Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šéf rozvědky Fitin věděl o chystaném útoku na SSSR, ale Stalin mu nevěřil

aktualizováno 
Sovětský diktátor Stalin nevěřil, že jeho spojenec Adolf Hitler hodlá přepadnout Sovětský svaz. Teprve když wehrmacht zaútočil podle plánu Barbarossa na celé frontě, začalo mu to docházet. Zákulisí toho všeho nejlépe ukazuje životní příběh šéfa sovětské civilní rozvědky NKVD Pavla Fitina.

Srpen 1941. Němečtí vojáci míří na východní frontu. | foto: Profimedia.cz

Generál Fitin odjížděl ze své pracovny v Lubjance v centru Moskvy v neděli 22. června 1941 po půlnoci. Josef Stalin úřadoval obvykle v noci, a proto všichni vládní činitelé s ním ponocovali, nikdy totiž nevěděli, kdy je k sobě do Kremlu zavolá.

Náčelníka rozvědky trápilo, že Stalin nevěří zprávám jeho agentů. Naposled se nepohodli v noci ze 16. na 17. června, kdy musel s lidovým komisařem (ministrem) státní bezpečnosti Vsevolodem Merkulovem do Kremlu. Den před tím totiž hlásil Harro Schulze-Boysen z Berlína: „Všechny vojenské přípravy Německa k útoku na Sovětský svaz skončily, takže se dá útok očekávat kdykoli.“

Schulze-Boysen-„Staršina“ a Arvik Harnack-„Corsican“ vedli dvě sítě špionů v Hitlerově říši. Od konce roku 1940 je řídil nový rezident Alexander Korotkov, který vystupoval pod jménem Erdberg. Vedoucí protisovětského oddělení gestapa SS-Hauptsturmführer (kapitán) Willi Lehmann, od roku 1929 sovětský agent A-201 „Breitenbach“, mu oznámil: Naše bezpečnostní složky neví o činnosti sítě NVD v Německu vůbec nic.

Stalin neměl dobrou náladu. Nervózně přecházel po pracovně: „Přečetl jsem si vaši zprávu. Kdo je ten člověk, který tvrdí že nás Němci napadnou?“

„Schulze-Boysen podává informace z ideologických důvodů, žádné peníze nechce, pracuje na ministerstvu letectví a je velmi svědomitý,“ vysvětloval Fitin. „Jakmile se dověděl datum přepadení, okamžitě požádal svého řídicího důstojníka o schůzku. Pro sovětskou rozvědku pracuje spolehlivě několik let.“

Když generál domluvil, nastalo ticho. Diktátor se rozohnil: „Můžete ten svůj zdroj z německého ministerstva vojenského letectva poslat do hajzlu?! To není zdroj, ale dezinformátor!“

První zprávy o přesunu německých divizí k hranicím se Sovětským svazem přišly z Berlína už loni – 4. července 1940. V září předal Harnack, který pracoval na ministerstvu hospodářství, berlínské rezidentuře množství důležitých spisů včetně těch, které ukazovaly na chystané přepadení. Kupodivu, německou ofenzívu proti Francii loni 10. května žádný z agentů neohlásil.

Kim Philby-„Söhnchen“, který pronikl do britské výzvědné služby MI 6/SIS, telegrafoval 12. dubna 1941: „U sovětských hranic se rozmístilo 127 německých divizí, z toho v Polsku 58. Celkem mají německé ozbrojené síly 223 divizí.“ Stalin však považoval zprávy od Philbyho a jeho čtyř kamarádů za dezinformaci britské tajné služby.

Také Rudolf Rössler-„Lucy“ ze Švýcarska v dubnu varoval: Útok začne 15. května. A když se potom Hitler rozhodl nejdřív vyřídit Balkán, poslal i nový termín: Neděle 22. června ve 3:15 hodin ráno. Sándor Radó předal tuto zprávu radistovi Alexanderu Footemu, který ji odvysílal v noci ze 17. na 18. června. Obdobně referoval i rezident z Bulharska.

V květnu 1941 oznámil Leopold Trepper, „Velký šéf“ (Grand Chef), který vedl skupinu, gestapem později označenou za „Rudou kapelu“: Předpokládaný útok začne podle plánu „Barbarossa“ 15. května.

Když o nich Fitin, náčelník prvního oddělení NKGB (Narodnyj komissarijat gosudarstvennoj bezopasnosti – Lidový komisariát státní bezpečnosti), tedy zahraniční špionáže, referoval Stalinovi, dostal rozkaz, aby tyto zprávy nebral na vědomí. Diktátor věřil víc Adolfu Hitlerovi než vlastním lidem: „Vždyť máme smlouvu s Hitlerem o neútočení z léta 1939! A dosud jsme spolupracovali, třeba při rozdělení Polska. Válka přijde, s tím počítám, ale mnohem později. Tohle všechno jsou britské provokace!“

Dvakrát varoval Stalina před Hitlerem i první lord Admirality Winston Churchill. Nejdřív v červenci 1940 a potom v dubnu 1941. Na počátku dvacátých let usiloval Churchill o vojenské zničení sovětského Ruska, proto ho kremelský diktátor stále vnímal jako škůdce.

„Devět armád, které mají 150 divizí, bude soustředěno proti SSSR,“ tvrdil 19. května 1941 Richard Sorge-„Ramsey“ z Tokia. Stalin však běsnil: „Je to dezinformace od povalujícího se kecala, který se spolčil s několika japonskými bordely.“

Centrála vojenské výzvědné služby GRU (Gosudarstvennoje razvedyvajemoje upravlenije – Státní správa rozvědky) proto Sorgemu odpověděla: „Pochybujeme o věrohodnosti vaší informace.“

Také někteří státníci upozorňovali kremelského vůdce na nebezpečí. Už 11. března 1941 předal americký prezident Franklin D. Roosevelt sovětskému vyslanci ve Washingtonu Konstantinu Umanskému informaci o plánu „Barbarossa“, jak Němci nazvali útok na SSSR, kterou získali jeho agenti. A 10. června dokonce i Britové – náměstek ministra zahraničí.

70 okamžiků druhé světové války

Soustřeďování německých vojsk v polském a rumunském pohraničí registrovali rovněž sovětští vyzvědači, kteří tam působili. Posílali přesné údaje o počtu a druhu vojsk. Avšak nikdo neinformoval o Hitlerových konečných cílech, ani o plánech na postup do nitra země.

Na začátku června šokoval německý velvyslanec hrabě Friedrich von Schulenburg velvyslance Vladimira Děkanozova. Při obědě na své ambasádě ho varoval: „Hitler chce zaútočit na vaši zemi. Už se definitivně rozhodl.“ Když se Děkazanov zeptal, proč mu to říká, odpověděl: „Byl jsem vychován v Bismarckově duchu, který se vždycky stavěl proti válce s Ruskem.“ Stalin se tomu vysmál: „Dezinformace dosáhly vyslanecké úrovně!“

Zkušený zpravodajec Vasilij Zarubin se v únoru 1941 sešel v Šanghaji s Walterem Stennesem-„Prijatělem“, německým poradcem čínského nacionalistického vůdce Čankajška. Stennes byl zástupcem šéfa stranických bojůvek SA, ale když ho vyhodili, na Hitlera zanevřel. Rezidentura NKVD v Čungkingu ho v únoru 1941 zverbovala. Podle Stennese mu jeden vysoce postavený německý diplomat prozradil, že „útok plánují na konec května“. Po odložení se od něj Zarubin dověděl 20. června nový termín: 24. červen.

Když dostal Fitin tuhle zprávu z Číny, vzpomněl si, že různé prameny uváděly už osm možných dat. V květnu, kdy byl jeden z termínů, se přepadení nekonalo – místo toho musel Hitler zkrotit Jugoslávii, kde došlo k protiněmeckému převratu. A teď se vynořilo deváté datum. Co tedy bude platit? Než zahájil Hitler tažení proti Francii, odložil ho osmatřicetkrát.

V únoru 1941 Stalin založil Lidový komisariát státní bezpečnosti (Narodnyj komissariat gosudarstvennoj bezopasnosti – NKGB) v čele se Vsevolodem Merkulovem. Tím se státní bezpečnost vydělila z Lidového komisariátu vnitřních věcí (NKVD). Současně politické byro bolševické strany potvrdilo rozhodnutí ustavit Koordinační radu všech výzvědných služeb a jmenovalo její členy z řad NKVB, NKGB, obrany a námořnictva.

Poslední zprávu vyslal Schulze-Boysen 21. června: „Útok začne zítra!“

Stalin vždy požadoval od rozvědky takové zprávy, které chtěl slyšet. Informace, které se nehodily do obrazu, jaký si vysnil, odmítal. „Určitý systém zkreslování špionážních materiálů zůstal zakořeněn v autokratické podstatě sovětského systému,“ konstatovali bývalý šéf archivu rozvědky KGB Vasilij Mitrochin a britský historik Christopher Andrew. „Centrála se vždy vyhýbala sdělit Kremlu to, co nechtěl slyšet.“ Avšak informací o chystané invazi bylo takové množství, že je musela kremelskému vůdci tlumočit.

Od června 1940 do června 1941 dostala civilní rozvědka přes 120 zpráv o chystaném útoku – napsal Vladimír Antonov v deníku Nězavisimaja gazeta v prosinci 2007. „Další hlášení pocházela od vojenské rozvědky,“ uvedli bývalý šéf archivu rozvědky KGB Vasil Mitrochin a britský historik Christopher Andrew v knize Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv. „Všechno marné. Stalin byl ke kvalitním špionážním zprávám jak z Německa, tak z Anglie imunní.“

V pět hodin ráno vzbudil náčelníka rozvědky telefon: „Soudruhu generále, lidový komisař vás žádá, abyste okamžitě přijel.“

Předpovědi jeho agentů se vyplnily – 22. června časně ráno Německo napadlo Sovětský svaz. Oficiální historie ruské zahraniční rozvědky (Služba vněšněj razvědki – SVR) konstatovala: „Jenom vypuknutí války zachránilo Fitina před popravčí četou.“

Bleskový vzestup zemědělského inženýra

Fitin byl redaktorem zemědělského nakladatelství Selchozgiz. V březnu 1938 ho komise komunistické strany vybrala pro službu v bezpečnosti. NKVD zahájila velkou náborovou kampaň, aby doplnila kádry. Diktátor Stalin se obával, že tajná služba je prolezlá německými agenty. Řadu rezidentů ze západu proto nařídil odvolat, mnozí byli po příjezdu do Moskvy popraveni, další nechal poslat do koncentračních táborů. Rozvědka byla rozvrácena, sítě v zahraničí zůstaly v roce 1938 nejméně čtyři měsíce bez spojení s centrálou.

Když v říjnu založila NKVD první školu pro vyzvědače, poslali do ní i Fitina, aby získal základní vědomosti. Nazvali ji Školou pro zvláštní účely (Škola osobnogo naznačenija). Pro školu vybrali budovu uprostřed lesů v Balaškinu, pětadvacet kilometrů od východního silničního obchvatu Moskvy.

Posluchači měli denně na rozvrhu čtyři hodiny cizích jazyků, dvě hodiny špionážní techniky, samozřejmě přednášky z historie bolševické strany a filozofie. A kromě toho se učili žít v západním buržoazním stylu – přednášeli jim o umění, náboženství, způsobech konverzace, chování k ženám, stolování, pořádali pro ně hudební večery. Součástí výuky byl i samotný život na škole – posluchači žili v pokojích po dvou, veškeré zařízení odpovídalo západnímu stylu. Valná většina si na to musela zvykat, protože lidé ve městech zpravidla bydleli v komunálkách – v bytech, kde každá rodina měla jeden pokoj, kdežto o kuchyni a sociální zařízení se dělila s ostatními. To bylo v Sovětském svazu normální, jiný způsob bydlení neznali. Pro mnohé mladé lidi bylo tvrzení, že většina Evropanů a Američanů vlastní celý byt, ohromným překvapením.

Fitin ve škole exceloval. Všechny instruktory a spolužáky „upoutal svým velkým intelektem a mimořádnou organizační schopností“. Aniž výcvik dokončil, přidělili ho do pátého oddělení NVD, tedy do zahraniční rozvědky, a v únoru 1939 už měl hodnost majora. V květnu ho Stalin nechal jmenovat jejím náčelníkem. Její dosavadní šéf Vladimír Děkanozov totiž odcházel jako velvyslanec do Berlína.

„Fitinovi bylo teprve jednatřicet a stal se tak nejmladším a nejméně zkušeným šéfem zahraniční rozvědky v sovětské historii,“ uvedli Mitrochin a Andrew. „V době, kdy byl tak náhle povýšen, musela však jeho budoucnost vypadat dost nejistě. Během předešlých patnácti chaotických měsíců byli tři jeho předchůdci zlikvidováni a čtyři převeleni.“

Pavel Michajlovič Fitin se narodil 28. prosince (podle starého kalendáře 15. prosince) 1907 v rolnické rodině ve vesnici Ožogino Tobolské gubernie (nyní Kurganská oblast). Po dokončení sedmileté základní školy, v necelých třinácti letech, začal pracovat s rodiči v zemědělství. Ve dvaceti letech vstoupil do bolševické strany. V květnu 1927 ho poslali do přípravky na vysokou školu v Ťumeni. Inženýrskou fakultu Timirzajevovy zemědělské akademie studoval v letech 1928–1932. Po absolvování nastoupil do laboratoře zemědělských strojů Moskevského ústavu mechanizace a elektrifikace zemědělství. Víc ho však lákala novinářská práce. V říjnu 1932 přešel do nakladatelství zemědělské literatury Selchozgiz.

Jeho kariéra v NKVD/NKGB proběhla bleskově: v březnu 1938 nástup, v srpnu náčelník 9. skupiny 5. oddělení zahraniční rozvědky, v listopadu zástupce náčelníka 5. oddělení, 13. květen 1939 náčelník 5. oddělení, 26. února 1941 náčelník 1. hlavní správy NKGB čili zahraniční rozvědky. V některých obdobích Sovětského svazu, kdy byli zlikvidováni vedoucí pracovníci a noví chyběli, nebyl takový vzestup ničím výjimečný.

Svět se potácel v bouřích. Němci okupovali západní Evropu až po Pyreneje, jejich letadla bombardovala britská města a jejich ponorky se snažily odříznout ostrovy od zásobování z ostatního světa, v severní Africe sváděly těžké boje britské a australské divize proti Němcům a Italům, Japonci ovládali část Číny a drtili její vojska, Spojené státy pomáhaly materiálně Velké Británii, ale zachovávaly si neutralitu. Předminulý rok si Sovětský svaz a Německo rozdělily Polsko, minulý rok spolkli Sověti tři pobaltské republiky a po těžkých bojích získali část území Finska. Kam nyní zamíří Hitlerovy armády? Nikdo nevěděl.

Stalin uvěřil až kryptoanalytikům

Prvním zprávám o německém útoku v neděli 22. června odmítal Stalin uvěřit. Přesně vystihli situaci Oleg Gordijevskij a Christopher Andrew: „Sovětský svaz, který disponoval největší zahraniční zpravodajskou sítí v zahraničí, utrpěl v ranních hodinách 22. června 1941 největší zpravodajskou katastrofu druhé světové války. Nebyla však způsobena nedostatkem informací, nýbrž jejich nesprávnou analýzou a využitím. Překvapení, kterého Němci dosáhli při svém útoku, bylo umožněno jak charakterem tohoto systému, tak osobními chybami diktátora, který stál v jeho čele.“

V NKVD/KGB, GRU a později i v tajných službách zemí sovětského bloku platilo pravidlo, že docházející zpravodajské informace by měly odpovídat názorům politického vedení. Zprávy, které z toho vybočovaly, způsobovaly potíže oběma stranám. Gordijevskij a Andrew shrnuli tuto zásadu takto: „V Moskvě byl celý systém zpravodajských informací ovládán poníženým strachem shrnutým do formule »uhodnout – vyhovět – přežít«.“

Německá vojska postupovala zničujícím tempem. V polovině září obsadila metropoli Ukrajiny Kyjev. Na začátku října dosáhla Azovského jezera, Černého moře a začala se chystat k útoku na Moskvu.

Zoufalý Stalin si v úterý 7. října k sobě povolal generála Georgije Žukova, považovaného za nejschopnějšího vojevůdce Rudé armády, a oznámil mu, že nemá dost divizí k obraně hlavního města. Chce podle vzoru Vladimíra Lenina uzavřít s Hitlerem mír za cenu odtržení velkých území. „Pak se obrátil na Beriju a pověřil ho, aby hledal způsob uzavření nového brestlitevského míru, třeba za cenu obětování pobaltských republik, Běloruska, Moldavska a části Ukrajiny,“ napsali Gordijevskij a Andrew. „Berija osobně vybral několik agentů, kteří se spojili s bulharským vyslancem v Moskvě Stotenovem, a požádali ho o roli prostředníka. Stotenov souhlasil, ale Němci jeho pokus zřejmě nepřijali.“

V roce 2008 se o tom rozepsal v knize Generalisimus Vladimír Karpov.

Obrat ve válce by mohlo přinést císařské Japonsko, kdyby neohrozilo východní část SSSR. Kdo získá odpověď na tuto otázku? Byl to jeden z nejdůležitějších úkolů civilní a vojenské rozvědky. Berlín tlačil na Tokio, aby Sovětský svaz sevřelo i z druhé strany, to všichni předpokládali. Japonští politici a generálové se však nemohli dlouhou dobu rozhodnout, zda povedou útok na sever, tedy na Sovětský svaz, anebo na jih, proti Spojeným státům a Velké Británii.

Od srpna do října 1941 sděloval a upřesňoval „Ramsey“ centrále vojenské rozvědky GRU: Německo nedokázalo přesvědčit Japonsko, že by mělo také zaútočit proti SSSR.

Díky tomu mohl Stalin přesunout 32 střeleckých divizí, tisíc tanků a tisíc letadel z Dálného východu, Zabajkalska a Sibiře k obraně Moskvy.

Vraždy na Stalinův příkaz

„Na začátku roku 1939 byli skoro všichni rezidenti v zahraničí odvoláni z práce,“ zapsal si Fitin. „Většinu z nich doma zatkli, ostatní procházeli prověrkou. O nějaké výzvědné práci v zahraničí nemohlo být ani řeč.“ Stejná situace byla i ve vojenské rozvědce GRU.

Fitin potřeboval tuhle ohromnou díru rychle zalepit. Na rezidentury v zahraničí posílal lidi, kteří je museli před několika měsíci opustit, ale ještě nebyli zavření. K nim přidával nové pracovníky, kteří sotva absolvovali zpravodajské kurzy a znali jenom základy jazyka země, v níž měli působit.

V roce 1940 zaměstnávala rozvědka NKVD 695 lidí. V zahraničí měla čtyřicet rezidentur. Největší v USA měla 18 lidí, ve Finsku 17, v Německu 13.

Nového šéfa práce pohlcovala. Naštěstí byl dobrý organizátor, uměl si vybírat lidi a dávat jim zvládnutelné úkoly. Přitom však neustále nad sebou cítil tlak Stalinova oblíbence mocichtivého a úlisného Lavrentije Beriji, nejdřív náčelníka NKVD a potom lidového komisaře (ministra) vnitra.

Oficiální životopis na serveru SVR říká: „Pavel Fitin jako náčelník rozvědky řídil všechny operace spojené se zabitím bývalého člena politbyra, předsedy Vojenské rady a komisaře vojenství a námořnictva Lva Davidoviče Trockého. Na splnění tohoto osobního Stalinova rozkazu zmobilizovala rozvědky všechny své možnosti.“ Trockij, který organizoval v listopadu 1917 bolševický převrat v Rusku, prohrál se Stalinem boj o moc, proto musel být definitivně zlikvidován. Když ho vypudili ze země, uchýlil se do Mexika, kde si myslel, že bude v bezpečí.

Tento úkol pod krycím označením „Utka“ (Kachna) bezprostředně řídil Fitinův zástupce Pavel Sudoplatov, který dostal na starost všechny „zvláštní úkoly“.

V květnu 1940 zaútočila na Trockého vilu poblíž mexické metropole skupina agentů z řad veteránů občanské války ve Španělsku. Dostala se do dvora, rozstřílela Trockého ložnici, ale emigrant a jeho žena vyvázli bez zranění.

Potom přišel na scénu španělský komunista Ramón Mercader-„Raymond“. Získala ho k tomu jeho matka, milenka agenta Leonida Eitingona, podle Mitrochina „jednoho z nejproslulejších sukničkářů NKVD“. Mercader získal Trockého sekretářku za milenku a díky k němu pronikl a získal si jeho důvěru. Dne 20. srpna k němu přišel, v kapse nesl sekáček na led, kterým ho udeřil do týla. Jednašedesátiletý muž vykřikl, útočníka zatkli, ale zraněný druhý den zemřel.

Nejproduktivnější rezidentura Londýn

Koncem roku 1940 dorazila skupina zpravodajců pátého oddělení NKVD do Londýna. Novým šéfem této rezidentury jmenoval Fitin Anatolije Gorského-„Vadima“. Gorskij nebyl v Londýně nováčkem. Sloužil tam do února, potom musel tuto úřadovnu uzavřít a odejít. Agenti zůstali bez spojení s centrálou.

„Vadim“ nyní musel tyto kontakty pracně obnovovat. V některých případech to bylo snadné. Už 24. prosince hlásil centrále, že se setkal s Kimem Philbym-„Söhnchenem“. Na začátku roku 1941 rovněž s ostatními z „Cambridgské pětky“: Guy Burgessem-„Mädchenem“, Anthony Bluntem-„Tonym“, Donaldem Macleanem-„Homerem“ a Johnem Cairncrossem-„Moliérem“. Všichni se postupně dostali do funkcí, ve kterých mohli těžit strategicky důležité údaje.

Philby cvičil agenty-sabotéry, které chtěla britská výzvědná služba vyslat do Evropy. Hlásil však, že pro vysazení do Sovětského svazu nechystají nikoho. Důstojník, který v centrále rozvědky NKVD tuhle zprávu četl, k tomu připsal dva velké červené otazníky. Nevěřil tomu, vždyť Británie patřila mezi státy, které s bolševickým Ruskem v tajné válce stále zápasily.

Po celý rok 1941 byl Londýn nejproduktivnější legální rezidenturou NKVD,“ uvedli Mitrochin a Andrew. „Podle statistiky centrály předala rezidentura Moskvě 7 867 tajných politických a diplomatických dokumentů, 715 spisů vojenského rázu, 127 ekonomických dokumentů a 51 zpráv o britských zpravodajských službách.“

Stalin však informacím z Londýna nevěřil. Třebaže Velká Británie jako jediná válčila s Německem, pořád si myslel, že Britové chtějí poštvat Hitlera proti Sovětskému svazu. „Jeho víra v britské spiknutí, které neexistovalo, ho zaslepovala natolik, že neviděl skutečné německé plány – invazi do SSSR.“

John Cairncross odešel v září 1940 z ministerstva financí a stal se osobním sekretářem lorda Hankeye, vlivného ministra bez rezortu, který měl pod sebou i tajné služby a vojenský výzkum včetně vývoje radaru a protivzdušné obrany.

Nejvýznamnějším vědeckým tajemstvím bylo rozhodnutí USA a Anglie, že se pustí do vývoje atomových zbraní společně. Tuto zprávu předal Cairncross Gorskému v říjnu 1941. Avšak v té době se německá vojska blížila k Moskvě a Stalina žádné jiné zprávy nezajímaly. Později přešel Cairncross do dešifrovací služby MI 6 v Bletchley Parku. Vzhledem k tomu, že Britové luštili takřka všechny německé vojenské telegramy, mohl Moskvě předávat údaje týkající se plánovaných operací.

Třebaže měly zprávy od Cairncrosse, Philbyho, Macleana, Blunta a Burgesse ohromný význam, NKVD jim pořád nevěřila. Přetrvávala představa o spiknutí britských tajných služeb. Moskva vyslala do Londýna několik inspektorů, kteří měli prověřovat, jestli nejsou nastrčenými agenty. „Tito noví hlídači byli k popukání neúspěšní,“ uvedli Mitrochin a Andrew. „Ani jeden z nich neuměl anglicky, nosili podezřelé, nepochybně ruské oděvy a viditelně nevěděli, jak se mají pohybovat v britském prostředí, a určitě také často vyplašili ty, které sledovali.“

Fitinovi se podařilo obsadit čtyřicet rezidentur, které z dřívějška v zahraničí existovaly. Vyslal tam na dvě stovky svých důstojníků.

V květnu 1942 oznámila rezidentura ve Stockholmu, že několik německých diplomatů odletělo tajně do Londýna. Měli rokovat o tom, že by Německo přerušilo válku s Velkou Británií. Fitin to okamžitě sdělil Stalinovi. Současně požádal své lidi v Londýně, aby zprávu ověřili. Jejich sdělení znělo zajímavě: Britové všechny diplomaty uvěznili, žádné rozhovory se nekonaly.

„Během války byl příliv informací od sovětských agentů v Anglii tak velký, že rezidentura je nestačila zpracovávat,“ uvádí historie SVR. „Tajné spisy přinášeli doslova v kufrech.“

Sověti oficiálně spolupracovali s MI 6 a s Útvarem zvláštních operací (Special Operations Executive – SOE). Britská letadla také shodila do okupovaných států dvacet sovětských vyzvědačů.

Špioni s vysílačkami

Náčelník vojenské rozvědky GRU generál Jan Berzin se v roce 1936 rozhodl vytvořit v Evropě rozsáhlou síť agentů. Za jejich šéfa si našel Lejba Trepera, narozeného v židovské rodině v Novém Targu v Rakousko-Uhersku (nyní Polsko), který pracoval pro NKVD. Když Berzina odvolali z funkce a zastřelili, nabral tento úkol zpoždění.

Bohatý obchodník a podnikatel, který měl doklady jako Leopold Trepper, přijel do Bruselu v roce 1938, později žil v Paříži. Moskva posílila její vedení několika dalšími důstojníky, kteří vystupovali pod cizími jmény. Postupně získali na tři stovky informátorů a pomocníků v Německu, Belgii, Holandsku, Francii. Jejich zprávy vysílalo do centrály několik radistů, k dispozici měli asi deset vysílaček.

Gestapáci nazvali tuto skupinu „Rudá kapela“. Její činnost se nepodařilo utajit. V září 1942 začalo gestapo zatýkat její členy, v listopadu dopadlo i Treppera. Uvěznili na 600 lidí. Několik radistů Němci přemluvili k vysílání dezinformací do Moskvy. Podle historie NKVD/KGB/SVR však trvalo delší dobu, než v Moskvě přišli na to, že je obětí zpravodajské hry. „Rudá kapela“ padla. Gestapo zatklo i svého důstojníka Lehmanna, skončil na popravišti. Za války se Sovětům nepodařilo výzvědnou síť v Německu obnovit.

Další zdroj informací měla GRU ve Švýcarsku. Nabídl je Rudolf Rössler, německý demokrat, který před nacisty uprchl do Lucernu. Založil tam nakladatelství Vita Nova, v němž vydával katolickou a protinacistickou literaturu. Jeho přátelé, kteří zůstali v německé armádě, mu navrhli, že ho budou zásobovat tajnými informacemi. Švýcarská tajná služba, jejíž důstojníci měli z Hitlera strach, mu zajistila bezpečnost. Takto získané zprávy předávala do Moskvy skupina komunistů vedená Maďarem Sándorem Radó, jehož před válkou vyškolila NKVD. Kontakt mezi Rösslerem, který dostal krycí jméno „Lucy“, a Radóem-„Dora“ obstarali důstojníci MI 6.

Rádiová hra „Monastir“

Vedení NKVD chtělo získávat informace z Německa důmyslnějšími metodami.

Dne 17. února 1942 pronikl přes frontu příslušník sovětské tajné služby NKVD Alexandr Děmjanov. Němcům se představil jako bývalý carský dvořan, vnuk někdejšího kozáckého atamana. Nyní přišel jako zástupce podzemní organizace „Prestol“ (Trůn), kterou založil básník Boris Sadovskij, starý odpůrce bolševiků, a jeho žena, bývalá dvorní dáma poslední carevny. „Prestol“ hledá spojence mezi nábožensky založenými lidmi a odpůrci sovětského režimu. A chce spolupracovat i s německou armádou.

Velitel skupiny armád Střed předal tuhle radostnou zprávu náčelníku vojenské tajné služby abwehr admirálu Canarisovi. Výslechy Děmjanova byly tvrdé, Němci si ověřovali, jestli není sovětským agentem a skutečně patří k opozici. Děmjanov obstál. Dokonce se ukázalo, že spolupracoval s abwehrem už dřív – pod krycím jménem „Max“ se v roce 1940 stýkal s pracovníkem obchodního zastoupení v Moskvě Stolzem.

Abwehr ho vycvičil v používání tajnopisu a naučil používat vysílačku. Potom mu přidělili nové krycí jméno „Doktor“ a shodili ho 12. března padákem do Jaroslavské oblasti. Měl získat informátory ve vojenských štábech a na železnici, zprávy o přesunech Rudé armády vysílal rádiem. A kromě toho měl „Prestol“ samozřejmě rozvíjet sabotáže.

Dva týdny po výsadku zahájil „Doktor“ vysílání, které přijímaly stanice abwehru v Sofii a Budapešti. Od srpna do října Němci poslali ke svému vyzvědači čtyři kurýry s novými radiostanicemi, šifrovacími prostředky a penězi. Dva z nich NKVD převerbovala a i oni se zapojili do hry dezinformačními telegramy.

Operace „Monastir“ úspěšně pokračovala. Svědčí o tom oznámení Berlína 18. prosince, že „Doktorovi“ a jednomu radista udělili vysoké vyznamenání – Železný kříž.

„Prestol“ založila rozvědka NKVD koncem září 1941. Jako akci „Monastir“ (Klášter) ji řídil major Pavel Sudoplatov, jeho štáb sídlil v Novoděvičím klášteře v Moskvě. Prvotním cílem bylo připravit podzemní činnost v Moskvě, jakmile ji obsadí Němci. Když Rudá armáda metropoli uhájila, dostal Sudoplatov nový úkol – proniknout do abwehru.

O tak rozsáhlé akci nemohl rozhodnout ani Fitin, ani Merkulov. Lidový komisař předložil její plán Státnímu výboru obrany v čele se Stalinem a odtud dostal souhlas.

Sestavovat smysluplné telegramy pro Němce nebylo jednoduché. Důstojníci NKVD se museli domluvit s vojenským velením, co mohou ze zamyšlených akcí prozradit, aby to příliš nebolelo. Proto spolupracovali s kolegy z GRU. Důvěryhodné dezinformace jsou takové, které obsahují přibližně 90 skutečných údajů a zbytek zprávy určené k oklamání nepřítele. Falešné informace od „Prestolu“ o postavení Rudé armády ovlivnily v létě 1943 bitvu u Kurska.

Němci verbovali mezi sovětskými zajatci dobrovolníky, kteří by se chtěli vrátit do Ruska jako jejich agenti. Získali jich desítky. Všechny je vycvičili ve špionážní nebo diverzní činnosti. Někteří instruktoři byli ve skutečnosti příslušníky NKVD, kteří tam pronikli. Dokonce i šéf školy abwehru číslo 102 v Poltavě Petr Prjadko.

Pro vyslané vyzvědače připravoval Prjadko doklady s takovými poznámkami, aby je sovětští vojáci a policisté při první kontrole chytili. Některé agenty ohlásil abwehr „Prestolu“, aby na ně čekali spolehliví lidé. Ve skutečnosti je zatýkala NKVD, případně je sledovali k jejich pomocníkům. Bezpečnostní opatření Sovětů byla tak dokonalá, že prakticky žádný vyzvědač nepronikl do sovětského týlu. Prjadko se vrátil z Poltavy v prosinci 1942 a za svou činnost byl vyznamenán.

Němečtí kurýři se hlásili údajným členům „Prestolu“ v Moskvě, Gorkém, Sverdlovsku (dnes opět Jekatěrinburk), Čeljabinsku a Novosibirsku. Celkem jich vysadili přes padesát, všechny příslušníci NKVD zatkli, rovněž sedm jejich pomocníků z řad místních lidí.

Někteří němečtí generálové zprávám od „Doktora“ příliš nedůvěřovali. Avšak štáb wehrmachtu jim absolutně věřil a podle nich se řídil. Potvrdil to i plukovník abwehru Hans-Thilo Schmidt od šifrovací služby, který byl britským agentem „Asché“ od třicátých let. V únoru 1943 – těsně před svou smrtí – hlásil Londýnu, že Němci mají unikátní zdroj informací přímo v generálním štábu Rudé armády. Zástupce MI 6 na tento únik informací upozornil sovětského vojenského atašé v Londýně Ivana Skljarova. Dokonce i premiér Churchill varoval Stalina. Rovněž vysoký důstojník abwehru Richard Kauder, kterého zajali v létě 1945 Američané, prozradil, že zpráv od „Doktora“ si vysoce cenili.

Tato zpravodajská hra vyvrcholila 18. srpna 1944, kdy „Doktor“ ohlásil: V okolí řeky Bereziny, přítoku Dněpru v Bělorusku, zůstalo v obklíčení na dva tisíce německých vojáků. Jejich velitel podplukovník Henrich Scherchorn chce dál bojovat proti Rudé armádě a potřebuje pomoc, určil i místo, kam by bylo možno shodit parašutisty a různé zásoby.

Operace nazvaná „Berezino“ byl trik, který vymyslel sám Stalin. Scherchorna zajala Rudá armáda už dřív, nyní k němu NKVD přidala další zajatce, které získala ke spolupráci, a rovněž několik uprchlíků z Německa. Falešnou skupinu německých partyzánů hlídali vojáci NKVD. Němci na to nalétli. Do začátku května tam 39 letadel vysadilo 22 mužů včetně jednoho lékaře, 13 radiostanic a 255 kusů zásob zbraní, potravin a zdravotnického materiálu. V sobotu 5. května 1945 oznámila stanice abwehru s politováním, že už nemůže pro Scherchorna a jeho vojáky nic udělat.

Samotnou operaci „Monastir“ ukončila NKVD v létě 1944. Děmjanov ohlásil, že musí narukovat k železničnímu vojsku v Bělorusku.

Za tajemstvím projektu „Manhattan“

Na začátku srpna 1941 sděloval Klaus Fuchs, německý fyzik, který kvůli svému komunistickému přesvědčení uprchl do Velké Británie, že jeho kolegové zahájili práce na atomové bombě. Fuchs se přihlásil do služeb sovětské rozvědky, která mu přidělila krycí jméno „Golia“. V září to potvrdil další zdroj – Donald Maclean-„Homer“ z ministerstva zahraničí. Oba vyzvědači o sobě nevěděli.

Stejné zprávy přicházely z New Yorku. V září 1941 „přinesly dva informační zdroje nepřímé důkazy o tom, že takové práce probíhají,“ přiznal později plukovník Anatolij Jackov-„Johnny“, známý jako vicekonzul Jakovlev-„Alexej“.

V analytickém oddělení centrály NKVD založili koncem roku 1940 skupinu pro vědu a techniku. Jejím vedoucím jmenovali pětatřicetiletého Leonida Kvasnikova, absolventa Moskevské strojírenské techniky.

Kvasnikov zadal Jakovlevovi v New Yorku a rezidentům v Londýně, Berlíně a Washingtonu úkol: „Podávejte jakékoli informace o atomovém programu!“

Telegramy o atomu vzbudily pozornost Lavrentije Beriji, jednoho ze tří prvních náměstků předsedy rady lidových komisařů (vlády), který měl pod sebou rovněž tajnou policii. Hned s nimi spěchal za Stalinem. Sovětský vůdce už o takové věci slyšel, ale zůstal nedůvěřivý: „Co když je to jenom hra, která nás má znepokojovat, anebo vrhnout zemi do dobrodružství, ve kterém vykrvácíme?“

Znejistěný Berija potom vyhrožoval podřízeným: „Jestli je to anglická lest, všichni to odnesete!“

V polovině února museli vojáci z GRU předat všechny údaje týkající se atomu civilní rozvědce NKVD. Berija vymámil na Stalinovi souhlas, aby se materiály o chystané superzbrani shromažďovaly u jeho podřízených.

Ovšem až obsáhlý spis, v němž rozvědka NKVD shrnovala 10. března 1942 poznatky o britském, francouzském a německém výzkumu, narušil Stalinův klid.

Rozhodl – bombu mít musíme. Informace o postupu prací v zahraničí bude získávat rozvědka. Druhý den si k sobě povolal náčelníka rozvědky NKVD Pavla Fitina a Vasilije Zarubina-„Maxima“, který se chystal odjet do USA jako rezident.

Nařídil jim: „Za prvé musíte sledovat, jestli Churchill a Američané nechtějí uzavřít s Hitlerem separátní mír a společně zaútočit proti SSSR. Za druhé získávejte informace z amerického ministerstva obrany o německých plánech na východní frontě. Za třetí zjišťujte tajné plány Angličanů a Američanů v této válce, zvláště pak termín otevření druhé fronty v západní Evropě. A konečně musíte vyhledávat informace o nejnovějších tajných zbraních připravovaných v USA, konkrétně o atomové bombě.“

Američané a Britové soustředili své odborníky v amerických laboratořích, vzdálených od bojů v Evropě a v Pacifiku – vznikl projekt „Manhattan“. GRU vytvářela špionážní sítě ve Spojených státech z řad komunistů od poloviny třicátých let. Teď se jí tahle základna hodila jak k získávání informací z utajených výzkumných středisek, tak ke kurýrní činnosti.

V dubnu 1943 navrhl Fitin Státnímu výboru obrany, aby zařadil vývoj atomových zbraní mezi hlavní priority. NKVD vedl pátrání v tomto směru v USA a ve Velké Británii jako operaci „Enormouz“.

Fuchs, už s britským pasem, začal pracovat v laboratořích v Los Alamos ve státu Nové Mexiko. Jako voják se tam dostal i komunista David Greenglass z New Yorku, krycí jméno „Calibre“ (Kvalita, Kalibr), byl strojníkem. Žena Ruth, která mu pomáhala, se u NKVD nazývala „Wasp“ (Vosa). Vědecký šéf Robert Oppenheimer pozval do Los Alamos i mimořádně nadaného studenta Theodora Halla. Tento teoretik nabídl z mladické naivity klíčové údaje Sovětům, vedli ho pod kycím jménem „Mlad“ (Mladý). Komunisté fyzici Allan Nunn May-„Alek“ z Velké Británie a Bruno Pontecorvo-„Mare“ (Klisna), emigrant z Itálie, působili v Kanadě. George Koval, syn běloruských emigrantů, pronikl ve službách GRU pod jménem „Dmitrij Delmar“do továrny v Oak Ridge, kde se vyrábělo plutonium.

O přísun informací od těchto vyzvědačů se starali komunisté Harry Gold-„Raymond“, Julius Rosenberg-„Antenna“, později „Liberal“ a Lona Cohenová-„Leslie“. Odebíral je od nich styčný důstojník, kterým byl sovětský vicekonzul v New Yorku Jakovlev-„Alexej“.

V listopadu 1944 dostalo 87 důstojníků vysoká vyznamenání, Fitin řád Rudého praporu.

Administrativa prosycená sovětskými agenty

Rozvědka NKVD měla rezidentury ve Washingtonu, New Yorku a San Francisku. Zpravidla tam pracovalo okolo deseti důstojníků. Přibližně stejný počet lidí tam měla GRU. Pomáhat jim museli zaměstnanci sovětského obchodního podniku Amtorg, kam Rusové přijímali hlavně americké komunisty a levičáky. Naproti tomu oficiální historie SVR přiznává: „Američané a Britové demonstrativně nepracovali proti SSSR, svému spojenci v boji s nacistickým Německem.“

Velitel OSS generál William Donovan se nadchl pro užší spolupráci s NKVD. V prosinci 1943 o tom dokonce diskutoval v Moskvě s Fitinem. Chtěl otevřít zastupitelstvo OSS v Moskvě a recipročně NKVD ve Washingtonu – měly by si vyměňovat informace o nepříteli. „Fitin bažil po tom, aby se dověděl co nejvíc o činnosti OSS ve východní Evropě a na Balkáně, a potěšil by ho také přístup ke zbraním a technickým prostředkům OSS,“ napsali Gordijevskij a Andrew.

Roosevelt, který měl před novými prezidentskými volbami, tento návrh na radu ředitele FBI Edgara Hoovera odmítl. V dubnu 1944 to Fitinovi oznámil šéf americké vojenské mise v Moskvě generál William Dean.

Donovan vyhověl žádosti Fitina a poskytl mu seznam spolupracovníků ve východní Evropě a na Balkáně. Netušil, že je NKVD dá na svou černou listinu. I díky tomu mohli komunisté v zemích, kam došla Rudá armáda, lépe likvidovat stoupence demokracie.

Fitin neměl snadnou pozici. Berija ho chtěl během války několikrát odvolat, ale narazil na Stalinův odpor – uvedl ruský historik Alexandr Kolpakidi v dokumentu moskevské televize z roku 2012. Diktátor si náčelníka zahraniční rozvědky svým způsobem oblíbil.

V samotných Spojených státech si sovětská rozvědka vybudovala rozsáhlou síť.

Sovětští agenti pronikli do všech důležitých odvětví americké administrativy, zatímco OSS a MI 6 neměli v Moskvě jediného informátora, podivovali se Mitrochin a Andrew. Naštěstí nezískali velké rozhodovací pravomoci, aby mohli ohrozit fungování americké demokracie, chod válečného hospodářství a činnost ozbrojených sil. Nicméně prezidenta Franklina Roosevelta ovlivnili natolik, že naivně uvěřil mnoha Stalinovým slibům, zvláště pak ohledně poválečného vývoje v Evropě. A hlavně často dodávali Sovětům klíčové informace.

Podle Mitrochina měla v březnu 1941 sovětská výzvědná síť v USA už 221 členů, z toho 41 technicky orientovaných. Avšak Alexandr Vasiljev, který studoval archiv NKVD-KGB v devadesátých letech 20. století, odhadl jejich počet na víc než 500. Zčásti to byli komunisté, ostatní levicově orientovaní. Všichni tedy pracovali z ideologických důvodů, zadarmo.

K jejich odhalení značně přispěli dva zběhové: nadporučík GRU Igor Guzenko a spojka mezi vyzvědači Elisabeth Bentleyová. Guzenko byl šifrantem na ambasádě v kanadské Ottawě a v září 1945 i s celou rodinou požádal o azyl, přičemž odkryl část sovětské výzvědné sítě, kterou znal. Bentleyová sloužila jako spojka mezi vyzvědači ve Washingtonu a po smrti svého milence, člena ústředního výboru Komunistické strany USA Jakoba Golose, přišla koncem roku 1945 do úřadovny FBI a všechno prozradila.

Útěk Guzenka se stal zlomem. Američané ke svému překvapení zjistili, že u nich jejich váleční spojenci špinili – to nečekali. Začal řetěz velkých odhalení, který končil před soudy.

Nakolik opravdu přispěly krádeže anglo-amerických vědeckých poznatků Sovětům? Plukovník Vladimír Čikov v prvním dílu knihy Nělegaly (Nelegálové) napsal, že po vyzkoušení bomby na podzim 1949 pozval náměstek předsedy vlády Avraamij Zaveňjagin do Kremlu akademika Igora Kurčatova a vedoucího vědecko-technické rozvědky NKVD Leonida Kvasnikova. Kurčatov tam údajně řekl: „Mám-li být objektivní, musíme velice mnoho poděkovat rozvědce. Její přínos na vytvoření naší první atomové bomby představuje šedesát procent, nás ostatních čtyřicet procent.“ Zaveňjagin ho však opravil: „Bylo to padesát na padesát procent.“ Na tomto hodnocení se nakonec shodli.

Vědce a vyzvědače Stalin odměnil vyznamenáními a řadou výsad. Také na vyzvědače nezapomněl. Sprška titulů hrdiny Ruské federace se opět snesla na všechny špiony po rozpadu Sovětského svazu od prezidentů Borise Jelcina a Vladimíra Putina.

Jak příslušníci KGB, tak mnozí vysocí představitelé CIA dnes považují špionáž na projektu „Manhattan“ za největší úspěch sovětské zpravodajské služby. Sověti se tak stali spoluzakladateli – spolu s Brity – atomové a raketové špionáže. Obecně můžeme říci moderní vědecké špionáže.

„Dlouhý skok“ proti Velké trojce

„Díky společnému úsilí britské a sovětské rozvědky během konference Velké trojky v Teheránu ve dnech 30. listopadu a 1. prosince 1943 se předešlo pokusu o atentátu na hlavy států protihitlerovské koalice a byla zničena výzvědná síť německých tajných služeb,“ uvedl deník Rossijskaja gazeta v roce 2007.

Němci se dověděli o přípravách konference Josefa Stalina, Winstona Churchilla a Franklina Roosevelta z telegramu amerického válečného námořnictva, který jejich kryptoanalytici v polovině října 1943 rozluštili – to se ukázalo později. Hitler nařídil, aby jeho agenti všechny tři úhlavní nepřátele zavraždili.

První zmínku o přípravách k této akci zaslechl sovětský agent Nikolaj Kuzněcov, který tehdy vystupoval jako nadporučík wehrmachtu Paul Siebert na okupované Ukrajině. Prořekl se opilý Sturmbannführer SS (v armádě major) Ulrich von Ortel, se kterým se kamarádil.

Podrobnější informace získal mladičký příslušník NKVD Gevork Vartanian. Byl původem Armén z Íránu, narodil se v Rostoně na Donu v roce 1924. Po vzoru svého otce vstoupil už v šestnácti letech do tajné služby. Působil v Íránu, kde žilo na 20 tisíc Němců, mnozí sympatizovali s nacismem. Gevork spolu se sedmi dalšími se projížděli v roce 1941 po Teheránu na kolech a přitom identifikovali na 400 německých agentů.

V roce 1943 zachytila jeho skupina vysílání šesti německých vysílaček v okolí města Kum (Qum), vzdáleného šedesát kilometrů od Teheránu. Příslušníci NKVD dešifrovali jejich korespondenci s Berlínem. Vyšlo najevo, že je to předzvědný tým, který má zajistit přistání velké skupiny esesáků vedených Obersturmbannführerem (podplukovníkem) Otto Skorzenym. V rámci operace „Unternehmen Weitsprung“ (Daleký skok) mají zaútočit na poradu nejvyšších představitelů SSSR, USA a Velké Británie. Příslušníci sovětské bezpečnosti německé radisty a jejich pomocníky během října zadrželi. Když v Berlíně zjistili tento proval, útočníky už neposlali.

Jakmile Roosevelt a Churchill přiletěli do Teheránu, Stalin jim oznámil, jaké nebezpečí NKVD zažehnala. Spojený zpravodajský výbor (Joint Intelligence Committee) britského válečného kabinetu to však označil za „úplný nesmysl“. Vždyť síť německé špionáže v Íránu rozbili v první polovině roku 1943, před tím, než se rozhodlo o jednání v Teheránu. Na tři tisíce vojáků NKVD hlídalo všechny objekty konference, takže menší oddíl záškodníků neměl šanci. Nicméně hrozba nebezpečí zapůsobila na Roosevelta, že přijal nabídnuté ubytování na sovětské ambasádě, protože americká byla poměrně vzdálená. Britská ležela přes ulici. Stalin a Roosevelt se mohli setkávat v jednom domě nerušeně bez Churchilla.

Později „všechny sovětské rezidentury hlásily, že Němci se pokoušeli navazovat styky v Angličany v Ankaře, Bernu a Vatikánu,“ napsal Vladimír Antonov v internetovém serveru People.ru. „Před konferencí na Jaltě získali sovětští vyzvědači kopii zašifrovaného telegramu Churchilla Rooseveltovi. „Anglie a USA chtějí na této konferenci prosadit polskou vládu v emigraci. Ve dnech 23. a 28. ledna 1945 předal náčelník zahraniční rozvědky Stalinovi základní dokumenty americké a britské vlády o perspektivách poválečného vývoje v Evropě.“

SSSR – hlavní poválečný protivník

V červnu 1945 získala sovětská rozvědka dokument generálního štábu nazvaný Bezpečnost Britského impéria. Podle něj je Sovětský svaz, který pomáhá národně-osvobozeneckému boji kolonií, „hlavním protivníkem Velké Británie a celého západního světa“. Autoři navrhli vládě řadu opatření, která měla poškodit sovětské hospodářství.

Pro NKVD pracovalo za války 1 240 agentů a informátorů čili důvěrných styků na celém světě – zjistil Mitrochin. Dále statistika centrály uváděla, že tito lidé poskytli celkem 41 718 zpráv, z toho 3 000 bylo tak důležitých, že je dostal Státní výbor obrany a ústřední výbor bolševické strany. „Moskva dokázala využít vědecko-technické informace mnohem lépe, než materiály politické špionáže, které vždy spíše ignorovala či podezírala, když nebyly v souladu se Stalinovými konspiračními teoriemi anebo teoriemi centrály.“

Pohřeb generála bez vojenských poct

V únoru 1943 byl Fitin povýšen do hodnosti komisaře státní bezpečnosti třetí třídy. Když přešla NKVD na vojenské hodnosti, přiznal Kreml Fitinovi 6. července 1945 hodnost generálporučíka. Stalin mu udělil řadu vyznamenání.

V Sovětském svazu proběhla po válce ve výzvědných službách další čistka. Některé důstojníky a vyzvědače obvinili ze spolupráce s nepřítelem – ve skutečnosti šlo o lži, jimiž si Lavrentij Berija upevňoval svou pozici.

Úplně odstranit generálporučíka Fitina Berija nemohl – Stalin si ho velice cenil. Avšak 15. července 1946 ho odvolal z funkce náčelníka rozvědky. Potom čekal, jestli se ho vůdce nezastane. Nic se nestalo. V prosinci ho poslal jako zplnomocněnce státní bezpečnosti do východního Berlína, kde pracoval pod maršálem Georgijem Žukovem.

Když Stalin odvolal Žukova z Německa, protože se obával jeho popularity, ztratil Fitin jeho záštitu. Berija mu 1. dubna 1947 snížil hodnost a jmenoval ho zástupcem náčelníka NKVD ve Sverdlovsku (nyní Jekatěrinburk). Dne 27. září 1947 ho přeložil do Alma-Aty jako ministra státní bezpečnosti Kazachstánu. Od poloviny března 1953 do 16. července sloužil jako náčelník státní bezpečnosti Sverdlovské oblasti.

V listopadu 1953, už po zatčení Beriji, Fitina z bezpečnosti vyhodili a nepřiznali mu penzi, protože neměl dostatečný počet let ve službě. Měl smůlu, že jeho pověření v posledních letech podepisoval Berija. Naštěstí nebyl takovým jeho oblíbencem, aby nechal nový vůdce Nikita Chruščov uvěznit. Beriju a skutečně nejbližší spolupracovníky popravili, další poslali do vězení.

V dubnu 1954 nabídli Fitinovi místo hlavního kontrolora v Ministerstvu státní kontroly, později Komisi státní kontroly. V srpnu 1959 přešel do funkce ředitele továrny na filmy v Moskvě, kde zůstal až do odchodu do penze v srpnu 1959. Údajně napsal paměti, které smělo číst jenom několik nejvyšších představitelů sovětské tajné služby, a jsou uloženy v archivu.

Je příznačné, že ruské prameny se nezmiňují o Fitinově rodině. Mlčení o soukromí patřilo k pravidlům sovětské státní etiky.

Pavel Fitin zemřel v Moskvě 24. prosince 1971 ve čtyřiašedesáti letech. Třebaže měl hodnost generála v záloze, pohřbili ho na Vvědenském hřbitově v Moskvě bez vojenských poct.

Někteří ruští historici se domnívají, že za jeho vedení dosáhla sovětská rozvědka svého vrcholu. Ovšem to se těžko posuzuje, když většina informací zůstává státním tajemstvím v archivu.

Zkrácená kapitola z připravovaného rukopisu knihy VELMISTŘI ŠPIONÁŽE 

Autor:




Oblékněte dítě hezky a levně
Oblékněte dítě hezky a levně

Nakupujte v dětském bazárku eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.