, startovní hmotnost přes 13 tun.
Statická rampa pro mobilní raketu Shahab 3
Klíčem k vývojovému zařazení by mohl být raketový motor. Ten by měl vyvíjet tah na úrovni moře 320 kN po dobu nejméně 95 s. Barva výtokových zplodin odpovídá směsi užívané v raketách SCUD. Porovnáním publikovaných snímků pákistánských a íránských mnohé nasvědčuje čínskému motoru YF-2, jehož svazek je v čínských střelách DF-3 a jehož rozměry odpovídají 150% zvětšenině původního motoru.
Základní verze má dolet kolem 1200 km, modifikace 3B má stejný motor, ale delší nádrže, což odpovídá 110s hoření a doletu kolem 1900 km. V posledních letech je na slavnostních přehlídkách Shahab předváděn s řadou „vychytávek“, které ji reálně řadí mezi moderní střely – mj. možnost využít až pěti separovatelných hlavic s přesným samostatným naváděním.
Rozmístění raket Shahab 3
Nová koncepce?
Kromě tradičních raket na kapalné pohonné látky se v posledních letech Írán zřejmě zaměřuje na střely s pevnými pohonnými látkami. Ostatně Pákistán rozvíjí rovněž jak program kapalinových raket (střely Ghauri), tak „ve spolupráci“ s Čínou dvoustupňovou raketu na pevné pohonné látky Shaheen-2.
V této souvislosti se hovoří o raketě Ghadr-110 vyvíjené ve vrcholně tajném závodu Hemmat Missile Industries Complex. Jejím prvním stupněm by mohla být kapalinová Shahab-3A (což je zřejmě starší informace), druhým střela na pevné pohonné látky.
Armádní letectvo ji již předvedlo na vojenské přehlídce, měla být hotová již loni a není vyloučeno, že zkouška v omezeném měřítku letos skutečně proběhla. A dolet? Nejméně 2000 km, ale spekuluje se i o kategorii „do tří tisíc“. V souvislosti s touto raketou se uvádí i alternativní jméno Ashura.
Na jménech však málo záleží. Hlavní je poznatek, že se na takových střelách intenzívně pracuje. Íránská oficiální propaganda leccos zamlčuje a leccos zveličuje. Rozehrála nepřehlednou hru názvů a není vyloučeno, že mezi nimi se objevují i falešná označení fingovaných raket.
O tom, zda byl tento snímek rakety BM-25 opravdu pořízen v Íránu, jsou vážné pochybnosti.
Pochybnosti vzbuzují zejména zpravodajské informace z roku 2006 o 18 (!) raketách BM-25, které by byly odvozeny ze sovětské ponorkové střely SS-6-N (alias R-27). Ta sloužila od 60. let v sovětském námořnictvu, kde byla první ponorkovou střelou s nukleární hlavicí (obdobně jako první generace raket Polaris v USA) a měla dolet 2500 km (později až 3500 km).
Vyřazována byla po roce 1993 a v určitých zmatcích po rozpadu SSSR se mohla i s plány dostat do Severní Koreje. Je to pro Írán začátek další linie vývoje, aniž by vlastní modifikace střely Shahab byly plně aplikovány? Jak byly nepozorovaně kompletní rakety dopraveny z Koreje? A proč (na rozdíl od všech starších typů raket) zřejmě nebyly v Íránu vůbec vyzkoušeny? Dohady panují i kolem modifikací ruského motoru RD-216 a projektu „Koussar“.
Raketa Shahab 3M v bojové verzi
Jasné výsledky
Avšak ať jsou uvedené detaily jakkoliv nepřesné a oficiální sdělení jakkoliv propagandistická, jisté je, že Íránská islámská republika postupuje v raketové technice poměrně rychle kupředu. Íránci budovali raketový (a vlastně celý vojenský) průmysl systematicky na širokých a pevných základech, nesrovnatelných např. s Hussejnovým Irákem.
Mají dostatek nadšených a především kvalifikovaných odborníků, kteří jsou při modifikacích a zavádění do výroby stále samostatnější. Nejen na Korejcích, ale dokonce i na čínských poradcích, jejichž významnou roli nesmíme zapomínat. Pokud věříme ruským dementi, zdůrazňujícím, že Rusové se spoluprací nemají nic společného…
Koncem 80. let se začínalo s raketami o doletu kolem 600 km lokálního významu, počátkem 21. století se pokročilo na 2000 km (dosah Středního Východu) a do konce desetiletí to bude nejméně 3000 km (dosah velké části Evropy); balistické rakety středního doletu nejméně v experimentálním stupni vývoje Írán prokazatelně k dispozici má.
A podle odhadů odborníků zbývá už jen sedm, ale možná ještě o něco méně let k mezikontinentální raketě. Avšak co zřejmě Íránu (zatím) chybí, je osobnost typu von Brauna nebo Koroljova, který by působil jako jednotící prvek při výběru další technické strategie. Politická strategie je naopak dosti jasná: Írán rád nevystupuje jen za sebe, nýbrž jménem celého muslimského světa.
Manévry Velký prorok - příprava k synchronizovanému startu. V popředí Shahab 3
Cesty k družici
Je pravděpodobné, že Írán se bude i nadále opírat o severokorejskou raketovou technologii – tedy že bude mít se zpožděním nejdéle tři roky postupně přinejmenším vše, co zkouší Severní Korea. A ta, jak je známo, byla už před deseti roky jen krůček od úspěšného vypuštění malé umělé družice a ve vývoji přes všechny hospodářské překážky pokračuje.
Írán má k realizaci takového cíle mnohem lepší podmínky – děravá mezinárodní izolace nejvýše na papíře, rozvíjející se know-how a relativní dostatek finančních i surovinových prostředků.
Rovněž íránský ministr obrany proklamoval již před deseti lety, že se končí s vývojem vojenských raket (což ovšem nutno brát spíše jako reklamní tah) s tím, že příští raketový vývoj bude zaměřen na konstrukci družicového nosiče.
Klasický start rakety Shahab 3 ve vojenských podmínkách
To je samozřejmě pravda nanejvýš jen částečná, protože každá kosmická raketa této třídy může mít i vojenské využití a její jednotlivé stupně jsou často vojenskými raketami přímo tvořeny. Pro příklady nemusíme chodit daleko: raketa třídy SS-4 Sandal byla rovněž prvním stupněm nosiče malých družic Kosmos 1 a základem nosiče první americké družice byla von Braunova balistická raketa středního doletu.
V letech 2005 – 2010 má být na vývoj kosmické techniky věnováno nejméně půl miliardy dolarů a Írán dnes nepochybně disponuje technikou, která může být brzy použita i pro vypuštění malých družic – to nepopírají ani výzvědné „svodky“ Američanů nebo Izraelců, v nichž se uvádí cílový rok 2010 pro takový krok.
Což není v rozporu s oficiálními projevy o čtyřech íránských družicích do konce tohoto desetiletí.
V tomto století Írán na mnoha frontách halasně a mezinárodně deklaruje své výsostné právo na svobodný přístup do vesmíru, k němuž také patří konstruování vlastní nosné rakety. Není to však jen zástěrka pro vývoj vojenských raket?
Pokračování článku ve čtvrtek na Technet.cz
Plakát Íránské kosmické agentury
