Představme si typický případ: vrah výstřelem usmrtil oběť a z místa činu pochopitelně zmizel. Takové vraždy se i u nás počítají na desítky ročně. Balistické stopy pak většinou bývají jedny z mála, které lze na místě činu nalézt. Právě s nimi pracuje vědní obor kriminalistická balistika.
Vražda, nebo sebevražda
Jedním z nejdůležitějších úkolů balistiky je určit vzdálenost, odkud střelec vypálil. To se hodí například u prověřování verze sebevražda v. vražda, případně nehoda - sebeobrana - vražda.
Jak již bylo zmíněno v předchozích dílech, metody kriminalistické techniky neobjasňují trestné činy. Pouze pomáhají pachatele nebo předměty s větší či menší pravděpodobností "lokalizovat" na místo činu.
Další informace pak mohou napovědět, co se na místě činu dělo. Například smrt zastřelením, která se může jevit jako sebevražda, může být klidně vraždou. Rozhodující je právě vzdálenost. Pokud se v laboratoři prokáže, že se střílelo z větší vzdálenosti než jeden metr, je možné sebevraždu vyloučit.
Vzdálenost, ze které se střílelo, lze určit několika způsoby. V případě použití zbraní s tzv. hromadnou střelou (brokových nábojů) je možné vzdálenost určit na základě rozptylu broků. Přesnost takového odhadu se pohybuje v řádu metrů až desítek metrů. A navíc pouze za předpokladu nalezení většího množství broků v těle zasaženého.
Pokud se jedná o tradiční pistolové střelivo, určování přichází v úvahu pouze na kratších vzdálenostech. Děje se tak pomocí chemických a přístrojových metod, které zkoumají koncentraci a rozptyl povýstřelových zplodin – zbytků střelného prachu nebo stopových prvků v nich obsažených. Pátrá se například po olovu, antimonu či baryu (na ruce podezřelého, na šatech, na mrtvole apod.).
V případě zbraně přiložené přímo na tělo dochází k extrémnímu efektu, který může komplikovat i určení směru střelby. Plyny unikající hlavní se dostanou pod kůži a roztrhnou ji na první pohled zevnitř. Takové poranění je obecně charakteristické spíše pro místo, odkud střela vyletěla ven, nikoliv pro místo, kudy do těla vnikla, jako v tomto případě.
Pokud hlaveň zbraně byla několik centimetrů od pokožky nebo oblečení, dochází k ožehu. S rostoucí vzdáleností se zvyšuje rozptyl povýstřelových zplodin. Ve vzdálenosti několika metrů již nemusí být jejich množství měřitelné vůbec.
Zbraně zajištěné při domovní prohlídce podezřelého
Trajektorie střely
Další problém, který balistika řeší, je otázka trajektorie střely. Cílem je určit možnou pozici střelce. V ideálním případě, kdy například oběť byla zasažena přes okno a střela se po průletu tělem zastavila o zeď, je snadné protnout toto místo s průstřelem ve skle (okno se zpravidla nevysype a po střele zůstane malá dírka s "pavoukem" okolo). Trajektorie byla klíčová třeba v případě atentátu na JFK.
I když by se mohlo zdát, že střela letí rovně, pohybuje se po tzv. balistické křivce. Na střelu působí gravitace, odpor vzduchu a povětrnostní podmínky. Navíc se střela ještě mírně stáčí podle směru drážkování. Pro malé vzdálenosti v řádu desítek metrů jsou tyto odchylky zanedbatelné. Pokud se jedná o podstatně delší vzdálenosti (ostřelovačská puška), je nutné korigovat trajektorii i pomocí této křivky.
Jak zjistit, odkud se střílelo
V první fázi je nutné nalézt nábojnici. Za tím účelem se pečlivě prohledává celý přilehlý terén (kordon policejních techniků se v podřepu snaží nalézt jakoukoliv stopu s pomocí technických prostředků, například detektoru kovů). Využívá se také speciálně vycvičený pes, který nábojnici označí tím, že ji zalehne. Ví, že ji nesmí kousat, mohlo by totiž dojít k poškození stop.
Pokud je nábojnice nalezena, lze předpokládat, že místo střelby se nachází v bezprostřední blízkosti. Proto se pátrá po dalších stopách, jako jsou otisk obuvi pachatele, mikrostopy (například textilní vlákna) nebo biologické stopy (pachatel čekal na oběť a zapálil si cigaretu, nedopalek pak odhodil).
Další informace poskytne střela, která se může nacházet v těle oběti (narazila například na kost) nebo na místě činu (došlo k průstřelu těla). Nalezení střely v těle v některých případech není jednoduché a povede se až po kompletním rentgenování mrtvoly.
Pro objasnění vraždy jsou důležité balistické mikrostopy – částečky nespáleného i spáleného střelného prachu. Jejich přítomnost nebo naopak absence na místech, kde by měly za normálních okolností být, může ukazovat na jiný průběh události (pachatel se například snažil nasimulovat sebevraždu).
Povýstřelové zplodiny
Zásadní skupinou stop, které vznikají při výstřelu, jsou povýstřelové zplodiny. Jedná se o plyny, které při výstřelu unikají nejen hlavní, ale i z boční části zbraně. Chemickým zkoumáním je pak možné zjistit tyto zplodiny (zejména kovové látky v nich obsažené) například na zasažené osobě nebo rukou podezřelého. To může pomoci prokázat, že podezřelý střílel, nebo určit, jaká byla jeho vzdálenost od zasažené osoby.
Také v detektivkách provádějí policisté často zkoumání na rukou osoby, která například spáchala sebevraždu, aby se zjistilo, zda zbraň skutečně držela, nebo to bylo narafičeno.
Rýhy na nábojnici jsou něco jako podpis zbraně
Kriminalistická zkoumání z oboru balistiky mohou zahrnovat více než jen zkoumání střel, byť tato oblast je právem jedna z nejdůležitějších. Jedná se o zkoumání jemných rýh na střele, jež mohou určit konkrétní zbraň. Mají blízko ke stopám mechanoskopickým (které zanechávají zejména nástroje a dříve jejich pomocí byli odhalováni například kasaři), o nichž si povíme v některém z příštích dílů.
Pohled do vnitřku hlavně. Hlaveň je tvořena drážkováním. Tyto drážky zanechají na střele rýhy, které jsou pro každou zbraň jiné.
Kriminalistická balistika využívá skutečnosti, že vnitřní povrch hlavně není hladký, jako tomu bylo u zbraní v dávnější minulosti (a stále tomu tak je třeba u brokových zbraní), ale drážkovaný. Drážkování hlavně se vyrábí buď vrtáním, nebo kováním.
V obou případech se vytvoří drážkování, které se pod relativně malým úhlem stáčí doleva nebo doprava. Dává střele větší přesnost tím, jak rotuje. Vedlejším produktem drážkování je to, že se vnitřek hlavně stává individuální a vystřelené střely je možné ztotožnit s konkrétní hlavní, a tedy zbraní. Je to něco jako nesmazatelný podpis zbraně. Je pochopitelné, že tento "nedostatek" si střelci uvědomují a k trestné činnosti používají zejména nelegálně držené zbraně, které nejsou registrované.
Vražda JFKJedním z nejznámějších případů kriminalistické balistiky je vražda Johna Fitzgeralda Kennedyho. O případu se diskutuje stále. Zejména se spekuluje o tzv. zázračné, někdy označované též jako magické, střele (později známé jako teorie jedné kulky). Tato střela měla projít tělem Connalyho (texaský guvernér) i Kennedyho a způsobit oběma zranění. Warrenova vyšetřovací komise tuto teorii potvrdila, ve skladišti se našly tři prázdné nábojnice (má se za to, že kromě magické střely jedna cíl minula a další způsobila Kennedymu smrtelná zranění hlavy). Na zázračné střele je zajímavá ještě jedna věc. Kromě toho, že prošla těly dvou osob, nedošlo téměř vůbec k její deformaci ani fragmentaci (její hmotnost je 99 % původní střely). L. H. Oswaldovi (jediný podezřelý, který byl později také zastřelen) byly odebrány kontrolní stěry z rukou a bylo prokázáno, že ten den střílel.
|
Stejně jako hasáky, kleště a jiné nástroje kasařů zanechávaly takzvané mechanoskopické stopy (rýhy na snímku), tak i střela nese stopy, kterými ji "označí" zbraň, z níž byla vystřelena.
Jak vypadá náboj.Kriminalistický balistik zpravidla s nábojem jako celkem do kontaktu nepřijde. V okamžiku výstřelu se totiž náboj rozdělí na střelu a nábojnici, které je nutné zkoumat jednotlivě. Každý náboj se dnes skládá alespoň z těchto částí: nábojnice, střela, zápalka a náplň – střelný prach. Náboj je z výroby zalisován v jeden celek. Střela se skládá z jádra, které může být olověné nebo ocelové, a pláště. Nábojnice se zpravidla vyrábí z mosazi. Náboje můžeme dělit například podle ráže (zpravidla uváděné v milimetrech nebo v palcích (2,54 cm) nebo podle druhu střely. Dalším důležitým parametrem je energie, kterou může střela z náplně obdržet – ta se uvádí v joulech a určuje tzv. účinnost zbraně. I když by se mohlo zdát, že čím větší je energie, tím větší i účinnost, nemusí to být vždy pravda. Důležité je, zda střela může energii zasaženému objektu předat. Některé střely totiž mohou cílem projít téměř nepoškozené a s velkou částí energie cíl opustí. Dalším druhem jsou tzv. brokové náboje. Jedná se o větší množství kuliček, zpravidla o desítky až stovky, které se pohybují v rozměrech od 2 do 10 mm.
|
Zkoumání střel
Různé stupně deformace střely
I na takovéto střele je nutné nalézt balistické stopy, které mohou identifikovat konkrétní zbraň.
Ke zkoumání je třeba jak střela z místa činu, tak střela kontrolní. Ta se získá vystřelením z podezřelé zbraně zpravidla do bavlny nebo do vody. Voda má úžasnou schopnost zastavovat letící střelu (Myslete na to, pokud by po vás někdo střílel – do hloubky běžného bazénu již střela nepronikne… Doma ale nezkoušejte!).
Vodní tank pro zachycení kontrolních střel. Voda zpomalí na vzdálenosti dvou metrů rychlost ze stovek metrů za sekundu na nulu.
Balistické stopy jsou principiálně velmi podobné stopám mechanoskopickým - v obou případech se jedná o rýhy, které vytvářejí tzv. sešinuté stopy.
Stopy na nábojnici
Také na nábojnici dochází k vytvoření mnoha znaků, které balistika zkoumá a které mohou vést k objasnění zločinu. Tím, že je vyrobena z poměrně měkkého materiálu (mosaz), je ideálním objektem pro vytvoření stop po zbrani. Navíc na rozdíl od střely nedochází k jejímu poškození – je pouze vyhozena ze zbraně ven.
V případě střely však může dojít nárazem na tvrdou překážku (např. zeď) k úplnému poškození znaků.
Některé stopy se na nábojnici objeví ještě před výstřelem – to když je náboj vkládán do zásobníku a pak posunován ze zásobníku do zbraně. Nejdůležitější jsou znaky, které se vytváří při výstřelu a těsně po něm – když je nábojnice vyhazována ze zbraně ven. Na dně nábojnice se otiskne nábojová komora. Zadní část, která drží nábojnici na místě, a úderník, který odpálí zápalku.
Dno nábojnice - nese množství balistických stop, např. úderníku a dna nábojové komory.
Vlastní zkoumání
Zkoumání střely i nábojnic balistikem může předcházet zajištění biologických nebo jiných stop (např. daktyloskopických). Následně je možné střelu po omytí zkoumat základními optickými metodami – balistik si ve většině případů vystačí s kvalitním stereomikroskopem a speciálním mikroskopem používaným v kriminalistice, tzv. komparačním. Ten umožňuje současné pozorování dvou objektů naráz s cílem najít podobnosti.
K pozorování balistických stop postačí ve většině případů optický mikroskop. Větší zvětšení např. pomocí elektronového mikroskopu je požadováno zcela výjimečně.
Další zkoumání se nabízí prostřednictvím speciálních metod, které dokumentují povrch (například profilografie), nebo pomocí postupného fotografování nebo skenování povrchu pláště. V tomto případě střela rotuje a postupně je složen celý obraz pláště.
Starší zařízení pro snímání povrchu střely - střelofot.
Detailní pohled na přední část střelofotu - přes úzkou štěrbinu je snímán otáčející se povrch střely. Výsledkem je obrázek celého obvodu střely.
Modernější způsob snímání střel - český výrobek Bullscan. Foto: LIM - Laboratory Imaging, Praha
Identifikace střely
Balistik nejprve zkoumá obecnou charakteristiku střely, z které je možné určit typ zbraně – např. ráži, hmotnost (lze určit i v případě velmi deformované střely, kterou nelze změřit pro určení ráže, ale pokud nedošlo k fragmentaci, je možné na základě hmotnosti eliminovat některé ráže), počet drážek a jejich směr (levotočivý, pravotočivý).
Poté se věnuje již porovnávání mikroskopických nerovností. V případě shody je možné konstatovat, že daná střela pochází z konkrétní zbraně. Pro kriminalisty je nejdůležitější, že každá zbraň (i zbraně vyráběné v jedné továrně) je naprosto jedinečná. Při výrobě dochází díky působení nástrojů k vytvoření zcela unikátního povrchu částí zbraně, které pak přijdou do styku s nábojem. Také v průběhu používání dochází ke vzniku dalších znaků, které mohou pomoci prokázat, zda nábojnice nebo střela byla vystřelena z konkrétní zbraně podezřelého.
Detailní pohled na drážkování střely
Databáze zbraní a střeliva
Kriminalistům k objasňování trestných činů slouží databáze střeliva a zbraní. Jedná se jak o komerční specializované databáze (základní údaje, výrobci, rozšířenost atd.), tak vlastní databáze související zejména s neobjasněnými případy – jde o sbírky nábojnic, střel i zbraní. V dnešní době jsou již databáze vedeny počítačově.
V některých zemích (např. v USA) se do databáze vkládají obrazy střely a nábojnice automaticky (ještě předtím, než jde zbraň na trh). Následně se připojí údaje majitele a v případě, že se najde stejná střela v budoucnu na místě činu, je pátrání jednodušší. Tyto databáze však v současné době běží pouze ve dvou státech USA a navíc pouze několik let, proto je těžké zhodnotit jejich přínos.
Policejní laboratoře kromě katalogů a počítačových databází vlastní i sbírky zbraní. V ČR se jedná o 6 000 kusů.
Další otázky
Rozhodně nelze kriminalistickou balistiku zredukovat na "mechanické" propojení zbraně se střelou a určování vzdálenosti. Balistik se vyjadřuje také např. k tomu, zda zbraň může vůbec střílet, a pokud ano, zda takový výstřel může někoho zranit nebo usmrtit. To je aktuální problém podomácku vyráběných zbraní. Zatímco u zbraní sériových je (ve spojení s možným střelivem) možné toto zjistit z její dokumentace i bez experimentů, u ostatních nikoliv. Lidská tvořivost nezná mezí a může zahrnovat např. zbraně upravené tak, aby z nich bylo možné střílet "silnějším" střelivem, než na které byly konstruovány, nebo různé kombinace sestavené z částečně ukradených dílů až po zcela "unikátní" zbraně, kde první a jediný výstřel může být smrtelný nikoliv pro oběť, ale pro pachatele…
Co se děje při výstřelu.
Původním střelivem byl klasický střelný (černý) prach. Skládal se ze směsi uhlí, síry a ledku (též používán jako hnojivo). Uhlí a síra hořely, ledek dodával potřebný kyslík. Tento druh střelného prachu však měl několik nevýhod. Jednou bylo složení plynů uvolněných při střelbě, díky kterému docházelo ke korozi hlavně. Také plyny byly vidět poměrně dlouhou dobu po výstřelu a prozradily tak pozici střelce. Proto se začala hledat náhrada. Dnes se proto používají bezdýmné prachy. Skládají se z nitroglycerinu a nitrocelulózy a dalších látek. Směs těchto látek je lisována do miniaturních zrn, destiček, kuliček a dalších tvarů. Střela opustí zbraň hlavní, nábojnice zpravidla výhozným okénkem. Hořením střelného prachu vzniká obrovské množství plynů, které oddělí střelu od nábojnice a tlačí ji hlavní směrem ven. Rychlost a zrychlení jsou při tomto ději obrovské - střela v hlavni zrychlí z 0 až na stovky kilometrů za hodinu na dráze desítek centimetrů během milisekund. |
Zbraně a jejich funkce. Nespočetné množství druhů zbraní má společné pouze to, že umožňují vyslat střelu na cíl. Každá zbraň k tomu potřebuje nějaký zdroj energie, která bude předána střele. Základní dělení zbraní je na chladné (nože), mechanické (napnutá tětiva kuše nebo luku) a palné (energie je uvolňována ve formě stlačeného plynu, např. bombička, nebo je ukryta ve střelném prachu - nejčastější a nejpoužívanější). Dále se mohou zbraně dělit na krátké a dlouhé a také podle doby vzniku (současné, historické). Každá palná zbraň musí obsahovat alespoň následující součásti – hlaveň, nábojovou komoru, závěr a úderník – součástka, která udeří na dno nábojnice a odstartuje hoření třaskaviny. Bez těchto částí by zbraň nemohla fungovat vůbec, další části pak závisejí na stupni automatizace zbraně. V nábojové komoře dochází k rychlému hoření náplně náboje a jeho rozdělení na střelu a nábojnici. Střela pak opouští zbraň hlavní. Aby se střela po opuštění zbraně pohybovala přímo, má hlaveň tzv. drážkování. Jedná se o rýhy, které se stáčejí pod malým úhlem a způsobí rotaci střely. Taková střela se pak pohybuje mnohem stabilněji. Další částí zbraně mohou být zásobníky (mohou být ve formě bubínku u revolveru nebo náboje seřazené v různě dlouhém zásobníku pro pistole a samopaly). Funkční části zbraně zakrývá rám zbraně, který je proveden tak, aby zbraň bylo možné pohodlně držet. Dále je zbraň zpravidla vybavena mířidly, přes která se střelec dívá na cíl. Volitelně je možné k některým zbraním přidat příslušenství, např. v podobě optického nebo laserového zaměřovače. Dále jsou součástí zbraně nejrůznější pojistky, které dokážou zbraň blokovat proti náhodnému výstřelu. Po naplnění zásobníku a jeho zasunutí do zbraně střelec musí stáhnout závěr do zadní polohy a pustit, tím dojde k posunutí náboje ze zásobníku do nábojové komory. Tímto je zbraň připravena ke střelbě. V tomto okamžiku stačí stisknout spoušť, čímž dojde k uvolnění úderníku, který narazí na zápalku náboje a způsobí zažehnutí prachu. Díky jeho hoření dojde k uvolnění střely, která se roztáčí pomocí drážek ve vývrtu hlavně, a jejímu opuštění zbraně. Po výstřelu se vrátí závěr do zadní polohy a díky vratné pružině se přesune vpřed. Při tomto ději si posune ze zásobníku nový náboj do nábojové komory a zbraň je opět připravena ke střelbě. |
Kromě počítačových databází vlastní policejní laboratoře sbírky střeliva, zbraní, střel a nábojnic z neobjasněné trestné činnosti.
