Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

V devíti letech jsem měl jen 19 kilo. Zachránil mě americký penicilin

  1:02aktualizováno  1:02
Kdyby Karel Pacner v červnu 1945 nedostal 140 injekcí penicilinu ze zásob americké armády, nepsal by pro vás dnes články na Technet.cz. „Kluk v nemocnici vedle mě dostal od vojáka lentilky, měl jen zlomenou nohu. Jak já mu záviděl,“ vzpomíná Pacner na svůj boj o život v době, kdy penicilin byl naprostou vzácností.

Karel Pacner během křtu své nové knihy (1. listopadu 2012) | foto:  Michal Šula, MAFRA

Odmala jsem trpěl zácpou a občasnými záněty slepého střeva. Bolesti slepého střeva rozháněli doktoři gumovým vakem s ledem, který přikládali na pravou stranu břicha. Avšak v červnu 1945 to nezabralo. Odvezli mne proto do nemocnice v Klatovech. Tam se pokoušeli o stejnou léčbu – týden, dva týdny, opět marně.

Rozhodli se k operaci. Avšak když mě otevřeli, zjistili, že nemohou slepé střevo vyndat, protože je zhnisané. Dali tedy do rány gumové trubičky, aby mohl hnis vytékat ven. Ošetřovala mne lékařka-bělogvardějka. Po několika dnech trubičky vyndala a další noc utekla s gestapákem, svým milým, do západního Německa.

Hodiny místo dní. Český vědec naučil lékaře včas poznat nepřítele

Docent Jaroslav Hrabák s cenou Neuron pro vědce do 40 let

Docent Jaroslav Hrabák s cenou Neuron pro vědce do 40 let

Hnis však v břiše zůstal a dostal jsem zánět pobřišnice. Odborně řečeno měl jsem apendektomii s peritonitidou. Otevřeli mi břicho na levé straně, aby hnis dali ven. Ale pak se vytvořil absces a hnis mi putoval v břiše. Měl jsem vysoké horečky, dostával jsem injekce pro posílení srdce a transfuze krve.

Maminka se zeptala lékaře: „Pane doktore, vy neumíte ten absces vyléčit?“ Odpověděl: „Kdybyste na to přišla, postavíme vám pomník!“

Lékaři říkali, že asi nevydržím. Navrhli mamince, jestli mě nechce převézt domů, abych umřel ve svém prostředí. Měl jsem vysokou horečku, ale trochu jsem to vnímal. Maminka se mě zeptala, jestli nechci domů. Já jsem jí prý odpověděl: „Chtěl, on by mi pan doktor dával injekce u nás doma.“

Cítil jsem se stále hůř. Možná z londýnského rozhlasu BBC, který rodiče za války poslouchali, se dověděli o zázračném léku penicilinu, který mají američtí vojáci. Američané, kteří Klatovsko osvobodili, dávali za alkohol všechno možné. Naši tedy přišli na myšlenku, že by požádali nějakého amerického doktora o penicilin.

Když o tom hovořili s primářem chirurgie Karlem Dobruským, který se nedávno vrátil z koncentráku, odmítl: „To zvládneme ještě našimi léky.“ Avšak druhý nebo třetí den ráno, bylo to v neděli, řekl primář mamince: „Paní, sežeňte ten penicilin!“ Prý volali na velitelství americké brigády, ale tam ho nemají. Maminka telefonovala domů tatínkovi, ten šel k doktoru Feldmanovi, který se znal s jedním americkým doktorem.

Roboty ozbrojené česnekem se chystají nasadit místo antibiotik i Češi

František Štěpánek, autor chemických minirobotů, na česneku

František Štěpánek, autor chemických minirobotů, na česneku

Tatínek vzal všechny možné kořalky, které měl v obchodě, a všechny peníze, co měl doma, a s Feldmanem šli za americkým kolegou.

Američan potřeboval souhlas nadřízeného. Tatínek se kamarádil s profesorem zemědělské vysoké školy Františkem Lomem, který uměl anglicky. Lom s ním jel do Plzně na velitelství, které souhlasilo s tím, aby pro mne penicilin (PNC) v Klatovech uvolnili.

Ještě tu neděli přijel do nemocnice americký lékař a přinesl tři ampulky. Byl to hnědý prášek, ředil se destilovanou vodou, musel být pořád u ledu. Z jedné bylo 10 injekcí.

Našim doktorům řekl, že mně mají píchat injekce každé tři hodiny do stehen. Prý nic nechtěl, ani peníze, ani alkohol. Chlapci, který ležel na druhém lůžku se zlomenou nohou, dal Američan lentilky – jak já mu záviděl!

Když mi začali dávat odpoledne injekce, měl jsem asi 41 stupňů horečky, do rána druhého dne teplota klesla na normál. „V neděli v poledne v jednu hodinu ti začali píchat injekce,“ vzpomínala maminka. „A v pondělí ráno ti nic nebylo. Neměl jsi ani horečku, nic tě nebolelo.“

Takový zázrak v klatovské nemocnici neznali. Chodili se na mě dívat doktoři ze všech oddělení. Dostal jsem všech 30 injekcí. Rychle jsem se uzdravoval.

První neděli v červenci byla v Klatovech tradiční pouť. V neděli večer mně přinesli buřta a chleba. Něco jsem snědl, ale ne všechno. Později jsem se dověděl, že jsem měl dostat starou housku a čaj. V noci mně bylo zle, zvracel jsem, ale na sestru jsme se nedozvonili.

Poklad skrytý v blátě. Nový postup objevil slibné antibiotikum

Zařízení pro zajištění růstu bakterií v jejich přirozeném prostředí a přitom kontrolou vědců nazývané iChip. Obsahuje celkem 96 "klecí“, ve kterých mohou bakterie růst v kontaktu s okolním prostředím a přijímat živiny, nemohou z nich však uniknout.

Zařízení pro zajištění růstu bakterií v jejich přirozeném prostředí a přitom kontrolou vědců nazývané iChip. Obsahuje celkem 96 "klecí“, ve kterých mohou bakterie růst v kontaktu s okolním prostředím a přijímat živiny, nemohou z nich však uniknout.

Ukázalo se, že sestra měla u sebe vojáka, a proto vypnula zvonění pacientů. Moje anabáze začala znova. Opět penicilin, transfuze a injekce. Můj stav probíhal jako na houpačce – jednou nahoru, podruhé dolů.

Potom přišla třetí krize. Když jednu neděli ráno za mnou maminka přijela, měl jsem opět čtyřicet stupňů horečky, všechno mě bolelo, nemohli na mne sáhnout. Nikdo se nepamatuje, proč vznikla. Doktor mamince řekl: „Paní, sežeňte penicilin!“ Následovalo nové shánění tohoto zázračného léku. Samozřejmě ho získali, opět bez peněz a alkoholu. Když se jednalo o záchranu dítěte, byli Američané velkorysí.

Když už se Američané chystali k odchodu, potřebovali pro mě další PNC. Tatínek slyšel nebo četl, že ho dodává UNRRA do Prahy. UNRRA (United Nation Relief and Rehabilitation Administration – Správa Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu) byla organizace vytvořená Američany na pomoc zničené Evropě.

Tatínek se potom domluvil s Jeníkem Pikhartem, bratrancem maminky, který byl vysokým úředníkem ve Státní bance, aby ho sehnal. Vydal mu ho docent Ivan Málek, který to měl na starosti ve Státním zdravotním ústavu, na základě přípisu primáře. A Jeník ho přivezl.

Injekcí PNC a dalších jsem dostával tolik, že už 2 hodiny před píchnutím jsem hledal na vyhublých stehnech volné místo.

Celkem mě operovali čtyřikrát. Dostal jsem 140 injekcí PNC, další injekce nepočítám a 10 transfuzí krve. Byl jsem prvním pacientem v Klatovech, kterému dávali penicilin.

Koncem října jsem měl jít domů, ale dostal jsem plané neštovice. Návrat se protáhl o další týden. Domů mě přivezli 3. listopadu, den před mým svátkem. Vážil jsem 19 kilogramů. Doktoři se smáli, že budu ve škole počítat na žebrech.

Úryvky z knihy ŽIVOT NOVINÁŘE (2012)

Autor:


Témata: Karel Pacner




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.