Harvey Cushing operuje 2000. odhalený nádor na mozku. 15.4.1931.

Harvey Cushing operuje 2000. odhalený nádor na mozku. 15.4.1931. | foto: doc.med.yale.edu - Walter W. Boyd

Přežil každý dvacátý. Díky Cushingovi se už po operaci mozku neumírá

  • 29
Než přišel Harvey Cushing, byla operace mozku doslova řezničina. Pacienti umírali a tehdejší neurochirurgové se o jejich osud pramálo zajímali. Mít nádor na mozku znamenalo téměř jistou smrt a to i v případě, že se ho podařilo lékařům objevit.

Ve středu čtvrtého července 1900 pozoroval Harvey Cushing lékaře Victora Horsleyho při operaci v Londýně. S hrůzou zjistil, že se chová velice neodpovědně. Pořádně nezná stav mozku pacienta a řeže a řeže. Dál se o něj nestará, to přenechává jiným – kolegům a sestrám. Stejně postupoval i jiný tehdejší neurochirurg Godlee. Není divu, že devět z deseti pacientů, které Britové operovali, umíralo, zpravidla na následky či komplikace těchto zákroků.

Cushinga zklamali. Neurochirurgičtí bohové se pohybovali v mozcích pacientů hrubě, rychle. „Hruběji, než Halsted v břiše,“ napsal v dopise snoubence (William Stewart Halsted byl známý americký chirurg - poznámka redakce). Přitom Rickman Godlee si vysloužil ostruhy tím, že jako první lékař otevřel v roce 1884 lebku člověka a vyřízl odtud nádor. Dalším byl Victor Horsley, který se těmto operacím věnoval systematicky, dokonce zkoumal tyto zásahy na pokusných zvířatech.

Nádory na mozku lékaři těžce hledali, chyběla diagnostická technika. A pokud je našli, jenom u 5–10 procent považovali za vhodné je operovat. Avšak pouze 5 procent operovaných tento zákrok přežilo.

Americký lékař se znechuceně vrátil do Baltimoru a v nemocnici Johnse Hopkinse se snažil operovat pečlivě, promyšleně, pomalu. Nebyl odvážlivcem, který se vrhá po mozku jako po kořisti, nýbrž operatérem, který si váží pacienta a snaží se ho zachránit. Postupně vytvořil celý soubor péče o nemocné počínaje jejich příjmem, vyšetřením a konče pooperační péčí – nakonec jich umíralo jenom necelých sedm procent.

Introvert, pracant, tanečník, sportovec

Ve východoanglickém hrabství Norfolk si nejméně celé století říkali Cusheynové. Když v srpnu 1638 přistáli na plachetnici Diligent v Bostonu, přejmenovali se na Cushingy – původní britské příjmení se obtížně vyslovovalo, kdežto „Kušing“ znělo lépe. Spolu s ostatními rodinami přistěhovalců putovali v kolonách velkých vozů na západ, aby našli vhodnou půdu k obdělávání. Cushingové nedošli jako většina ostatních do Kalifornie, Texasu či Arizony, nýbrž zůstali v Ohiu. Poblíž Clevelandu založili farmu, z níž postupně vycházeli rovněž řemeslníci, obchodníci, soudci a od 18. století také doktoři.

Harvey Cushing, neurochirurg, který zavedl šetrné operace, pooperační péči a takzvaný éterový protokol.

Harvey William Cushing tedy pocházel ze starobylého lékařského rodu – tohle povolání se u nich dědilo od prapradědečka Davida. Když se Harvey 8. dubna 1869 v Clevelandu v Ohiu jako šestý syn a desáté dítě narodil, měl budoucnost narýsovanou.

Po maturitě v roce 1887 nastoupil tento malý, štíhlý a šlachovitý mladík s ostře řezanými rysy tváře na Yaleovu univerzitu v New Havenu ve svém rodném státu. Po třech letech přestoupil na vzdálenější Harvardovu univerzitu v Bostonu, kterou studoval starší bratr Edward. Rodina Cushingů patřila do vyšší střední třídy, takže mohla podporovat na studiích nejen Harveye, ale i další děti.

Harvey byl introvert, zahleděný do své práce. Nepil a neflámoval. Zato hodně kouřil, jak měli mladí muži ve zvyku – chlubil se, jak nikotin hluboce nasává. Byl výborný tanečník a společník, měl úspěchy u děvčat, zato mezi spolužáky si žádného přítele nenašel. Sportoval – hrál americký fotbal a basketbal, ale k profesionální úrovni měl daleko. Svět spolužáků z bohatých rodin, kteří na těchto prestižních školách rozvalovali a hýřili, mu ani neimponoval, ani nevadil. Žil ve svém vlastním světě, bez kamarádů.

Éterový protokol

Pozornost vzbudil už jako medik. V lednu 1893 dával mladé pacientce, která měla podstoupit operaci kýly, v Massachusettské všeobecné nemocnici v Bostonu narkózu. Třebaže chirurg byl zkušený, dívka zemřela na začátku operace. To Cushingem otřáslo. Dokonce uvažoval, že by s medicínou skončil. Průběh zákroku probíral s několika chirurgy a spolužáky. Na žádnou chybu nepřišli.

Přesto o tomto případu se svým kamarádem Ernestem Codmanem pořád diskutovali. Nakonec si uvědomili, že nikdo nesledoval hlavní údaje o stavu pacientky. Nepochybili jsme právě v tom? Rok po jejím úmrtí navrhli zavést takzvaný éterový protokol. Do jednoduché tabulky měla sálová sestra zapisovat teploty, pulzy a dechovou frekvenci operovaného – a podle toho by se řídili chirurgové.

Jejich nápad se osvědčil. Zavedení tohoto anesteziologického protokolu, jak se dnes říká, prudce snížilo úmrtnost během operací. Během několika let se rozšířilo jeho používání povinně nejen ve všech amerických nemocnicích, ale i v Evropě. Pro Cushinga byl éterový protokol prvním krokem v jeho celoživotní snaze snižovat úmrtnost pacientů během operací a po nich.

„Časté komplikace tehdejší narkózy vedly Cushinga k vypracování místní anestezie,“ napsal zakladatel české neurochirurgie profesor Zdeněk Kunc do časopisu Rozhledy v chirurgii. „Vyzkoušel ji na velkých operacích na kloubech, užil ji jako první ve válečné chirurgii a od roku 1917 ji zavedl do celé neurochirurgie, v níž po celém světě na dlouhou dobu vytlačila narkózu.“

V létě 1895 ukončil Harvey Cushing studium medicíny s vyznamenáním. Nastoupil ve Všeobecné nemocnici v Bostonu, kterou poznal během studií.

Přesto nebyl spokojen. Chtěl vidět, jakou mají úroveň další nemocnice na východním pobřeží. Proto je s bratrem Nedem, rovněž lékařem, v listopadu navštívili v New Yorku, ve Filadelfii a v Baltimoru. Huarveyovi se nejvíc líbilo v Baltimoru. Tamní obchodník a bankéř Johns Hopkins, který zemřel v roce 1873, odkázal všechen svůj majetek na vybudování univerzity a nemocnice. Později přispěli i další boháči. Nemocnice Johnse Hopkinse, založená v roce 1889, přitahovala špičkovým vybavením a vysokými platy nejlepší lékaře z celých USA.

Chirurgii vedl profesor William Halsted, který zaváděl nejmodernější metody: kovový operační stůl místo dřevěného, operační nástroje z kovu místo dřeva, rukavice u všech členů operačního týmu. Svým podřízeným doporučil, aby se specializovali – chirurgii rozdělil na břišní, gynekologickou, ortopedickou, urologickou, dětskou a další. To byly pokroky v Americe nevídané. Mladý lékař mu napsal, že by k němu rád nastoupil. Věhlasný lékař odpověděl, že by se měl nejdřív porozhlédnout po Evropě.

Bratři Cushingové tam odpluli na podzim 1885. Shodou okolností dorazili do německého Würzburgu v době, kdy Wilhelm Röntgen při experimentování s paprsky X zjistil, že prosvěcují lidskou tkáň. Zrodila se nová diagnostická metoda vyšetřování lidského těla rentgenovými paprsky, jak dnes říkáme.

V italské Pavii, městě ležícím nedaleko Milána, navštívil Cushing dalšího význačného objevitele – dr. Scipione Riva-Rocciho. Tento lékař vytvořil nový přístroj na měření krevního tlaku – rtuťový tonometr.

I tuhle novinku přivezl Harvey do Ameriky a propagoval ji tak vehementně, že přístroj si postupně obstarali všichni lékaři a nemocnice. Také spolu s kamarádem Ernestem Codmanem koupili přístroj pro paprsky X a v prvních měsících roku 1896 zavedli tuto vyšetřovací metodu do Všeobecné nemocnice v Bostonu.

Souboje se šéfem

Koncem roku 1896 odešel Cushing do Baltimoru. Nastoupil v chirurgickém oddělení u Halsteda. Když mu oznámil, že by se chtěl věnovat neurochirurgii, šéf souhlasil – nevěřil totiž, že by operace mozku mohly zlepšit stav pacientů. Proto se téhle oblasti chirurgie s lehkým srdcem vzdal.

Mladíka šokoval stav chirurgie – nepořádek, chaos, sám šéf už operoval jenom výjimečně. Brzy zjistil důvod. Halsted, který se mimo jiné proslavil zavedením lokální anestezie pomocí kokainu, sám této droze propadl a nebyl schopen systematické práce. Cushing ho mnohokrát žádal o zavedení pořádku, někdy se s ním i pohádal. Choval se odvážně, netypicky – šéfové byli bohové, kterým si nikdo neodvážil něco vyčítat, podřízení je mohli jenom bezmezně poslouchat.

Přesto tam Cushing zůstal – seznámil se s primářem interny Williamem Oslerem, jedním ze sloupů nemocnice, který měl pro lepší organizaci smysl. Vyvinulo se velké přátelství – primář tahal mladého lékaře z nejednoho průšvihu. Kanaďan Osler, jehož považují někteří historici za zakladatele moderní interny, se netajil tím, že své vědomosti čerpá z učení anatoma Karla Rokytanského a internisty Josefa Škody, českých lékařů, kteří byli profesory ve Vídni, takže je svět považoval za Rakušany.

Ještě na Yalu se Harvey zamiloval do sestry svého spolužáka Kate Crowellové z Clevelandu. Svatbu s ní pořád odkládal, někdy se i na čas rozešli, ale pak se k sobě vrátili. Medicíně nerozuměla a rozumět nechtěla, jejím životním cílem – jako většiny dívek – bylo vdát se a pořídit si velkou rodinu. Vzhledem k tomu, že Harvey býval často na cestách, psali si často dopisy, které ukazovaly na jejich pouto.

Strašlivá bolest trojklaného nervu

Harvey Cushing však měl s operacemi mozku stejné obtíže jako jeho evropští kolegové. Mnozí pacienti umírali na pooperační komplikace. Bylo třeba, aby vyvinul nové operační metody, byl opatrnější a lépe pečoval o nemocné.

Není divu. Mozek je nejsložitějším útvarem poznaného vesmíru a řídicím orgánem všeho. Z tohoto tajemného světa vědci už hodně zjistili, ale pořád nejsou na konci. Už dávno je jasné, že většina kapacity našeho mozku není využita – pouze asi 3–4 procenta. Důvody neznáme. Ani nevíme, jestli nějakým umělým navyšováním tohoto výkonu něco nepokazíme.

Mužský mozek váží asi 1 500 gramů, ženský 1 300 gramů. Inteligence na jeho velikosti nezáleží – například geniální fyzik Albert Einstein ho měl průměrný. Inteligence je spíše dána lepším propojením mozkových buněk čili neuronů – a těch máme na sto miliard; tohle číslo odpovídá množství hvězd v naší Galaxii. Každý neuron má v průměru 7 tisíc dotykových spojení s dalšími neurony.

Mozek se skládá ze dvou polokoulí čili hemisfér, mozkového kmene a mozečku, dále je k němu připojen podvěsek mozkový čili hypofýza. Šedá kůra mozková má plochu přibližně 2 500 centimetrů čtverečních. Jakýkoli zásah na mozku je definitivní, nezvratný, protože poškozená část nedoroste, nezotaví se – na rozdíl od mnoha jiných částí lidského těla. Proto musí být neurochirurg navýsost přesný.

Velkou starost dělali lidé, kteří trpěli těžkými bolestmi trojklaného nervu. Někteří odvážní lékaři v Evropě a v Severní Americe se snažili tyto bolesti utlumit operací mozku. Cushing při některých těchto zákrocích asistoval, avšak nejméně jeden z pěti pacientů vzápětí umíral. To nebylo přijatelné.

Začátkem října 1899 operoval Cushing pacienta Jamese Walkera, kterého uspali chloroformem. Postupoval náramně opatrně, pomalu, promýšlel každý řez, až se dostal ke kořenům trojklaného nervu. Ty přesně přeťal. Druhý den Walker poprvé po mnoha měsících spal, aniž ho rušila bolest. Žil normálně a zemřel, když mu bylo něco přes sedmdesát let.

„Jednotlivé případy poškození mozku a nádorů na něm, které Cushing viděl během svého studia, ho nepřiměly k práci na mozku, ani na zvířatech, v prvních letech, kdy byl v Hopkinsu,“ napsal Michael Bliss v jeho autobiografii Harvey Cushing – A Life in Surgery. „Jeho skutečná cesta k neurochirurgii vedla od problému anestezie, tehdy pomocí kokainu do periferních nervů břicha, až po případy jako byl Walker. Problém bolesti trojklaného nervu vedl Cushinga k odstraňování nervových uzlin, delikátnímu zákroku.“

Cushing se pustil do intenzivního studia trojklaného nervu a jeho zklidnění pomocí operace mozku. V prosinci 1899 měl dalšího pacienta. Studii o svých zkušenostech uveřejnil v časopisu Journal of the American Medical Association v dubnu 1900. „Byl to velký chirurgický triumf,“ konstatoval Bliss.

Koncem června 1900 odplul Harvey Cushing podruhé do Evropy. Znechutili ho britští operatéři, znechutili ho i berlínští chirurgové. Nehumánní, nešetrný a nadřazený způsob jednání s pacienty, jakým se vyznačovali, by ve Spojených státech neobstál. Dost si na to v dopisech Kate stěžoval.

Jedině Theodor Kocher ve švýcarském Bernu se mu líbil. Pracoval u něho několik měsíců – operoval pacienty a dokonce experimentoval na opicích. Kocher při operacích mozku sledoval vliv zvýšeného tlaku mozkomíšního moku na vysoký krevní tlak a zpomalení srdečního rytmu – to bylo závažné zjištění. Švýcarský chirurg proslul zavedením nového způsobu operace štítné žlázy, což mu za několik let vyneslo Nobelovu cenu. O své pacienty pečoval tak pečlivě, aby jeho zákroky bez obtíží přežili. Cushinga nadchl tak, že ho nazval „dokonalým chirurgem v Evropě“.

V květnu dostal Cushing přitažlivou nabídku od Halsteda: Po návratu se soustřeďte se na chirurgii nervového systému. To nemohl odmítnout. Ještě strávil tři týdny v anglickém Liverpoolu u neurologa Charlese Sherringtona, u něhož mohl dělat experimenty na mozcích zvířat včetně orangutana. Teď teprve cítil, že je dokonale připraven – měl zkušenosti jako nikdo jiný na světě.

„Britové a Němci, které pozoroval, byli chirurgové, kteří se pohybovali v hlavě, nebyli to neurochirurgové v pravém slova smyslu,“ hodnotí dnes situaci profesor Vladimír Beneš nejstarší, zakladatel českého neurochirurgického rodu.

Zvýšená péče o pacienty

V polovině srpna 1901 se Harvey Cushing vrátil zpátky do Baltimoru.

S Kate, která už ztrácela nervy z dlouhého čekání na ženicha zahleděného do medicíny, se vzali v červenci 1902. Svatba se stala společenskou událostí, účastnilo se jí několik stovek hostů včetně mnoha prominentů.

Harvey Cushing operoval, dělal pokusy na zvířatech a psal studie do odborných časopisů. O své pacienty pečoval, trval na přísném dodržování sterility a všech pravidel, jimiž by se předcházelo infekcím. Zacházel s nimi tak citlivě jako málokdo. Nechal pro ně vyčlenit zvláštní pooperační pokoje s nejlepšími ošetřovatelkami, první dny po operaci je sám ošetřoval. Do záznamů nemocných museli psát sestry a lékaři rovněž každou stolici. Věřil na zázračnou moc špenátu, a proto ho pacientům podávali denně.

Chirurg neměl mnoho přátel ani mezi kolegy. Častoval je ironickými poznámkami a sarkasmem. Ovšem lékaři jeho chirurgické umění obdivovali. Jeden ze zakladatelů moderní britské neurochirurgie Geofrey Jefferson, který se u něho učil, se později přiznal: „Každý žák tu utrpí hodně šrámů. Ale může být pyšný na to, kde je získal.“ Brit Hugh Cairns napsal své ženě: „Dva roky na frontě v Gallipoli byly proti dvěma rokům s Cushingem idylou.“ Přitom zůstal jeho věrným obdivovatelem.

Snahou Cushinga bylo, aby těžké zásahy na mozku přežilo co nejvíc pacientů. Byl prvním americkým chirurgem, který se zabýval výlučně mozkem. Jako hvězda Johns Hopkinsovy nemocnice zářil. Stal se skutečným otcem moderní neurochirurgie.

Ovšem tím, jak hluboce se ponořil do práce, trpěl rodinný život. Doma býval jenom večer, často se zavíral ve své pracovně, kde psal studie anebo četl – prý přečetl jakoukoli knihu. Přitom si zapaloval jednu cigaretu od druhé – o škodlivosti kouření se nevědělo, byla to móda. Manželku však nezanedbával – první dítě, syn William Harvey, se jim narodil v srpnu 1903. Kontakt se životem neztrácel – bedlivě sledoval místní a federální politiky, považoval se za vlastence. Občas zval na večeře své studenty a spolupracovníky. Také rád hrál tenis. V roce 1903 byl jmenován na Johns Hopkinsově univerzitě profesorem.

Potíže trpaslíků a obrů

V roce 1901 narazil Cushing na první pacientku, která trpěla na následky choroby hypofýzy čili podvěsku mozkového. Matka k němu přivedla do ordinace čtrnáctiletou tlustou dívku, která si stěžovala na poruchy vidění a bolesti hlavy, byla sexuálně nezralá. Během operace Cushing zjistil, že má velkou cystu na hypofýze. Když ji odstranil, potíže zmizely. Ve stejném roce léčili patnáctiletého chlapce s obdobnými příznaky také ve Vídni. To byl úspěch, který zajistil americkému lékaři velkou publicitu.

Hypofýza, která reguluje vylučování hormonů, podnítila Cushinga k tomu, že se začal zajímat o lidi nadměrného růstu čili agromegaliky a naopak i o trpaslíky. Většina z nich měla kvůli těmto abnormalitám nejrůznější zdravotní obtíže. Jejich hypofýza buď nadměrně produkovala růstový hormon anebo naopak ho vyráběla málo.

V březnu 1909 odstranil Cushing osmatřicetiletému farmáři Charlesi Mayovi část hypofýzy a tím zabránil jeho dalšímu růstu – před ním se to povedlo jenom před dvěma roky v Německu. Mayo žil až do roku 1930. Opět vítězství, které proniklo do tisku.

V letech 1909–1911 vyšetřil 46 lidí s poškozenou hypofýzou. Většinu z nich operoval, ale měl vysokou úmrtnost – dvě třetiny pacientů nepřežily pooperační komplikace.

Lidi postižené deformacemi lékař vyhledával, dokonce sliboval ředitelům cirkusů, ve kterých trpaslíci vystupovali, že jim odoperuje hypofýzu, takže se zvětší – tím by jejich vystupování znemožnil. Nicméně je sledoval, od některých dokonce koupil jejich těla s tím, že je může po smrti pitvat. Jeho studenti odstraňovali desítkám pokusných psů hypofýzy, podrobně je zkoumali, případně jim implantovali tento orgán z jiných zvířat. Přesto byly operace agromegaliků pořád nebezpečné – ze tří přežíval jeden.

V roce 1912 už měl o hypofýze tolik znalostí, že mohl o její činnosti a chirurgii vydat monografii – psal o její poruše jako o polyglanduálním syndromu, kolegové mluví o Cushingově nemoci. Tyto nádory rozdělil do šesti skupin. Podle Beneše se tím zařadil mezi zakladatele odvětví medicíny, které se zabývá léčbou žláz s vnitřní sekrecí, čili endokrinologie. Tento termín poprvé vyslovil italský patolog Nicola Pende o tři roky dřív.

„Takovou operaci jsem ještě neviděl“

Do roku 1909 vykonal Harvey Cushing čtyřiašedesát úspěšných operací nádorů mozku. Dělal chyby jako každý, kdo probojovává nové cesty, a uměl je přiznat. Ovšem těch uzdravených pacientů přibývalo. Novináři hlídali jeho operace, aby se mohli rozepsat o úspěších.

Při zákrocích na mozku bylo nejdůležitější zamezit krvácení. Vymyslel stříbrné kleštičky na stisknutí cév při operacích, kterou nazvali Cushingovou svorkou. O půldruhého desetiletí později, v roce 1925, mu vymyslel fyzik William Bovie elektrický skalpel čili elektrokauter, který krev vysokofrekvenčním proudem vysoušel.

O pomoc požádal slavného chirurga dokonce náčelník generálního štábu Leonard Wood. Padesátiletý Wood původně vystudoval medicínu a postupně pečoval o tři prezidenty. Jako velící důstojník se vyznamenal ve válkách o Kubu a o Filipíny. Patřil mezi národní hrdiny.

Generál trpěl bolestmi hlavy, občasnými závratěmi a dvojitým viděním, které nepochybně způsoboval nádor na mozku. Cushing však s operací váhal, obával se obtíží, diagnóza byla neurčitá, pacient příliš slavný. Nakonec si Wooda v lednu 1910 přece jenom pozval.

Operaci přihlížel známý lékař A. T. Cabot – jako hodnověrný svědek. Zákrok se komplikoval, prodlužoval, Wood ztratil mnoho krve, přesto se operatérovi nakonec podařilo vyjmout z mozku obrovský nádor, který nazval meningiom. Cabot prý s obdivem řekl: „Takovou operaci jsem ještě neviděl.“ Cushing přisvědčil: „Já taky ne.“

Wood přežil, uzdravil se – a Cushing se opět ocitl na prvních stránkách novin.

Po skončení vojenské služby převzal generál úřad guvernéra na Kubě a neúspěšně kandidoval na prezidenta, Cushing mu pomáhal v jeho volebním štábu.

S pacienty, kteří měli meningiomy, se Cushing setkával i nadále. Vždycky dlouho zvažoval, jestli se operace zdaří. Hovořil o tom i s nemocným – upozorňoval na rizika snížené kvality života anebo i smrti. U jednoho muže operoval tento nádor devětkrát, u jedné ženy dokonce patnáctkrát – meningiomy totiž rostou trvale. Patnáct zákroků považuje profesor Beneš za rekord, který nikdo nepřekonal.

Halsted přidělil Cushingovi konkurenta. V pitevně si všiml šikovných prstů medika Waltera Dundyho a když v roce 1910 skončil studia, přijal ho na neurochirurgii. Mladík překypoval nápady, neustále improvizoval, žil jako bohém. Byl to protipól pedanta Cushinga, který musel mít život předem narýsovaný. Není divu, že od začátku to mezi nimi jiskřilo, a profesor kvůli němu několikrát podával demonstrativní výpověď.

Dundy byl z chudých poměrů, měl nedostatečné vzdělání a nebyl schopen bez chyby napsat zprávu o tom, co dělá. Nakonec mu Halsted opatřil učitele angličtiny. Potom se styl studií, které posílal do odborného tisku, trochu zlepšil.

Když dosáhl Dundy svého profesionálního vrcholu, patrně operoval lépe než Cushing. Avšak morálně mu nesahal po kotníky.

Pooperační úmrtnost pouze osm procent

O Cushinga projevovaly zájem největší americké nemocnice. Zatím na jejich nabídky nereagoval. Teprve když se začala stavět nemocnice Petera Benta Bringhama při lékařské fakultě Harvardovy univerzity v Bostonu, začal přemýšlet. Harvard miloval, teď tam lákali nejlepší doktorské mozky Ameriky. Navíc Kate v Baltimoru nezdomácněla. V Bostonu, kulturním srdci Severní Ameriky, nesměl chybět.

V září 1912 nastoupil profesor Cushing do rozestavěné nemocnice v Bostonu. Restauratér Bringham patřil k milionářům, kteří ve své závěti odkázali jmění charitě – v tomto případě nové bostonské nemocnici. Cushing, jehož rodina se rozrůstala, koupil v luxusní čtvrti prostorný dům za 37 tisíc dolarů (v dnešních cenách několik desítek milionů). Brzy však začal narážet na různé byrokratické manýry, které omezovaly jeho rozlet. Uvažoval o přechodu do New Yorku. Avšak to nebylo jednoduché – Boston si ho chtěl držet. Dal mu titul šéfchirurga nemocnice a Harvard mu udělil profesuru.

Šéfchirurg si pořídil záznamy asi o tisícovce mozkových nádorů. Sjížděli k němu pacienti z celého kontinentu.

Bringhamovu nemocnici formálně otevřeli v lednu 1913, kdy tam přijali první pacientku. Avšak v provozu byla jenom část lůžek a ordinací, stavba pokračovala. Teprve v listopadu 1914 zahájila příjem všech nemocných.

V srpnu 1913 odpluli manželé Cushingovi do Londýna na Mezinárodní lékařský kongres. Setkání vévodil starý přítel William Osler, nyní sir William, protože královna ho povýšila do baronského stavu. Po odchodu z USA pracoval v Oxfordu. Doktora Cushinga pozvali, aby přednesl jeden ze tří hlavních referátů. To byla pocta.

Na zasedání Americké lékařské společnosti v létě 1914 se Cushing pyšnil nízkou úmrtností svých pacientů – ze 140 případů pouze 8 procent. Přitom když na počátku století v Baltimoru začínal, z deseti operovaných pacientů mu zemřeli čtyři. Naproti tomu kolegové ve Vídni snížili mortalitu přibližně na 38 procent, zatímco Horsley v Londýně byl na 50 procentech.

Začaly se hrnout první pocty. Britská Společnost chirurgů ho zvolila svým členem. Rovněž Americká akademie umění a vědy. V roce 1920 založil Americkou neurochirurgickou společnost a stal se jejím prvním předsedou.

Mezitím konkurent Dandy objevil zákonitosti vodnatelnosti mozku čili hydrocefalu. Experimenty na zvířatech zjistil příčinu a různé typy této vrozené vady. Ovšem tím Cushinga vyvedl z míry – takový mladíček a už se chlubí zajímavými výsledky!

Americká válečná ambulance

Zvěsti o vypuknutí války v Evropě v srpnu 1914 dorazily i do Kanady, kde Cushing s několika kamarády rybařil. Všechny války dosud trvaly jenom několik týdnů či měsíců, tentokrát se boje prodlužovaly. Na západní frontě se do sebe zaklesly armády Německa s britskými a francouzskými, na východě Rakousko-Uherska a Ruska.

Spojené státy zůstávaly neutrální. Američanům britského původu však začaly vadit krutosti, kterých se dopouštěli němečtí vojáci. Nicméně sympatie veřejnosti byly vyrovnané – v posledních desetiletích se do USA přistěhovaly statisíce lidí z Německa a Rakouska, kteří horovali pro své mateřské země. Výjimku tvořili Slované, především Češi a Srbové.

Cushinga rozlítila zpráva, že německé dělostřelectvo zničilo univerzitu a knihovnu v belgické Lovani. Tohle nemohl Němcům odpustit. Navíc si vzpomínal, jak ho při cestách po německých klinikách vyváděla z míry nadutost jejich šéfů, povýšené chování lékařů ke svým pacientům, pruská říznost.

„Jako národ můžeme být neutrální, ale ne jako jednotlivci,“ napsal. A spolu s několika věhlasnými kolegy z Bostonu a Baltimoru se chystal jako dobrovolník do války na straně demokratických zemí Francie a Velké Británie. Americká obchodní komora zajistila jejich cestu po materiální stránce včetně sanitek z Fordovy továrny.

Třináctičlenná skupina amerických lékařů vyplula v polovině března 1915 do Evropy. Byl mezi nimi rovněž Alexis Carrel, francouzský doktor, který působil v Rockefellerově ústavu lékařského výzkumu v New Yorku a před třemi léty dostal Nobelovu cenu za sešívání cév. Přistáli v britském Gibraltaru a odtud odjeli vlakem do Paříže. Američany oblékli do britských uniforem. Vedoucím lékařům přidělili Francouzi nemocnice – vojáci jim začali říkat „Americká ambulance“. Cushing řídil nemocnici se 160 lůžky.

První pacient, kterého mu 1. dubna přivezli, byl voják, jehož střelil někdo z jeho kamarádů do zad – skončil jako paraplegik, vozíčkář. Tohle mohlo zavinit jenom špatné velení! Rovněž provoz nemocnice, systém dopravy raněných a další drobnosti ukazovaly na ohromný chaos, jaký panoval ve francouzské armádě. Američany také překvapovalo poraženectví Francouzů, kteří se Němců báli – nejspíš pořád mysleli na prohranou válku s Pruskem v letech 1870–1871.

Všechny zdravotníky šokoval příjezd vojáků zasažených na řece Ypres otravným plynem – dnes se mu říká yperit. Tento bojový prostředek jim poškodil tkáně, dýchací a zažívací orgány, oči. Kašlali a kašlali, těžko dýchali, někteří trpěli horečkou, byli zesláblí. „Němci odvedli ďábelskou práci,“ napsal Cushing ženě. A ubezpečoval ji, že on sám je od nebezpečí stejně daleko jako ona v USA.

Jakmile se trochu orientoval v systému zdravotní služby, navrhl, aby vojáky s poraněním hlavy neošetřovali na předsunutých obvazištích, ale rychle je transportovali do nemocnic v týlu, kde se jich ujmou specialisté. Všechny tyhle problémy řešil za pomoci dvaačtyřicetiletého Carrela, který měl v Paříži značnou autoritu. S obrovskou prozíravostí tedy začal rýsovat budoucí systém válečné medicíny.

Původně se měl vrátit na lodi Lusitania. Měl štěstí, že její odplutí nestihl, protože ji německá ponorka potopila. Přes sto cestujících byli Američané. Prezident Woodrow Wilson v Berlíně ostře protestoval, protože šlo o civilní plavidlo, ale do války se zapojit nechtěl. Cushing vyplul z Liverpoolu další den na lodi St. Paul. Nicméně týmy zdravotníků ze zámoří se v „Americké ambulanci“ stále střídaly.

Příteli Georgi Crileovi se Cushing svěřil, že jeho účast na „Americké ambulanci“ mu přinesla hodně zajímavých poznatků. Ve Francii by zůstal déle, ale Kate čekala další dítě, proto chtěl být s ní.

V americké uniformě znovu na frontě

Boje v Evropě se přiostřovaly. Tisíce vojáků umíraly, aniž se některé straně podařilo hlouběji postoupit na území protivníka. Probíhala neuvěřitelně zničující zákopová válka. Němci ztratili všechny zábrany a jejich ponorky potápěly civilní lodě bez ohledu na vlajku.

Cushing burcoval Američany, aby souhlasili se vstupem do války. Když konečně Wilsonovi došla trpělivost s německou zpupností a v dubnu 1917 vyhlásily USA nepřátelství vůči Německu, slavný šéflékař okamžitě oblékl uniformu. Dostal hodnost majora a v květnu připlul se svou nemocnicí číslo 5, v níž sloužilo takřka 500 lékařů, sester a dalších zdravotníků, do Francie. Zpočátku působili pod britským velením, protože divize amerického expedičního sboru přicházely na bojiště až od června.

Pracovitý Cushing se nemohl smířit s móresy svých britských kolegů. Zatímco Američané měli budíček v sedm hodin ráno, Britové vstávali až v devět a už v deset hodin si vyhradili přestávku na čaj. Na operace jim mnoho času nezbývalo. Po menším incidentu přešel pod americké velitelství a byl povýšen na podplukovníka. Někteří kolegové mu však vyčítali, že sice operuje perfektně, ale pomalu, což nebylo při návalu raněných vždycky dobré.

Když nacházel v hlavách vojáků střepiny kovových šrapnelů, uvědomil si, že by je mohl vyjímat pomocí elektromagnetů. To se mu zčásti dařilo.

V srpnu dostal Cushing zprávu od Oslera, že jeho jediný syn byl poblíž nemocnice číslo 5 těžce zraněn. Major s několika nejlepšími chirurgy odjel na místo, kde poručík Revere Osler ležel, a okamžitě ho operovali. Nezachránili ho, jeho zranění byla příliš těžká. Když se to dověděl jeho otec, zhroutil se a za rok zemřel.

Také Američané měli první ztráty. Jednou dopadl německý dělostřelecký granát do nemocničního stanu a zabil několik lidí. Cushing vyvázl.

Ve dnech, kdy palba ustávala, jezdil po okolních polních nemocnicích a seznamoval se s jejich stavem, zvláště ho zajímali vojáci zranění na hlavě. Chystal totiž studii na toto téma. Rovněž si nechával od přímých svědků vyprávět o těžkých bojích. Všechno si denně zaznamenával ve svém zápisníku – vznikalo unikátní svědectví.

Zatímco profesor ordinoval v uniformě kousek za frontou, Dandy vyvinul novou metodu pro diagnostiku nádorů – ventrikulografii. Dírkou vytvořenou vpichem či navrtáním vehnal do mozku vzduch a rentgenový snímek mu pak ukázal umístění nádoru. Cushing tuhle převratnou metodu ke své škodě nikdy neuznal. I když je pravda, že byla nebezpečná a mnoho pacientů ji nepřežilo, dnes se už nepoužívá.

V únoru 1918 – rok před padesátkou – se Cushing začal cítit nedobře. Obtížně chodil, nevydržel dlouho stát, což se projevovalo při operacích, dokonce občas dvojitě viděl. Vysvětloval si to přepracováním, které zmizí, když zvolní tempo. Nic nepomohlo. Kolegové ho odvezli do Paříže ke specialistům neurologům. Jakmile se mu ulevilo, vrátil se – poranění hlavy bylo mnoho, a proto chtěl zorganizovat první neurochirurgickou vojenskou nemocnici.

Avšak potíže se zhoršily. Cushing dokonce částečně ochrnul. Přátelé a kolegové se nemohli shodnout na diagnóze a léčbě. Nakonec se domluvili, že podplukovníka trápí polyneuritida – celkové onemocnění nervového systému. Musel ležet a brát různé prášky. Přitom stále pracoval – sepisoval zkušenosti z válečné chirurgie, které by se daly využít i v mírových podmínkách. Závěrečná zpráva o nemocnici číslo 5 pro generální štáb a ministerstvo války čítala 118 stran. Šéfové dalších pěti amerických nemocnic v Evropě žádné tak podrobné hlášení nedodali. Rovněž přesně popsal průběh svého onemocnění.

Všechny nemocnice – vojenské a civilní – přeplnili koncem roku 1918 pacienti s příznaky takzvané španělské chřipky. Mnozí z nich zemřeli – odborníci se nemohou shodnout, jestli jich bylo 20 milionů, anebo 100 milionů.

V listopadu 1918 Velká válka, kterou dnes známe jako první světovou válkou, skončila. Cushing zesláblý nemocí nastoupil na parník Canopic 5. února 1919. Uniformu svlékl slavný neurochirurg v den svých padesátin.

Magnet evropských neurochirurgů

Chtěl vybudovat velký ústav pro studium mozku včetně neurologie a neurochirurgie, buď v New Yorku anebo ve Washingtonu – tím by se dostaly všechny obory pod jednou střechou. Marně však žádal Kongres o deset milionů dolarů. V polovině třicátých let vytvořil takový institut jeho žák Wilder Penfield v kanadském Montrealu za peníze Rockefellerovy nadace. Na okraji Washingtonu v Bethesdě uskutečnili jeho myšlenku v Národních ústavech zdraví ještě později.

Koncem prosince 1919 zemřel v Oxfordu Osler. Cushing se rozhodl, že napíše životopis milovaného přítele a učitele. Dokonce kvůli tomu strávil v Anglii několik týdnů. Paní Grace Oslerová mu ochotně pomáhala. Dvoudílná kniha The Life of Sir William Osler (Život sira Williama Oslera) vyšla v roce 1925. Autor za ni dostal Pulitzerovu cenu – nejvyšší americké ocenění na poli literatury.

Napětí mezi Cushingem a Dandym značně stouplo, když šestatřicetiletý lékař otiskl v roce 1922 předběžnou studii o odstranění nádoru sluchového nervu. Neocitoval v ní profesorovu monografii, jejíž autor k tomu naznačil cestu.

Krátce před tím zemřel Halsted. Třebaže byl Cushing nejznámějším americkým chirurgem, vedení Johns Hopkinsovy nemocnice mu Halstedovu vrcholnou funkci nenabídlo, nástupce hledalo mezi mladšími lékaři.

Ovšem za Cushingem jako legendou se hrnuli lékaři z Evropy, aby odkoukali jeho chirurgickou techniku a péči o pacienty. Mnozí přijížděli na roční stáže. Boston se stal Mekkou světové neurochirurgie.

Někdy operoval šéfchirurg až šest pacientů s nádorem týdně. Hodně času také strávil přednáškami nejen na Harvardu, ale po celé Americe.

V roce 1926 jeho slavný pacient Leonard Wood znovu částečně ochrnul, vynořily se i další příznaky poškození mozku – takovým recidivám nelze zabránit. Cushing váhal, teď by byla operace ještě komplikovanější. Nakonec podlehl naléhání generála a jeho ženy.

Začátkem srpna 1927 ho znovu operoval. Když otevřel lebku, viděl, že nádor je opět mimořádně velký. Vyřezával ho pomalu, opatrně, přitom pacientovi neustále dodávali krev. Těžká operace se zdařila, lékař spokojeně odešel domů v 11 hodin večer. Avšak dvě hodiny nato generál zemřel – ztráta krve, i když ji nahrazovali transfúzemi, byla příliš velká.

„Měl jsem ho rád jako žádného jiného člověka,“ psal Cushing vdově. „Jsem si jist, že jsem neviděl statečnějšího člověka.“ Sám si vyčítal, že měl operaci v polovině přerušit a pokračovat s druhou etapou později, až se stav pacienta stabilizuje. I to byla nová zkušenost.

Otcovské radosti a starosti

V červenci 1926 zasáhla Cushingovu rodinu tragédie. Nejstarší syn Bill, vynikající posluchač na Harvardu, zahynul při automobilové havárii se dvěma spolužáky. Profesor se to dověděl těsně před tím, než šel na sál odstranit nádor z mozku mladé ženě. Po úspěšné operaci odjel do Connecticutu, aby syna pohřbil. Spolupracovníkům zakázal, aby na to někdy zavedli řeč. Kate se z toho nikdy nevzpamatovala.

Syn Henry rovněž studoval Harvard, ale tak mizerně, že ho vyhodili. Ani vlivný otec mu nedokázal pomoci. Skončil jako bezvýznamný podnikatel.

Jako otec začal mít Harvey Cushing starost s dcerami, které se podle tradice připravovaly na role manželek a matek. Jako nejlépe oblékané americké dívky několikrát zdobily obálky ženských časopisů. Tyto krásky si mohly mezi milionářskými nápadníky vybírat.

Dvacetiletá Betsey se zamilovala do stejně starého spolužáka Jamese Roosevelta, syna Franklina Roosevelta, guvernéra státu New York. Chodili spolu dva roky, bez ohledu na protesty paní Rooseveltové. Dva dny po tom, co James absolvoval Harvard, v červnu 1930, se oba mladí vzali. Na velkolepou svatbu pozvali tisícovku hostů. Guvernér zorganizoval dva zvláštní vlaky z New Yorku do Bostonu, účet platil profesor.

Cushing neprahl po penězích, přesto se stal boháčem. Jako šéfchirurg dostával Cushing ročně 5 tisíc dolarů od nemocnice, jako profesor Harvardovy univerzity dalších 3,5 tisíce. Za vyšetření pacienta ve své soukromé ordinaci účtoval 25 dolarů. Mnohem víc mu vynášely jednotlivé operace – od 250 do 2 500 dolarů. Také jeho přednášky byly slušně honorované.

Staří pánové si psali od roku 1938. Nejdřív se oslovovali tituly, brzy se stali Franklinem a Harveyem. Cushing však Rooseveltovi v roce 1932 oznámil, že ho nevolil, nelíbil se mu jeho program New Deal (Nový úděl). Později pochopil svůj omyl, přiznal ho a za prezidentem před dalšími volbami hlasitě stál. Harvey a Franklin se stali opravdovými přáteli.

Novomanželům Rooseveltovým se brzy narodily dvě dcery. Avšak rodinná pohoda dlouho nevydržela. V roce 1938 Jamesovi operovali na klinice Mayo žaludeční vřed, seznámil se tam se zdravotní sestrou a s ní utekl. Betsey si za čtyři roky vzala Johna Haye Whitneye, průkopníka filmového průmyslu, spolumajitele deníku New York Herald Tribune a později velvyslance USA v Londýně. Desítkami milionů dolarů podporovala Betsey výzkum na univerzitách, na kterých její otec pracoval. Když v roce 1998 zemřela, zanechala po sobě majetek v hodnotě jedné miliardy dolarů.

Rovněž její sestry se dobře vdaly. Starší Mary odvedl k oltáři majitel sítě hotelů Vincent Astor, Barbaru dědic ropného gigantu Standard Oil Stanley Mortimer. Později se Barbara rozvedla a vzala si zakladatele rozhlasové a televizní sítě CBS Williama Paleyho. O osudech této trojice vydal v roce 1990 novinář David Grafton knihu The Sisters (Sestry).

Profesora Cushinga, tuto celebritu světové medicíny, několikrát navrhli na Nobelovu cenu. Nikdy ji nedostal. Podle spisovatele Blisse bylo závažím, které mu vadilo, jeho přátelství s Franklinem Rooseveltem.

Úmrtnost nižší než deset procent

V červenci 1929 hostila Harvardova univerzita mezinárodní fyziologický kongres. Čtyřicet nebo padesát nejvýznačnějších hostů se mohlo podívat, jak Cushing operuje. Patrně nejdůležitějším účastníkem byl ruský vědec Ivan Pavlov, nositel Nobelovy ceny za objev podmíněných reflexů.

Koncem zimy 1931 se Cushingovi vrátily jeho staré obtíže. Cévy na nohou, dlouhodobě otravované nikotinem, se zužovaly. Poprvé se stal pacientem ve své nemocnici. Na jednom prstu nohy se objevila sněť (gangréna), doprovázená silnou bolestí. Třebaže mu kolegové postižený prst amputovali, bolesti nepřestaly. Nicméně už v lednu 1932 zase operoval.

Na jaře 1932, když slavil třiašedesátiny, oznámil, že se vzdá své funkce šéfchirurga. Vedení nemocnice mu nabídlo kontrakt ještě na další tři roky. Odmítl. Zřejmě si uvědomoval, že musí skončit dřív, než se mu začnou třást na chirurgickém sálu prsty a než mu bude vadit stát hodiny u operačního stolu.

Bilance jeho práce byla obdivuhodná. V letech 1922–1923 vyšetřil 104 pacientů s mozkovými nádory, operoval jich 94, přičemž na pooperační komplikace zemřelo 22 mužů a žen. Ke konci své chirurgické kariéry v letech 1930–1931 prošlo jeho operačním sálem 170 lidí, z nichž později zemřelo 15. Dosáhl mortality pod 10 procent. S tak ohromným úspěchem se nemohl pochlubit žádný evropský neurochirurg – jim umírala třetina odoperovaných lidí, některým i takřka polovina. Za těch deset let vedl Cushing celkem 1670 operací u 1286 pacientů, následné komplikace nepřežilo 211.

Kniha Karla Pacnera, Géniové XX. století vychází 10. září.

V roce 1936 vydal Cushing svůj deník z první světové války – nezměnil v něm ani slůvko. Díky Rockefellerově nadaci se mohl věnovat historii medicíny. A na Yaleově univerzitě přednášel medikům od podzimu 1932 neurologii. Penzi začal vychutnávat v roce 1937.

Harvey Cushing zemřel na komplikovaný srdeční infarkt 7. října 1939 v nemocnici v New Havenu – bylo mu sedmdesát let. Pitva ukázala, že na jeho mozku rostl menší nádor, který mu zřejmě ještě nezačal vadit. Manželka ho přežila o deset let.

„Byl to první skutečný neurochirurg,“ hodnotí Cushinga čtyřiadevadesátiletý profesor Vladimír Beneš. A dodává: „Úkolem první generace neurochirurgů bylo zachraňovat lidské životy. Avšak mnozí z přeživších pacientů se už nedokázali vrátit do normálního života – zůstali postiženi anebo omezeni ve své činnosti. To se stávalo i mé generaci. Teprve koncem 20. století pokročila lékařská věda natolik, že se i lidé po těžkých operacích mozku plně uzdravují a vrací se do společnosti. Vidím to u svého syna, který je přednostou neurochirurgie v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Ještě dál se to bude rozvíjet, až se dostane do plného rozletu můj vnuk, rovněž neurochirurg, který působí v Liberci.“

Autor děkuje prof. MUDr. Vladimíru Benešovi, nejstaršímu, za konzultaci.

Zkrácená kapitola připravované knihy GÉNIOVÉ XX. STOLETÍ, díl 1., která vyjde 10. září.